Chlapec, který si hrál s ohněm 12.

autor: Nicol-Dream

Tak po delší přestávce je tu pro vás díl. Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo ale nějak jsem měla takovej blok a nebyla schopná cokoli napsat :D…tak i stane se :D…tak doufám, že si to teď pořádně užijete… 🙂

Tom:

Když chlapec vyplaval na hladinu a nadechl, myslel si, že asi z nedostatku vzduchu omdlel a stále je někde pod vodou a tohle se mu zdá. Tolik si přál, aby to tak bylo. Krásná krajina, která byla kolem vodní plochy, než se potopil, jako by se vypařila. Všude byly ohořelé zbytky stromů. Zlámané a pošlapané menší rostliny. Zničené keře. K oblakům stoupal kouř. Tomovi bylo z toho pohledu do pláče.

„Jak někdo mohl něco takového udělat?“ řekl si sám pro sebe a cítil, jak mu po tváři stekla slza. V dáli zahlédl na obloze létající stroj, ze kterého k zemi šlehaly proudy ohně, a spalovaly vše, co bylo v jejich dosahu. Tento pohled byl děsivý.

Chlapec se zvedl z prachu, který byl všude. Byl to popel ze spáleného lesa. Pomalu vykročil zpět tam, odkud utíkal. Šel pomalu, protože vyvrknutý kotník ho bolel z toho, jak se snažil utéct před vojáky. Tolik se bál toho, co uvidí namísto města. Budou tam stále ještě nějaké budovy? A co všichni ti lidé?

Pomalu se šoural přes pustinu, která zde nyní byla, a už z tohoto místa viděl obrovský sloup kouře stoupajícího k obloze. Zrychlil krok a zadržoval slzy hrnoucí se mu do očí. Každou chvilku musel zastavit nebo skákat po jedné, aby odlehčil zátěž vyvíjenou na bolavý kotník. Asi po půlhodině došel až na kopec, a věděl, že trosky, na které shlíží, byly jeho domovem.

Opatrně sešel po pěšince a vydal se mezi zbytky budov. Na některých byly zvláštní značky. Když přišel blíž, zjistil, že jsou napsané krví. Jako kdyby tudy chodila smrt a psala si, kolik lidí už dostala. Raději je blíže nezkoumal a šel dál. Dům, ve kterém žil, čajovna, ve které obsluhoval vždy usměvavé lidi, byla pryč. Zbyly pouze dva ohořelé trámky uprostřed popela.

Nikde nebyl ani živáček. Všude bylo ticho a klid. A přesto Tomovi stále zněly v uších výkřiky bezmocných lidí prchajících před tím peklem. On je tu nechal. Utekl a nechal je zde zemřít.

Když procházel kolem jedné z budov, ve které byl předtím cirkus, tedy pouze tu bydleli, když zrovna někde nepředváděli svá úžasná zvířata, zaslechl bolestné kňučení. Zastavil se před obrovských vchodem a koukal do té tmy před sebou. Už chtěl jít, když v tom to zaslechl znovu, odvážil se proto vstoupit do tmy a hledal zdroj kňučení.

Prošel celé přízemí a nikde nic nenašel, proto se rozhodl, že koukne do prvního patra. Pomalu vystoupal po schodech, pokud se tomu tak ještě dalo říkat, a rozhlédl se po obrovské místnosti. Byla velká a prostorná. Pár spadlých trámů před ním se lehce nadzvedlo a znovu kleslo. Popošel teda až k nim a jeden z nich opatrně zvedl a odstrčil stranou. Pod ním spatřil malé proužkované klubko. Byl to malý tygřík. Upíral na Toma svá velká kukadla a znovu zakňoural.

„Tak to ty tu naříkáš.“ řekl a pomohl mu zpod trámů ven. Potom ho pohladil po hlavě a vydal se pryč. Domníval se, že tygřík tu zůstane nebo uteče pryč. On se však rozhodl, že půjde s Tomem. „Chceš jít se mnou?“ zeptal se ho, když se mu tygřík zapletl mezi nohama a vesele zamručel. „Budu to brát jako ano. Tak pojď, kamaráde. Budu ti říkat Momo.“

Bill:

Když Tom utekl, okamžitě sem přišli vojáci z našeho kmene a vše začali pálit. Bylo to hrozné, když jsem viděl, jak si plameny pochutnávají na dřevěných střechách a celé je pohlcují. Tolik jsem se chtěl rozběhnout za ním. Ale nešlo to. Musel jsem zůstat, kdybych běžel za ním, prozradil bych ho, a tím ho ztratil. Musel to zvládnout sám beze mne. Vojáci chytali prchající lidi a nasazovali jim želízka a vlekli je pryč. Vydal se proto opačným směrem a zamířil zpět do své vesnice. Teď tu být nemohl tolik ho bolelo, koukat se na to, jak město zaniká v plamenech.

Když byl asi tak v půli cesty rozhodl se vrátit. Viděl kouř stoupat k obloze a doufal, že oheň už je pryč. Rozběhl se zpět a přál si, aby se sem Tom také vrátil. Běžel, jak nejrychleji mohl. Nohy ho přestávaly poslouchat a on musel na chvíli zastavit a odpočinout si Náhle zpozoroval vojáky, kteří ze vzducholodí národa Ohně pálí všechen život. Bylo to otřesné. Když popadl znovu dech, rozběhl se snad ještě rychleji než před tím.

Když doběhl k městu, přemýšlel nad tím, co řekne Tomovi, až ho uvidí. Ale co když už je Tom mrtvý? Myšlenky na mrtvého Toma a ztracenou lásku se mu honily hlavou a jemu se hrnuly slzy do očí. Zatřepal hlavou a snažil se přestat myslet na tak hrozné věci. Nemohl si ale pomoc, stále se mu před očima objevoval obrázek tak hrůzný, že se bál to vyslovit nahlas.

Procházel mlčky mezi troskami a přál si, aby tu Toma potkal. Doufal v to, že je naživu a půjde sem hledat své přátele. Všude byl však naprostý klik. Nikde nikdo.

Zastavil se u jedné lavičky, které byla naproti domu, kde předtím bydleli cirkusáci. Usadil se na ni a koukal do velkého tmavého prostoru velkých dveří. Náhle si všiml, že se v té tmě cosi pohnulo. Za chvilku na světlo vyskočil malý tygřík následovaný Tomem.

Bill na nic nečekal, rozběhl se k němu a skočil mu do náruče. Měl takovou radost, že ho vidí. Zároveň ale zlost, že se sem vrátil, když mu hrozilo nebezpečí. Zlostně se mu podíval do očí, ale když spatřil ty jeho, všechna zlost ho opustila a on byl rád, že se sem vrátil.