autor: Nisch
„Bille? Bille, co je ti… mluv na mě…“ pomalu jsem otevřel oči… bolest pomalu ustupovala.
„Bille…?“ zamžoural jsem na osobu sedící přede mnou, na Toma… v očích měl starost, zděšení, strach…
„Billy, promiň, já… nechtěl jsem ti ublížit…“ sklopil smutně hlavu. Cože? Ty a ublížit mi? Tome, neblázni… lehce jsem se pousmál nad tím co řekl… on, kterej mě vždycky ochraňoval a NIKDY by mi ani vlásek nezkřivil.
„Ty jsi mi nic neudělal… za to si můžu sám…“ nechápavě se na mě podíval. To mě donutilo k ještě většímu úsměvu… „Přivřel jsem si nechtěně ruku dveřma u auta…“ jemně jsem ho pohladil po tváři… bylo vidět ,jak si viditelně oddychl… Dveřma od auta, to byl dobrej nápad… přece mu nebudu říkat, že si zlomim ruku, jen když jí bouchnu do kuchyňský linky… to by na mě pořád dával jenom pozor… i když, ta pozornost by se mi asi líbila…
„A já si myslel, že jsem tě moc pevně chytl… stejně se ti ale omlouvám…“ pousmál se Tom. Chytl mě za zdravou ruku a pomohl mi na nohy.
Stáli tam naproti sobě a hleděli si do očí. Tom stále svíral Billovu ruku. Srdce obou bratrů začala silně tlouct, dech se zrychloval… Jejich obličeje se začaly pomalu přibližovat… Vzdálenost mezi jejich rty byla stále menší a menší… Navzájem cítili horký dech toho druhého… Čas jako by se zastavil… Najednou to všechno ale zmizelo, když se Tomovi hlasitě rozezvonil mobil…
„Uhm… “ odkašlal si Tom. Rychle pustil Billovu ruku a udělal krok dozadu. Vytáhl mobil z kapsy, aby se podíval, kdo, mu volá. Jessica… Bill nechápavě pozoroval bratra, který najednou znervózněl při pohledu na displej mobilu…
„Ehm… promiň, musím to vzít. Běž si zatím umýt ty rozmazaný šminky, vezmu tě do nemocnice…“ jakmile to dořekl, odběhl do obýváku… Bill smutně sklopil hlavu… bylo to tak… zvláštní, když se k sobě přibližovali… když už pomalu cítil Tomovy rty… a všechno je pryč, jako by se ani nic nestalo… Jen si povzdechl a vydal se po schodech do druhého patra, kde měl svoji koupelnu…
TOM
Sakra… Ta si fakt umí vybrat chvíli… To, co se teď stalo… vlastně nestalo… Já jen… jsem z toho pořád trochu mimo… nějak to můj mozek nemůže stále pobrat…
„A – Ano Jess? “ zakoktal jsem do mobilu… výborně, teď mi bude stávkovat i ‚mluvící ústrojí’… ono ale asi taky proto, že jsem nečekal, že by mi Jess zavolala…
„Ahoj, Tomi, neruším tě? „
„Ehm ne, vůbec… Ty mě nerušíš nikdy…“ pousmál jsem se… trochu jsem se uklidnil, když jsem uslyšel její hlas… kdykoli jsem ho slyšel, zvedla se mi hned nálada, tak jako teď…
„Mmm, to jsem ráda…“ bylo slyšet, že se taky usmívá…
„Copak, že sis na mě najednou vzpomněla?“
„Hádej, hlupáčku… chybíš mi. Nemohl by ses stavit už dneska? Nevím, jestli to do zítřka vydržím…“ zakňourala do telefonu… to mě rozesmálo, ale zároveň to ve mně vzbudilo touhu… touhu zase vidět to její dokonalý tělo… V tom mi ale hlavou problesklo to, co se před 5ti minutami stalo v kuchyni… zatřepal jsem hlavou… nechtěl jsem na to myslet…
„Uvidíme… po pravdě, taky mi chybíš. Jen odvezu Billa na pohotovost, a pak bych se možná, stavil…“ to možná stavil, jsem řekl docela provokativně…
„Chybím ti já nebo jen můj zevnějšek… a vůbec, co se stalo Billymu?„
„Oboje…“ zasmál jsem se, „…a co se stalo Billovi? Přivřel si ruku do dveří u auta…“
„Oh… chudáček, tak ho ode mě pozdravuj, ano? “ v jejím hlase bylo slyšet, jak se usmívá…
„Spolehni se…“
„Dobře… Tomi, promiň, ale už musím končit. Zatím a těším se na tebe…„
„I já… pa,“ hovor jsme ukončili akorát. Jen co jsem strčil mobil zpátky do kapsy, vešel do obýváku Bill… lekl jsem ho… nečekal jsem že bude tak brzo hotový…
„Můžem jet…“ řekl a odešel do předsíně…Chvíli jsme zíral na místo, kde před chvilkou stálo moje mladší dvojče… probralo mě až bouchnutí hlavních dveří… Tome, Tome… tebe za chvilku odvezou do blázince…
betaread: Janule
hezký..jen tak dál 🙂
tak a teď jsem se naštvala…vidle na něj…bud nemá jasno v citech nebo v tom co vlastně chce. Já mu dám Jessicu, já mu dám blondatej zevnějšek , tan ať si mě v příštím dílu nepřeje…. GRRR…chudák Bill. Já teda raději Toma, ale…..no…nebudu se tu hnusně vyjadřovat o té "milé usměvavé" jessice a raději si přeštu další díl…Tomane ty kanci…ty si mě nepřej 😀