autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Všechno se to semlelo tak strašně rychle. Nepřemýšlel jsem. Okamžitě jsem se rozeběhl k Tomovi a spadl na zem vedle něj. Vzal jsem ho opatrně do náručí. Proboha! Co mu to udělal? Byl jsem tak rád, když jsem ho viděl. Sice nebyl úplně zdravý, ale byl živý a zhruba v pořádku. Ale teď? Opět ho tu vidím celého od krve, jak mi pomalu odchází. Ne! Nesmí mi odejít!
Když se mi podařilo, vzít si ho na sebe, hned jsem mu na tu ránu přitiskl ruku.
„Lásko, tohle ne. Nesmíš mi odejít. Teď ne… no tak, vydrž to,“ šeptám mu a snažím se i přes ten veškerý pláč mluvit srozumitelně. Mám strach se ho jakkoli dotknout, abych mu neublížil. Je teď tak bezmocný. Tak těžko se mi na něj kouká. Nesmí odejít.
„Bille,“ zachraptí Tom a zakašle.
„Pššt, nevysiluj se,“ pohladím ho po hlavičce a skloním se k němu víc. Zase začne hrozivě kašlat, trochu se odkloní a z pusy mu začne kapat krev. Trošku ho přidržím a nechám ho, aby se vykašlal.
„Bože,“ šeptnu jenom zničeně. Chci mu pomoct, ale jak? Zatraceně, co mám udělat, aby přestal krvácet a byl v pořádku?! Jen mu pořád tlačím na tu ránu. Snad to aspoň maličko pomůže.
„Já ho fakt zabil,“ hlesne a zase se na mě položí.
„Zabil,“ zopakuju po něm a otřu mu pusu, má ji celou od krve. „Musím zavolat záchranku.“
„Už je… už je na cestě,“ zachraptí. Znovu se rozkašle, ale polkne to. „I poldové.“
„Nepolykej to,“ řeknu a přizvednu mu víc hlavičku. „Dobře, to je dobře. Hlavně nezavírej očíčka,“ šeptám mu a hladím ho při tom po tváři. „Zvládl jsi to, zvládl.“
Na chvilku zavře oči, ale zase je otevře.
„Hlavní je, že jsi v pořádku…“ zašeptá a začne ztěžka dýchat. Zase zakašle.
„Pššt, opravdu buď ticho, nevysiluj se. Záchranka za chvilku přijede. Budeš taky v pořádku. Musíš být v pořádku, miláčku,“ otřu si rychle slzy, protože mi stékají proudem na jeho obličej. Z dálky už zaslechnu ten nepříjemný zvuk – houkání sanitky a policie. Ale teď je mi to jedno. Naopak jsem rád, že jsou už blízko. Nechci už ztratit ani minutu. Polkne a přikývne.
„Mě jen tak něco neskolí. Jsem Tom Kaulitz, no ne?“ zasměje se a znovu se rozkašle. Pod rukou ucítím další proud krve. Snažil se vypadat v pořádku, ale jeho rty stále bledly velkou ztrátou krve. Zatlačím mu na tu ránu ještě víc.
„Tome, neskolí. Ty to zvládneš, já ti věřím. Jen mi teď slib, že mě tu nenecháš. Víš…“ skloním se víc k němu a lehce ho líbnu na ty pobledlé rty. Sice má všude krev, ale to je pro mě teď to nejmenší. „…miluju tě.“
„Já tebe taky,“ vydechne a zavře oči. „Až… až budu v pořádku, tak… tak si pořídíme děti. Plno dětí…“ šeptal. Jeho hlas byl stále slabší. A já se obával víc a víc nejhoršího. Nepřežil bych to, kdybych ho ztratil.
„Ano, pořídíme. Udělám vše pro to, abychom byli spolu a šťastní. Ale teď se přestaň vysilovat. Nehýbej se a jen na mě koukej, vnímej mě, ano?“ přitlačil jsem rukou ránu, jak to jen šlo, a druhou rukou ho dál hladil po tváři. „Všechno bude dobré, všechno.“
„Hm…“ vydal ze sebe na souhlas. Jeho oči se ale neotevřely.
„Tome, povídej se na mě. Honem,“ řeknu a víc ho podepřu. „Prosím, podívej se mi do očí.“ Ne, on neumře. Záchranka je přece už tady. On musí dál žít. Musí. Jeho tělo mi ztěžklo v náruči.
„Tome!“ řekl jsem víc nahlas a začal ho hladit trošku silněji. Ale nereagoval. Přitiskl jsem mu prsty na krční tepnu. Srdíčko mu pořád bušilo. Dýchal. Ale to bylo to jediné. Bezvládně mi ležel v náruči. Slyšel jsem dole v motelu kroky a křik. Už byli tady.
„No tak, Tome!“ dlouze jsem ho políbil a už jsem nad ním jen bezmocně brečel.
„Tady!“ vykřikl jsem, když jsem zaslechl už dupání na chodbě. Během chvilky sem vtrhli. Byli to aspoň 4 policisté a 3 záchranáři. Kolem Hanze se ihned seběhli policajti a záchranáři si ho ani nevšimli. Rovnou přispěchali ke mně a začali se vyptávat, co se Tomovi stalo, co mu je. Všechno jsem jim hned řekl a pomaličku ho pustil, aby k němu měli lepší přístup. Jen jsem ho chytnul za ruku a držel ho.
„Pojedete s námi do nemocnice?“ zeptal se jeden ze záchranářů.
„Samozřejmě,“ vyhrknu ze sebe. Byl jsem o něco málo klidnější, když už mu začali pomáhat. Věděl jsem, že je v dobrých rukou. Musí ho zachránit.
Přendali Toma na nosítka a rychle ho přenesli do sanitky. Pravděpodobně by se vyptávali i na Hanze, ale jelikož byli obeznámeni se situací, dali přednost Tomovi. Naložili ho rychle do sanitky a čekali, až nalezu. Pak zavřeli a s hlasitým houkáním jsme se rozjeli.
Posadil jsem se k němu a chytnul ho znovu za ruku. Stejně o tom nevěděl, ale ten pocit, že ho držím, že jsem u něj, jsem potřeboval. A vsadím se, že to cítil. Jsme dvojčata. Záchranář i doktor se mě snažili ptát na co, co se stalo, ale marně. Skoro jsem je nevnímal, a když jsem jim něco řekl, stejně jen krátce a nebo jsem koktal. Raději mě už potom nechali a věnovali se jen Tomovi. Ani mi nedocházelo, že to peklo skončilo. Že jsem z toho motelu pryč a že Hanz je mrtvý. Asi se to bude zdát divné, ale… je mi ho líto. Nenáviděl jsem ho. Nejen za to, co dělal mně, ale i to, co zavinil. Skoro mi zabil Toma. A teď tohle. Zničil nám oběma kus života a navždy si tohle budeme pamatovat. Ale kapka lítosti ve mně byla. Litoval jsem ho, protože byl nemocný. Musel být nějak nemocný, protože tohle by normální člověk nikdy neudělal. Ale stejně ho do své smrti budu nenávidět. Ale budiž, ať je mu zem lehká.
Jeden ze záchranářů, který tu se mnou byl vzadu, začal Toma připojovat rychle na nějaké přístroje a druhý mu zatím začal dodávat kyslík. Pak mu vyhrnuli triko a začali mu obvazovat břicho, aby přestal tolik krvácet.
„Ztratil plno krve. Jakou má krevní skupinu?“ zeptá se mě jeden záchranář. Podívám se na něj. Matně pátrám v paměti, až mi dojde, jaký idiot jsem.
„Jsme dvojčata,“ vyhrknu ze sebe.
„A jste ochotný mu darovat krev? Čím dřív ji dostane, tím je větší šance na přežití. Nejlepší by bylo kdybychom mu ji dali už teď,“ řekne.
„Samozřejmě, ihned,“ řeknu a vyhrnu si rukáv od mikiny. Jeho mikiny. Jak se na to může vůbec zeptat. To je jasné, že mu dám krev. Klidně ať mě rozpárají a rozřežou, ale ať mu dají, co potřebuje. Ten druhej záchranář mu podal hadičku, na jejíchž koncích byly jehly. Jednu vpíchnul Tomovi do žíly na předloktí a pak druhý konec vpíchnul mně. Okamžitě se hadičkou rozběhla moje rudá krev. Sledoval jsem, jak moje krev proudila postupně do jeho těla. Měl jsem z toho dobrý, pocit, že mu nějak pomohu.
„Víc pro něj udělat nemůžu? Udělám cokoli, pane doktore,“ šeptnu smutně.
„Obávám se, že nemůžete. Ale jsem si jistý, že o vás ví,“ pousměje se na mě trochu. „Až se vám začne motat hlava, musíme přestat bez ohledu na to, jestli bude ještě krev potřebovat nebo ne. Takže pak řekněte…“
„Vydržím to, dělejte vše, co potřebuje, prosím,“ sklouznu očima zase na Toma. „Myslíte, že o mně ví? Vždyť… je v bezvědomí.“
„Lidé často v bezvědomí ví, že jsou u nich jejich nejbližší. I lidé, co byli v kómatu, často říkají, že je cítili u sebe. Takže je možné, že o vás ví,“ řekl celkem klidně. Poznal jsem, že se mi snaží trochu odvést myšlenky a uklidnit mě.
„Aha. Přál bych si, aby o mně věděl,“ pohladím Toma zlehka po tváři. Začínám být trošku slabý. Ale Tomovi to očividně pomáhalo, protože zase začínal mít barvu ve rtech. A proto jsem neřekl ani slovo a nechával dál svou krev téct do jeho žil.
„Zvládne to?“ zeptám se po chvíli doktora. „A pravdu, prosím.“
„To teď bohužel nedokážu odhadnout, ale myslím si, že ano. Silně bojuje. Už jsem měl spoustu případů a věřte mi, že je to zatím největší rváč. Zřejmě má dobrý důvod, proč zůstat naživu,“ řekne mi pobaveně.
Netušil jsem, jestli se mě jenom snaží povzbudit nebo to myslel vážně. Navíc, nemyslím si, že po tom všem, co jsme si řekli, jsem právě já ten nejlepší důvod. Ublížil jsem mu a trápí mě to. Oh bože, když tam chudáček ležel, začal mluvit o dětech. Pořád to má v hlavě. Teď jde všechno stranou, musí se hlavně uzdravit. Svěsil jsem jen smutně hlavu. Už nebylo asi co říct. Po chvíli mi hadičku odpojili a drobnou ranku zalepili.
„Už brzy budeme v nemocnici,“ ozval se řidič zepředu. Uteklo to rychle, i když zároveň děsně pomalu. Akorát jsme vjížděli do Flagstaffu. Netrvalo to už opravdu moc dlouho a dojeli jsme před nemocnici. Ihned Toma na nosítkách vyndali ven ze sanitky a jeli s ním dovnitř. Šel jsem okamžitě za nimi. Chtěl jsem být s ním, pořád. Dovezli jej na ambulanci, ale mě dovnitř nepustili. Pochodoval jsem před dveřmi a čekal.
Jakmile vyšel ven doktor, za ním vyjeli i s Tomem.
„Tak co?“ vyhrknu ze sebe a jdu hned vedle Toma a jemně mu stisknu ruku.
„Musí okamžitě na sál, počkejte si,“ řekne doktor a rozejde se na sál také.
„Drž se,“ řeknu jen, a pak už se za Tomem zavřou velké prosklené dveře. Dál už nesmím. Teď nezbývá nic jiného, než čekat. Posadil jsem se na jednu ze židlí, která byla nedaleko od operačního sálu. Ale dlouho mi to nevydrželo. Stejně jsem se pořád zvedal a nervózně pochodoval.
Po nějaké době vyšla sestra.
„Sestři, prosím. Jak je Tom na tom?“ zeptám se třesoucím se hlasem.
„Nemůžu vám zatím nic říct, ale vypadá to dobře. Dostane se z toho,“ řekne rychle a odejde, spíš odběhne. Uhh, aspoň něco, že vím. On to zvládne, je silný. A pokud měl ten doktor v záchrance pravdu, cítil mě u sebe. Ví, že jsem u něj a že bych to tu bez něj nepřežil.
Měl jsem pocit, že každá minuta je nejméně hodinou. Utíkalo to tak pomalu, čas se přímo táhnul. A já jen seděl s hlavou v dlaních a uvnitř sebe křičel a prosil, aby to zvládnul.
Asi po dvou hodinách konečně ze sálu vyšli doktoři, a pak vyjeli ven na lůžku s Tomem. Měl už i trošku barvu. Jeho rty už nebyly tak bledé.
„Doktore, prosím, jsem jeho bratr, jak je na tom? Bude v pořádku?“ ptám se.
„Jeho stav je prozatím stabilizovaný. Pokud vše půjde podle plánu, bude brzy zdravý jako rybička,“ usměje se na mě povzbudivě. Bum. Najednou rána jako z děla. Ze srdce mi spadl velký těžký kámen.
„Vážně? Děkuju vám. Moc vám děkuji. Smím jít za ním na pokoj?“ zeptám se hned.
„Měl by být v klidu, ale myslím, že můžete. Pomůže mu, když vás bude mít u sebe,“ mrkne na mě. Skoro ani nedýchám, když to řekne.
„Dobře, budu u něj. Děkuju vám,“ poděkuju a hned se rozejdu směrem za Tomem. Jakmile ho uloží na pokoj, pustí mě k němu. Vezmu si rovnou židli a postavím si ji tiše k jeho posteli a posadím se. Chytnu ho s veškerou jemností za ruku a dívám se na něj. Je mi do breku, je tak bezmocný.
„Tomi, já vím, že mě teď asi nevnímáš. Ale i tak… Jsi neuvěřitelně silný, vím, že to zvládneš. Doktor říkal, že se z toho dostaneš a já věřím tomu, že měl pravdu. Věřím tobě. Všechno to ošklivý skončilo. Hanz je mrtvý. Ty jsi ho zabil, broučku,“ šeptám mu tiše a při tom se ani moc nekontroluju a brečím. „Všechno špatné skončilo, to ti slibuju. Teď už budeme jen spolu, pokud budeš chtít. Ale já tě neopustím. Miluju tě jako nic na světě,“ šeptnu. Ale on ani nepohne rukou, ani mě nestiskne, nic. Možná mě slyší, možná ne. Ale tohle mu zopakuju kdykoli jen bude chtít.
Prosedím u něj celý zbytek dne a celou noc. Nezamhouřím ani na okamžik oči. Pořád sleduju, jak dýchá, jestli je v pořádku. Na přístroji sleduju jeho tep, jak mu buší srdíčko. A hlavně čekám, až konečně otevře oči.
V noci přijde sestra. Ze začátku se jí sice nelíbí, že tady sedím, ale nakonec zmlkne, zkontroluje ho, něco si zapíše a zase odejde. Nemá cenu mi říkat, abych šel domů nebo si šel lehnout. Chci být u něj. Musím u něj být, až otevře oči. Chci, aby věděl, že jsem ho nenechal ani chvilku samotného. To už nikdy nenechám.
Ráno přijde doktor i se sestrou. Ptají se, jestli se v noci neprobudil nebo jestli jsem nezaznamenal nějaké změny. Bohužel jim musím říct, že ne. Ale doktor mě ujistí, že je to normální. Že spánek mu v tuhle chvíli jen pomáhá a že do poledne by se měl už probrat. Trošku mě to uklidní. Po chvíli zase odejde a sestra Tomovi jen vymění kapačku. Pak mě s ním zase nechají o samotě. Celou noc jsem přemýšlel. Ani jsem přesně nedokázal popsat o čem, ale zřejmě o našem společném životě, o tom, co se všechno stalo a třeba ještě stane. Řekl bych, že teď už bude jen na nás, jak si ten náš společný život zařídíme. Pokud se ovšem nestane to, co Tom chtěl. Vrátíme se společně do Německa, ale tam už to zase bude jen ty a já, nebudeme my. Tohle bych opravdu nechtěl. Přál bych si, abychom spolu žili dál. Žili jako pár. Protože já ho miluju a po tom všem, co se stalo, už nemám jedinou pochybnost. Nikdy nechci nikoho jiného než-li je on. Opravdu s ním chci být do smrti. Ať přijde kdykoli. Ale chci umírat s pocitem, že ho miluju a on miluje mě.
Po těch několika dlouhých hodinách se zvednu a odskočím si na záchod, který je tady v pokoji. Když se vrátím, zase se k němu posadím a chytnu ho za ruku. Má v ní zapíchnutou zase kanylu. Najednou mi ruku trošku stiskne. Že by se probouzel?
„Tomi,“ pošeptám tiše a pohladím ho palcem po hřbetu ruky. Vím, že teď už ví, že jsem u něj.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Víte, co by mě totálně rozsekalo? Kdyby se Tom probudil a ztratil paměť. To by bylo šílený. Ale to snad ne.
Jsem ráda, že to Tom přežil a snad…snad bude všechno mezi nima už jen krásné. 😀
Dúfam, že už bsa nič zlá nestane, a Tom bude uplne v poriadku.
konečně se to po tolika nejistých dílech začíná vyvíjet dobře..tak snad to bude i tak pokračovat:)
Konečně aspoň trochu pozitivní díl, jen…. Tomi to musí zvládnout… Bez následků… Prosím, ať se mu nic nestalo… Copak už si toho neprožili dost???!! (Mimochodem jsem zase ubrečená, jako u předchozích asi 10ti dílů 😀 :(()
Je mi divné, že Billa po tom ako je zmlátený a znásilnený nikto neošetril. Ale konečne sú ako tak v poriadku.