autor: Stela
BILL
„Tome, šéfová tě zabije, víš, že jsem měl správně řídit já!“ Nadávám a soukám se z rozmačkaného auta. Ještě, že naše služebáky mají speciálně vystužené rámy proti promáčknutí, kdyby se auto převrátilo na střechu.
„Je to tvoje vina!“ Co, to si dělá srandu? Odhodím kousek plechu, postavím se na nohy a jdu se podívat, jak je na tom Tom. Předpokládám, že dobře.
„Moje vina?“
„Ano tvoje! Říkám, dávej pozor, kdyby něco jelo zprava!“
„Vždyť nic nejelo!“ No to snad ne! On je řidič, nedává pozor a mě, kterej se snaží, udržet si na mušce jedu z pneumatik toho kamionu, obviňuje!
„Ne, nejelo, jenom taková malinkatá, roztomilá cisternička, vážící osm tun.“
„Ale, kde se tam vzala?“ Dobíhám Toma, kterej s uraženým pohledem kráčí k dálnici, kde se to všechno stalo.
Otočí se a s vražedným pohledem a mírně vykulenýma očima. Před obličejem mi mává vztyčeným ukazováčkem a zařve.
„Kde se tam vzala?… Kde se tam vzala?… No zprava!“
Musím se zasmát. I přesto, co se stalo, mám dobrou náladu. Doběhnu Toma. Stojí uprostřed dálnice v jednom pruhu, kde je zastavená doprava, a kouká na tu cisternu, co to do nás napálila. Přijdu za ním a chci něco prohodit. Ale pak se můj pohled stočí na auto za námi, totálně na šrot a ležící v poli. Asi je záhada, že mě vlastně ani nic nebolí.
„Tome?“ Položím mu zezadu ruku na rameno. Mám v hlase takový usmiřovací tón. Mrzí mě to, co se stalo, asi jsem se měl vážně dívat.
„Hmmm?“ No, alespoň že se mnou mluví.
„Omlouvám se, měl jsem dávat pozor, ale na obranu uvádím, že jsem ji vážně neviděl, a navíc ten řidič musel bejt opilej.“ Nevím jak na tom ve skutečnosti je. Je tu záchranka, ale žádný ze sanitářů se s námi nebaví a nic nám neřekli.
„To neřeš, jen mě mrzí, že si už do smrti nesednu v práci za volant.“
„Ale sedneš, čtrnáct aut za dva měsíce není zase tolik.“
„Jo?… Ale šéfová na to má jinej názor!“ Hmm, to je pravda. Otočím ho za to rameno k sobě. Usměju se na něj, jak jen to umím a vykročíme k policejnímu vozu, co právě přijel a zastavil pár desítek metrů za námi.
TOM
„Tome?… je všechno v poho, kulháš!“ A je to tu, doufal jsem, že si nevšimne, ale nic to není, jen jsem si nohu skřípnul mezi plechy.
„Je to v pohodě, vážně.“ Odvětím a dál kráčím k autu.
„Jak myslíš, je to tvoje noha.“ Dál se v tom nerýpá, ví, jak to nesnáším. A kór, když to skutečně nic není.
Horší obavy než s té nohy, mám ze šéfové.
NA PRACOVIŠTI
„Kaulitzi, já už vás mám dost. Vy si to představujete jak Hurvínek válku. Když řeknu, že řídí Bill, tak to znamená, že za volant usedne váš bratr. Dochází vám, že tohle je anebo spíš bylo patnácté auto, které jsem vám přidělila. Spíše tedy vašemu bratrovi?“
„……“ Mlčím a koukám na ni s uraženým pohledem a našpulenými rty. Hodnou chvíli tak na sebe koukáme, až…
„Šéfová, já jsem ho přinutil!“ Co? A né, můj malý bratříček se mě snaží zachránit. Jen doufám, že zase neplácne nějakou blbost. Co blbost? O to nejde, horší by bylo, kdybych měl dostat nějaký trest a on si to odpykal za mě. To teda ne!
„To je blbost, on to řekl špatně! To já jsem ho přinutil, aby mi dovolil řídit!“ Nechci, aby to bylo na něm.
„Co prosím? Tak jak to tedy je?“ Šéfová si sedla na židli a tužky, co byly rozházené po stole, sesbírala a vrátila do stojánku.
„Je to tak, jak to říkám… Prostě jsem bráchovi ty klíčky sebral a řídil jsem já, a taky za to můžu!“
Koukám na šéfovou a čekám, co z ní vypadne. Naprázdno párkrát otevře pusu, ale stále nic neříká. Kouká z Billa zpátky na mě a naopak.
„Kaulitzi, Kaulitzi, já už nevím, co s váma. Asi vám nechám udělat vyšetření na hlavu. Vy totiž nejste normální. První, mi utečete z kanceláře, potom mi váš, mimochodem také velice povedený bratr, zavolá, že na dálnici honíte kance, a nakonec se po ani ne hodině dozvím, že jste rozmlátil další služební vůz, který byl, jen tak mimochodem, jeden z těch nejdražších!“
Koukám do země a vstřebávám, co mi řekla. Nechápu, jak se teď Bill může uchechtávat, když ten kanec byl jeho nápad. Ale svým způsobem to vlastně vtipné je. Zvednu hlavu a začnu se usmívat taky. Asi vážně nejsem v pohodě.
BILL
„Tak koukám, že jste se oba pobavili, ale upozorňuji vás, že jen vaší blbostí.“ No jo, chudák můj Tom. Když já stejně nechápu, proč to musí ta šéfová všechno tak okecávat. To se vážně tak nudí?
„Tome, taky bych ještě ráda podotkla… počkejte… co to tu máte?“
Koukne se Tomovi na koleno, taky mi tam sklouznou oči. Na Tomových riflích se dělá krvavý flek.
„Tome!“ vypísknu a skloním se k němu. Sedí na židli, a že mu krvácí koleno, si všiml až teď.
„Co?… Jo to, to nic není, ani mě to neštípe. Je to jen odřený.“
Šéfová kouká, jak mu vytahuju rifle. Přejde ke dveřím a otevře je.
„Prosím, běžte si to vyčistit, máte to skutečně jen odřené. Stavte se někde na oběd, a kdyby se dělo něco nového, tak vás budu informovat, takže buďte stále na příjmu. Jo, a Tome, vaše potrestání probereme, až se dořeší tenhle případ.“
S těmito slovy za námi zavře dveře.
„Pojď, půjdem k tobě do kanceláře, trošku ti to vyčistím a vezmeš si nový rifle.“ Chytnu ho za ruku a vedu chodbou.
„Proč? Nechci si brát čistý. Takhle vypadám jako opravdu drsnej polda. Ještě si vykasám rukáv košile, aby byla vidět ta parádní jizva po kulce nad loktem, a budu drsnější jak Rambo.“
„Jo, nebo si nech vytrhnout tři přední zuby a budeš drsnější jak Jágr.“ Božinku, božinku. Panenko podsrpenská, vidíš to?
Dojdeme do kanceláře, posadím Toma na gauč a koukám po poličkách, jestli tady nenajdu, alespoň nějakou erární lékárničku.
Hrabu se skříňkama, otočím se, abych se sklonil k šuplíku ve stolku, a musím protočit oči. Tom si ten rukáv vyhrnul, a teď nacvičuje drsný pózy před zrcadlem, co tu má.
A ty jeho grimasy, bože, neudržím se a vybouchnu smíchy.
„Tome, lásko, nechci ti nic říkat, víš, že tě miluju, ale vypadáš jak vysloužilej úchyl po deseti letech.“ Dořeknu a znovu se začnu dusit smíchy, až se svalím na gauč a kopu nohama do vzduchu.
„Tak úchyl, jo?“ přijde a posadí se vedle mě na gauč.
„Jen se zeptej Broocknera, co teď sedí na osmičce. Určitě ti rád popíše, jak se mu sbíraly zuby zlámanejma prstama.
autor: Stela
betaread: Janule
Takovou šéfovou bych fakt chtěla mít :/ :-DDDD
Ahooooj, kočko♥, jsem naprosto nadšená, že je tu tvůj díl. Víš, já včera koukla na blog a hned jsem ho vypla, chtěla jsem si přečíst povídky a vychutnat si tu nádhernou fantazii a bylo tam tak nějak smutno. Ale hlavně k tobě a tvé skvělé povídce…
Miluju tvůj smysl pro humor, tvé odlehčené momenty, kdy se můžu usmát. Umíš sladit napětí s krásnými, veselými chvílemi. Detektivka jak vyšitá a přitom skvělý zážitek!
Tommyho vztyčený ukazováček si dokážu představit, naposledy v Japonsku, kdy Billovi napovídal, co má do kamery říkat. :-DDDDDD Já se ti tak nasmála.
A nic kluky nebolí, oh, tady jsem si oddechla, ale ty jsi mi to minule slíbila. To, že budou kluci v pořádku a odnese to jen audinka. Sice zlatá a třeba diamantová, to je jedno, je to jen plech! 14 aut za 2 měsíce, teď patnácté? Musím se znovu mrknout, ale co, hlavně, že vše odneslo jen odřené koleno, aspoň doufám. Já bych oplakala, kdyby se Tommymu něco stalo, Stelinko, že to víš?
Jejich vzájemné pouto je až roztomilé. Ani jeden nechce nechat malér na tom druhém, to jsou skutečně krásné až důvěrné chvíle, tyto momenty mám nejraději.
A znovu jsi do děje zapojila toho "kance" 😀 Bravo, já se opět usmívala. Znáš to, tyhle okamžiky dokážou tak skvěle zvednout náladu. A vše jsi dokonala výrazem "drsný polda Tom"… :-)♥♥♥ Miluju tooooo!♥ :-*
Kluci průseráři, ale když oni jsou tak neodolatelní. Vždy se na ně těším! Těším se na další kapitolu!♥
[2]: Ondinko 😀 možná jsi nadšená, ale já mám ještě větší radost s tvého komentáře. Vždy se těším až ho pod dílem najdu. Umíš člověka neskutečně podpořit. Svítí mi očka když čtu tvé pochvaly 😀
Je pravda, že se snažím o vtipnost, prtože neznám člověka co by se rád nezasmál a četl jen samé psycho bez sebemenší špetky humoru, takže jsem moc ráda, že si mi to daří. A taky věř, že Tomovu nehodu, kdyby se nějaká stala by jsme oplakaly stejně a já mu dobrovolně ubližovat nebudu 😀
[3]: Aaach, Stelinko, tak teď ani nevíš, jak tvá krásná slova potěšila mě!♥♥♥ Vážím si toho! :-* A MOOOOC!
Máš naprostou pravdu, pokud je v ději jen napětí, musíš mít na čtení hlavně psychickou sílu. Je lepší najít tu skulinku, kde zakomponuješ právě ten odlehčený moment, který čtenáře uvolní a nabije tou energií, která je důležitá pro další pokračování děje a to ty teda vážně umíš. Tak jen zůstaň věrná svému stylu a pozor, já ti věřím.:-) Teď jsi mi vlastně slíbila, že bude Tommy v pořádku, že se mu nic nestane… Za to děkuji!♥♥♥ Pro mě je to důležitá informace…
Děkuji jak za nádherný díl, tak za tvá slova, setkání s tebou je vždy moc fajn a popřeji ti krásný podvečer!♥
[4]: Taky ti přeji krásný podvečer. Nevím jak ty, ale pravděpodobně máš také od čtvrtka do pondělka volno 😀 jako já. Tak ti trochu víc dopředu chci popřát aby sis jej užila. Já dala ještě v pátek večer na tvou radu a na to učení se vykašlala, a s kámošema to bylo úžasný. Tak teď si to zase užij ty 😀 Měj se fajn a zítra zase popismenkujeme u I.B.H 😀
[5]: Oh, Baby Stelinko♥♥♥, moc děkuji za přání, ty jsi zlatíčko. Nevím, zda se u IBH setkáme…
A jsem ráda, že ses bavila. To je dobře, život není jen o šprtání! Samozřejmě i ty si užij volných dnů, hlavně VOLNÉ dny neprošprtej. Působíš na mě zodpovědně, takže bude stačit, až dostanete volno před maturitou. Jistě jsi připravena výborně. Já ti věřím!
Tak se budu znovu těšit u dalšího dílu Kobry. Měj se moc krásně, kočko! :-*