Street dancer – All or nothing 5.

(Bill)

Zavrčím. Tohle opravdu přehnal! Vezmu si kabelku, sjedu pohledem Mathiase. Chudák se dneska nezastaví. Ušklíbnu se a zakroutím hlavou. Podívám se na Toma, nakrčím obočí. Vypadá dobře v tom, co má na sobě… Ne, nevypadá dobře! V ničem nevypadá dobře, tfuj! Ušklíbnu se.

„Moudřejší ustoupí,“ pokrčím rameny. Jo, chtěl jsem mu tím dát najevo, že je úplný… Debil. Podívám se prosebnýma očima na Mathiase, když nevzal tašku. Myslel jsem, že to před tím pochopí.

„Vezmi mi prosím, Mathi, tašku, děkuju,“ pohladím ho po zádech. Musím si ho nějak… Získat. Sice se trochu slabě ošije, ale tašku vezme a hodí si ji přes rameno. Není zrovna nadšenej, od rána ho nenechám si sednout. Koukám na něj. I kdyby nechtěl, vezme ji. Vím to.

Střelím ještě naposledy zlým pohledem po… Tomovi. Jak on mi hnul žlučí… nedokázal ani ten hlídač, či co to bylo. Večer se zleju jak dobytek, pobleju se, yeaah. Odreaguju se.

Kluci zase vycházej z šatny s taškami a mračí se.

„Bille?“ uslyším zvenku Mathiasův hlas.

Jasně, ať se mračí. Nemají k tomu žádnej důvod! Já mám být naštvanej, ne oni. Moje hrdost je shozená.

„Co je?“ syknu nepříjemně a protočím oči. Nemám náladu na nikoho. Na hloupé otázky, na nic. Chci cígo! Potřebuju se uklidnit.

„Něco se hlásí v sále, prej tam máme všichni jít,“ podívá se na mě a narovná si tašku.

Ježiš, co zase můžou chtít? Protočím oči. Otočím se, směrem k sálu. Doufám, že alespoň místa nám tam zůstala.

„Fajn, jdeme tam,“ otočím se na bandu se sladkým úsměvem. Kývnou mi na souhlas. Takže se můžu otočit zase zpátky. Super. Výraz ve tváři mi okamžitě ztuhne. Nebudu se usmívat, když není proč.

Za pár minut jsme v sále. Ačkoliv budova vypadá velká, uvnitř to takové není. Kouknu se na sedačky, které patří nám. Spočítám si je. Jedna chybí?! Agrh! Když se něco sere, tak pořádně. Fakt, že jo. Ukážu Mathiasovi na červené sedadlo, ať si sedne. Sednu si na něj. Na zemi opravdu sedět nebudu. Ty tašky všude kolem nás, vypadají opravdu báječně. Zajímalo by mě, jakou budeme mít šatnu. S nikým jiným se převlékat nebudu. Brrr… Mathias mi položí ruce na boky a trochu se nakloní, aby taky viděl. Neklidně se zavrtím a pozoruju, co se bude dít.
Uprostřed sálu se objeví pořadatel. Takovej chlápek, ani ne moc starej. Černý vlasy, trochu vytahaný oblečení, může mu být tak kolem třiceti.
„Omlouváme se všem soutěžícím, ale bohužel budeme muset první předkolo přeložit na zítra. Dvě skupiny bohužel nedorazily a máme problémy s mixážním pultem. Opravdu se omlouváme,“ spadne mi čelist.

Zavrčím a prudce se postavím. Takže kvůli nějakým idiotům, kteří nedorazili, nic nebude?! Ne, takhle to opravdu nenechám.

„Takže kvůli tomu, že někteří kokoti nedorazili, jsme se sem my všichni, kteří tu jsme a bereme to vážně, nic nebude?! Protestuju!“ zakřičím na celej sál. Ať si o mně myslí, co chtějí… Ale tohle prostě takhle nebude! Odmítám spát někde… Tady. Fuj. A opravdu se nechci táhnout přes celej Berlín do klubovny. Chlápek si jen povzdychne.
„Nebojte se, dá se tady zařídit spaní a hotel je kousek odtud. Opravdu nás to mrzí, ale nedá se nic dělat.“

Spaní se dá zařídit? Super. Takže mi zařídí hotel. Já si opravdu nebudu nic zařizovat sám… A ani platit si to nebudu.

„Fajn. Všechno mi zařiďte, číslo máte. Jdu na cígo! Konečně!“ téměř hystericky křičím. Mhhh… V takovýhle situacích bych se chtěl umět ovládat. Nekoukám na kluky, pochopí, že mě mají nechat být na pokoji. Super. Potřebuju být teď sám. A zapálit si! To potřebuju snad ze všeho nejvíc.

(Tom)

No to si dělaj snad prdel, ne?! Stojím u dveří a zírám s pootevřenou pusou na lidi. Takže… kde máme asi kurva spát?! V šatně? Tam se ani náhodou nevyspíme a nehodlám být po ránu rozlámaný. Fakt skvělý, takže se moje nervy ze dneška přesouvají na zítřek.
Nasraně se otočím a jdu ven. Neřeším kluky, kteří se za mnou nechápavě otáčejí. Nevím, proč jsou tak překvapení. Jsem totálně vytočenej! Jen kvůli nějakým opozdilcům se všechno přesouvá na zítra? Vážně výborný. Potřebuju na vzduch.
Dojdu si ještě do šatny pro svou modrou kostičkovanou košili a mířím ven. Vylezu před velkou hnědou budovu a opřu se o zeď. Sáhnu si do kapsy a vytáhnu krabičku cigaret. Moc bych kouřit neměl, aby mě to u tance neomezovalo. Přece jen… ten tanec musím nějak udejchat a tyhle hříšný nikotinový tyčinky mi v tom moc nepomáhají.
Vydechnu a přivřu oči. Zapálím si. Slast. Spokojeně potáhnu a začnu přemýšlet o celým zítřku. Když mě z toho vytrhne rána dveřmi. Kterej debil?! Nasupeně se otočím. Bill. Kdo jinej.

Tiše zaskučím a znovu se opřu o zeď. „Ještě ty mě vytáčej,“ zavrtím hlavou a znovu si potáhnu. Momentálně mě sere už jenom ta jeho přítomnost tady.

„Sorry. Asi můžu za to, že kvůli nějakým neschopným ignorantům mám zbytečný nervy,“ zavrčí a opře se o zábradlí. Si dělá prdel, ne? Tady chce zůstávat? Hm. Asi jo. Nebo to alespoň tak vypadá, když si do pusy taky strčí cigaretu. Nevěděl jsem, že kouří. Ale děvky kouří všechny, ne? Ušklíbnu se.

Znovu si potáhnu a vydechnu hustý kouř. Navlhčím si rty.

„Tak je neměj a uklidni se.“

„Kurva, jak můžu NEMÍT nervy?!“ vyjede na mě ostrým hlasem.

„Drž hubu a nechovej se jak hysterka,“ zpražím ho ostře a strčím si ruku do kapsy.

„Člověk, kterej ví, že nevyhraje, to asi může brát v pohodě, viď? Kdybys nevěděl, mluvím o tobě, nulo!“ zaprská. Kdyby byl ženská, řeknu, že má krámy. Ale tohle? Opravdu není normální. Nedostatkem sexu to určitě taky bejt nemůže. Pochybuju, že by zrovna jemu chyběl.

Ušklíbnu se té myšlence.
„Jsem v pohodě, protože vím, že vyhraju,“ sladce se usměju a hned na to mu ukážu fakáče. Kretén malej, jak si myslí, ne. Dal bych mu ránu, kdyby to nebylo vůči soutěži nemorální a kdyby nebyl tak… sexy.