Street dancer – All or nothing 6.

„Až ty vyhraješ, budou ryby létat,“ zakroutí hlavou posměšně a gesto rukou mi opětuje. Heh, mi to nandal chlapec, no. Nic drsnějšího by tam neměl?

„Kdybys nebyl tak nevzdělanej, tak bys věděl, že lítající ryby existujou,“ setřu ho a pošlu mu vzdušnou pusu. Jen se ušklíbnu a znovu si potáhnu. Jo, hned je mi líp.

„Pokud tak říkáš mrdkám při sexu, tak ty se opravdu nepočítají,“ pusu mi vrátí. Opravdu provokuje. Ho přehnu přes zábradlí a ošukám tak, že se ani nepostaví.

Protočím očima. Beztak ho dostanu. Ať chce nebo nechce. Spokojeně se usměju a típnu cígo o zábradlí. Sjedu ještě Billa pohledem a ušklíbnu se. Nedá mi to. Natáhnu ruku a plácnu ho silně po zadku. Zákeřně se usměju.

„Tak zatím, puso,“ jdu zpátky dovnitř.

***

(Bill)

Hudba mi duní v uších, všechny hlasy splývají do jednoho. Ale jo, můžu říct, že mi je opravdu fajn. Navíc, není na škodu se jednou za čas ztřískat jak dobytek, ne? Heh, kdyby jednou za čas. Musím být naloženej v lihu minimálně jednou za týden, jinak by to nebylo ono, nebyl by to plnohodnotnej život, nestál by za nic. Kurva, co to zase můj mozek produkuje za sračky? Můj život je tanec, ne chlast! A tyhle dvě věci nejdou kombinovat dohromady. Nebo možná jdou, ale nejsem debil, kterej by to tak dělal. I když teď bych si zatancoval opravdu rád. Odpíchnu se od baru. Taky zvláštní. Od doby, co jsem odešel od crew ráno, se mi nikdo neozval. Že bych jim nechyběl? Blbost! Chybím všem! Střelím pohledem po parketu. Pak sjedu červené lavice pohledem. Ušklíbnu se. Kluci sedí v rohu. Mohl bych tam jít, ale nepůjdu. Umím se bavit i sám, bez nich. Si jich ještě užiju dostatek.

Znovu se podívám na parket, Tom? Pche. Pohraju si alespoň s ním. Mhhh… Opravdu na to mám chuť. Klátivým krokem jdu do shluku lidí uprostřed místnosti pod světla.

„Dlouho jsme se neviděli,“ zasměju se a natisknu se na Toma. Debilní opilecká přítulnost! Pozvedne nechápavě obočí a trochu se odtáhne.

„Jsi normální?“ trochu se zakymácí. Taky není zrovna střízlivej, chlapeček. Alespoň bude konečně nějaká zábava.

„Neříkej, že se ti to nelíbí,“ zamroukám mu do ucha a skousnu lalůček. Pohladím ho po břiše, nakrčím obočí. Opravdu musí bejt… namakanej. Zajdu mu rukou pod volný kalhoty a pohladím bouli v boxerkách.

Prudce sebou trhne a zakoulí po mně očima.

„Ty Bille.. zlobíš,“ vyprskne smíchy, a pak se snaží nahodit vážný výraz.

Ušklíbnu se a nakrčím obočí. Nechce? Má smůlu. Mohl mít šanci, nebude mít nic. Nebo bych mohl zlobit?
„Nenávidím tě. Tak kurevsky tě nenávidím,“ ušklíbnu se. Není na škodu zopakovat nenávistná slova i teď. Aby na to náhodou nezapomněl.

„Proč to říkáš, když víš, že mě stejně chceš?“ ušklíbne se a pošle mi vzdušný polibek. Zmetek. Ještě se u toho tak protivně šklebí.

„Protože vím, jak chceš ty mě,“ vrátím úder a olíznu si rty. Dávám si záležet na tom, aby to vypadalo dobře, ale… ještě aby to nevypadalo dobře, když to dělám já. Pohodím dredama. Mrknu levým okem. Natrčím mírně hlavu do strany, pohladím si boky dlaněmi. Pokud se nechytí… Tak je to opravdu beznadějný.

Spokojeně se ušklíbnu, když na svých bocích ucítím i jeho dlaně. Jsou příjemné, horké. Tře mi je. Našpulím koketně rty a v mžiku vteřiny ho natisknu na barevnou stěnu klubu. Pokrčím nohu v koleni a natlačím mu koleno do klína. Schválně, zajímala by mě jeho reakce.

„Těšíš se, až tě budu roztahovat?“ ušklíbnu se. Schválně, co na tohle řekne. Popravdě? Nikoho bych nechtěl šukat. Vyhovuje mi pasivní funkce.

Slabě při intimním doteku zasténá a kousne se do rtu.

„Ty mě? To určitě. Do mě ptáka nestrčíš ani za zlatý prase,“ sykne.

Zasměju se a zesílím stisk kolena. Věří si. Proč bych to neudělal? Ublížil on mně, ublížím já jemu.

„Pleteš se. Chcípneš na bolest!“ syknu mu do ucha a chytnu ho za bradu. Zvrátím mu hlavu a silně ho kousnu do krku. Oplatím mu… Celou bolest, co jsem si vytrpěl já. Akorát s rozdílem, že tohle bude fyzická, ne psychická. Může si za to sám, kokot.

Zaskučí a přivře oči. Usykává. Slastí, působenou mým kolenem v jeho slabinách, i bolestí, které se ode mě ještě dočká mnohem víc.

Přejdeme na druhej level. Bolest se bude postupně zvyšovat, ať si nemyslí. Vyndám koleno z jeho rozkroku, pod krkem ho pořád držím. To tak, aby mi utekl. To ještě scházelo. Vyndám z kapsy bílých kalhot, s mnoha zipy, malý stříbrný kapesní nůž. Otevřu ho a přiložím na Tomův krk.

„Odsereš si to, ty svině,“ syknu.

Nasucho polkne a podívá se na mě.

„To neuděláš,“ zavrčí a přimhouří oči. Je, jako by najednou… vystřízlivěl. Že by na něj šel strach? Taky, že se má čeho bát. Ušklíbnu se. Že by měl chlapec konečně z někoho respekt? Vypadá to tak. Zrovna ze mě… Co víc si přát.

„Říkáš ty. Trpěl jsem já, budeš trpět ty,“ nakrčím obočí a zesílím stisk nožem. Pravda. Kdybych to chtěl udělat, tak nemůžu tady… Přede všema.

Bolestně přivře oči. Na krku se mu tvoří malé rýhy.

„Neuděláš to. Ne tady,“ sykne a prudce odstrčí mou ruku. Nějak mi nedošlo, že je nemá nijak… upevněný, aby nemohl nic dělat.

Nůž mi vypadne z ruky, skončí na zemi. Sakra! Nůž… Patřil Fabianovi. Nesmím ho ztratit! Rychle se pro něj ohnu.