autor: Ewicka-Prcek
Takže, tohle je vlastně moje druhá povídka, no žádný zázrak to není, ale oči vám to nevypálí :D. Je poměrně krátká a snad lepší než ta první, kterou jsem psala, což už nějaká ta doba je. Snad se vám bude líbit, takže komentujte, kritizujte, popřípadě chvalte (:D).
Pěkně počtení, Ewicka-Prcek
Už zase to dělá, okusuje tužku a kouká na mě tím svým pohledem ‚neumím do tří napočítat, miluj mě‘. Nejraději bych ho přerazil za ty jeho čokoládový oči, růžový rty a provokativní úsměv.
Jsem Tom „nesnášímtohovola“ Trumper, a ten malý provokatér, který má zřejmě nějaké sebedestruktivní pohnutky, protože za tohle se mu pomstím, je Bill Kaulitz.
Abych to upřesnil, Bill se sem přestěhoval před několika měsíci a nastoupil k nám do třídy. Jsme nepřátelé už od prvních chvil. Začalo to tím, že jsem ho hned první den „nechtěně“ podkopl, když procházel uličkou mezi lavicemi, a on ten den po vyučování, když jsem probíhal kolem skříněk, otevřel jednu tak, samozřejmě také nechtěně, že jsem do ní v plné rychlosti narazil a skácel se Billovi k nohám. S hranou lítostí v hlase pronesl: „Ups, to mě moc mrzí, to jsem opravdu nechtěl. Bill Kaulitz. Určitě budeme přátelé.“, vyzývavě zvedl obočí, podal mi ruku, a tím vyhlásil válku.
Takové naschvály jsme si dělali pořád a já si z toho nikdy nedělal těžkou hlavu, vlastně mě to bavilo. Až doteď. Právě před dvěma týdny se ten skrček asi zbláznil. Propaluje mě těmi svými pohledy, dráždí mě svými pohyby a výrazy a úžasně si to užívá. Zrovna jako když jsme spolu měli hodinu na pozemcích, nějakou „skvělou“ náhodou jsme byli přiděleni k sobě, abychom se postarali o záhon s růžemi. Oba jsme se tvářili, že jestli se k sobě přiblížíme jen na půl metru, chytneme kopřivku, profesorku to ale nijak nezajímalo, a tak jsme se cestou alespoň častovali jedovatými nadávkami. Po půl hodině práce, jsem ze vzteku, že musím poslouchat Billovo naříkání, jak bude mít hlínu za nehtama, vytrhl jednu růži a zmačkal ji.
„Au“, jeden z jejich trnů mi zůstal zapíchnutý hluboko do prstu. „Chceš se mstít, hm?“ zamračil jsem se na kytku. Bill zadržel smích do rukávu a s vážnou tváří se ke mně připlazil po kolenou.
„Ukaž, vytáhnu to,“ skoro šeptal. Trn pomalu vytáhl, přiblížil si můj prst ke rtům a pomalu z něj slízl kapičku krve, zatímco mě očima hypnotizoval. Zkameněl jsem. Vytrhl jsem se mu a naštvaně odešel. Tohle mi dělal pořád a já se zlobil tím víc, protože se mi to líbilo. Chtěl jsem mu to nějak vrátit a rozhodl jsem se ho trochu postrašit.
V další hodině poslal náš profesor fyziky Billa na sekretariát pro nějaké křídy. Využil jsem situace a chvíli po tom, co odešel, jsem se odebral na záchody. Čekal jsem na chodbě opřený o zeď tak, aby mě neviděl. Slyšel jsem jeho kroky, jak se vrací zpět, vyčkal jsem na tu správnou dobu a ve chvíli, kdy zahýbal za roh, kde jsem stál, jsem ho popadl za triko a přirazil ho ke zdi. Jednou rukou jsem svíral jeho triko, druhou jsem měl opřenou těsně vedle jeho hlavy. Vrhl na mě překvapený a vyděšený pohled, tohle jsem chtěl vidět, strach. Sklopil hlavu. Sklonil jsem se k němu.
„Nezahrávej si se mnou, Kaulitzi, prohraješ,“ zasyčel jsem mu výhružně do ucha. Cítil jsem, že bych teď mohl udělat úplně cokoliv, cítil jsem převahu, cítil jsem jeho strach. A najednou ten pocit zmizel, protože to černovlasé stvoření mě chytlo za zápěstí ruky, kterou jsem hrubě drtil jeho triko, přitáhl si mě těsně na tělo a otíraje se rty o mé ucho zašeptal:
„Jsem dobrý hráč.“ Podíval se na mě s ďábelským úšklebkem a já měl v hlavě prázdno, myslel jsem jen na ten dotek jeho rtů. Pálil. Povolil jsem svůj stisk a Bill mi proklouzl pod rukou. Zareagoval jsem rychle, popadl jsem ho za rameno a jediným trhnutím jsem ho dostal zpátky. Bill ale zavrávoral a skončil mi přímo v náručí. Zmateně jsem na něj zamrkal. Zamrkání mi oplatil, ovšem s úplně jiným úmyslem. Skousl si rty a pak…
Otevřel jsem oči, z přemýšlení mě probudil hlas našeho profesora fyziky.
„Bille, zajdi prosím pro nějaké křídy.“ Oslovený se zvedl a odešel. Po chvíli jsem se přihlásil.
„Mohl bych na WC?“ Profesor pokýval. Vyšel jsem na chodbu a opřel se o zeď, v dálce jsem slyšel blížící se kroky. Ďábelsky jsem se usmál. „Tak si pojďme zahrát.“
autor: Ewicka-Prcek
betaread: Janule
mohlo to byt trochu dlhsie ale inak je to pekne 🙂
Woow! Piš dál!!! Já chci další takovou povídku…klidně i vícedílku 😉
ooch…jak ďábelské 😀 😀
krásnej nápad 🙂 rozhodně piš dál))) jediné co bych tomu vytka je to,že jsi se mohla více rozepsat. tenhle nápad stojí za to,aby se lépe popsal.
Vicedilka!
Vicedilka!
Vicedilka!
Zaujala jsi me uz tou premluvou 🙂 a i kdyz v posledni dobe prvotiny moc nectu, protoze mivaji stejna temata a namety (nemyslim nikoho konkretniho, ale tak vseobecne), tak me tohle uz po prvnich par vetach uplne vtahlo :))) moc se mi libi, jak pises, jake pouzivas slova a obraty, je to originalni a strasne dobre se to cte :))
Jen tak dal ^^
Ginger <3
*Dme se pýchou* 😀
Děkuju všem, ale vícedílce nedávám šanci, nemám na to fantazii 🙂
Ale možná se dočkáte nějaké další jednodílovky 😛
Je to úžasný 🙂
[6]: vííícedílku xD.. to dáááš xD.. prosím udělej to pro naše dobro xD.. jinak je to skvělé