Vampire vs. Hunter 11.

Kapky studeného potu mi stékají po čele, ale nevnímám to. Ani to pořádně nejde vnímat. Musím se soustředit jen na tebe a tvoji přítomnost. A i kdybych se soustředit nechtěl… nešlo by to jinak. Je to moc silné. Doběhnu na samotný kraj města. Proč sakra musí lidi chodit na tohle bohem opuštěné místo? Pak se diví, že se jim něco stane. Přinejmenším pro znásilnění to tu je jak dělaný. Nikde nikdo, a když tu někdo projde, tak má dost naspěch. Pomalu zvolňuju běh, až se zastavím dočista. Naskočí mi husí kůže. Jsi tady. Blízko. Velmi blízko. Ale jako již minulou noc, tě nevidím. Jen se podívám vzhůru do koruny stromu. Za prvé nechci, abys po mně zase házel mrtvoly a za druhé, abys na mě skočil. Jako předešlou noc.

„Baví tě to? Hrát si na schovávanou?“ pronesu polohlasně, ale vím, že mě slyšíš. Slyšel bys to, i kdybych byl kdoví jak daleko od tebe. „Tak kde jsou?“ položím hned otázku. Jistě víš, na co se ptám. Na tvoje oběti. Sice jim už nepomůžu, ale tak pro pořádek. Aby je aspoň někdo někdy našel. Sáhnu za pas a sevřu v ruce zbraň. Mám pocit jako bys mi dýchal do ucha. Upíry lovím už dlouho, ale žádný mi nepřiváděl takovou nejistotu do zad. Takové mrazení a takovou touhu někoho dostat. Jenže dostat ho ve všech směrech.

Vidím, jak se zastavíš na místě, kousek ode mě. Rozhlížíš se po mně, ale vidět mě nemůžeš. Jen mě cítíš, tak jako já tebe. Tvá pronikavá vůně se pro mě stala drogou. A to nemluvím ani o tvé krvi, ah bože, chci ji znovu ochutnat, ještě dnes. Ano, opět mám hravou a s tebou si rád hraju. Jak už v noci, tak i za bílého dne. Promluvíš ke mně, ano slyším tě velmi zřetelně. Usměju se, ač to ty vidět nemůžeš.

„Mám rád hry, obzvlášť s tebou.“ Promluvím do tmy tiše. Můj upíří hlas se rozlehne ve tmě kolem tebe jako mlha, která tě obklopuje. Není zima, ale znamení toho, že jsem blízko, je právě objevující se mlha, která se line po zemi kolem tebe. Jako by ti chtěla svázat nohy k sobě.

„Kdo hledá, ten najde.“ Odpovím ti, když se zeptáš na mou první kořist pro dnešní noc. Ale musí ti být jasné, že taky ne poslední. Možná to budeš právě ty, kdo bude následovat jako další. Teď si ale chci hrát, mám rád hry. Svou žízeň jsem uhasil těma dvěma, přesto bych rád ale ochutnal tvojí krev. Sleduju tě, nespouštím z tebe své rudé, až krvavé, oči. Vidím, jak saháš po své zbrani, snad si nemyslíš, že mě tím odradíš. Jsem jako tvůj vlastní stín.

„Chci ochutnat.“ Zasyčím ti přímo do tvého lidského ucha. Může ti to přijít značně nepříjemné. Určitě mi rozumíš, o čem mluvím. Chci znovu na rtech cítit tvou krev, alespoň trošku, aby mě uspokojila. Nikdy jsem neochutnal lepší, než tu tvoji. Stala se pro mě drogou, které se nevzdám, i kdybys ty chtěl. Stejně tak nikdy nezapomenu tvou vůni, tebe, který ses mi dostal až pod kůži. Tak jako nikdo jiný před tebou. Snad, i kdybych tě připravil o tvůj život, nezapomenu na to. Děsí mě to samotného, ač strach nikdy nemám.

Oklepe mě nepříjemný mráz. Ne, že by se mi ty tvoje hry nelíbily, ale úplně nadšený z nich nejsem. Nemám rád nejistotu a té jsem v tvojí přítomnosti plný. Nevím, co od tebe můžu čekat. Rozhodně nemám náladu tady zahajovat pátrání po tvých obětech. Když je nenajdu, tak nenajdu. Ony se časem objeví anebo se prostě v klidu rozpadnou. Nejvíc mě zamrazí, když mi do ucha zasyčíš svojí prosbu. „Ne.“ Trhnu sebou. Nemůžu ti dát napít. Je noc a já nebudu riskovat svůj život tím, že ty neodhadneš svoji míru nebo se nedokážeš prostě zastavit.

„Dnes už jsi ze mě pil. Stačí ti to.“ Promnu si poraněné místo na krku a zbraň sevřu pevněji. Je to spíše pro moje uklidnění. Pro moji jistotu. Jelikož jsem si jistý, že trefit tě, je dneska stejně tak těžké, jako bylo včera. I když tě dokážu třeba cítit zřetelněji. Pořád jsi rychlý a rozhodně ne hloupý.

„Nechme těch her… jen nás to oba zdržuje a tebe ještě navíc vyčerpává k hladu,“ prsknu. Nechci si hrát, protože když tohle děláš, tak já se víc a víc podmaňuju tobě. Ovlivněný tím, co odpoledne stalo.

Znám tě druhou noc, ale mám pocit, jako bych tě znal už léta, delší dobu. Ale to je hloupost, tebe bych si pamatoval. Možná je to tím, že ty jediný jsi vydržel noc se mnou a já tě přitom nezabil. Dokonce jsem ochutnal tvou krev, ale přesto tvé srdce stále bije. Ale jak dlouho ještě? Snad ani já sám si tímhle nejsem jistý. Na všechno, co se týče mých obětí, znám odpověď, ale tady? Ne. Olíznu si rty, na kterých mám ještě krev od mé večeře, která visí teď někde na stromě.

„Snad by ses mě nebál, můj tygře,“ zahihňám se. „Nikdy nemám dost, co se týče krve, kor té tvé.“ Přivřu očka na moment, když si vzpomenu a vybavím scénu na záchodě s tebou. To jsem mohl ochutnat i jinou tvou tekutinu a krev to nebyla. Mlasknu si. Jen z té představy bych po tobě teď nejraději skočil.

„Nemám ale rád, když mi někdo odmlouvá, takže se ptám znovu. Dáš mi trošku tvé krve?“ Syknu ostře, jako bych nehtama přejížděl po tabuli, přímo tobě do ouška. Jak nepříjemné, ale odmlouvání nemám rád. Když něco chci, dostanu to tak či onak. A když mi ji nedáš dobrovolně, tak si ji vezmu já sám. Chvíli před tebou, než ses tady objevil, jsem se najedl, takže ovládnout se dokážu. Ale může se stát cokoli, jsem přeci upír a ty pouhý člověk. Má kořist. Pořád tě mám na mušce, tak jak ty máš stále ruku na zbrani, kdybych něco udělal a tys tak mohl včas zasáhnout. Ale já dnes v noci nemám v plánu umřít.

„Nemáš rád hry? A copak bys rád?“ Mihnu se kolem tebe jako vítr. Necítím se vyčerpaný, právě že naopak. Jsem plný života a prahnu po tobě čím dál víc.

Přivřu oči a nedávám na sobě znát nervozitu ani nic podobného. Přestože, tvůj hlas zní jako ostré žiletky zařezávající se hluboko do kůže. Tolik toužíš po mojí krvi? To ti opravdu tolik utkvěla v mysli a hlavně v ústech? To by se asi upírům stávat nemělo. Tedy u lovců ne. Jednoho dne by se tahle touha mohla projevit jako tvoje slabina.

„Ne… Nedám ti svojí krev.“ Stojím si pevně za svým. Nenechám se zastrašovat. Je mi jasné, že nemáš rád odmlouvání, ale já nejsem tvoje krevní banka nebo občerstvení za kačku. Jak to dořeknu, rozmáchnu se rukou a hřbetem ruky ti uštědřím facku. Neviděl jsem tě… jen cítil. Je opravdu tma a ta mlha kolem… není možné tě vidět. Kor, když ty sám nechceš být viděn. Ale při větší snaze tě dokážu vycítit na milimetry přesně, kde jsi. A teď neminu. Je to jako uhodit ledovou kru. Takhle studený přes den nejsi. Zrychlí se mi dech a roztluče srdce. Tím pádem se mi v těle víc rozproudí krev. Přitisknu si dlaň ke krku a silně stisknu rány. Tak silně, že trochu prasknou a vyteče z nich malý pramínek krve. Otřu ho do prstů.

„Ukaž se mi. Chci tě vidět.“ Mnu tu červenou tekutinu mezi prsty. Zajímá mě, jak vypadáš v noci. Jak moc jsi jiný. Co jsi za zvíře.

Každý ze mě má strach, a když ne, tak je alespoň nervózní. A ani ty nejsi výjimkou, ač se to snažíš skrýt a nedávat na sobě tak nic znát. Ale já jsem na světě už dlouho, abys mě mohl obalamutit. Cítím to z tebe, tak jako cítím tvou pronikavou vůni. Uvědomuju si to, že bych neměl prahnout tolik po tvé krvi, může to být nebezpečné, ale nedokážu si pomoct. Jednou jsem ochutnal a nechci přestat. Možná proto jsi ještě naživu. Jiní na tvém místě, kdyby se ocitli, byli by už dávno mrtví a váleli se někde v příkopě. Zavrčím nebezpečně a zároveň tajemně, když opět odmítneš to, abys mi dal doušek tvé krve. Když v tom, přitom jak se kolem tebe mihnu, schytám facku. Sám jsem tím překvapený, jak jsi to přesně odhadl. Jsi velmi dobrý lovec, umíš to, abych přiznal barvu.

Byl to jen okamžik, jak ses dotkl mé tváře, ale přesto jsem mohl cítit tvou dlaň. Dlaň, z které sálalo tělesné teplo, jak horká tvá dlaň byla na rozdíl od mojí. Opět se schovám ve stínu, ale tak, abych tě měl stále na očích. Jsi rychlý na to, že jsi pouhý člověk. Máš postřeh. Nejsi jen tak obyčejný lovec jako jiní. Ty ses k lovu upírů narodil. Jsi dobrý, ale já jsem lepší. Jsem přeci upír, který má už cosi za sebou, a vím, jak to ve světě chodí. Byl jsem tady ještě dřív, než ses ty narodil, nebo tvá matka. Nemůžeš mít tolik zkušeností jako já. To je vyloučené. Cítím, jak se ti rozbuší srdce, vnímám to tak silně, jako by to bylo mé srdce a ne tvoje. Rozproudí se ti tak tím krev ve tvém těle. Hlasitě zasyčím a drápy zaryju do kůry stromu. Pozoruju tě přitom, když najednou mě praští vůně tvé krve. V ten moment nemám daleko k tomu, abych se z místa, kde stojím, neodtrhl a neskočil ti přímo po krku. Mé oči ztmavnou a tvář silněji okolo očí popraská. Začnu hlasitě a jedovatě vřískat a syčet. Provokuješ mě svou vlastní krví, a přesto mě ji nechceš nechat ochutnat. Stačil by jen malý doušek a já bych byl uspokojený. Cítit tvou krev a polykat ji, je jako orgasmus. Je to slast a pro mě se stala závislostí.

„Chci tvou krev.“ Řeknu už poněkolikáté místo odpovědi na tvá slova. Nemíním se ti podřizovat, to budeš ty, kdo bude dělat, co já chci. Ty mě chceš vidět a já chci tvou krev. Oba zároveň prahneme po tom druhém.

V podstatě jsem se sebou spokojený. Alespoň trochu mám pocit, že nejsem vůči tobě úplně neschopný. Že i tobě dokážu čelit. Je mi jasné, že lákat tě na vlastní krev, po které tolik toužíš, rozhodně není moudré a ani bezpečné. Ale taky je to celkem účinné. Nebo by možná mohlo. Oba něco chceme a oba se snažíme toho druhého zlomit. Jakýmkoliv způsobem. Tvůj skřek mi málem způsobí roztrhání hlavy. Zkřivím obličej do bolestné grimasy. Příšerný to zvuk.

„Ukaž se mi a dám ti napít.“ Nebudu tě krmit zadarmo. Otřu dlaní tenký pramínek krve na krku, čímž ho rozmažu po kůži. Vlastně nevím, proč tě tolik chci vidět. To, že nevypadáš jako ve dne, mi je jasné… to žádný upír, a že krasavec nebudeš, je mi také jasné. Ale rád mám ve věcech jasno. Rád vím, proti čemu stojím.

„Nebo se snad bojíš, že bych se pak mohl stát rychlejším než ty a včas vystřelit?“ Ušklíbnu se. Je to zvláštní. Jedna část mého já prahne po tvém zabití. Po tom, aby ti právě moje kulka teď a tady rozervala srdce. A ta druhá část touží po tom, aby vyšlo slunce a já tě viděl tak, jak jsem tě viděl. Jako lovec tě chci zabít a jako člověk tě chci šukat. Nepřijatelné pro lovce, jako jsem já. Vždy jsem byl zásadový a nikdy v práci neselhal. Až teď s tebou. Místo abych jednal co nejrychleji a nejlépe, tak tu s tebou hraju nebezpečnou hru.

Riskuješ hodně, když si tady se mnou takhle zahráváš a ještě mi dáváš, řekněme, ultimátum. Ale i já riskuju v téhle hře s tebou. Pochopil jsi, že já tvou krev ne tolik že potřebuju, ale hlavně chci. Kdybych tě teď chtěl zabít, udělám to během mrknutí tvého lidského oka. Jenže já snad nechci. Sám se jako upír nepoznávám, když jsi mi ty na blízku. S každým jiným lovcem bych se tolik nemazal jako s tebou. Možná bych si také pohrál, ale pak bych se jím nakrmil. Jenže ty jsi stále na živu.

„Já strach neznám.“ Zasyčím tiše do tmy, která nás obklopuje. Nebojím se ani tebe, ač nějaké pochybnosti možná mám, ale strach to není. Kdyby mě pozoroval někdo z hlavních upírů, z kterých mám respekt já sám, nejspíše by mě roztrhli na kusy. To, jak se chovám, by bylo pro ně nepřijatelné a neomluvitelné. Jsem si toho vědom, ale přesto si nemůžu pomoct. Tvá vůně krve je příliš silná, než abych ti dokázal odolat. Mohl bych utéct, aniž bys sis všimnul, ale potřebuju tě ochutnat. Nikdy neutíkám od toho, co můžu mít, a ani u tebe to není jinak. Chceš mě vidět? Máš to mít. Uvidíš, s kým máš tu čest, ale myslím si, že v noci na mě není hezký pohled. Jsem odlišný od toho, než jak vypadám během dne. K nepoznání jsem. Teď jsem zvíře, při denním světle jsem zase tobě podobný. Začnu kolem tebe kroužit, abych tě zmátl a ty nevěděl, kde přesně jsem. Můžeš mě cítit, ale takhle se má vůně rozline všude kolem tebe a pohltí tě. Než si stihneš všimnout, z ruky ti vytrhnu zbraň, která dopadne někam do křoví dřív, než bys mohl zasáhnout a mě tak ohrozit. Stojím ti těsně za zády a dýchám ti do ouška. Nasaju tvou vůni a jazykem ostře přejedu po krku. Hlasitě polknu, když tvou krev poprvé při dnešní noci ochutnám.

Jsi zákeřný a nehraješ fér… ale jsi upír, takže co se dá čekat. Ostatně ani já nejedu podle pravidel. To bych tu totiž nesměl takhle stát a dožadovat se něčeho. Očima těkám kolem sebe, když začneš kroužit. Tohle nemám rád. Způsobuje mi to závratě. Horší než na kolotoči. A o to víc znejistím, když mi zbraň vyletí z ruky a skončí kdoví kde. No skvělý… ještě abych ji tu pak hledal. Připadám si jak nahý, když ji nesvírám v ruce. Jediná jakás takás jistota bezpečnosti. Zbraň je něco, s čím umím zacházet, a tak jsem si jistější, když ji mám. Asi tak jako ty, když máš svoje tesáky. Zamrazí mě, když mě olízneš. Na druhou stranu za to ale můžu být rád. Aspoň vím, kde jsi. Prudce se otočím a chytnu tě pod krkem. Skoro vyjeknu, když tě uvidím. Už jsem viděl spoustu upírů v nočním světle, ale ty jsi noční můra. Leknutím tak stisknu tvoje hrdlo pevněji a zběsile se rozdýchám. Ano, přiznávám to. Naháníš mi strach. Možná ani moje nejhorší noční můry se ti nevyrovnají. Jsi temný a zlo a chuť po krvi z tebe přímo sálá. Pohled do tvých rudých očí se dá srovnat s pohledem do očí smrti. Možná, že smrt není kostra s kosou, ale právě ty. Kdybych byl běžný člověk, asi bych teď omdlel hrůzou.

„Sakra…“ vydechnu šokovaně. Tvůj naprostý klid mě o to víc znervózňuje. Naprosto chápu, proč jsi pánem noci. Čekal jsem různé pohledy, ale tenhle ne. Vím, že čistokrevní jsou strašlivější než ostatní upíři, ale tohle… Musím po chvíli odvrátit hlavu, protože mám pocit, že mě i tvoje oči doslova rozervou ve dví. Pomalu pustím tvůj krk a ruku nechám nataženou před tebou.

„Tak pij,“ vydechnu. Nenabídnu ti svůj krk. To je příliš riskantní.

Je to jako extáze, která se vám dostane do těla, ale i ta má daleko k tomu, jakou slast pocítím, jen co olíznu tvůj krk. Jen na špičku jazyka ochutnám, a hned mi tvá chuť zatemní mysl. Nikdy nehraju fér, ať jsem upír nebo ne. Všechno musí být podle mého, a když to taky není, je zle. Vylákal jsi mě, abych se k tobě přiblížil, riskoval jsi, ale to vy lidé děláte často. Jdete do všeho po hlavě, aniž byste dřív uvažovali. Já nejsem hloupý a nehodlal jsem riskovat to, že bys sáhl po zbrani a uštědřil mi kulku do srdce. Jednoduše jsem tě zbraně zbavil, aniž bys stihl se bránit. Takhle je mi dovoleno být u tebe, aniž by mi hrozilo nějaké nebezpečí. Nemáš mě čím ohrozit. Možná snad dřevěným kolíkem. Najednou se prudce otočíš čelem ke mně a chytíš mě pod krkem. Trošku zasípu, jak jsem tvým tahem překvapený, ale stojím klidně. Vy lidé nemáte vůbec žádnou sílu, s kterou byste se s upíry mohli srovnat. Mohl bych tě zlomit jako párátko, kdybych chtěl. Všimnu si tvého pohledu, když ke mně vzhlédneš a zadíváš se mi do tváře. Zděsíš se.

„Copak? Bojíš se?“ Ušklíbnu se, aniž bych se hnul nebo tvou ruku z mého krku stáhl. Cítím, jak z tebe vyzařuje strach. Myslím, že tuhle podobu jsi nečekal. Jsi překvapený nebo spíše mnou zaražený. Div se nerozklepeš, jak nervózní začneš být. Bavím se pohledem na tebe, najednou jsi takhle maličký. Jsem úplně v klidu, což se o tobě říct nedá. Myslím si, že pohled na mě tě bude děsit ještě hodně dlouho. Pokud přežiješ, budu tě strašit i v tvých snech. Stanu se tvou noční můrou a budu tě chodit strašit. Sám sebe bych se opravdu ale lekl, kdybych se díval do zrcadla. Jsem tolik odlišný od toho, jak vypadám při denním světle za bílého dne. Já nemám důvod k tomu, abych byl nervózní, jelikož tvá zbraň leží kdesi na zemi v křoví.

Odzbrojil jsem tě. Nemáš mě čím ohrozit. Já si to umím zajistit. Dívám se na tebe, jsem úplně v klidu. Když najednou odvrátíš ode mě hlavu, jak se na mě už dále nemůžeš dívat, ušklíbnu se. Mám nad tebou navrch a to se mi líbí. Pustíš mi krk a natáhneš přede mě ruku. Spokojeně zavrním a olíznu si rty. Opravdu mi nabízíš tvou krev, ač tímhle způsobem, ale nemám si na co stěžovat. Ochutnám tak jako tak. Aniž bych ti odpověděl, tě chytím za ruku, aby ses necukal. Vycením své tesáky a s chutí se ti do ruky zakousnu. Usykneš, jak tě kousnu. Hned když prokousnu tvoji kůži, začnu sát po doušcích tu lahodnou tekutinu, která koluje v tvém těle. Bože není nic lepšího než tohle. Přivřu slastně očka, právě zažívám orgasmus.