autor: Antichrist Superstar
Má mysl je prázdná. Mé vzpomínky pusté. Mé oči bez kousku života. Nepamatuju si nic ze své minulosti. Nepamatuju si na svou matku, otce bratra či sestru. Nevím, zda jsem vůbec nějaké měl.
Často ve své hlavě slyším něčí hlas. Jemný a milý, plný svobody. Zdá se mi, jako by byl blízko, náhle však zmizí a mně na něj zůstává jen mlhavá vzpomínka. Vzpomínka, která mě drží při normálním uvažování. Pokud se tomu ovšem dá tak říkat.
Jsem ztracený v čase. Nevím co je minulost, přítomnost a budoucnost. Nevím, co bylo včera, co bude dnes, zítra a nebo za pár let. Slyším jen ten hlas, hlas, co mi dává znamení jít dál, nezastavovat se. Překonávat vše… ovšem je tu něco, co mě tahá dolů, něco, co mi nedává volnost. Čtyři bílé stěny a žádné dveře, jsem tu uvězněn. Uvězněn do posledního sbohem.
Pokaždé, když jsem přijdou, je to horší, celý se třesu… je to, jako by… Ani nevím. Jen ten hlas mě před nimi chrání, chrání mé vzpomínky na něj, a ty vyhaslé, ohořelé jim dává před ně. Nikdy mi ho nevezmou nikdy!
Žít a zemřít. Být živ napořád, ale vnitřně mrtvý. To je můj úděl života. Tak mi to bylo předurčeno v ten osudný den, kdy jsem se dostal sem. Sem do této bílé místnosti. Jejich oči koukají na mě. Každý jejich pohled mě probodává, trhá na tisíce kousíčků. Chci pryč, křičím. Nikdo mě však neposlouchá. Jen jejich oči na mě hledí a chtějí mě utišit. Já však křičím dál. Křičím pro něj. To On mi pomáhá být silným. Vidím Ho. Oni však ne! Je jen můj a já jim Ho nedám. Jsem snad blázen? Ne, to oni jsou! Musím se odsud dostat pryč, to je teď to jediné správné. Utéct za Ním. Do Jeho krásného světa.
Opět přišli, vedou mě do nějaké místnosti plné přístrojů. Mám divný pocit, jako kdyby tím vším brali kus mě. Kus mého štěstí. Snad… ne… nemohli na něj přijít. Pořád ho slyším a vidím, pořád je v mé hlavě. Nevzdám se ho! Jeho černých havraních vlasů. Jeho tmavě hnědých očí. Ne! Nevzdám… jeho zářivého úsměvu, který uhasíná. Berou mi ho a má mysl slábne. Jak to všechno můžu jen dopustit. Slzy mi stékají po tváři. Už nepřijde, aby mi je setřel, zmizel. Jeho úsměv bylo poslední sbohem. Mé vykoupení. Mé zapomnění. Má smrt…
Děkuji ti, Bille.
autor: Antichrist Superstar
betaread: Janule
Tak tahle nádhera mi až vehnala slzy do očí. Je to tak překrásně, citlivě napsané. A tím, jak je ten děj zmatený, je to ještě pěknější. Nevím, jestli jsem to pochopila dobře, mě napadlo, že je Tom zavřený na psychiatrii, ovšem vůbec si tím nejsem jistá.:D
Škoda, že je povídka tak krátka, ale u tohohle se mi to tak hodí. Ještě jednou… překrásné!♥♥♥♥
Krásný, ještě trošku delší a slzím… Píšeš tak správně od srdce, jak napoví ;). Proč já si k tomu pustila The Rasmus, co? Totálně mě to dostalo, díky. ;D
[1]:
máš pravdu, Tom je na psychiatrii a děkuju za tak pozitivní komentář. 🙂
[2]:
snažím se a on když člověk má špatnou náladu, tak to de i samo 🙂 Tak to vůbec nevim proč, ale dobře.. je to psané tak trošku podle tý písničky od nich 😀
Oh jé…to bylo krásné! A Justify k tomu..perfektní spojení! :))
[3]: vůbec nemáš zač! Těším se na tvoje další povídky!;)
Nádherně napsané!!! Díky, že jsem si to mohla přečíst…