No one is innocent I – Chocolate love 22.

Zvednu obočí a vezmu si foťák. Trošku se zarazím, když vidím tu fotku… My se tam s Billem… oh sakra, cože? Ani si nepamatuju, že bychom něco takového fotili. Zakroutím hlavou a začnu si jazykem hrát s piercem ve rtu. Najedu tam na úžasnou fotku Billa na hřišti… Z minulého týdne. Bylo to večer, je tam okolo něj tma. Už si ani nepamatuju, co jsme tam dělali. Podám jim to.
„Bill,“ usměju se.

„Ten je… Och,“ vydechne táta a polkne.
„Strašně krásný,“ doplní ho máma a sjede tátu… Žárlivým pohledem? Spolknu smích. Pane bože…
„Jo, je krásný, a je můj,“ zašklebím se na ně a vezmu jim foťák. Sám se podívám na tu fotku a usměju se. Foťák vypnu.

„Tome, ukaž nám ještě nějakou jinou fotku, hm? My ti ho nevykoukáme.“ Kouknu na mámu, která je opravdu zvědavá. Zamyšleně se poškrábu na břiše. Usměju se a foťák zase zapnu. Najdu tam ještě nějakou hezkou fotku Billa, zase z jiného dne. To bylo… myslím týden po tom, co jsem Billa poznal. Jo. Pousměju se nad tou fotkou, vypadá tam úžasně. Je tam zachycený jenom obličej, jak se usmívá a kouká do země. Podám rodičům foťák.

„Myslím, že dalších několik fotek tam nic… zvláštního nebude, můžete si to prohlídnout…“

„Je opravdu nádherný,“ řekne uznale mamka a vrátí mi foťák. „Ne, nebudeme koukat dál. Je tvůj a je to vaše soukromí. Nechceme vám ho nijak narušovat. Navíc… Kdyby tam byla nějaká nevhodná fotka, nebylo by to nikomu z nás příjemné…“

„Mmmm, okay,“ usměju se a vezmu si foťák. „A chcete vidět ještě něco?“ zamrkám.

„Podle toho co,“ slyším z druhé půlky gauče. Jo, je to táta.

„Fotku,“ zasměju se a trošku se zavrtím. „Nebooo… No, vědět asi nic nechcete, takže si můžu jít asi odpočinout,“ zazívám a protáhnu se.

„Jo, tak nám ji ukaž, a pak si půjdeš odpočinout, hm?“

„Mmm, Okay,“ pousměju se. Jó, mně se o zapínání toho foťáku bude i zdát. Vydechnu a foťák zase zapnu. Pamatuju na jednu úžasnou fotku. Dal jsem si ji na plochu v pokoji na počítači. Je strašně dokonalá, ale… Nějak se v těch fotkách neorientuju. Nakrčím nos a zase si začnu hrát s piercem.

„To tam máš tolik fotek? Pokud jsi byl dneska v noci, jak jsi nepřišel, u něj doma, tak si radši nepředstavuju, jaké fotky to jsou,“ zasměje se mamka a táta ji hned překřikuje.
„Miláčku, každej není takovej, jací jsme byli my, víš?“ zachrochtal smíchy.

„Ha, ha, ha,“ zasměju se ironicky a pak se začnu smát. Zakroutím nad nima se smíchem hlavou. Dál jezdím v těch fotkách. „Náhodou… S Billem jsem ještě neměl nic tak vážného… Nic, na co myslí mí přespříliš aktivní rodiče,“ ušklíbnu se a usměju. Začnu se smát, když narazím na jednu fotku… Ale je to moje fotka, ksichtím se tam jak… nevím co. Já nikdy nebyl moc fotogenický člověk.

„Nemůžeš vědět, na co myslí tvoji MILOVANÍ rodiče,“ opraví mě máma.

„Tak venčení pejsků to určitě nebude.“ Joo, známe svoje lidi. Pousměju se. Je tam strašně moc pěkných fotek, ale zastavím se u té, která se mi zatím líbí ze všech nejvíc… Je tam… Bill… Nenalíčený Bill. Myslím, že to byl jeden víkend, jeho máma nebyla doma, domluvili jsme se, že půjdeme… někam ven. Bill pravděpodobně zaspal, tak nebyl nachystaný, došel mi otevřít v teplákách a obyčejném tričku. I takhle mu to šíleně slušelo. Doširoka se usměju, ještě si tu fotku chvilku prohlížím.

„Humh… Tady je roztomilý. Jako takový malý medvídek,“ chválí Billův vzhled máma a táta jí přikyvuje.

„On je pěkný a roztomilý pořád,“ vydechnu s úsměvem. „A když budete hodní, třeba vám ho někdy dojdu ukázat.“ Třeba někdy…

„Ukázat nebo budete potřebovat volnej barák?“ och bože. Nikdy bych neřekl, že může bejt máma tak nadržená.

„Mami, mami… Ne, jenom ukázat, prosimtě,“ zasměju se a vezmu si ten foťák. Začnu si jenom tak prohlížet další fotky. „Ale když o tom tak mluvíš… co děláte další víkend?“ ušklíbnu se. Pokrčí rameny a usměje se.
„Nevím. Chtěli jsme jet na chatu.“

„No… kdyby se to nějak zařídilo, mohl bych jet s Billem s vámi?“ zvednu jedno obočí a podívám se na ni. Nevinně se zazubím.

„Um jo… Samozřejmě. Ale jsou tam jen tři postele, jak víš. Tu, jak na ní spával Andreas, tak rozkousaly myši,“ zasměje se máma.

„Já myslím, že si vystačíme s jednou postelí,“ usměju se a přikývnu. Andreas? Toho jsem taky dlouho neviděl. Dobře, viděl, ale dlouho jsem s ním nebyl, trávím skoro všechen čas s Billem. Našpulím zamyšleně rty.

„Jak myslíš. Ale je vratká.“

„Při nejhorším se vyspíme s myškama na zemi,“ zasměju se a olíznu si rty. Jaká to romantika… Bill, já, chrápající nebo kdo ví co dělající rodiče a párek myší. Mmm… Kdo by nechtěl?!

„A zdi jsou tenké. Víš… Aby s tím ten tvůj Bill počítal.“

„Na co pořád myslíš?“ zasměju se a zakroutím hlavou. „Já jsem přece slušné dítě, v přítomnosti rodičů nedělám řádné nevhodné věci,“ uculím se nevinně a zamrkám. Teď jen doufat, že si nevzpomenou na to, když tu byla Bonnie.

„Jo, jasně,“ směje se. „A to s Bonnie tady na gauči bylo co?“

„To byla… halucinace, cha!“ zasměju se a vypnu foťák. „Ne, vážně… Bill je takový… Je to prostě o něčem jiném, než o… echm… o…“ nakrčím nos. Je zvláštní mluvit o tomto s rodiči, i když se s nima bavím i o horších věcech. „…o sexu.“ Pokrčím rameny.

„Dobře, jak myslíš. Pokud ho rodiče pustí, může jet s námi,“ usměje se máma spokojeně. Spokojeně se zavrtím a usměju.
„Fajn, fajn, děkuju, děkuju…“ uculím se. „Já budu hodný, opravdu,“ řeknu a našpulím nevinně pusu. Mohlo by to být pěkné takhle víkend s Billem, jen… Musíme nějak vyřešit jeho mámu… Jo.

(Bill)

Dá se říct, že mě hovor s Tomem tak nějak… uklidnil? Yeah. Ale zase se všechno zpátky vrátilo, když jsem slyšel mámu z chodby, jak s někým mluví? Kurva proč?! Dám hlavu do dlaní a poslouchám. Rozumím sice každé páté slovo, ale což. Nevadí. Vypadá to tak, jako by volala… Umh s Gordonem.
„Miláčku, normálně… Představ si, že se Bill nechával osahávat nějakým buzerantem!“ Cože?! Ne. Tak tohle přehnala.

„Co prosím? To jako že si domů přitáhl nějakého…?“

„Jo. A představ si… Ještě si dovolil říkat, že ho miluje!“ nasucho polknu. Grrrr.

„To myslíš vážně? Počkat… Takže Bill je… gay?“

„Jo. Obyčejnej, hnusnej buzerant. Fuj. Musíme udělat nějaká opatření. Něco proti tomu, aby se mohl scházet s tím…“ Cože? Takhle mě… nazvala máma? Povzdechnu si a přitáhnu nohy k tělu. Hlavu položím na kolena a oči zavřu. Začnu si zpívat pomalou, tichou písničku. Alespoň trošku mě to uklidňuje.

„Víš, známý prodává byty a tak dále. Mají teď pár volných na úplně nových pozemcích, možná bych to mohl zařídit… Ale má to háček… Je to… až na druhém konci republiky.“

„Je mi úplně jedno, kde to je! Hlavně aby byl co nejdál od toho… Uh!“

„Fajn, já to domluvím co nejdřív, ano?“