autor: Doris & Ivetka
„Tome… nepřijde ti zvláštní, koukat na ně, když víš, že zítra se tak probudíš?“ Přitiskl se Bill ke svému bratrovi a hodil další kus rohlíku do vody několika labutím. Nechtěl být doma, a tak Tom přišel s myšlenou, že se projdou kolem vody a při té příležitosti krmili labutě. Tom se zasmál a chytil si brášku kolem pasu. Přitáhl ho blíž k sobě, pod záminkou aby ostatní lidi mohli líp procházet. Billovi zrůžověly uši a dál koukal do vody.
„Přemýšlím, jak to bude vypadat, až bude takhle někdo krmit tebe.“ Musel uznat, že to mělo v sobě dost znatelnou romantiku. Až ho trochu děsilo, proč zrovna tahle zvířata. A hlavně proč se na to těší. Líbilo se mu být psem nebo koněm, ale tohle ho lákalo z nějakého jiného důvodu, který neuměl identifikovat.
„Proč myslíš, že jsme pokaždé samec a samice?“ Zvedl k němu černovlásek čokoládový pohled. Trochu mu to vrtalo hlavou. Tom pokrčil rameny.
„No myslím, že to není z důvodu, abysme se rozmnožili. To bysme ani za ten jeden den nestihli. Možná… možná proto, že k sobě patříme.“ Sklopil nejistě pohled do země. Bill se zaculil. Přesně to chtěl slyšet.
„Přemýšlím, jak to bude vypadat, až bude takhle někdo krmit tebe.“ Musel uznat, že to mělo v sobě dost znatelnou romantiku. Až ho trochu děsilo, proč zrovna tahle zvířata. A hlavně proč se na to těší. Líbilo se mu být psem nebo koněm, ale tohle ho lákalo z nějakého jiného důvodu, který neuměl identifikovat.
„Proč myslíš, že jsme pokaždé samec a samice?“ Zvedl k němu černovlásek čokoládový pohled. Trochu mu to vrtalo hlavou. Tom pokrčil rameny.
„No myslím, že to není z důvodu, abysme se rozmnožili. To bysme ani za ten jeden den nestihli. Možná… možná proto, že k sobě patříme.“ Sklopil nejistě pohled do země. Bill se zaculil. Přesně to chtěl slyšet.
„Víš, že labutě, tvoří pár doživotně?“ pípnul a nejistě se kousnul do rtu. Tomovi se rozlilo útrobami příjemné teplo a na zádech mu naběhla husí kůže.
„Taky spolu budeme doživotně.“ Vydechl a políbil Billa na čelo.
„Taky spolu budeme doživotně.“ Vydechl a políbil Billa na čelo.
„Mluvíš teď tak jinak, Tommy… stalo se něco…?“ pošeptal Bill a opřel se předloktím bratrovi o hruď.
„Jak jinak mluvím, Bille?“ oddechnul Tom.
„Prostě jinak, dřív by tě ani nenapadlo, že se mnou budeš do konce života…“ kníknul Bill do mikiny Toma.
„Víš, Bille… asi jsi měl pravdu. Nelituju toho, že každý večer musím vypít šálek toho nechutného čaje, ze kterého se mi zvedá žaludek, že jsem ve stresu z toho, co bude, že mě smrt bude bolet, a že uvidím tebe umírat… Díky tomu všemu si uvědomuju, jak jsi pro mě důležitý a že bych žít bez tebe prostě nezvládl. Vidět tě umírat je to nejhorší, co mě může potkat, ať jsi v roli člověka nebo nějakého zvířete…“ pohladil Billa po zádech.
„Jak jinak mluvím, Bille?“ oddechnul Tom.
„Prostě jinak, dřív by tě ani nenapadlo, že se mnou budeš do konce života…“ kníknul Bill do mikiny Toma.
„Víš, Bille… asi jsi měl pravdu. Nelituju toho, že každý večer musím vypít šálek toho nechutného čaje, ze kterého se mi zvedá žaludek, že jsem ve stresu z toho, co bude, že mě smrt bude bolet, a že uvidím tebe umírat… Díky tomu všemu si uvědomuju, jak jsi pro mě důležitý a že bych žít bez tebe prostě nezvládl. Vidět tě umírat je to nejhorší, co mě může potkat, ať jsi v roli člověka nebo nějakého zvířete…“ pohladil Billa po zádech.
Chvíli mezi nimi panovalo ticho, Bill nechtěl odpovědět, nechtěl to nějakou blbostí pokazit. „Podívej se támhle na ty dvě labutě,“ pošeptal tiše Tom a ukázal na pár. Dvě labutě, jak se o sebe opírají hlavami a jejich krky tvoří velké srdce. „Přesně tohle jsme my dva… jsme moc hrdí na to, abychom si to řekli, ale v jednom kuse si to nějak dokazujeme…“ oddechnul.
„Mluv dál, Tome,“ pobídnul ho bratr.
„Mluv dál, Tome,“ pobídnul ho bratr.
„V roli člověka… se takhle objímáme, držíme se, líbáme se… dotýkáme se, ale neřekneme si nic… když jsme se převtělili do těch psů, dělali jsme si ze sebe srandu, a pak jsme leželi u toho potoka ve stínu a ty jsi ke mě přišel a začal mě tak něžně omývat… v roli krávy jsme se sice hádali, ale pořád jsme dávali pozor na toho druhého, jestli se něco neděje. V roli koně jsme se o sebe opírali, užívali si přítomnosti toho druhého, a až budeme tímhle… budeme se o sebe taky takhle opírat a užívat si přítomnosti toho druhého… jenže pořád budeme mlčet…“ oddechnul smutně Tom a narovnal se.
„A co bys chtěl slyšet, Tommy?“ pípnul tiše Bill.
„Já nevím… možná to, co ke mě cítíš…“ pošeptal Tom a sklopil svůj pohled do čokoládových studánek svého brášky.
„A co bys chtěl slyšet, Tommy?“ pípnul tiše Bill.
„Já nevím… možná to, co ke mě cítíš…“ pošeptal Tom a sklopil svůj pohled do čokoládových studánek svého brášky.
Bill nechal lehce pootevřená ústa v jistém úžasu. Najednou se cítil tak moc nervózní. Věděl, co cítí. Moc dobře to věděl, ale neměl odvahu to vyslovit nahlas, dokonce ani sám před sebou. Natož aby to řekl přímo Tomovi.
„Co když…Co když se bojím to říct?“ Pípnul jako raněné ptáče a v jeho očích se objevily plamínky spalující nejistoty. Náznaky strachu. To, co s Tomem za poslední tři dny prožil, bylo tak dokonalé, že o to nechtěl přijít. A pokud byla nějaká šance, že by s tak k sobě mohli chovat i po tomhle jejich čajovém dobrodružství, byl ochotný za to zaplatit věčným mlčením.
„Proč by ses bál? Jsem to přeci já. Ten jediný, kdo to pochopí.“ Mluvil klidně Tom a hladil bratrovy černé vlasy. Byl si jistý, že ví, o co jde. Co by mu Bill chtěl říct. A vlastně to Tom cítil stejně. Jen nechtěl být tím prvním. Byl na to nejspíš pořád příliš hrdý.
„Co když…Co když se bojím to říct?“ Pípnul jako raněné ptáče a v jeho očích se objevily plamínky spalující nejistoty. Náznaky strachu. To, co s Tomem za poslední tři dny prožil, bylo tak dokonalé, že o to nechtěl přijít. A pokud byla nějaká šance, že by s tak k sobě mohli chovat i po tomhle jejich čajovém dobrodružství, byl ochotný za to zaplatit věčným mlčením.
„Proč by ses bál? Jsem to přeci já. Ten jediný, kdo to pochopí.“ Mluvil klidně Tom a hladil bratrovy černé vlasy. Byl si jistý, že ví, o co jde. Co by mu Bill chtěl říct. A vlastně to Tom cítil stejně. Jen nechtěl být tím prvním. Byl na to nejspíš pořád příliš hrdý.
„Možná se bojím, že neřekneš to samé.“ Bill se chtěl pomalu rozbrečet. Věděl, že už jen tím, jak spolu teď mluví, Tomovi jasně říká, o co jde, a Tom jemu v podstatě také. Ale odvahu zatím neměl ani jeden.
„Miluješ mě. Jednou mi to povíš, vím to.“ Vydechl Tom a lehce se usmál. Bill překvapeně zamrkal. Ani jeden ale nic na tohle téma už neřekl.
„Miluješ mě. Jednou mi to povíš, vím to.“ Vydechl Tom a lehce se usmál. Bill překvapeně zamrkal. Ani jeden ale nic na tohle téma už neřekl.
„Labutě… dobře… bude to klidný den… krásný, klidný…“ oddechnul Bill a přiťuknul si s Tomem.
„…zamilovaný,“ dodal tiše Tom a vypil šálek hořkého čaje až do dna. Hned na to si lehnul do postele a bratra si k sobě přitáhnul. Vjel mu prsty do vlasů a přitulil se k němu. „Dobrou noc…“ pošeptal.
Bill jen přikývnul a pomalu usnul…
„…zamilovaný,“ dodal tiše Tom a vypil šálek hořkého čaje až do dna. Hned na to si lehnul do postele a bratra si k sobě přitáhnul. Vjel mu prsty do vlasů a přitulil se k němu. „Dobrou noc…“ pošeptal.
Bill jen přikývnul a pomalu usnul…
O_o
Bill vyndal hlavu z pod velkého, bílého křídla a porozhlédnul se. Všude bylo ticho, trošku mlha, náznak toho, že odpoledne bude krásně. Podíval se vedle sebe na zabaleného brášku.
„Tommy…“ šťouchnul do něj Bill malým zobáčkem. Tom hned vystrčil hlavu a narovnal svůj dlouhý krk.
„Dobré ráno…“ usmál se.
„Dobré…“ zaštěbetal tiše Bill. Nevěděl, o čem má mluvit, bál se cokoliv říct, na cokoliv navázat téma.
„Tommy…“ šťouchnul do něj Bill malým zobáčkem. Tom hned vystrčil hlavu a narovnal svůj dlouhý krk.
„Dobré ráno…“ usmál se.
„Dobré…“ zaštěbetal tiše Bill. Nevěděl, o čem má mluvit, bál se cokoliv říct, na cokoliv navázat téma.
Tom to očividně ale nepotřeboval. Ihned navazovat konverzaci. Několikrát jemně zaklapal zobákem a pocuchal jim Billovo jemné peří v oblasti, kde má normální člověk bedra. Bill vykroutil hlavu dozadu a díval se na něj. Věděl, že to bylo jakési ochranitelské gesto, kterým se Tom přesvědčoval, že je jeho bráška v naprostém pořádku. Nikde kolem nich nebyla žádná další labuť. Bill tudíž usoudil, že budou nejspíše na nějakém rybníku vzdáleném od města. O svůj úkryt se dělili pouze s několika kachnami. Postavil se na nohy a důkladně sebou zatřepal. Vystrčil hlavu z rákosí, které je ukrývalo před okolním světem, a v duchu zajásal. Nebyl to velký rybník, zato působil pohádkově. Už jen proto, že tu opravdu nikdo nebyl. Lidi sem nejspíš chodili jen velmi málo.
„Billi…mohl bys ještě chviličku počkat, potřebuju se načesat, tak bys zatím mohl opatřit vejce.“ Promluvil Tom a v tom se zarazil. „Ježiši vejce? My máme vejce… Kriste pane, já sedim na vejcích.“ Naprosto se rozšílel. Ne, že by mu vadilo, že je opět samicí, ale trochu ho vyděsila vidina budoucích malých labuťek, kterým by říkal děti a nejspíš by byl nucen si je chovat v zahradním bazénu. Bill se rozesmál. Měl nutkání si do Toma rýpnout ve smyslu, že na vejcích si sedí celý život, ale nakonec to neudělal. V jeho nitru se náhle také rozlil ten zvláštní pocit, který mu jasně říkal, že jeho samička potřebuje na chvilku vystřídat v péči o budoucí potomstvo. Nechal Toma slézt z hnízda a zatímco se jeho družka Tom načechrával, on opatrně zobákem zkoumal každé jedno vejce, zda je v pořádku. Bylo zvláštní cítit, že uvnitř se skutečně nachází život. Ještě zvláštnější bylo, že s Tomem měl mít potomky, a to s ním ani nikdy v životě nespal. Ne v rozmnožovacím slova smyslu. Přesto se cítil spokojeně a nanejvýš hrdě na svoji věrnou družku a 4 vejce v hnízdě.
„Vypadáš nádherně…“ dodal Bill po chvíli, co si Tom vyplachoval zobák vodou.
Tom se otočil, nevěděl, jestli je to genama, které teď má, ale to chválení mu dělalo tuze dobře. Pyšně se oklepal a doťapkal zpátky k hnízdu. „Měl bys sehnat něco k jídlu…“ usmál se.
„Takže znovu střídání?“ optal se Bill a začal se pomalu zvedat ze zahřátých vajec. Tom ho hned vystřídal a zobákem si pod sebe nastrkal konce vajec, které někdy vykukovaly. Jak instinktivní a ochranitelské gesto.
„Tak dobře, ne, že mi někam utečeš…“ usmál se Bill a rozťapkal se pryč, ale najednou se zastavil. „Čím se vůbec živíme…?“ zasyčel.
„Já nevím… asi nějakejma řasama, fuj…“ odprsknul Tom.
„Dobře…mimochodem, než odejdu… uvědomuješ si to? Budu tatínek…“ zaťapkal Bill na místě, aby ukázal, jakou má radost.
Tom se otočil, nevěděl, jestli je to genama, které teď má, ale to chválení mu dělalo tuze dobře. Pyšně se oklepal a doťapkal zpátky k hnízdu. „Měl bys sehnat něco k jídlu…“ usmál se.
„Takže znovu střídání?“ optal se Bill a začal se pomalu zvedat ze zahřátých vajec. Tom ho hned vystřídal a zobákem si pod sebe nastrkal konce vajec, které někdy vykukovaly. Jak instinktivní a ochranitelské gesto.
„Tak dobře, ne, že mi někam utečeš…“ usmál se Bill a rozťapkal se pryč, ale najednou se zastavil. „Čím se vůbec živíme…?“ zasyčel.
„Já nevím… asi nějakejma řasama, fuj…“ odprsknul Tom.
„Dobře…mimochodem, než odejdu… uvědomuješ si to? Budu tatínek…“ zaťapkal Bill na místě, aby ukázal, jakou má radost.
Tom kdyby byl člověk, jeho výraz by zřejmě vypadal nechápavě, pozvednuté obočí, otevřená ústa a nakrčený nos. Možná jeden koutek rtů povytáhnutý trošku nahoru.
„No jo… a já budu mamča… doufám, že se to nenarodí ještě dnes! Bože! A taky doufám, že mě neuvidí někdo ze třídy…“ zatřepal hlavou.
„Ty jsi ale idiot…“ zabručel Bill a píchnul do bratra zobákem, pak se otočil a odešel hledat něco k snědku. Vejce za žádnou cenu nesměla zůstat bez dozoru.
„Ty jsi ale idiot…“ zabručel Bill a píchnul do bratra zobákem, pak se otočil a odešel hledat něco k snědku. Vejce za žádnou cenu nesměla zůstat bez dozoru.
Billovi trvalo asi tak půl hodinky, než našel dostatek dobré a čerstvé potravy. Dával si to na hromádku na břeh k rákosí, aby to pak mohl k Tomovi postupně donést. Prudce ale zvedl hlavu, když slyšel nějaké divné pazvuky. Vzal do zobáku první várku řas a doběhnul do jejich úkrytu. Zaseknutě se zastavil, když uviděl okolo hnízda pobíhat čtyři malá labuťátka…
„Čau, taťko… ty jsi ale pašák, podívej se, jaký máš pěkný děti…“ zasmál se Tom.
„Tyyy vole… hezkyyy… vidíš to? A rovnou čtyři, jdi se zahrabat s nějakejma tvejma… to… tamto… víš co… čtyři, Tome… čtyři!“ zasmál se a docupital s těm drobečkům a začal si s nima hned zobákem hrát.
„Čau, taťko… ty jsi ale pašák, podívej se, jaký máš pěkný děti…“ zasmál se Tom.
„Tyyy vole… hezkyyy… vidíš to? A rovnou čtyři, jdi se zahrabat s nějakejma tvejma… to… tamto… víš co… čtyři, Tome… čtyři!“ zasmál se a docupital s těm drobečkům a začal si s nima hned zobákem hrát.
Tom je spokojeně pozoroval. Byl na sebe náležitě hrdý. Vyseděl 4 dokonalý labuťky. Byly tak roztomilé. Tělíčko jim pokrývalo husté hnědé chmýří a cvakaly zobáčkama proti tomu Billovu. Tom přešel na kraj břehu a sešel do vody. Kousek poodplaval. Vlastně ani vodu necítil. Zda je studená nebo teplá. Přes jeho mastné peří se nedostala. Elegantně se otočil zrovna v momentě, kdy Bill dokrmoval poslední mládě. V první chvíli mu ta podívaná přišla poněkud nechutná, když viděl ptáče, které cpe hlavičku Billovi do krku. Vzápětí se ale ten pocit vypařil.
„Rodinko…pojďte. Mamka na vás čeká.“ Sám sobě se v duchu musel zasmát. Bože už si i dobrovolně říkal mamka. Za chvíli se k němu ale připojil i Bill ve svojí oslnivé labutí podobě a čtyři jejich potomci, kolem kterých se zběsile čeřila voda, jak museli kmitat nožkama.
„Kdybysme teď byli lidi, tak bych ti měl dát nějaký velkolepý dárek za krásný děti.“ Usmál se Bill a otřel se čelem o Tomovo.
„Kdybysme byli lidi… žádný děti bysme neměli. Jako člověk nesnáším vejce,“ zasmál se Tom, ale cítil, že Billova slova byla myšlena v té největší náklonnosti, jakou v sobě mohl najít.
„Rodinko…pojďte. Mamka na vás čeká.“ Sám sobě se v duchu musel zasmát. Bože už si i dobrovolně říkal mamka. Za chvíli se k němu ale připojil i Bill ve svojí oslnivé labutí podobě a čtyři jejich potomci, kolem kterých se zběsile čeřila voda, jak museli kmitat nožkama.
„Kdybysme teď byli lidi, tak bych ti měl dát nějaký velkolepý dárek za krásný děti.“ Usmál se Bill a otřel se čelem o Tomovo.
„Kdybysme byli lidi… žádný děti bysme neměli. Jako člověk nesnáším vejce,“ zasmál se Tom, ale cítil, že Billova slova byla myšlena v té největší náklonnosti, jakou v sobě mohl najít.
„Už jsem se lekl, že řekneš, že bychom nemohli mít děti proto, že jsme oba kluci nebo proto, že jsme bratři…“ brouknul Bill.
„Vlastně to je taky to… jak bys chtěl se mnou mít miminko, když jsme oba kluci…? A navíc, pokud se nemýlím, incestní vztahy jsou zákonem neuznávané… myslím, že vztah schválí bratranci a sestřenici, ale jinak snad ne…“ zamyslel se Tom.
Bill si smutně povzdechnul… „Raději přestaň myslet…“ zakroutil hlavou.
„Počkej! nemyslel jsem to nijak zle…“ zafrkal Tom a strčil si hlavu pod tu Billovu. „Nějaký cár papíru, na kterém je napsáno ‚Zákon‘, nám dvěma přece nemůže nic zakazovat, nebo ano…?“ zakroutil hlavou, aby se co nejvíc ke svému bráškovi přitulil. Bill po oku sledoval svá mláďata, jestli jsou v pořádku.
„Vážně mě docela bavíš, když se snažíš něco si u mě vyžehlit…“ zasmál se Bill a zobákem něžně ťuknul Tomovi do hlavy.
„No tak promiň…“ odfrknul trošku uraženě Tom a odplaval od Billa pryč, směrem k malým labuťkám…
„Vlastně to je taky to… jak bys chtěl se mnou mít miminko, když jsme oba kluci…? A navíc, pokud se nemýlím, incestní vztahy jsou zákonem neuznávané… myslím, že vztah schválí bratranci a sestřenici, ale jinak snad ne…“ zamyslel se Tom.
Bill si smutně povzdechnul… „Raději přestaň myslet…“ zakroutil hlavou.
„Počkej! nemyslel jsem to nijak zle…“ zafrkal Tom a strčil si hlavu pod tu Billovu. „Nějaký cár papíru, na kterém je napsáno ‚Zákon‘, nám dvěma přece nemůže nic zakazovat, nebo ano…?“ zakroutil hlavou, aby se co nejvíc ke svému bráškovi přitulil. Bill po oku sledoval svá mláďata, jestli jsou v pořádku.
„Vážně mě docela bavíš, když se snažíš něco si u mě vyžehlit…“ zasmál se Bill a zobákem něžně ťuknul Tomovi do hlavy.
„No tak promiň…“ odfrknul trošku uraženě Tom a odplaval od Billa pryč, směrem k malým labuťkám…
Celý den si hráli, plavali, radovali se… Odpoledne všichni odpočívali ve stínu malého stromku na prázdném břehu ve vodě. Tom se instinktivně natočil proti Billovi a čelo si opřel o to Billovo, přesně, jak mu říkal včera venku na procházce. Oba mlčeli, přemýšleli, užívali si přítomnosti toho druhého.
„Ty bys se mnou chtěl mít miminko…? Nemysli teď na to, že to nejde, že je nereálné mít vlastní miminko. Prostě… chtěl bys…?“ brouknul Tom.
Bill chvíli mlčel, Tomova otázka ho poněkud zaskočila, díval se do vody a přemýšlel.
„Já… Tome… nemohli bychom si o tom promluvit, až budeme zase lidmi…?“ zeptal se tiše.
„Chtěl bych si o tom promluvit teď… proč o tom nemluvit, Bille…? Rád bych slyšel tvůj názor…“ Tom zvednul hlavu a zobákem pohladil Billův dlouhý krk.
„Nějak… se o tom bojím mluvit…“ odpověděl tiše Bill.
„Bille… proč se o tomhle bojíš mluvit…? Je to normální téma, žijeme spolu už od narození, víme o sobě tolik věcí, nikdy jsme se nebáli spolu o čemkoliv mluvit…“ Tom se konejšivě usmál a malým kývnutím hlavy pobídnul bratra.
„Jenže dřív to nebylo tak, jak je to mezi námi teď…“ zakňoural tiše Bill.
„Ty bys se mnou chtěl mít miminko…? Nemysli teď na to, že to nejde, že je nereálné mít vlastní miminko. Prostě… chtěl bys…?“ brouknul Tom.
Bill chvíli mlčel, Tomova otázka ho poněkud zaskočila, díval se do vody a přemýšlel.
„Já… Tome… nemohli bychom si o tom promluvit, až budeme zase lidmi…?“ zeptal se tiše.
„Chtěl bych si o tom promluvit teď… proč o tom nemluvit, Bille…? Rád bych slyšel tvůj názor…“ Tom zvednul hlavu a zobákem pohladil Billův dlouhý krk.
„Nějak… se o tom bojím mluvit…“ odpověděl tiše Bill.
„Bille… proč se o tomhle bojíš mluvit…? Je to normální téma, žijeme spolu už od narození, víme o sobě tolik věcí, nikdy jsme se nebáli spolu o čemkoliv mluvit…“ Tom se konejšivě usmál a malým kývnutím hlavy pobídnul bratra.
„Jenže dřív to nebylo tak, jak je to mezi námi teď…“ zakňoural tiše Bill.
„Hele, Bille… koťátko…“ začal Tom.
„Teď je ze mě labuť, nedělej ze mě ještě kočku…“ rýpnul si Bill.
„Dobře… hele… labuťko…“ opravil se Tom… „kdyby šlo o mě… já bych ti odpověděl ano… já nevím, něco se ve mně změnilo a ano, dokážu si představit, že bych s tebou vychovával dítě… že bychom my dva měli miminko… dokážu si tě naprosto dokonale představit s miminkem v náručí, jak mu zpíváš, uspáváš ho… hraješ si s ním, pusinkuješ mu ty malé nožičky…“ Tom by se jako člověk jistě roztomile usmíval…
Bill ho chvíli jen zaseknutě sledoval, než odpověděl. „Pane bože…“ jeho krk se prohnul, „mít tak miminko… hrát si s ním, pusinovat ho, vědět, že nám dvěma patří… mm… lochtat ho… ten krásný dětský smích…“ zavrtěl se Bill.
„Takže bys to miminko taky chtěl…?“ zajásal Tom.
Bill si zamotal krk s tím bratrovým a tiše odpověděl: „Ano…“
„Teď je ze mě labuť, nedělej ze mě ještě kočku…“ rýpnul si Bill.
„Dobře… hele… labuťko…“ opravil se Tom… „kdyby šlo o mě… já bych ti odpověděl ano… já nevím, něco se ve mně změnilo a ano, dokážu si představit, že bych s tebou vychovával dítě… že bychom my dva měli miminko… dokážu si tě naprosto dokonale představit s miminkem v náručí, jak mu zpíváš, uspáváš ho… hraješ si s ním, pusinkuješ mu ty malé nožičky…“ Tom by se jako člověk jistě roztomile usmíval…
Bill ho chvíli jen zaseknutě sledoval, než odpověděl. „Pane bože…“ jeho krk se prohnul, „mít tak miminko… hrát si s ním, pusinovat ho, vědět, že nám dvěma patří… mm… lochtat ho… ten krásný dětský smích…“ zavrtěl se Bill.
„Takže bys to miminko taky chtěl…?“ zajásal Tom.
Bill si zamotal krk s tím bratrovým a tiše odpověděl: „Ano…“
Bylo to pro Billa spíše jako takové zauvažování. Nepočítal s tím, že by se to někdy stalo. Ale ta představa se mu líbila. Když si představil Toma, jak vozí kočárek, nebo drží malé dítě za ručky, zatímco ono se učí chodit. Bylo to kouzelné.
„Ale… nevím jestli bych to zvládl.“ Špitl ostýchavě. Byl přeci jen mladý a kolikrát si nevěděl rady ani s vlastním životem. Jak by mohl jistojistě zvládnout život dítěte?
„Zvládl. Jsem si tím jistý. Myslím, že to prostě přijde. Zvládáš i čtyři děti, tak proč ne jedno?“ Namítl Tom a něžně se otíral o Billovu hlavu.
„Jenže ty máme jen na jeden den. Kdežto jako lidi bysme ho měli na celý život.“ Bill si připadal, jako by právě řešili, zda si opravdu nějaké miminko pořídí nebo ne. Měl ale obavu. Vždyť ještě ani nenašel odvahu Tomovi říct, že ho miluje. I když to Tom dávno věděl a jen na to čekal. Byla jistota, že mu odpoví stejné a přece to nedokázal. A teď tu řeší dítě? Bylo to trochu na hlavu.
„Neřekl jsem přeci že to uděláme hned ráno. Jen mě to napadlo. Když bysme to oba chtěli, tak třeba časem……“ Nechal větu nedokončenou. Bylo mu jasné, že mezi ním a Billem už je všechno jinak. A věděl, že dřív nebo později si to řeknou. Sklonil hlavu a jemně zobákem zkontroloval svoje spící labutí potomstvo. Měl potřebu je neustále kontrolovat. Tak jako Billa, když byl malý. A vlastně i teď.
„Zvládl. Jsem si tím jistý. Myslím, že to prostě přijde. Zvládáš i čtyři děti, tak proč ne jedno?“ Namítl Tom a něžně se otíral o Billovu hlavu.
„Jenže ty máme jen na jeden den. Kdežto jako lidi bysme ho měli na celý život.“ Bill si připadal, jako by právě řešili, zda si opravdu nějaké miminko pořídí nebo ne. Měl ale obavu. Vždyť ještě ani nenašel odvahu Tomovi říct, že ho miluje. I když to Tom dávno věděl a jen na to čekal. Byla jistota, že mu odpoví stejné a přece to nedokázal. A teď tu řeší dítě? Bylo to trochu na hlavu.
„Neřekl jsem přeci že to uděláme hned ráno. Jen mě to napadlo. Když bysme to oba chtěli, tak třeba časem……“ Nechal větu nedokončenou. Bylo mu jasné, že mezi ním a Billem už je všechno jinak. A věděl, že dřív nebo později si to řeknou. Sklonil hlavu a jemně zobákem zkontroloval svoje spící labutí potomstvo. Měl potřebu je neustále kontrolovat. Tak jako Billa, když byl malý. A vlastně i teď.
„Budeme mít rodinu… až přijde ta správná chvíle.“ Odsouhlasil Bill, který poznal, jak to Tom myslí. Byli dvojčata. Věděli přeci naprosto přesně, co si ten druhý myslí.
„Tomi… proč spolu takhle vážně mluvíme jen jako zvířata? Proč ne i když jsme lidi?“ zeptal se s jistou dávkou lítosti. I když se toho hodně změnilo a i v lidské podobě spolu začali mluvit o vážných věcech víc než kdy předtím, pořád se tomu nejnaléhavějšímu vyhýbali a Bill začínal mít obavu, že ta dvě slova dokáže Tomovi říct jen jako slon nebo mravenec. Nebo kdo ví, co tam na ně ještě čekalo za zvířata.
„Tomi… proč spolu takhle vážně mluvíme jen jako zvířata? Proč ne i když jsme lidi?“ zeptal se s jistou dávkou lítosti. I když se toho hodně změnilo a i v lidské podobě spolu začali mluvit o vážných věcech víc než kdy předtím, pořád se tomu nejnaléhavějšímu vyhýbali a Bill začínal mít obavu, že ta dvě slova dokáže Tomovi říct jen jako slon nebo mravenec. Nebo kdo ví, co tam na ně ještě čekalo za zvířata.
Tom se na svého bratra podíval, ani se neuvědomoval, že se začíná pomalu stmívat… „Slibuju ti, že až se probudíme, promluvíme si o tom všem jako lidi… ano…?“ brouknul tiše. Měl pořád nutkání se ke svému bráškovi tulit. Přišlo mu to přirozené. Celý den uvažoval nad Billovou větou ‚Budeme mít rodinu… až přijde ta správná chvíle‘ … Co když podle Billa nikdy nepřijde…? Co když se doopravdy stane něco a oni dva spolu nebudou moci být…? Vždyť za každou jejich smrt mohl člověk, co když za ní bude moci i doopravdy?
Oba byli tiše, odpočívali, byli po tom celém dni unavení. Mláďata už spala v teplém hnízdě, zatímco „maminka s tatínkem“ si užívali romantického západu slunce.
Oba byli tiše, odpočívali, byli po tom celém dni unavení. Mláďata už spala v teplém hnízdě, zatímco „maminka s tatínkem“ si užívali romantického západu slunce.
Najednou se Tom hluboce nadechnul. Pár sekund po tom, co byl slyšet trošku vzdálený výstřel a podíval se do oblastí svých plecí. Viděl krvavou ránu… „To… to už je večer…?“ zakoktal…
Bill jen nespokojeně oddechnul… spíš až bolestně, a přitulil se k bratrovi více.
Bill jen nespokojeně oddechnul… spíš až bolestně, a přitulil se k bratrovi více.
„Ano… už je večer… všechno bude dobré… už jen jednou…“ šeptal mu.
Tom se usmál, ignoroval tu bolest… Nejraději by mu řekl, jak moc ho miluje jako první, ale chtěl to nechat na Billovi, navíc mu nepřišlo moc vhodné mu to říkat v těle umírající labutě.
Bill zvednul hlavu a otočil ji proti směru proudu vody. Začínal foukat vítr. Viděl dva pytláky na malé loďce, kteří k nim pomalu pluli.
Billa ze sledování těch dvou vyrušilo až Tomovo tiché: „Už cítím, jak mi začíná být zima…“ snažil se u toho usmívat, i když ta rána bolela pořád víc a víc. S každým úderem srdce ho to uvnitř bodlo.
„Ano… už bude dobře… opři se o mě…“ pošeptal a sám se bratrovi nastavil bokem, aby si na jeho záda mohl položil svůj dlouhý krk. Bill zavřel oči, stejně jako Tom a svou hlavu sklonil k té jeho. „Musím ti toho ještě tolik říct…“ pošeptal tiše a pak usnul.
Tom se usmál, ignoroval tu bolest… Nejraději by mu řekl, jak moc ho miluje jako první, ale chtěl to nechat na Billovi, navíc mu nepřišlo moc vhodné mu to říkat v těle umírající labutě.
Bill zvednul hlavu a otočil ji proti směru proudu vody. Začínal foukat vítr. Viděl dva pytláky na malé loďce, kteří k nim pomalu pluli.
Billa ze sledování těch dvou vyrušilo až Tomovo tiché: „Už cítím, jak mi začíná být zima…“ snažil se u toho usmívat, i když ta rána bolela pořád víc a víc. S každým úderem srdce ho to uvnitř bodlo.
„Ano… už bude dobře… opři se o mě…“ pošeptal a sám se bratrovi nastavil bokem, aby si na jeho záda mohl položil svůj dlouhý krk. Bill zavřel oči, stejně jako Tom a svou hlavu sklonil k té jeho. „Musím ti toho ještě tolik říct…“ pošeptal tiše a pak usnul.
autor: Doris & Ivetka
betaread: Janule
ÍÍÍkkk!! 🙂 supeeer! 🙂 dokonalý :-**
Je to dokonalé…:) Nechci aby tahlle povídka skončila…:D 🙂 JE to tak krásný…♥ Už se moc těším na další díl…;)
Ten konec byl hrozně smutný :((( Ale na začátku jsem se musela usmívat, jak spolu mluvili a přesně věděli, co ten druhý chce říct… A mamča Tomi :)) :* I když taťka zní o něco líp 😀
Dekuji za dalsi krasny dil. Opet se v tom dilu moc pekne misily dojemne, krasne procitene chvilky mezi dvojcatama s vtipek a humorem.
Tomuv sok nad tim, ze sedi na vejcich byl k popukani, ale jak si rychle zvykl a s jakou laskou se o ty sve labuti potomky staral:-) Taky to bylo nezne a krasne, ze to byl prave on, ktery zavedl rec na to, ze by i ve skutecnem zivote spolu mohli s Billem vychovavat dite. To byla asi nejpeknejsi pasaz tohoto dilu (teda spon pro mne:-).
Dik a tesim se na dalsi dil.
krásný díl ;)** moc se mi tahle povídka líbí 😉
Já vím, že komentuju trochu opožděně (opět) a že už je tady i další dílek, ale já si prostě nemůžu pomoct a nenapsat další dlouhý komentář!:D
Začnu rozhovorem, který dvojčata vedla hned na začátku. Až mě dojímalo, jak krásně Tom mluvil o tom, že bude s Billem doživotně.♥ Až jsem zatajovala dech, abych jím náhodou tu jejich krásnou chvilku plnou něžných slovíček, neodfoukla.:))) Tenhle jejich vztah mě přímo zabíjí, jsou na sebe tak hodní, dávají na sebe pozor a i když se zrovna hádají nebo jsou na toho druhého uražení, přesto by za toho druhého položili život. A tohle mám na této povídce hrozně ráda!♥
"My máme vejce… Kriste pane, já sedim na vejcích." Tak tuhle větu si budu ještě dlouho pamatovat. Naprosto mě to dostalo 😀 a pak ještě ta Billova myšlenka, že si Tom sedí na vejcích celý život, to mě dorazilo úplně. Musela jsem to aspoň pět minut vydýchávat!:DDDDD Oh, ale pak… představa toho, jak se ti dva starají a malinké labuťátka… ♥♥♥♥ A Bill jako tatínek… a Tom jako maminka!:DDD♥
Panebože, ona se fakt vylíhla! Tak teď jsem omámená…a to doslova!:D A jak mluvili o tom miminku… panebože, já mám dneska dost!:D To je ták překrásné, dokonalé, perfektní!!! Já jsem úplně dojatá, tenhle dílek byl ze všech nejkrásnější, ti dva byli k sobě tak krásně něžní!!!♥♥♥
Pri tomto diele som sa už nesmiala, žarty sa skončili a je tu len láska. A je nádherná, aj keď si ju vyznali inými slovami, obaja vedia ako sa milujú. Je to úplne nádherne nežné a veľmi smutné keď jeden z nich umrie, aj keď viem, že sa preberie.
Tohle bylo naprosto okouzlující! ♥
Ti dva jako labutě vážně neměli chybu. A hlavně v tomhle díle bylo tolik lásky! ♥ Ty jejich malinké dětičky, vážně mě to překvapilo, ale ta představa je jednoduše ndáherná ♥
Nebo když i kluci jako lidé, stáli u rybníka, tulili se k sobě a Tom tak krásně mluvil ♥
Opravdu nádherná díl!!