No one is innocent I – Chocolate love 23.

„Jo, dobře. Takže mu to oznámím jako hotovou věc, ano?“ zacpu si uši rukama. Ne… Tohle je opravdu jen… zlej sen. Nemůže to být pravda! Prostě ne. Nemůže být tak krutá, nebo snad jo? Z přemýšlení mě vytrhne prudké otevření dveří. Zvednu trošku hlavu. Nadechnu se. Čekám, co přijde.

„Bille? Mám s tebou řeč… Ne, vlastně jen…“ Vydechne. Má zvláštní pohled, hodně přísný. Jde ke mně, posadí se vedle. Odtáhnu se do druhého kouta postele. Ne. Opravdu jí nechci být tak blízko. Ne po tom, co jsem slyšel. A já jí to ještě zkoušel vysvětlit. Ne. Nezůstanu tady už ani chvilku. Zvedne trošku obočí, zakroutí hlavou. Divím se, že se neštítí v té posteli sedět.
„Víš, zlato… Bavila jsem se s Gordonem. Tady tohle okolí ti moc neprospívá, rozhodli jsme se, že se… Budeme se stěhovat.“ Zakroutím hlavou. Ona… Ona mi nebude říkat zlato.
„Nestěhuju se,“ řeknu odhodlaně. Tak. A teď ať se klidně posere. Klidně budu bydlet někde… Pod mostem. Hlavně, že budu s Tomem. Tak.

„Něco jsem řekla, rozhodli jsme se s Gordonem, Bille. Stěhujeme se hodně daleko odsud a snad konečně dostaneš rozum!“

„A já jsem řekl, že se nikam s vámi dvěma nestěhuju!“ téměř zakřičím a otřu si oči. Překvapuje mě… Že ani nebrečím? Yeah. Nebrečím. Nemám důvod brečet.

„Nebudu se s tebou o tom bavit! Nebudeš se zahazovat s buzerantama, kurva!“ zaječí po mně a vstane.

Rychle se zvednu z postele. Vezmu mobil a do kabelky nahážu pár věcí. Svléknu si tepláky a obléknu si trošku volnější džíny. Projdu kolem ní a seběhnu dolů schody. Začnu se rychle obouvat. Kouknu na sebe do zrcadla a usměju se. Nevypadám zrovna dobře, ale to nevadí. Hlavně budu pryč odsud. Obléknu si bundu.
„Ahoj, mami!“ zavolám a otevřu domovní dveře. Ušklíbnu se. Jo, chci jít pryč. Dneska… Někde zůstanu. Domů se ale určitě nevrátím. Ne do té doby, dokud si neuvědomí to, že jsem taky člověk a mám právo na lásku v jakékoliv podobě.

Humh, super. Stihl jsem to. Nezastavila mě. Téměř běžím. Připadám si, jako kdybych něco ukradl, a snažím se co nejrychleji zmizet z místa činu. Sám se té představě zasměju.

Udýchaný doběhnu do centra. Sednu si na lavičku. Možná… Mohl bych zavolat Tomovi? Nebo… bych k němu mohl zajít. To, co mi říkal, kde bydlí… Jo, pamatuju si to. Překvapím ho. Zvednu se zase z lavičky. Ve výloze se upravím. Chci být pro něj přitažlivý. Jdu pomalu k místu, kde bydlí. Nechci být ani zpocený, ani udýchaný. Celou dobu na něj myslím. Doufám, že bude doma a nevyhodí mě. Po asi půlhodině tam dojdu. Nervózně přešlápnu na místě a zazvoním. Usměju se, když slyším kroky. Jo. Jsou to kroky Toma. Poznám je.

(Tom)

„Zlato? Půjdeš otevřít, viď?“ zazívá mamka. Protočím panenky. Neochotně se zvednu ze sedačky. Je mi úplně jedno, že mám na sobě jenom tepláky. Poškrábu se ve svázaných vlasech a dojdu ke dveřím, které otevřu. Zamrkám.
„Bille?“ zeptám se překvapeně a sjedu si ho pohledem. Mám zvláštní pocit, jen, snad… se nic nestalo. Pousměju se na něj.
„Bill?“ ozve se z obýváku. Protočím panenky.

„Já… Ahoj Tome. Nevadí, že jsem… tady? Že jsem přišel?“ Kousne se do rtu a nervózně se na mě podívá. Pohladím ho po paži. Přitáhnu si ho opatrně k sobě.
„Proč by to mělo vadit?“ zamrkám a pousměju se. „Pojď dál,“ kývnu směrem dovnitř a odstoupím ze dveří.

„Já, víš… Nepočítal jsi se mnou,“ řekne tiše a vkročí dovnitř. „Jsi doma sám?“ sjede pátravým pohledem boty, které stojí vyskládané v řadě.

„V pohodě.“ Zavřu za ním dveře. „No, bohužel nejsem sám doma,“ nakrčím nos. Vsadím se, že ti dva stepujou opodál. „Ale to nevadí, já… můžeme být u mě v pokoji, jestli chceš,“ pokrčím rameny. Pousměju se na něj. Vypadá celkem sklesle…

„Jo, dobře. Děkuju,“ usměje se na mě a dotkne se svými rty mých. Pak se ale odtáhne a sjede pohledem… Mamku?

„Dobrý den,“ pípne nesměle a začne si zouvat boty.

„Tome? V žádném případě nebudete v tom tvém chlívě,“ zakroutí máma nesouhlasně hlavou a na Billa se usměje. Sjíždí ho pohledem.

„Ale… Proč by ne? Náhodou, jsem pořádné ‚dítě’…“ zazubím se na mamku a založím na hrudníku ruce. Zatlačím trošku Billa do zad dlaněmi a začnu ho pomalu tlačit dovnitř. „Vykoukáš mi ho,“ zasměju se. Bill se na mamku usměje.
„Ale houby, Tome. Nemusíš se bát, hm? Nechceš, Bille, něco k jídlu, pití nebo tak?“ nabízí své dobročinné služby.
„Ne, děkuju,“ zakroutí Bill nesouhlasně hlavou a bokem se ke mně tiskne. Cítím, že mi chce něco říct, ale… O samotě.

„Vidíš, je v pořádku, krásný, zdravý, úžasný, nic mu nechybí, já se o něj postarám,“ řeknu rychle a stisknu mu ruku. Začnu ho táhnout k sobě do pokoje.

„Ale… Ještě přijďte dolů!“ zavolá máma zezdola. Téměř ji neslyším. Vtáhnu Billa do pokoje. Pohladí mě po tváři.

„Lásko, já… omlouvám se,“ řekne tiše a koukne se kolem sebe,

„V pohodě,“ usměju se na něj a políbím ho na tvář. „Toho bordelu si všímat nemusíš, já to… v blízké době asi… uklidím. No, posaď se… tady,“ ukážu mu na postel a vezmu z ní akustickou kytaru, kterou odložím pryč. Trošku porovnám neustlanou postel a zaksichtím se. Vážně tady není zrovna pořádek, no… Usmívá se na mě a posadí se.
„Máš to tady moc pěkné.“

„No, pěkné asi není to správné slovo, ale děkuju,“ zasměju se. Posadím se vedle něj, podívám se na něj.
„Co se děje, zlato?“ řeknu potichu už s vážnějším výrazem a zamrkám. Pohladím ho po tváři. Víc se ke mně šoupne a opře se. Natáhne se mi po ruce. Chvilku mě hladí po dlani a pak se mnou prsty proplete. Všimnu si, že zavřel oči.
„Já… Máma… Rodiče se chtějí stěhovat,“ polkne nasucho. Nechápavě zamrkám. C-cože se?
„C-… Stěhovat?“ pípnu potichu. Ne, nemůžou se stěhovat. Nemůžou mi… Odvést Billa pryč, to… Nejde. Pevně mi stiskne ruku a nadechne se.
„Nestěhuju se s nima. Nevím, kde budu. Mám nějaké svoje peníze… Něco si seženu. Nemůžu se odstěhovat. Nemůžu odejít od tebe, lásko. Volnou rukou si ho přitáhnu k sobě a pevně obejmu.
„Nemůžou mi tě vzít, to… nejde,“ zašeptám. Tiskne se ke mně a hladí mě po zádech.
„Nevezmou. Já se s nima nebudu stěhovat. Když chtějí… Tak ať. Ale beze mě,“ zašeptá mi do ucha a políbí mě na něj. „Já tě totiž strašně moc miluju.“

„Ch-… Chceš zůstat… tady?“ řeknu potichu.

„Jo. Já s nima nepojedu,“ kroutí hlavou. „Neopustím tě. Někde… Si seženu něco malinkého.“

„Bille, já… víš… Můžeš zůstat se mnou, tady, u mě…“ Pohladím ho po tváři. Myslím, že je to řešení, ne? Rodiče… nebudou mít s tímhle problém, znám je. Chci, aby se měl dobře, ne aby byl někde sám, musím ho mít u sebe.

„Lásko, já… Nechci být na obtíž. Nikomu.“

„Taky nikomu na obtíž nejsi,“ zakroutím hlavou. „Naopak.“ Podívám se mu do očí, pohladím ho po zádech. „Opravdu.“