Obsession 73.

TOM

„Tomi,“ uslyším hlas mého andílka a ucítím, jak mě pohladí po ruce. Zvládl jsem to. Žiju. Pousměju se a pomalu propletu naše prsty. Nemůžu se moc hýbat.

„Tome,“ zašeptá Bill znovu a pohladí mě po té ruce. Trochu si odkašlu, abych mohl promluvit. Zatím nechám oči zavřené. Nechám se překvapit, kde to jsem.

„Opravdu už je z tebe teď… anděl? I ze mě? Nebo jsme se dostali do pekla? Nebo jsem to vážně dokázal?“ zašeptám s tichým smíchem. Uslyším, jak trochu chraptím, ale až tak hrozné to není. Myslím, že by mě při tom smíchu i rozbolelo břicho, ale jsem si jistý, že jsem nadopovaný morfinem jako kulturista steroidy. Zaslechnu, jak Bill nosem trošku popotáhne.

„Ne, tys to dokázal, Tome,“ zašeptá a pohladí mě něžně po tváři, tak jak to dělával vždycky. „Měl bych dojít pro doktora, že ses probral.“

„Ještě ne,“ vydechnu téměř neslyšitelně. Jsem tak rád, že jsem s ním. Nechci, aby nám to kazil nějaký smradlavý doktor v bílém plášti. Oči nechávám stále zavřené. Nechci, aby se tenhle krásný sen rozplynul. Stále mám strach, že to je opravdu jenom sen.

„Dobře, dobře. Mm, neměl by ses teď moc namáhat. Hlavně, že ses probral, broučku,“ políbí mě na zápěstí. Sakra. Já to tušil.

„Je to jenom sen, viď?“ povzdechnu.

„Ne, je to skutečnost. Jsem u tebe. Jak ti to mám dokázat?“ Není možné, aby opravdu existoval anděl, jako je můj Billy.

„Já nevím… Já jen pořád každý den čekám, že se najednou vzbudím z toho dlouhého snu. Budu… ležet v posteli a až půjdu do koupelny, ty mi protivně práskneš dveřmi před nosem, žes tam byl dřív,“ pousměju se. Což se dřív stávalo dost často.

„Dočkáš se. Možná se dočkáš i toho, že v té koupelně zase budeme spolu a budeme se hádat, kdo z nás půjde udělat snídani. Možná, když budeš ovšem chtít, se probudíš a já na tebe budu zase koukat a usmívat se. Bude to záležet na tom, co bys chtěl a přál si,“ mluví tak tiše a klidně. Snaží se zadržet v sobě slzy. Nechce na sobě dát znát nic. V tu chvíli se můj krásný sen rozplyne. Bolestně vydechnu.

„Díky za potvrzení o tom, že to vážně není sen,“ zamumlám. Díky moc. Můj krásný sen skončil.

„Tomi, všechno bude dobré. Už jen dobré,“ pohladí mě po hlavě. Povzdechnu. Donutím se rozlepit oči. Teď už se můj sen rozplynout nemůže. Chvíli si přivykám světlu, až si pohledem vyhledám Billa. Můj andílek se nade mnou sklání a po tvářích mu tečou slzy. Pořád pláče a pláče. Jakmile uvidí, že se na něj dívám, otře si slzy do mojí mikiny a maličko se usměje.

„Ah,“ jen ztěžka vydechne a zadívá se mi do očí. „Tohle jsem si přál, zase se ti dívat do očí,“ pošeptá a znovu si otře stále plačící oči.

„Neplakej,“ zašeptám. Vztáhnu k němu ruku, abych ho pohladil po tváři, ale zabrání mi v tom zase nějaká hadička. „Proč to do mě furt kurva píchají?“

Bill mi tu ruku jen lehce položí zpět na postel a pohladí mě po ní.

„Protože ti to pomůže. Navíc i takovouhle hadičkou jsi dostával mou krev,“ šeptne. Cože? On mi dával svoji krev? Bezmocně a zaraženě vydechnu.
„Tvoji krev?“ vydám ze sebe.

„Ano,“ usměje se trošku. „Pořád vidím, jak tvoje rty růžověly, když moje krev začala proudit v tvých žilách.“ No, tak to bych chtěl opravdu vidět.

„Páni…“ pousměju se. „To už v sobě mám opravdu všechny tvoje tělesný tekutiny. Už jsme jako jeden,“ pokusím se to obrátit ve vtip, i když mě to trochu trápí.

„No, to teda,“ sklopí jak jinak než stydlivě oči. Pořádně neví, jak o nás dvou mluvit. Pokud někdo na světě řekne, že tohle stvoření není rozkošné, tak ho zmlátím. Pozvednu ruku a jemně ho pohladím po tváři.

„Děkuju,“ zašeptám. „Moc to pro mě znamená. Zachránil jsi mi život, víš…“ Skloní se ke mně, abych k němu mohl lépe.

„Tome, ty blázne. To je samozřejmé. Máme stejnou krev, je jasné, že jsem ti ji dal. Za tohle mi nikdy neděkuj, už to nechci slyšet,“ dá mi prst na rty. Dám mu na ni pusinku.

„Myslím to celkově. Pamatuju si, jak jsi u mě seděl a tlačil mi na břicho, abys zastavil to krvácení, i když ti vždycky krev tolik vadila,“ řeknu tiše.

„Když jde o tebe, jde všechno stranou,“ řekne naprosto vážně a tím prstem mě po těch rtech začne hladit. „Vážně si to pamatuješ?“

„Seděl jsi celou dobu u mě a bál se. Celou noc…“ zadívám se mu do očí.

„Ano, celou noc jsem byl u tebe,“ řekne naprosto překvapeně. „Ty tohle víš?“

„Samozřejmě. Jsem tvoje dvojče. Znám tě,“ pousměju se. „A navíc jsem si téměř jistý, že kdybys tu nebyl, tak bych už nežil. Protože tohle srdce…“ položím si ruku na hruď. „Se snaží běžet jenom kvůli tobě, i když je teď tolik slabé.“ Opravdu mi připadá, jako by mi srdce bilo z posledního. Je tak líné a unavené.

„Tome,“ řekne a těžce oddechne. „Děkuju,“ nahne se nade mě, ale zasekne se. Naprosto se zastaví a jen se na mě dívá, neodvažuje se udělat víc.

„Udělej to. Čekám na to od doby, co jsem se probudil,“ šeptnu tiše a polknu. Trošku přizvednu hlavu, abych mohl cítit jeho rty.

„Lehni si, polož si tu hlavičku,“ pošeptá se strachem v hlase a sehne se ke mně víc. Přivře oči a opravdu mě velmi něžně a jemně políbí. Zavřu oči, úplně se položím a hlasitě vydechnu. Najednou udavač tepů začne pípat mnohem rychleji a hlasitěji. Donutí mě to se odtrhnout a rozesmát se. Tak trošku trapas.

„Bože, uklidni se,“ pohladí mě po tváři a trošku se usměje. „To není snad ani možné, tohle by se dít nemělo. Nechci, abys měl infarkt.“ Je nade mnou stále skloněný, rty má pootevřené a jen na mě hledí. Je tak stejný, pořád stejný.

„To se děje vždycky. Jen teď to slyšíš hlasitě,“ usměju se nevinně.

„Už tě nebudu moct nikdy líbat, jinak tě klepne,“ pousměje se trošku.

„Věř mi, že jsem tenhle týden viděl víc tunelů, než kdokoliv jiný. Mě nic neskolí,“ ušklíbnu se a nadzvednu se k dalšímu polibku. Ucítím nepříjemnou bolest na břiše.

„A ty mi věř, že skolí. Skolím tě já,“ uculí se maličko a lehce mi zatlačí do ramen, abych si zase lehnul. Sehne se ke mně zpět a políbí mě zase.

Pak se odtrhne a já vydechnu.

„Pamatuju si všechno, co jsem říkal na té podlaze, Bille. I to s těmi dětmi,“ zašeptám a zblízka se mu koukám do očí. Ale on ani nedutá a kouká se mi do nich taky.

„Ale…“ řekne až po chvíli. „Teď se nerozčiluj, odpočívej. Budeme mít ještě spoustu času na to, abychom si promluvili. Byl jsi rozrušený.“ Ignoruji, co říká.

„Myslel jsem to naprosto vážně,“ řeknu. Zavře oči. Ale i tak mu vytrysknou slzy.

„Dobře. Budeme mít klidně plný dům dětí, když si to budeš přát. Udělám pro tebe cokoli,“ zašeptá. Jemně ho pohladím po tváři a ruku na ni nechám.

„Nevěřil bys, kolikrát jsem si tenhle týden myslel, že umírám. A vždycky jsem si říkal, že jsem to pěkně pohnojil, a že takhle nemůžu umřít, že takhle nedokážu s klidem umřít. Přinutil jsem bít své srdce, protože jsem ti slíbil, že neumřu. Musel jsem ti říct, že tě miluju a nejradši bych vzal zpátky všechno, co jsem ti řekl tehdy v autě. Ne proto, že mě trápí svědomí. Ale proto, že nechci, aby to tak dopadlo. Řekl jsem si, že už kašlu na to, jestli to je správný. Myslel jsem, že umírám. A vždycky jsem si řekl, že pokud se vzbudím, tohle ti řeknu. To, co se poslední dny stalo, mě donutilo koukat na svět jinýma očima. A došlo mi, že to jediné, co chci, jsi ty. Je to život s tebou, s tvojí láskou, s našimi dětmi a celou rodinou. A až potom budu moct klidně umřít. Po tvém boku,“ řeknu mu tiše. Bill mi celou dobu naslouchá. Nakonec se zase rozpláče. Je teď tak přecitlivělý. Ale vzápětí se usměje.

„Děkuju. Já… taky jsem udělal a řekl spoustu špatných věcí a mrzí mě to. Bál jsem se, že už se ti nebudu moct omluvit, ale teď se omlouvám. Sice to už nevrátím, ale omlouvám se. Nikdy jsem ti nechtěl jakkoli ublížit. Když mě ten úchyl odtáhnul pryč, a ty jsi zůstal v tom autě, všechno pro mě skončilo. Můj život, moje duše a všechno co je uvnitř mě, zůstalo s tebou tam…“ Ah bože. On je tak dokonalý. Vždycky mě dohání k pláči.

„Ale já žiju,“ pousměju se. „Takže jestli jsi schopný mi všechno odpustit a věříš mi, zase mi to můžeš svěřit. Protože o to stojím jako o nic jiného na světě…“

„Proboha, nemám ti co odpouštět. Samozřejmě, že ti věřím. Člověku, kterého miluju, věřit musím, protože jinak bych ho nemohl milovat. Dám ti všechno. Ale tohle…“ položí mi ruku na svoje srdce, „… jsem ti už dávno dal, je tvé.“ Bože, já budu brečet…

„Budu ho opatrovat, jak jen budu moct,“ usměji se se slzami v očích. „Miluju tě, Bille. A nechci o tebe už nikdy přijít.“

„A já tebe,“ přivře oči a už mě beze slova políbí. Polibek mu dlouze oplatím, a pak se ozve zaklepání na dveře, takže se ode mě odtáhne.

Podívám se ke dveřím a jen nasucho polknu.

„…Smithe,“ vydechnu.

„Kaulitzi! Zbláznil jste se? Jak jste sakra utekl, vy blázne?!“ zakřičí na mě. Sakra.

„Eh…“ vydám ze sebe jen. Možná, že se nakonec těch dětí přece jen nedočkám.