autor: Rachel
Maneater
Vstoupil dovnitř, téměř okamžitě ucítil na své kůži chladný večerní vzduch. Před ním nebylo nic, jen dlouhá, temná chodba, vedoucí neznámo kam.
Otočil se, stále ještě měl možnost úniku. Avšak něco tam na konci před ním jej lákalo, něco jej vábilo a našeptávalo mu, aby zůstal. Udělal první, stále váhavý krok vpřed a zpečetil tím svůj osud. Dveře se za jeho zády samovolně zavřely.
Kráčel dál temnou, tichou chodbou, jeho kroky se podvědomě zastavily, jakmile došel až na její konec. Rozprostírala se před ním velká, ničím neosvětlená místnost. Jen velkým oknem sem dopadalo poslední denní světlo a skýtalo jeho očím neznámé, tmavé obrazy.
Nemýlil se. Jestliže na něj dům ještě před chvílí působil tak bohatě a honosně tam venku, pak vevnitř byl ještě dražší a luxusnější. Nacházely se tu věci pro něj nevyčíslitelné ceny. Velká, již na první pohled pohodlná pohovka jej lákala k usazení, avšak zdržel se a poodstoupil od ní. Skleněný, čtvercový stůl, drahé potahy na křesle, velké, zlatem zdobené obrazy, vyjadřující abstraktnost, jíž nerozuměl. Vše, na co dohlédl, oplývalo luxusem a penězi, avšak nebylo tu nic z toho, co by se mu mohlo zalíbit. Celá ta neznámá místnost, ať už sebedražší, na něj působila chladně, neútulně. Nenašel tu nic, co by na něj mohlo působit příjemně, nic, co by pro něj bylo pěkné. Luxus, honosnost a viditelné bohatství, rýsující se před jeho očima na něj nezapůsobilo tak, jak by zapůsobilo na spoustu ostatních. Nevěnoval mu tolik svého obdivu, jaký by si za svoji hodnotu zasloužilo.
Spustil oči z drahé, jistě velmi starožitné vázy v rohu místnosti, a znova se rozhlédl. Všechno ostatní kolem něj zahalovaly zvláštní, černé stíny. Jako by jejich temnota skrývala jeho očím něco zvláštního, nedovolovala mu spatřit víc, než měl. Byly tu jen ony a ničím nerušené ticho. Nic tady nenapovídalo tomu, že se tu koná večírek. Možná sem opravdu neměl chodit, možná to celé probíhalo někde úplně jinde a on tady byl špatně. Avšak adresa tohoto místa plně souhlasila. Nebo snad dostal špatnou pozvánku?
Naposled se rozhlédl po prázdné, až děsivě tiché místnosti. Nebyl tu nikdo, jen on a přicházející černá tma. Tohle se mu nelíbilo, nic z toho všeho kolem na něj nepůsobilo příliš dobře. Couvl, instinktivně udělal krok vzad, avšak v tom malém okamžiku jej zaujalo něco zvláštního.
Jeho kroky se nevědomky zastavily, vzhlédnul k tomu neznámému obrazu před sebou, jenž se ze tmy začínal rýsovat jeho očím. Až teď si všimnul poslední dlouhé zdi, která jako by sama žádala o jeho pozornost. Popošel blíž, zadíval se na množství malých obrázků, jež se jeho očím s blížícími se kroky vyjasňovaly.
Bylo to něco, co ještě nikdy nespatřil. Desítky a desítky fotografií různých tváří. Všechny byly umístěny na oné velké zdi, jedna vedle druhé, nebylo mezi nimi jediného prázdného místa. Každá z nich mu ukazovala jinou tvář, ani jednu však neznal.
Letmým pohledem přeletěl všechny fotografie, zpozorněl, když se jeho očím naskytlo něco neobvyklého. Nebyla tu tvář slečny ani ženy. Nenašel žádnou v tom velkém množství fotografií. Všechny do jedné měly tváře mužů, všude, kam jen dohlédl, viděl mužské podobizny. Bylo to zvláštní, velmi zvláštní. Očima sklouzl dolů, jen na okamžik ulpěl pohledem na jedné z posledních fotografií, chystajíce si prohlédnout další z nich. Jeho pozornost však upoutalo něco jiného.
Tvář muže, jež se na něj dívala z jedné fotografie. Odněkud ji znal, ano, jeho mysl si ji pamatovala až příliš dobře. Vídával ji každý den v šatně, když se připravoval do práce. Vídával ji pokaždé, když procházel velkou dílnou ke svému pracovnímu místu. Muž na fotografii pro něj rozhodně nebyl neznámým.
Vzhlédl, očima putoval po fotografiích, jež pro něj již nebyly cizí. Nacházel na nich tváře svých spolupracovníků, těch mužů, které potkával každý den v práci. Těch mužů, kteří mu téměř neodpovídali na pozdrav, kteří kolem něj procházeli, jako by byl cizí. Jejich podobizny měl nyní před sebou, objevovaly se před jeho očima jedna za druhou. Ale co dělaly jejich fotografie tady?
Netušil, kdo je autorem všech těch fotografií, avšak sílilo v něm něco špatného a zlého. Snad výčitky, že sem chodil. Snad zlá předtucha něčeho, o čem až do této chvíle nevěděl. Důvod, proč byl tady.
„Posaď se.“
Tichý, zastřený hlas prolomil nerušené ticho, dostal se k jeho uším v podobě jakéhosi rozkazu. Pootočil se, zadíval se do černočerné tmy, jež houstla přímo před jeho očima.
Z tmavých, černých stínů, rozprostírajících se kolem, vyšla vysoká, štíhlá postava. Nebyla to dívka ani žena, nebyl to ani muž. Byl to mladík, někdo, koho ještě nikdy nespatřil. Uhlově černé vlasy byly sčesány v nadýchané, půvabné vlně, daly tak vyniknout jeho rysům. Tmavé, silné líčení kontrastovalo s jeho sněhobílou pletí, zvýraznilo tmavé, hluboké oči, jež se na něj upíraly. Jeho tvář byla dokonalá a neporušená, bez jediné sebemenší chybičky. V dlouhých, štíhlých prstech doutnala cigareta, vytvářela kolem něj nepatrný nikotinový kouř, jenž tančil v siluetách. Jeho ledová krása téměř kontrastovala se vším tím chladem všude kolem, jako by mu pomáhala sem zapadat, byla již na první pohled tolik viditelná. A i přesto brala Tomovi dech a pohled na ni jej nechával zvláštně rozčarovaným.
„Řekl jsem, aby ses posadil.“
Znova zopakoval svůj rozkaz, jeho hlas zněl přísně, avšak stále klidně. Nebyl zvyklý, že se jeho příkazů neuposlechlo. Očima sklouzl na pohodlnou židli, mlčky tak mladíka vyzval, aby se posadil. Pousmál se, když uposlechl a konečně se posadil, roztřesené ruce složil volně do klína. Potáhl z cigarety a vdechl tolik žádaný nikotin, popošel pár kroků, než se otočil. Jeho pohled se upřel na mladíka, poslušně a tiše sedícího na židli.
Měl jej tady před sebou v celé jeho kráse. Přesně tak, jak si přál. Očima putoval po jeho tváři i těle, prohlížel si objekt sedící přímo před ním.
Ve skutečnosti vypadal ještě lépe, než na všech těch fotografiích. Jeho černé cornrows splývaly lehce pod ramena, byly hladké a upravené. V ušních lalůčcích našly jeho oči černé, lesklé náušnice. Jeho pleť byla téměř jemná, nesla snědý nádech opálení. Jeho oči byly hnědé jako čokoláda, chránil je závoj dlouhých, hustých řas. Ani na chvíli jejich pohled nezůstal v klidu, putoval všude a ony se jen vystrašeně rozhlížely kolem sebe. Stejně jako oči těch ostatních. Stejně jako oči těch před ním.
Byl mladý, jistě mladší, než ti ostatní. Nemohlo mu být víc než přes dvacet let. Nebyl ještě mužem, jistě ne tak vyspělým, avšak on v něm viděl něco, co jej v jeho očích mužem dělalo. Co z něj dělalo toho, koho si vybral. Byl ještě mladý, možná až příliš, ten nejmladší ze všech. Mladý, malý koloušek.
A on se jej dočkal. Jediná malá pozvánka, položená v dílně na jeho stole, zabrala přesně tak, jak to potřeboval. Nepředpokládal, že přilákat jej by mohlo být tak jednoduché. Avšak podařilo se a on věděl, že dosáhl svého cíle. Jeho plán vyšel. Měl jej tady před sebou, teď už mu nemohl uniknout. Byl celý v jeho pasti.
Avšak ani nic z toho neměnilo nic na tom, jak moc se mu líbil. Jistě, jeho krása se ani v nejmenším nemohla rovnat jeho vlastní. Avšak vyzařovalo z něj něco zvláštního, ta mladá mužnost, jež z něj činila v jeho očích muže. Nikdy nic takového nepoznal, u žádného z nich. Avšak teď, teď po té neznámé mužnosti toužil. Toužil po tom, aby ji směl okusit.
Klapot jeho vysokých podpatků se rozezněl dlouhým, nepříjemným tichem jako ozvěna, když popošel až k sedícímu mladíkovi. Zastavil se před ním, ukazováčkem nadzvedl jeho tvář, aby se mu zadíval do očí.
„Jak se jmenuješ?“
„Tom Trümper,“ odpověděl tiše, poslušně vzhlížel k tváři toho neznámého mladíka, jenž mu otázku položil.
„Kolik je ti let?“ dál se ptal svým klidným hlasem. Cítil, jak se mladík pod jeho chladným pohledem chvěje.
„Dvacet jedna, pane,“ odpověděl opět, další odezva však již nepřišla.
Mladík pustil jeho tvář, poodstoupil a opět si vychutnával další množství nikotinu, spokojeně vdechujíc kouř. Věděl již všechno, co potřeboval.
„Ptáš se, kde jsou ostatní? Nejsou tady, nikdo z nich. Jsme tady jen my dva. Jen ty a já.“
Zastřený hlas protrhl ticho, zněl stále tak klidně, jako by slova, jež říkal, byla něčím nepodstatným. Pro Toma však ne.
„Kdo jste?“ nedokázal potlačit skrývanou zvědavost, vyřkl svoji otázku za zády mladíka, který mu již dále nevěnoval pozornost, zastavil tak jeho kroky. Mladík se k němu pootočil.
„Majitel jedné velké firmy. Firmy, ve které ty pracuješ,“ odpověděl a popošel k vysokému, kulatému stolku s popelníkem, odklepl přebytek popele. Chlapec za jeho zády se začínal osmělovat a jemu se to nesmírně líbilo. Byl ochotný hrát s ním tuhle hru tak dlouho, jak jen si mladík bude přát. Alespoň do té chvíle, než mu jeho otázky samy odhalí pravdu. Těšil se na další z nich, která na sebe nenechala dlouho čekat.
„Co ode mě chcete?“
Billův smích naplnil místnost, způsobil sedícímu chlapci podivné mrazení, jež do této chvíle neznal. Mladík stojící proti němu se zasmál, v duchu smekl před jeho inteligencí. Nečekal, že by k této otázce mohlo dojít tak brzy. Avšak pokud si mladík vyžadoval odpověď, rozhodl se mu ji dát. Jen splnit jeho malé a možná již poslední přání, které mohl mít.
Jeho kroky popošly ke stále sedícímu mladíkovi, zastavily se až za jeho zády. Sehnul se k jeho uchu, zašeptal do něj svoji odpověď.
„Chci, abys byl mým milencem.“
autor: Rachel
betaread: Janule
Ty jo Rachel 😀 😀 Když jsem na úplném začátku četla, že tahle povídka bude jiná nenapadlo mě, že až tak…kde jě něžné cukrování a sladká dvojčátka? 😀 😀 Ne, tohle je jiné, ale rozhodně ne špatné. Naopak, celkem měto zajímá, je to takové napínací. 😀 A Bill se s tím moc nepáře, co? 😀
Nene..není šance prostě vydržet do další soboty, do té doby umřu nedočkavostí!
Já to věděla že si to Bill pěkně naplánoval, kdepak večírek =D
Takž Tom už se chytil do pasti..to se mi líbí =D Tom chudáček takový pokorný, má asi z Billa a z jeho domu respekt..ale ta poslední věta..aauuuu úplně mi vylítl tlak xD Takhle natvrdo mu to řekl..ale Tom se ptal no =) Jsem strašně moc zvědavá jak Tom zareaguje..asi odmítavě, řekla bych ale myslím že u Billa slovo NE neplatí..=) Bože ať už je sobota =D
Rachel nepřestávám obdivovat jak obrázek tak povídku, obojí je dokonalé, originální a já to miluju =)
Tak jako Bill se nesere, takhle natvrdo mu to sdělit×D ale musím tě pochválit, jak si ze začátku popisovala tu atmosféru toho domu a prostě všechno, působilo to tak skutečně a já jsem měla pocit, jako bych se v tom domě sama ocitala. Prostě si to skvěle detailně a efektivně popsala. Akorát teda jsem se docela divila, že Tom byl takový nesmělý, nebo prostě myslím tím, že udělal všechno, co mu Bill řekl. Jako třeba posaď se, on si sedl a hned mu odpověděl na všechny otázky. Já kdybych tam byla, já bych mu dala to jeho posaď se. Bych se ho hned zeptala kdo je, co po mě chce a žádné takové, že bych jednala podle jeho rozkazů. Ale tak Tom je asi takovej nesmělej, vidím, že Bill ani nemá moc práce s tím, aby ho uposlechnul. No jsem zvědavá, co mu na to Tom řekne. Ten bude vyjevený…Ale dílek byl dokonalý:) konečně se alespoň něco rozluštilo. Těším se na další;)
Když jsem si přečetla toho lidožrouta v názvu, skoro jsem se bála… a pak ta mrazivá atmosféra (a spoutaný Tom z obrázku)… Rachelko? Povídka se zdá být trošku temnější než obvykle píšeš… Já se skoro bojím, co bude dál! Nic na mě nepůsobilo (krom Tommyho samotného) hřejivým dojmem. A ty fotografie mě taktéž zaujaly. No, tohle bude hodně zajímavý příběh. Hlavně, ať Bill Tommymu moc neublíží.
Mne se ta tva povidka tak moc libi Rachel. Priznam se, ze ackoliv si rada prectu vse a nekdy mam vylozene potrebu precist si i nejakej ten sladkej "fluff", abych se dostala do pohodove a usmevave nalady, tak me nejoblibenejsi povidky jsou skoro bez vyjimky ty temnejsiho razeni, povidky, kde se hlavni hrdinove musi krapanek, nebo i vice nez jen krapanek natrapit nebo se potrapit navzajem, nez se to dobere nejakeho toho konce. On sam zivot je jen zridka preslazeny cukrkandl. Proto se mi toto dilko tak zamlouva.
Jsem moc, moc zvedava, jak se to bude vyvijet dal. V podstate jsem v teto fazi asi nejvice napjata co na to vse Tom, jak bude reagovat, jestli se bude branit. Nemuzu se dockat do jake psychologicke roviny se hlavni akteri budou postupem casu s vyvojem deje profilovat; to mi totiz vzdy prijde na povidkach nejzajimavejsi:-) Takze jen tak dal, je to prozatim moc zajimave!
AAA KRUCI, tak ten konec mě dostal..tohle udělat mě, tak jdu do kolen. Já jdu hlavně do kolen z téhle povídky, totálně mě to bere, hele! Uh,laláá, já se úplně těším na další díl, co se tam stane, celá se na to klepu!! Juchů..
Ale to mě dostalo, čekala jsem v tom nějakou lumpárnu, že tam Tom s ním bude sám, ale že to bude takhle žhaví.. to mě ani ve snu nenapadlo!!!xDD
Z toho tajomna,ktoré je okolo chladného Billa od začiatku bolo niečo takéto zrejmé. Som však zvedavá na Tomovu reakciu.Nemyslím si, že by sa Billa naľakal tak, aby sa nechal ponižovať. Aspoň dúfam, že nenechá. Veľmi zvláštna a zaujímavá poviedka.