Vampire vs. Hunter 10.

Doris – Lovec Tom

Sleduju tě, jak se oblékáš. Jak přede mnou zakrýváš i poslední milimetry kůže. Olíznu si rty a jen na sebe natáhnu kalhoty. S trikem mám smůlu. Ještěže venku není zima. Cítím se teď hodně divně. Všechno, jako by se začínalo probouzet a být intenzivnější. Trochu mě to děsí, když vím, že to nevěstí nic dobrého.

„Už ti vyhládlo, co?“ Ušklíbnu se. Vím, že tě teď stejně nechám odejít. Nechám tě, a dám ti tak příležitost se změnit a zabít. Což bych neměl, ale dal jsem ti slovo. Nebo spíše jsem srovnal náš dluh. Jen teď nevím, jak tě budu lovit. Mám totiž pocit, že jestli tě ještě uvidím, tak z tebe budu zase v kýbli. Jak nepřípustné.

„Nevidíme se naposledy… doufám, že si to uvědomuješ. Budeme se potkávat tak dlouho, dokud jeden z nás nezemře,“ zastrčím si zbraň za kalhoty a prstama projedu konečky tvých vlasů. Dívám se, jak ti oči začínají víc a víc jiskřit.

Oblékám se pomalu a přitom po očku sleduju tebe. Nikdo z nás neví, zda se ještě někdy takhle shledáme. Zda bude příležitost si znovu zařádit, proto si vychutnávám každý pohled na tebe. Dal bych si tě znovu, nebo bych si dal s tebou opravdový sex, ale vím, že už na nic z toho není čas. Nerad bych riskoval to, že během škádlení s tebou se budu měnit. To by bylo hodně zlý. A to myslím, že pro oba z nás. Změna z upíra na člověka není tak zlá, ale opačně? I přes ty roky, které jsem tady, přesto i já ještě pociťuju bolest. Bolest, které se nejspíše nikdy nezbavím. Nejhorší na tom je, když mi rostou a objevují se řezáky.

„Už se nemůžu dočkat, až někoho zakousnu.“ Olíznu si rty. Kdybych byl svině, skočil bych už teď a tady na tebe, ale ne. Máme dohodu. A já, když dám slovo, taky ho dodržím. V tomhle jsem čestný. Vím, že až tě náhodou potkám v lese, poznám tě. Podle pachu. Ten už nikdy nezapomenu. Stal se mojí drogou a já jí budu chtít znovu a znovu ochutnat.

„Těším se na naše shledání, krasavče.“ Ušklíbnu se a dívám se na tebe. Přejedu ti nehtem na palci po krku, stačím tě škrábnout. Stáhnu ruku zpátky a olíznu si prst, na kterém je kapka tvojí krve. Když ji ochutnám, slastně přivřu očka a přitom zavrčím.

„Nikdy se krve nenabažím.“ Kouknu znovu na tebe, oči už mám docela rudé jako krev ve tvých žilách. Nebude to dlouho trvat a já se opět stanu tím, kým opravdu jsem.

Usyknu, když mi tvůj nehet rozdrásne kůži na krku. Jako by nestačil ten kousanec na jedné straně.

„Jsi nenapravitelné zvíře.“ Odfrknu a oběma rukama vystřelím silně kolem tebe proti zdi. Nechám tě tak uvězněného mezi nimi, a zároveň jsem ti dost blízko.

„Ulovím si tě.“ Vydechnu na tvé rty a sleduju ty rudé oči. Po chvíli se odstrčím od zdi a kývnu směrem ke dveřím. „Raději taky zmiz, nebo si to ještě rozmyslím.“ Čím víc se ty měníš v upíra, tím víc se ze mě stává lovec s jasným posláním. Čím dál těžší je ignorovat smysly a pudy a nevystřelit po tobě. V rukách mi kolikrát škubne, ale my oba jedeme na čestnou hru. Možná bych byl nejraději, kdybych tě dostal už dneska v noci. Nevím, jestli bych to udělal, kdybych tě potkal znovu takhle. V lidské podobě. Asi bych to chtěl zase všechno ignorovat pro těch pár chvil slasti. Sakra, za tohle by mě mohli dokonale suspendovat. Už se raději neohlížím, abych se víc nepokoušel, a vyjdu ze záchodů. Ignoruju ty nechápavé pohledy, že jdu jen v kalhotech a se zbraní za pasem. Vyjdu na ulici a rozčileně se zatahám za copánky.

„Kurva… jsi takovej kretén, Tome.“ Nakopnu první kamínek a radši zamířím domů. Do pohody se asi nehodím, ale nachystat se musím.

Ušklíbnu se, když usykneš, ale nevěnuju tomu nijak pozornost. Ochutnávám tvou krev na svém prstu. Jako bych cítil uvnitř sebe, že to není naposledy, kdy ji ochutnávám. Možná příště bude naposledy, možná taky ne. To už je ve hvězdách, kdy ta chvíle tvého úmrtí přijde, a já vím, že přijde. Nebudu to já, který bude ten poražený. Náhle máš ruce kolem mé hlavy.

„Já ulovím tebe.“ Zacvakám zuby, stále ještě lidskými. Sám bych neriskoval přeměnu tady a ještě před tebou, abys mě měl na dosah a čekal jen, kdy můžeš zmáčknout spoušť. Jen mě sleduješ, nic neděláš. Já ti pohled opětuju. Tebe si už s nikým nespletu, na to, že jsem upír. Tvá vůně je jedinečná, taková, jakou jsem ještě nikdy nepoznal, a to že jsem toho poznal za ty roky. Ty jsi ale něčím výjimečný a já stále nemůžu přijít na to čím. A to mě štve.

„Snad se nebojíš, že se proměním a nebudeš mít proti mně sebemenší šanci?“ Ušklíbnu se, i když vím, že bych možná já měl namále. Jenže než stihnu dostat tvou odpověď, otevřeš dveře a zmizíš ze záchodů. Nechápavě za tebou koukám. Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak si kráčíš bez trička a za opaskem máš zbraň. Jak netaktní. Kdyby tvou zbraň jen někdo zahlédl, měl bys nejspíše po srandě. Ještě chvíli tam stojím jako sloup. Když se nakonec taky rozejdu a ze záchodu zmizím také. Následně se vydám přímo do temného lesa. Stmívá se, není proč se příliš ukrývat pro svou proměnu. Nevím, snad tě dneska v noci chci znovu potkat a pohrát si. Nikdy jsem se s nikým nepáral tak jako s tebou. Nikdo se mnou nevydržel, jelikož jsem ho dřív, než stačil vyslovit slovo Upír, zakousnul. Ale tebe ne. Jsem stále člověk, nejsem tak rychlý, ale přeci jenom se dostanu tam, kde chci. Už když jsem se blížil k lesu, jsem cítil, že to přichází. Moje proměna. Lidé ještě chodí ulicemi i parkem, ale to brzy skončí, když nastane úplná tma a já se stanu pánem. Pánem noci.

První, co doma udělám, je, že si dám sprchu. Musím ze sebe spláchnout zaschlou krev a pot. A celkově se nějak probrat z toho transu. Na druhou stranu mě ta teplá voda i uspává. Tohle na tomto životě nesnáším. Pořád jsem unavenej. Nikdy se nemůžu plně dospat, protože, dokud jsou upíři, tak se loví. A když už nějakého ulovím, tak se objeví další. Jako teď ty. Zatím jsem v klidu, co se tebe týče. Nic necítím, takže nelovíš. Ale je mi jasné, že to brzy přijde. A já si nejsem jistý, zda budu vůbec kdy schopný tě v noci dostat. Měl jsem s tebou tu čest, abych poznal, jaký jsi. Co jsi za nočního tvora, a ač nerad, tak musím uznat, že v noci na tebe nemá asi nikdo. Moje jediná šance by byl den, a to se zase děsím sám sebe. Vyjdu ze sprchy a převleču se do čistého. Otevřu šuplík u pracovního stolu a doplním zásobník stříbrnými kulkami. Po tomhle zážitku lituju, že zrovna já se musel narodit jako lovec.

Když jsem v lese, zalezu si do temného zakoutí, kde mě nikdo nemůže vidět. Cítím, jak se začnu pomalu proměňovat. Opravdu jsem odešel za pět minut dvanáct. Jsem i rád, že nejsem vlkodlak, to by ta bolest byla o to silnější. Mé oči se stanou temnější, víc než samotné peklo. Přikrčím se více k zemi, nechci riskovat, že mě při mé proměně někdo přeci jen náhodou zahlédne. Nedokázal bych se v tu chvíli obránit. Z mých dlouhých nehtů, které začnou narůstat, se začnou stávat drápy, větší než má kočka, ostré jako nůž. Jako rostlina, která roste, když ji polijete vodou.

„Sss,“ usyknu přitom, jak mi rostou, je to značně nepříjemné. Začnu do toho vrčet jako pes a nehty zarývám do hlíny pod sebou, jak klečím na zemi. Už to nejsou nehty, ale mám svoje drápy zpátky. Zhluboka dýchám, cítím, jak rychle mi buší mé ledové srdce. Kůže se stává chladnou, jako je dnešní noc. Je ještě o poznání bledší, než ta lidská. Je studená na dotek. Vrčím, syčím a vřískám, jako by mě na nože brali, když se mi, následně na to, začnou měnit i mé lidské zuby v ty upíří. Špičáky se mi ukazují, pomalu vyrůstají, držím se za hlavu.

„Aaaa… ku-kurva!“ dostanu ze sebe chraptivě. Bolí to, zuby jsou snad nejbolestivější, alespoň u mě vždycky byly. Spolu s vývojem mého upířího chrupu se mi mění i tvář. Už není tak porcelánově krásná jako od panenky. Už není tak nevinná a od pohledu čistá jako sníh. Jdou mi vidět jizvy po bitvách a soubojích za ty roky. Pod očima mám kůži černější a snad i popraskanou. Není to moc hezký pohled. Snad aby se člověk bál, jen kdyby náhodou šel kousek od místa, kde jsem schovaný ve stínu. V bolesti se krčím nadále při mé proměně na zemi. Z hrdla mi unikají neidentifikovatelné pazvuky, nářky, chrčení a syčení. Každý upír si tímhle ale musí procházet, a to každý den poté, když zapadne slunce za obzor a na nebi se objeví měsíc. Cítím, jak se mi přitom vracejí zpátky moje schopnosti, které jako upír mám. Jako například lepší čich, lepší sluch, síla a také cítím v kostech, že i má hbitost a rychlost.

Tak rád bych si lehl a prostě už nic nedělal. Prospal nejlépe tak tři dny v kuse, ale to nejde. Bohužel pro mě a moje unavené tělo a především mysl. S hrnkem kávy, který bude nejspíš poslední za tenhle den, jelikož pak ať chci nebo ne… budu muset vyjít ven. Sedím u počítače a vyhledávám, pokud možno, co nejvíc nových informací ohledně upírů a zejména o tobě. Ale nic nenajdu. Na to o tobě vím opravdu málo a myslím, že heslo Upíří bohové orálního sexu… mi asi nic nevygooglí. Musel bych vědět, kdo vlastně jsi. Jaký rod, jak dlouho už tu jsi, odkud vlastně jsi. To, že jsi čistokrevný a sexy v lidské podobě, je mi platný asi tak jako ponorce stěrače. S povzdychnutím zaklapnu notebook a vydám se k odchodu. Musím být aspoň na vzduchu. Cítím se divně. Jako by na zvracení, ale přitom vím, že to není přesně ono. Je to jistě tebou. Dostali jsme se vzájemně až moc pod kůži, takže bych se nedivil, kdybychom teď vzájemně zacítili jisté výrazné pocity toho druhého. No… nezávidím ti to, ale co už. Tvoje mínus. Ty jsi tu predátor.

„Do prdele.“ Zakleju na celou chodbu. Inteligentně jsem si zabouchl klíče v bytě a už stojím na chodbě. Paráda, zase budu muset lézt do bytu oknem. Jestli vůbec tuhle noc přežiju.

Proměna z člověka na upíra, či naopak, trvá pouhých pár minut, ale mně to přijde pokaždé jako věčnost. Stejně tak, jak mi přijde dlouhý den, kdy na obzoru je slunce. Jsou to minuty, ale já trpím jako pes. Tohle je opravdu v tomhle nevýhoda. Nevím, zda je to tak u každého upíra, nevnímám je, jsem samotář, ale já při každé proměně mám pocit, že je to to poslední, co ještě ucítím. Mocně zalapám po dechu, když jsem zpátky ve své kůži. Jsem zpátky, já, nejhorší predátor na zemi. Každý vlkodlak vyje na měsíc, já jen ošklivě, pro lidské uši nesnesitelně, zasyčím. Na zemi v hlíně jsem za sebou zanechal rýhy od drápů, když mi rostly a já se měnil. Zhluboka se nadechnu. „Jsem zpátky!“ Zavrčím tiše. Opět mám ten, poněkud jiný, přízvuk. Upíři normálně lidskou řečí moc mluvit neumí, sice jí rozumí, ale nemluví. Ale já se to naučil, dokážu to, ač to není snadné a nezvládnu všechna slova.

„Noc je dlouhá a já začínám mít hlad.“ Řeknu si spíše sám pro sebe, jelikož nikdo jiný tu není. Prozatím. Neslyším poblíž žádné kroky náhodných kolemjdoucích. Olíznu si rty, když něco zašustí v koruně stromu nad mou hlavou. Rychlostí blesku na něj vyskočím a ulovím veverku. Zakousnu ji a hned ochutnám její krev.

„Fuj.“ Ušklíbnu se a odhodím ji na zem. Otřu si rty. Zvířecí krev není tak dobrá jako ta lidská. Některým upírům stačí, ale já mezi ně nepatřím. Nevystačím si s málem, potřebuju hodně. Musím si vyhlídnout svou první kořist pro dnešní noc. „Kdepak vás mám?“ Skáču z jednoho stromu na druhý jako Tarzan. V mém případě by se hodil spíše Batman. Když konečně najdu to, co hledám. Přímo pod stromem, na kterým sedím, jako ten výr vedle mě, se nachází lavička a na ní sedí zamilovaný pár. Jak rozkošné. Smutné je na tom ale to, že jim jejich rande a milostnou chvilku překazím.

„Adios, amigo.“ Zacvakám zubama a skočím po krku mladému klukovi, kterému zlomím vaz. Dívčina, dřív než stihne něco zaregistrovat, či uprchnout, přijde o život hned po něm. Zakousnu se do jejího krku, trošku se cuká, ale proti mně nemá šanci. Vysaju z ní život a já si pochutnám na její krvi.

No tak na to dlabu. Teď už asi svoje klíče nezachráním a na zámečníka fakt nemám čas. Myslím, že moji práci za mě nikdo neudělá. Kurva, jak já to nesnáším. Nebo já vlastně ani nevím. Skoro každou noc si říkám, proč jsem se nenarodil jako normální člověk? Proč zrovna mně musel bejt dán tenhle… dar… je to vůbec dar? Unavuje mě to a krade normální život, jaký můžou prožívat ostatní lidé. Na druhou stranu mě to ale baví. Vlastně si neumím představit, jak by u mě taková noc probíhala, kdybych nelovil. Je to zvláštní pocit, cítit blízkost upíra. Někdo by možná řekl, co je na tom, vystřelit kulku, ale pravda je jiná. Čelit upírům je něco jako čelit vlastnímu strachu. A muset se to naučit ignorovat. Asi právě proto to mám rád. Musím tak překonávat sám sebe. Náhle se mi stáhnou útroby v těle.

„Do hajzlu… tak brzo.“ Zaskučím, jelikož je to skoro až bolestné svírání. Zhluboka se nadechnu a z mysli vypudím všechny myšlenky, co tam nemají co dělat. Prudce rozevřu oči, když díky svým, řekněme, schopnostem poznám, kde jsi. Nečekal jsem, že zabiješ tak brzy a nějak moc. Včera v noci to tak silné nebylo. To ti tak vyhládlo z toho našeho románku? Neváhám a dám se do běhu směrem ke kraji města, kde začíná menší les. Taky mě to mohlo napadnout, že budeš spávat někde tam. Kdo ví. Ale podívat jsem se mohl. Zvláštní, jak moc jsou lidé nevšímaví. Utíkám kolem nich, skáču přes všechno možné, abych to nemusel obíhat a oni se ani neohlédnou. Jako by byli slepí. Není divu, že máte tak jednoduchou práci s lidmi.

Vychutnávám si tu chuť krve, ale něco tomu chybí. Není to ta sladká chuť, kterou cítím na rtech ještě teď. Ano, můj lovec, jeho krev nemá konkurenci. Přesto mě ale dokáže tenhle zamilovaný, tedy teď už mrtvý, páreček chvilkově uspokojit. Konečně se odtrhnu od krku té dívky, má tvář je celá od její krve, zuby nejsou jasné bílé, ale také už rudé. Zasyčím, pokaždé tak, jako když si na někom pochutnám. Do každé ruky vezmu jednoho a vyhodím je na strom jako odpadek. Tyhle už nepotřebuju. Cítím, že dneska bude dobrá noc. Už na znamení toho, že jsem ulovil napoprvé dneska tak dobře, rovnou dva. Jak už jsem ale říkal, nevystačím si s málem. Tohle mi určitě nestačí. A i kdyby, lovit bych nepřestal. Je to má obživa, ale zároveň hra. Hra, kterou se bavím. Snažím se vyhlídnout si někoho dalšího, nového, ale tentokrát bych si rád i trošku pohrál, než rovnou jedl.

Prolínám se stínem pomalu dál lesem, když v tom…. Jakoby mi někdo vrazil facku. Ucítím tu vůni, ten známý pach. Jsi to ty, blížíš se. Poznal bych tě i poslepu. Jdeš si pro mě, ale ne… to já si jdu pro tebe. Ah bože, cítím tě tak silně, že to ostatní pach přebíjí. Přibližuješ se. Zaposlouchám se a poznám tak, že dokonce běžíš. To se mě nemůžeš tak moc dočkat, že za mnou tolik spěcháš? Jak milé. Přivřu oči, nikdy jsem nic tak silně nevnímal jako tvůj pach, cítím tě pod kůži. Sakra, jak já bych si dal tvoji krev znovu, anebo ještě k tomu jako přídavek i tvoje tělo. Blížíš se, už jsi ode mě jenom kousek. Schovám se do stínu, vyzkouším si tě, zda mě i ty sám ucítíš, zda poznáš, že jsem ti na blízku. Snad ti pomalu i dýchám na záda.