autor: Emilia
Zdravím všechny čtenáře povídky. Když jsem vás v minulosti u některého dílku povídky chválila, jak mě těší, že takhle skvěle komentujete, zřejmě jsem vás přechválila a začali jste to flákat. Já samozřejmě nečekám, že když rozkliknu článek, bude pod ním 40 komentářů, ale 4 komentáře a tři kliknutí na ohodnocení článku?! Navíc, když se zrovna tuhle neděli moje povídka objevila mezi nejčtenějšími články a ukazuje to, že článek navštívilo 78 lidí a poté pod povídkou najdu jen 4 komentáře, akorát mě to otráví a naštve:( Procházím si teď těžkým obdobím, mám vážné rodinné problémy, do toho škola a spoustu dalších věcí, nic se mi prostě nedaří a v konečné fázi nemám na psaní vůbec náladu. Ale právě díky těm komentářům píšu. Hodně mě v psaní povzbuzují a beru to jako určitý druh, nechci psát odpovědnosti, to je blbé slovo×D ale prostě nechci zklamat ty lidi, co se každou neděli těší, že tam najdou další dílek povídky. A po tom, co se do psaní s vervou pustím, ač se zrovna neocitám v nejlepších podmínkách a očekávám vaše reakce, zda se vám dílek líbil či nelíbil, jestli vás potěšil atd., nedočkám se skoro ničeho. Já si tady nechci ty komentáře vynucovat, to nemám zapotřebí, ale počítejte s tím, že se budu v budoucnu držet rčení: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. To je vše, co jsem měla na srdci, přeju pěkné počtení dalšího dílku. Holky a vám čtyřem, co jste 8. dílek okomentovaly, mnohokrát děkuju a za to vám chci 9. dílek věnovat, i když teda není nejveselejší a hádám, že vás nepotěší věci v něm napsané.
„Bille, budeš se mnou ještě někdy mluvit?“ Podíval se Tom na Billa, který pobíhal po kuchyni a sklízel nádobí ze snídaně.
„Chceš přidat čaj?“ Pozvedl Bill konvici s čajem a Tom zaúpěl. Takhle to probíhalo celé dva dny, kdy byl Tom doma zpátky z nemocnice. Bill s ním mluvil, jen když se ptal, jestli si vzal léky, jak se cítí či nemá hlad. Tím pro něj jejich konverzace skončila.
„Ne, nechci zasranej čaj. Můžeš se mnou mluvit?“ Zvýšil Tom trochu hlas. V jeho stavu mu moc nepomáhal Billův odstup.
„Mluvím s tebou.“ Odvětil Bill a odnášel věci do kuchyně. Tom za ním přešel.
„Víš, jak jsem to myslel.“ Řekl o něco klidněji Tom a opřel se o kuchyňskou linku.
„A co chceš slyšet?“ Otočil se k němu Bill s ohněm v očích. „Moc dobře víš, jaký mám názor na celou tuhle záležitost. Takže dokud nedostaneš rozum, nebudu s tebou mluvit, protože to prostě nepřekousnu.“ Položil Bill sklenici s hlasitým třísknutím do dřezu a obešel Toma. „Musím do školy.“ Zavrtěl hlavou a šel si do pokoje pro tašku. Bez obvyklého rozloučení na sebe hodil bundu, boty a vydal se do školy. Tom si sednul a složil hlavu do dlaní. Nechtěl se s Billem hádat, ale tohle bylo něco, z čeho nehodlal ustoupit.
…
„Takže spolu vůbec nemluvíte?“ Zeptala se Heidi Billa v hodině. Hned si všimla, jak rozrušeně a naštvaně vypadal.
„Mluvíme. Jestli se to dá nazývat mluvením.“ Pokrčil Bill rameny a čmáral si do sešitu místo poznámek nesmyslné ornamenty.
„Pane Kaulitzi je snad rozhovor se slečnou Schulzovou zajímavější než moje přednáška?“ Podíval se na ty dva přísně učitel.
„Ne.“ Hlesnul Bill tiše.
„Tak přestaňte vyrušovat, v opačném případě se zvedněte a běžte, já vás tady nedržím. Nestrpím žádné rušivé elementy.“ Upozornil je přísně učitel.
„Pardon.“ Omluvila se Heidi a učitel pokračoval ve výkladu.
…
Hodiny ve škole ubíhaly pomalu a Bill myslel jenom na velkou přestávku. Dneska se celkově nemohl soustředit na žádnou přednášku. Právě mířili s Heidi do bufetu.
„Nevoláš v tuhle dobu vždycky Tomovi?“ Šťouchla jej Heidi do ramene.
„Uhm.“ Zamručel Bill a změnil téma. „Co si dneska dáme?“ Rozhlížel se po různých laskominách.
„Kleinen Stift, neodbíhej od tématu. To tě ani nezajímá, jak se má? Vždyť je doma sám a doktor říkal něco o tom postkomuničním něčem.“
„Je to postkomoční syndrom*. Jo, může se to u Toma vyskytnout nebo nemusí. Já se modlím za druhou možnost, ale kdo ví. Tím víc mě rozčiluje jeho rozhodnutí. Je to vážně tvrdohlavý idiot.“ Zamračil se Bill a oznámil prodavačce svůj výběr.
„Víš, vlastně ho chápu.“ Řekla Heidi opatrně, čekajíc Billovu negativní reakci, a taky se jí dočkala.
„Chápeš? Já tomu teda vůbec nerozumím. Snažil jsem se, jenže prostě nemůžu.“ Prodavačka Billovi oznámila sumu, ten jí podal drobné a zamířil k jednomu menšímu stolečku, ke kterému vždycky sedávali. Heidi si taky nakoupila a přisedla k Billovi.
„Podívej se na to jeho očima. Skoro nic si nepamatuje, musí to pro něj být, jako by vůbec nezápasil. Chce ten zápas prostě dokončit, ať už vyhraje nebo ne.“ Vysvětlovala Billovi Heidi. Chápala jej, že má strach o bratra, a především ten mu nedovoluje vidět nic dalšího.
„No, až ho ten boxer zabije, to bude mít v hrobě na co vzpomínat.“ Sykl Bill a zakousl se do sendviče. Heidi si povzdechla a raději se také pustila do svého jídla. S Billem to bylo občas opravdu těžké.
…
Tom znuděně přepínal kanály. Kriminálky, dokumenty o zvířatech, příroda, kriminálky, telenovely.
„Bože, to tam nemůžou dát něco, na co se dá koukat?“ Lamentoval rozhořčeně a vypnul televizi. Všechno šlo do háje. Bill s ním nemluvil, dokonce se mu teď ani neozval, a on se navíc sám v bytě nudil k smrti. Měl zákaz vycházení bez doprovodu.
„Tss, jako bych byl snad nějakej malej harant, co se o sebe nedokáže postarat.“ Bručel si pod nos. ‚Půjdu ven a proč ne? Co se mi asi tak může stát?‘ Rozhodně se zvednul z křesla, když v tom zazvonil zvonek. ‚Kdo to může být? Bill má školu a táta je v práci.‘ Podivil se a zamířil ke dveřím. S jejich otevřením ho čekal šok. Stála tam vystylovaná Bora, zpod porozepnutého kabátu jí koukala pracovní uniforma a v ruce držela kafe a něco zabaleného. ‚Pravděpodobně zákusek‘ pomyslel si Tom.
„Ehm, co tu…“ Tom nestihl nic doříct.
„Ahoj, Tome, můžu dál?“ Neobtěžovala se se souhlasem a obešla ho. „Víš, v práci mám pauzu, tak jsem si říkala, že se zastavím a donesu ti něco na zub. Nejlepší kafe ve městě.“ Pozvedla kelímek a zachichotala se.
„Oh, tos… nemusela.“
„Prosím tě, to byla maličkost. A už je ti líp?“ Položila Bora věci na stůl.
„Jde to, dáš si kafe, čaj, vodu?“ Zeptal se Tom a pokynul jí, ať se posadí. Nebyl z její návštěvy dvakrát odvařený, ale přišlo mu milé, že si takhle zašla, protože jejich byt od té kavárny nebyl zase tak blízko. Navíc byl sám a nudil se, společnost mu přišla vhod.
„Kafe jsem z práce přepitá, postačí mi voda, děkuju.“ Usmála se na Toma. Ten jí tedy nalil sklenici citrónové minerálky a usedl naproti ní. Přisunul si k sobě kelímek s kávou a napil se.
„Mmm je vážně dobrá.“ Pokýval uznale hlavou.
„Jo, dělala jsem ji sama. Dala jsem si záležet.“ Napila se ze své sklenice. „Mm ta voda je taky dobrá.“ Tom se zasmál.
„Jo, nalíval jsem ji sám.“ Boře zacukaly koutky.
„To určitě zlepšilo tu chuť.“ Dodala a oba se rozesmáli. Když nad tím Tom přemýšlel, Bora nebyla zase tak špatná. Jako se ženou by si s ní nic nezačal, nebyla ani zdaleka jeho typ. Neměl rád dívky, které pro svoji úpravu využívaly nějaké umělotiny. Třeba umělé nehty… byl si jist, že by ty její pravé vypadaly upravené stejně dobře. Každopádně až na to, jak byla odvážná a kolikrát s ním okatě flirtovala, mluvit se s ní dalo. Dali se do řeči o všem možném. O práci, o Tomově zápase. Kupodivu mu nezačala vyčítat, jaký je to neuvážený nápad, zápasit s Bahlowem znovu, a dokonce mu popřála hodně štěstí s příslibem, že se tam určitě ukáže. Snad poprvé mu nevadilo oznámení o jejím příchodu na zápas. Možná ji s Billem odsoudili příliš rychle, aniž by ji znali. Ostatně byl to spíš Bill, komu vadila více. Tom ji zrovna nezbožňoval, avšak že by ji přímo nesnášel, se říct také nedalo. Byla pro něj v takovém neutrálním území, spíš jej nezajímala. Na pravidelné kávičky a vycházky to neviděl, jako známou ji však brát mohl.
…
Bill se vracel ze školy. Domů docela chvátal, jelikož Tomovi o velké přestávce nevolal, a tak byl neklidný. Když dorazil a vyzouval si v předsíni boty, slyšel směrem z kuchyně cinkání příborů a nádobí. Vešel do kuchyně a uviděl Toma u linky, míchajíc něco v misce. Tom vycítil Billovu přítomnost a obrátil se.
„Ahoj.“ Pozdravil a vrátil se zpět k míchání salátu.
„Co to tu vyvádíš?“ Zeptal se Bill, bez odpovědi na Tomův pozdrav.
„Vařím. Hranolky, smažený sýr a salát.“ Mluvil Tom, neodtrhujíc oči od své práce a přidal do salátu sůl.
„Takové nezdravé jídlo.“ Neodpustil si Bill poznámku. Za normálních okolností by neřekl ani půl slova. Tohle jídlo měli stejně jednou za čas a jemu chutnalo. Zvlášť, pokud ho udělal Tom.
„Taky ho nemusíš jíst, nikdo tě nenutí. Táta to ale jistě ocení.“ Říkal Tom stále klidně. Nechtěl se s Billem zase hádat.
„Neměl by ses takhle unavovat.“ Šel na to Bill jinak.
„Z míchání salátu se opravdu unavím.“ Utrousil Tom ironicky. Bill zakroutil hlavou, sebral z linky prázdný obal od hranolek a chystal se jej vyhodit. Po sejmutí plastového víka z koše se zarazil. Ležel tam papírový kelímek od kafe. Moc dobře věděl, z které kavárny to je, a byl si 100% jistý, že žádný takový doma ještě ráno neměli.
„Tome?“ Vzal Bill kelímek a otočil se k Tomovi.
„Co?“ Řekl Tom, stále se neotáčejíc.
„Tys byl venku?“ Vyhrkl Bill zpříma a Tom se otočil. Pohled mu okamžitě padl na kelímek v Billově pravé ruce.
„Ne.“ Řekl Tom stručně.
„A tohle je co? Ten kelímek za tebou snad přišel sám?“ V Billově hlase byl značně uštěpačný tón.
„Vlastně jo. Bora se tu zastavila.“ Odvětil Tom bez obalu. Proč to skrývat? Byla to pravda.
„Co tu ta děvka dělala?“ Zařval Bill. Teď se mu v těle opravdu vařila krev. Zmačkal kelímek a odhodil zpět do koše.
„Přišla se mě zeptat na můj stav. Bylo to od ní docela milé, že se táhla z práce takovou dálku.“
„Takže teď je milá?! Ještě nedávno si jí nesnášel.“ Zamračil se Bill.
„Nikdy jsem to neřekl. Tys byl ten, co s ní měl vždycky problém!“ Přistoupil Tom k Billovi blíž stále s vidličkou v ruce.
„Tak teď jsem já ten špatný? Výborně, proč ne. Tak si za ní jdi a příště se v tom kafi třeba utopte.“ Dupnul Bill nohou.
„Zbláznil ses? Proč ti vlastně tak vadí? Udělala ti něco?“ Zvýšil Tom taky hlas a máchal vidličkou v ruce. Nechápal Billovo chování. Prostě se tu jen zastavila a on z ničeho nic nepříčetně vyšiluje.
„Mně a vadit? Ne vůbec mi nevadí, vlastně je docela milá, asi s ní taky zajdu na kafe!“ Prsknul Bill a naštvaně odpochodoval do koupelny, kde se zamknul.
Sednul si na zem vedle sprchy a zaštkal. Bylo toho na něj moc s tím Tomovým zápasem, a teď se do toho všeho připlete Bora. ‚Tom si o ní myslí, že je milá.‘ Běželo mu myslí. Sklonil hlavu mezi kolena a rozvzlykal se naplno. Tom přešel ke dveřím koupelny a zaklepal na ně.
„Bille.“ Nic. „Bille, otevři.“ Zaklepal rázněji.
„Běž pryč.“ Ozvalo se uplakaně.
„Co to s tebou sakra je?“ Ptal se udiveně Tom. Nechápal to. Pokaždé, co se zmínil někdo o Boře, nebo se k němu přiblížila, šílel. Možná vážně mají nějaké spory, o kterých on neví. Na druhou stranu je to blbost, Bill mu přece říká vše, ne? ‚Počkat.‘ Problesklo Tomovi hlavou. ‚Šílí vždy, když se ke mně přiblíží, když já se k ní přiblížím… On žárlí. No jasně, žárlí na mě, protože se mu Bora líbí.‘ Sice to vůbec nebyl Tomův typ dívky a upřímně nechápal, jak může být pro někoho přitažlivá, ale koneckonců, on s ní chodit nebude, a pokud se Billovi líbí, je to jeho věc. Mají rozdílný vkus v hodně věcech.
„Bille, můžeš prosím otevřít ty dveře? Prosím.“ Mluvil Tom klidně a lehce škrábal na dveře. Chvíli se nic neozývalo a následně cvakl zámek. Bill otevřel dveře a stál před Tomem s vybledlým obličejem a zarudlýma očima. Hleděli si do očí a nikdo z nich nic neříkal. Bill Toma obešel a zamířil do pokoje. Tom jej okamžitě následoval.
„Bille, co se to děje? Můžeme si o tom promluvit. Víš, jestli se ti Bora líbí, je to v pohodě. Myslím tím, nemusíš se za to stydět nebo tak něco. Vím, že jsi v těchhle věcech nesmělejší a možná jen nevíš, jak jí to dát najevo. A o mě se bát nemusíš, opravdu o ni zájem nemám…“
„Cože?“ Vykřiknul Bill a přestal se přehrabávat ve stolku, čímž přerušil Tomův monolog. „Jak to vůbec můžeš říct?! Já ji nesnáším, Tome, N-E-S-N-Á-Š-Í-M!!! Je na tom snad něco nepochopitelného? Asi jsi tím nárazem ztratil také smysl pro logické uvažování.“ Čertil se Bill a házel po Tomovi nechápavé ublížené pohledy. ‚Jak mohla Toma vůbec napadnout taková pitomost? Dobře, je to Tom, ale přece jen.‘
„Já slyším, nemusíš tak křičet.“ Hlesl Tom a promnul si kořen nosu. Doktor mu nařídil hodně odpočinku a klidu. Křik a dohadování mezi to rozhodně nepatřily. Billův pohled o něco změkl a starostlivě k Tomovi přiskočil.
„Jsi v pořádku?“ Přiložil Bill ruku Tomovi na čelo. Tom se do doteku opřel. Tyhle dva dny mu připadaly, jako věčnost od doby, kdy jej Bill pohladil nebo jen tak seděli a tulili se k sobě. Stýskalo se mu po tom. Měl dost těchhle hádek. Chybělo mu jeho dvojčátko, se kterým si mohl povídat a probírat všechny věci, blbnout s ním nebo spolu jen ležet a mlčet.
„Prostě nechápu, proč je ona tak velký problém.“ Vydechl potichu Tom.
„Máš pravdu, nechápeš a nejspíš nikdy nepochopíš. Čas na tvoje léky.“ Odvedl Bill téma jinam, svěsil ruku podél svého dlouhého štíhlého těla a vydal se do kuchyně pro Tomovy léky. Tom se za ním ohlédl a na místě, kde ještě před chvílí spočívala Billova ruka, cítil prázdnotu a chlad.
*postkomoční syndrom – Označuje jednotlivé příznaky související s otřesem mozku, ale mohou se projevit hned, po několika dnech či týdnech. Samy potom odeznívají, nejdéle do jednoho roku. Patří sem tyto příznaky: bolesti hlavy (migréna – může být i v souvislosti s poškozením krční páteře), pocit únavy, nesoustředěnost, závratě, poruchy spánku, závratě snížením výkonnosti (v psychické i fyzické zátěži).
autor: Emilia
betaread: Janule
Hum. Nelíbí se mi, že se hádají, ale nutno uznat, že je to skvělý díl. 😉
no tak ted nevim kdo je na tom hůř jestli Bill nebo Tom no nevim.Ale doufám,že se Tom brzo uzdraví a Bill se uklidní.Jinak se těšim na další dílek 🙂
🙂 😀
nelíbí se mi že se hádají… :/ Jinak super díl 😉 jako vždycky ;)*
Je mi veľmi ľúto, že sa hádaju. Mne je ich oboch veľmi ľúto, neviem ktorého vias. Chápem, že Bill sa o Toma bojí a, že nechse nech sa mu niečo stane, ale dúfam, že si to vysvetlia . A dúfam že Tom bude v poriadku. Teším sa na dalči diel.
chudák Bill..kdy už se daj konečně dohromady?:)
Nesnášim, když se hádaj… ale na druhou strannu se mi tenhle díl strašně líbil 😀 Bill by si vážně mohl uvědomit, že pokud se k Tomovi nebude chovat hezky, Tom z toho bude nešťastný a bude hledat útěchu jinde… a na druhou stranu, Toma s tou… ehm… zapomněla jsem jméno 😀 No, prostě s tou holkou (že se líbí Billovi) nemohla napadnout větší blbost 😀
A abych se vyjádřila k tomu minulému dílu… já mám takovej blbej zvyk, vždycky si povídku přečíst, pak o ní tak den popřemýšlet a teprve pak napsat koment. Kolikrát už si vymyslim ten komentář ještě dřív, než se dostanu k tomu komentování. takže se omlouvám, protože já komentář opravdu měla připravenej… jen jsem ho nějak zapomněla přidat… O:) Ale polepšim se, slibuju!
Tom je takovej idiot. Zajímalo by mě co se stalo s tou Billovou zamilovaností
Pěkné
Tak nejprve, než začnu básnit o tomhle dílku, se vyjádřím k těm komentům. Úplně tě chápu a z vlastní zkušenosti vím, jak špatně se píše, když pod svou povídkou vidíš tak málo komentů a ještě k tomu když víš, že tu povídku čte docela hodně lidí. Lenivost je prostě hrozná vlastnost a já si myslím, že lidi, kteří sami nepíšou a neznají ten pocit, když si pod svou povídkou čtou komentáře, to nikdy nemůžou pochopit.:))) Tím jsem chtěla říct, že se určitě spousta lidem tahle povídka líbí a většina z nich si ji určitě zamilovala tak jako já. A doufám, že tě od psaní dalších dílků i povídek, tohle neodradí, protože ty píšeš prostě úžasně.:)))
Teď už ale k tomuhle dílku. Bylo mi jasné, že bude Billy naštvaný a nebude s Tomem mluvit. A ani se mu nedivím, na jeho místě bych udělala to samé.
A Bora mi leze na nervy. I když jsem začala uvažovat o tom, že třeba opravdu není tak hrozná, ale prostě ji v Tomově přítomnosti nesnesu. A Billyho hrozně lituju, chudáček malinký. Určitě má o brášku hrozný strach a teď se ještě začali hádat.:((( A ještě k tomu si Tom myslí, že se líbí Billovi… booože to je tupec!:DDD Prostě typický Tom… :DDD
A doufám, že s tím koncem přišlo usmíření, přece jen, hádky k ničemu nevedou. To musí pochopit i ti dva troubové… :DDD
Nádherný dílek a já ti moc děkuju za věnování a za to, že ses na povídku nevykašlala… 😉 ♥
Jestli to je nějaký smutný tam si to dnes snad ani číst nebudu …
🙂 ach ano, nutno uznat že je to skvělý díl, ač se mezi nimi děje to co se děje… ale asi to prostě k tomu patří. Asi ten jejich vztah nemůže být úplně tak dokonalý 🙂 A pak – někdy to na Billa prasknout musí a jak nejlépe než "v zápalu boje" 😉 NATĚŠENÁ NA PŘÍŠTÍ NEDĚLI 🙂 :*
PS: osobně vím, jak komentáře potěší, a proto se snažím jakýkoliv díl, jakékoliv povídky kterou si přečtu a líbí se mi,okomentovat. Ale bohužel stále je mezi námi více těch, kteří nepoznali hodnotu komentáře, a neví, jak pár takových písmenek dokáže pozvednout, potěšit a dodat energii. Bohužel. Tak hodně štěstí do příště na více komenujících 😉
Achjoo.Proč se hádají?..To mě tak štve..Škoda že Tom nezjistí co k němu Bill cítí…Chtěla bych aby se zase mazlili a tulili..;)..Ale ta Bora mi příjde dcl v klidu xD..Jinak moc pěkný dílek,už se těším na další díl..Já se snad do tý neděle nedočkám..:)..Přeju hodně štěstí do psaní..;) <3
jak jsem už psala pod jinou povídkou, já čtu povídky, které jsou už dokončené, protože většinou se na to po pár dílech autoři vybodnou. jo, když už to dočtu celé, tak pak nešetřím dlouhým komentářem. ale skutečně mě od případnýho čtení dokáže odradit, když čtu to doprošování, vyhrožování, že ději díky komentům ublížíš atd. nic proti, ale život není jenom o povídkách 😉
[14]: Naprosto souhlasím.
Achjoo, mě je jich tak líto .. chudáčci. A Billí jak se trápí. Už aby si konečně yznali lásku … těším se na další díl. je to úžasný. A Boře bych nakopala zadek .. ať si táhne nabalovat někoho jinýho.. Ale Toma chápu – chlapská ješitnost !
[14]: Tak to chápu, že čteš třeba jen dokončené povídky, já jsem taky měla na mysli ty, co to čtou a ještě se neozvali vůbec, a ani se třeba ozvat nehodlají. A jak jsem psala, já si nemám za potřebí komentáře vynucovat a vůbec to nebylo nějaké vyhrožování, že bych ublížila ději, ten už mám naplánovaný od začátku povídky a taky se ho budu držet, nebudu nic měnit.
Jenom jsem to myslela tak, že teď se mi ve volném čase nedaří moc psát, hlavně díky těm starostem co mám a ty komentáře mě do toho jakoby tlačily, dávaly mi pohonnou sílu, ale když tam sotva nějaký najdu tak si řeknu, že to zase asi není tak akutní a ty lidi se z toho nezblázní, když tu nějaký čas povídka nepřibude a nebo spíš v mém případě bude přibývat pomaleji.
Co bych nikdy neudělala je, že bych povídku nedokončila. Když už ji nechám uveřejňovat, tak ji vždycky dokončím, ať to stojí, co to stojí i kdybych pod článkem neměla ani jeden komentář. To prostě nesnáším, když autor něco začne a potom nedokončí, ale otázkou je za jak dlouho. Mě ty komentáře opravdu víc povzbuzují a je to tak, že když zleniví komentátoři, zlenivím i já a ani to není schválně, kvůli toho, že bych byla naštvaná nebo něco. Akorát to prostě hodně zamrzí a ještě, když vidím ty čísla, kolik lidí ten článek navštívilo atd. Tak mě prostě potom přepadne taková nechuť se do čehokoli pouštět.
tak je jasný, že komenty povzbudí, ale život není jenom o povídkách. pravidelnost je fajn, ale není nejnezbytnější. ber to tak, že každý má vlastní starosti, nejen ty, a povídky jsou snad úlevou pro tebe a ne že se naopak budeš nervovat, ne? 😉
[18]: Jasně, že vím, že každý má starosti, ne jenom já, ale když už si někdo najde čas tu povídku přečíst, tak snad není tak velký problém ji okomentovat, i takový blbý pouhý smail nebo jedno slovíčko potěší a alespoň mám nějaký přehled o tom, kdo ji čte.
A také je mi jasné, že pro někoho není život jenom o psaní a o povídkách, ale pro mě psaní znamená hodně. Je to pro mě úleva a odpočinu si u něho, to máš pravdu. Ale napsat povídku, aby byla čtivá taky není jednoduché. Ono kdybych si psala jen tak pro sebe dialogy, co mě napadnou, nebo básničky či různé věci, myšlenky, tak to je pro mě uvolňující, prostě psát, co mě napadne. Ale povídka, to už je o něčem jiném. Ono několik hodin si nad tím dílem člověk posedí, aby to vůbec dávalo smysl. Jako díl vždycky napíšu, ale potom ho třeba ještě pár dní upravuju, i gramatiku atd. aby se neopakovaly moc často slova a nebylo to příliš nudné, urychlené či naopak zdlouhavé. A když mám špatný období, píšu ty díly po částech, múza mi pořád někam utíká. Není to jen tak, ono každý to má jinak. Já se snažím, aby se ten díl, co nejlíp četl čtenářům. Nejsem z těch autorek, co něco sepíšou a kolikrát si to po sobě ani nepřečtou. A pak za tu moji snahu nedostanu skoro nic.
Já si ty komentáře nebudu a nechci vynucovat, jenom si myslím, že by nikomu neupadly ruce, kdyby se alespoň jednou ozval. Někdy někdo třeba nemá náladu psát komentář, to už se mi taky stalo, tak jsem ho napsala další dny anebo u příštího dílku. A někdo, jako ty třeba napíše shrnutí až na konci povídky, to je taky fajn. Alespoň se dozvím, jak na toho daného člověka povídka působila atd., ale většinou se zezačátku komentuje hodně a než se dostanu do konce povídky, tak komenty ubývají a ubývají a u posledního dílu se dočkám tak 3 a to ještě o pár slovech, že povídka se třeba líbila a konec. A já jsem pak třeba trochu zklamaná, protože čekám, že to bude u toho posledního dílku alespoň trochu rozebrané a shrnuté a ono pak nic×DD ale to už bych toho chtěla asi moc. Takže klidně napiš až závěrečný komentář, mě to nevadí a když tam povídku alespoň trochu rozpitváš a shrneš to, budu jenom ráda, ať už to bude pozitivní nebo negativní:) Já bych ani na to množství komentářů nereagovala, kdyby mi tak do očí nebyl ten nepoměr s množstvím lidí, co tu povídku navštívilo. Ono kdyby z 20 lidí napsali komentář z jakýchkoli důvodů jen 4 lidi, to bych teda ještě pochopila, ale ze zhruba 78? Ono určitě TWB navštěvuje spoustu lidí, co se nikdy neozvalo, takže o nich vlastně není ani povědomí, což je docela škoda. Ale už se v tom nechci pitvat, každý si sám uzná za vhodně, jestli je schopný daný díl okomentovat či má jiné plány, jako např: okomentovat ho až na konci nebo nějaké jiné, anebo je to jen jeho vlastní lenost.
Kolikrat se uz tady ty komentare resily a porad je to tak zapeklita situace… ja teda s Emilii naprosto souhlasim. Malokdo je tak laxni, ze si opravdu pise jen pro sebe, tak rikajic do supliku a komentare mu jsou sumafuk. Vzdyt, kdyz si autor muze precist, jak je jeho povidka vnimana, jak ji ctenar chape a jak jej ovlivnuje, je naprosto uchvatne, vedet, jestli to jeho usili neco do toho vtisknout, se neminulo ucelem. Nekdo tu zminoval, ze lidi nemaji cas, ze maji sve vlastni problemy… to je pravda, ale pokud si ten cas udelaji a stravi ctvrt hodinku ctenim oblibene povidky, tak by se snad mohla vysetrit i dalsi minuta nebo dve tan komentar napsat.
Je jasne, ze nejde komentovat vsechno a porad, ale nekdy mi prijde taky divne, ze nektere povidky maji docela vysoka cisla shlednuti a komentaru poskrovnu.
Je to skoda, protoze stejne tak, jak kometare dokazou nakopnout, motivovat a nekdy rozpustit spisovatelsky blok, tak tak stejne nulove komentare dokazi demotivovat. Kdyby si vsichni dokazali spojit dve a dve dohromady 🙁
Tuto povidku jsem zatim Emilko cist nezacla, ale az zacnu, tak se urcite vyjadrim:-)
[20]: Ty mi mluvíš z duše. Napsala jsi to úplně přesně, nevím, co víc bych k tomu dodala:)Snad jen, jak jsi napsala, že málokomu je jedno, jestli pod povídkou komentář najde nebo ne… S tím s tebou musím 100% souhlasit! Kdybych neočekávala žádnou odezvu a psala si jen tak pro sebe, na uklidnění nervů nebo to, co by mě zrovna napadlo, nenechala bych to uveřejňovat a zůstalo by to vážně u mě v šuplíku pouze pro mé oči. Jestli si někteří autoři nechávají uveřejnit svá díla s tím přístupem, jakoby si to vážně psali pro sebe do šuplíku, tak já k nim tedy nepatřím.
Ono nápad na povídku dostat můžu, ale taky se nemusím piplat s dějem, průběhem povídky a všemi těmi věcmi. Mohla bych si psát pro sebe jenom určité situace z toho daného nápadu, co mám a tím ostatním bych se nemusela zatěžovat. Ale to všechno ostatní, co obnáší vytvořit povídku, je děláno z mé strany pro čtenáře. A když potom třeba vidím, že tou povídkou někomu můžu udělat radost a lidi ji čtou, potom mi to taky dělá radost. A je fajn si pak přečíst, jak už jsi tady zmínila, to, co jsem se tou povídkou snažila říct, co jsem do ní vložila, vtiskla a jestli působila přesně tak, jak jsem si představovala, že působit bude anebo naopak úplně jinak. Takhle kdyby to pochopili všichni, vypadalo by to úplně jinak.
A klidně se vyjádři, až to číst začneš, třeba i za dlouhou dobu. Jak už jsem psala, nečekám pod dílem 40 komentářů, ale přinejmenším ten jeden závěrečný komentář na konci. Někdo si i možná řekne, že je to zbytečné už komentovat např: když je povídka dopsaná delší dobu anebo když už uveřejněný díl není dávno mezi aktuálními články, ale tak to není, protože ať uplynne jakkoli dlouhá doba, jednou za nějaký čas se ke starším dílům a povídkám vracím a koukám, jestli někdo nenapsal nový komentář. A když tam potom nějaký najdu, samozřejmě mě to potěší, to už snad ani nemusím zmiňovat. Takže díky za tvůj názor, je dobré vědě, že alespoň někdo pochopil, jak jsem to celé myslela:)
[21]:Nemas vubec zac:-)))
a já to asi nepochopila, vid? je mi jasný, jak jsi to myslela, taky sama tvořím, tak si nemysli, že nevím, co to je hlídat si gramatiku a čtivost. kupodivu patřím mezi ty, kteří povídku napíšou hlavně pro sebe a komenty sice potěší, ale jestli povídku četlo osmdesát lidí a okomentovali jenom dva.. tak se mám z toho stavět na hlavu? lidi jsou líní a to nezměníš. a jestli se komenty budou řešit každý den nebo jednou za měsíc, jak napsala modrozelená, to prostě neovlivníš. bud ti to lidi napíšou, nebo ne, ale skutečně nepíšu povídku jen proto, aby byla mezi nejčtenějšími články dne a snažila se to ovlivnit slovy v předmluvě typu "ale já se budu držet rčení jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá".
[23]: Hele já nenapsala, že si to nepochopila a ani jsem to tak nemyslela, tak tady nemusíš psát hned útočné komenty, protože já nechci žádný rozepře, hádky ani nic podobnýho.
A vím, že taky píšeš a tvůj přístup k tomu je zcela jiný, vzpomínám si, že jsi to zmiňovala už dřív, někde jsem to četla. Taky si píšu pro sebe, ale když už se rozhodnu si to psát jenom tak pro sebe, nikde to neuveřejňuju, proto taky nečekám žádné ohodnocení toho díla.
A taky tu povídku nepíšu proto, aby byla mezi nejčtenějšími články a ta předmluva to rozhodně neměla ovlivnit. Jen jsem tím prostě chtěla říct, že mě potom přechází jakákoli chuť se pouštět do dalšího dílu, když ani nevím, jak ta povídka na lidi působí, co se jim na ní líbí, nelíbí. Ne každý k tomu má takový přístup, jako ty, že když se pod povídkou neobjeví skoro nic, je mu to více méně jedno. Tím, že si ty povídky, co necháš uveřejňovat píšeš pro sebe je jasné, že ta cena komentářů pro tebe mění význam.
Každý může psát z jiného důvodu, já si v povídkách, co se rozhodnu zveřejňovat určitě nevylívám nervy, nebo je nepoužívám k relaxaci, abych mohla odběhnout a na chvíli zapomenout na realitu. (Čímž neříkám, že to děláš ty, ale radši to tady píšu, aby zase nedošlo k nějaké mýlce). Na to mám právě to psaní do šuplíku a nestává se mi, že moje emoce zrovna ovlivňují daný díl, že když mám špatnou náladu, tak se v povídce stane něco špatného atd. Prostě ke mě příjde nápad, v hlavě si ho tak nějak zpracuju, vypíchnu si děj a toho se držím. Ale ne pro sebe, ale pro čtenáře. Kdybych si to psala pro sebe, tak si vážně můžu pro sebe popsat jenom určité scény o kterých chci psát a nikde to neuveřejňuju. Je to jako referát, udělám ho a očekávám za něj známku, s tím rozdílem, že do těch povídek se nemusím nutit. Je to pro mě takový malý projekt, něco vymyslím, s nadšením zpracuju a pak čekám na verdikt, jestli se to bude nebo nebude líbit. Ono negativní komentář taky lepší, než žádný že. Když je kritika podaná bez urážek a nadávek, tak ji beru. Ale když se nedočkám skoro ničeho? Tak jsem pak docela zklamaná. Ale už to tady vážně nechci řešit, každý má právo na svůj názor, ty se na to budeš dívat jinak, já taky a všichni jednotliví lidé, co čtou a píšou. Proto o tom nemá cenu moc diskutovat, protože každý si myslí to svoje a pravděpodobně nikdy nenastane shoda s druhou stranou. S takovou skvělou spisovatelkou, jako si ty já se dohadovat nechci. Chtěla jsem ti to napsat už do dřívějšího komentáře, že když jsem zahlídla tvou přezdívku, byla jsem v šoku a hned mi hlavou prolítlo: "Áďa napsala komentář pod mojí povídku? TA Áďa?!" Cítila jsem se poctěna×DDDD Tak by bylo fajn, kdyby se ty naše komentáře tady neobrátily snad v nějakou rozepři:)
tak já v tom žádnou rozepři, hádku ani útok nevidím, jen jsem napsala, jak to na mě působilo 🙂 vyznělo to prostě tak, že žiješ jenom pro tohle a já vždycky napíšu to, co mě napadne jako první, tak jsem tím chtěla říct, že je důležitější normální život, než povídky. pokud to tak bereš i ty, pak je všecko ok 🙂
[25]: No jo, ono je to v těch komentářích blbý, že nevidíme, jak se ten druhý tváří, jakým tónem to říká atd. tak pak nám to může vyznít jinak. A to opravdu, že bych žila jenom pro tohle to ne, je jasné, že je důležitější normální život. Jako sesypat se z toho nesesypu to je jasné, ale jenom to prostě hodně hodně zamrzí, tím tuplem, když to člověk dělá s úmyslem pro druhé a ne pro sebe. Ale o moc lepší už to asi nebude no, to už ovlivní jenom ti lidi sami. Takže si myslím, že pokud by někdo komentář vážně napsat nechtěl nenapsal by a to by neovlivnil ani ten předkecík, což stejně spoustu lidí udělalo. Ale to už je jedno, nemá to cenu řešit:)
Uh, tady se rozjela konvrzace…jen jsem přišla konečně okomentovat tuhle povídku…:) No, opravdu mi je líto a upřímě moc se omlouvám, že jsem nekomentovala ostatní dílky, není to tím, že jsem líná, to ne, ale někdy prostě nemá člověk náladu si číst určitá témata. Neříkám, že tahle povídka mě nebaví…baví a moc!!! Proto jsem teď tady, sice pozdě, ale přece jenom a CHCI napsat komentář k Úder do srdce 🙂
To bylo fakt nemilé Emile, že se Bill s Tome nebavil. A to, že bude s tím kolohnátem zase zápasit…mno…mno…moc se mi to nelíbí. A jak Tom šermoval tou vydličkou, jsem čekala, že Billovi vypíchne oko xD Oh, já bych nemohla, kdyby Bill začal trénovat a tu gorilu přepral sám xD A ta Bora, zase… máš pravdu, soudili ji moc brzy (i já se přiznám xD) …ale ona to třeba bude nakonec fajn holka…a jak si Tom myslel, že se Billovi Bora líbí xPP xDDD Oh, už se úplně nemůžu dočkat!!! A ještě jednou se omlouvám 🙁
[27]: Bill Boru nesoudil moc brzo .. Ona jede po Tomovi a proto ji nesnáší … A Tom ji nesnáší proto, protže ji nesnáší Bill že to tak je ? 😀
A nemám ju ráda ani já, protože se "staví" mezi Billa s Tomem
[28]: O tom by se dalo spekulovat, jestli je nakonec v pohodě, nebo je to pořád mrcha, to ví jenom autorka xDD