autor: Deni
Listopad, 2008 – Věk 18 let
Bill
Roztřesenou rukou si setřu pot z čela a na jeden nádech do sebe překlopím skoro půl láhve vody. Dneska jsem to možná maličko přehnal, sotva popadám dech a nohy se mi klepou jak ratlíkovi ve větru. Ale jestli chci dosáhnout svého vytyčeného cíle, nesmím polevit a nechat se srazit na kolena únavou. On to taky nikdy neudělal, proto přede mnou má takovou výhodu. Ale to se změní, a to velice rychle.
Když jsem nastupoval na střední školu, dal jsem si předsevzetí, že si vybuduju nějakou reputaci, jméno. Tenkrát jsem byl rozhodnutý, že se ze mě všichni posadí na prdel a já budu ta hvězda. Sice to tak doslova nedopadlo, ale za celkem krátký čas jsem si tam vybudoval nějaké jméno a postavení, a hlavně základnu přívrženců, kteří byli ochotní udělat všechno, co mi na očích uvidí. Nikdy pro mě nikdo z nich neznamenal víc, než obyčejné poskoky, ale pomáhali mi udržovat si postavení, a dokud se hodí, proč se jich zbavovat. Co se Andreas s rodiči v polovině prvního ročníku odstěhoval do Anglie, neměl jsem přátele, jen sluhy.
Ten pravý zlom přišel až ve druháku, kdy k nám na školu přestoupili J. a M, frajírci z velkého města Berlína. Naprosto úžasní kluci, kteří zbožňují hip hop, rap a street dance. Kdyby nebylo jich a toho, že jsem s nimi musel ‚povinně-dobrovolně‘ chodit do parku, kde každé odpoledne trénovali, tak bych nikdy nepřišel na způsob, jak se mému dvojčeti za všechno pomstít. Kdyby nebylo jich a jejich nápadu, že bych se měl přidat k jejich mini crew, nikdy bych teď neseděl na zídce v parku, a neklepal kosu díky studenému větru, zatímco se potím jak prase.
Zahrabu v tašce vedle sebe a vytáhnu krabičku cigaret. Už několikrát jsem se pokoušel přestat, protože moje plíce to jednoduše nezvládají se vším tím pohybem, ale za ta léta jsem si na to natolik navyknul, že to nejde. A navíc, cigarety mají dokonale antistresující účinky. Minimálně pro mě jo.
Už dávno nejsem ten kluk, kterým jsem býval, když mi bylo patnáct. Tenkrát, po té jedné jediné rvačce, kterou jsme s bratrem měli, se všechno změnilo. Uznávám, že jsem pořád byl ten stejný spratek, co chodil občas za školu, odmítal dělat domácí práce, a který si nedělal z ničeho hlavu a všichni byli malí červíčci pod jeho nohama. Ale svým způsobem jsem se změnil. Od doby, co je on pryč, je všechno jinak.
Už předtím, pokud jsem nemusel, s nikým jsem doma nekomunikoval, snažil jsem se neprojevovat před nimi žádné emoce, protože by toho kdykoliv mohli zneužít. Ale co je nejpodstatnější, naprosto jsem přestal komunikovat s Tomem. Vždycky jsem s ním sotva pronesl pár slov, ale po té naší potyčce jsem s ním ještě nepromluvil. Nikdy. A i když mi to občas chybí, nikdy bych za ním nešel, přestože vím, že on by mě nevyhodil.
Ne, on už pro mě dávno není bratrem, a abych mohl dotáhnout do konce to, pro co jsem se rozhodl, nesmím s ním mít žádné slitování.
Nepřítomným pohledem sleduji, jak se přede mnou ve vzduchu vlní kouř z cigarety, která mi jen tak leží mezi prsty, zapomenutá. Kdykoliv se zamyslím nad bratrem, dopadne to tak, že všechno ostatní jde stranou. A že poslední dobou se mi zmetek dostává do hlavy nějak často. Co odešel bydlet k tátovi, tak mi začal snad i chybět.
„B.? Hej, chlape, co ty tady?“
Nepatrně se pousměju na Joa, který se ke mně hrne jak velká voda a jeho obří oblečení za ním lehce vlaje v listopadovém větru. Tenhle kluk mi neskutečně připomíná mé dvojče. Možná je Tom magor do baletu, ale i tak si na střední dokázal najít svůj styl a s podivem skončil u hip hopu. Když jsem ho viděl naposledy, nosil stejně volný oblečení jako J. a na hlavě měl pořád ještě dredy. Sakra dost, Bille! Nebudeš tu pofňukávat nad vlastním bratrem! E-e, to by rozhodně nešlo, milej zlatej!
Znovu jsem si potáhnul ze skoro dohořelé cigarety a nechal nikotinový kouř proplout do plic, a zase hezky pomalu nosními dírkami ven.
„Potřeboval sem si pročistit hlavu,“ odpovím a podám Joovi ruku na pozdrav. S přiblblým úsměvem si mě přitáhne k sobě a s pitvořením mě poplácá po zádech. S nikým jiným to nedělá, jen se mnou. Občas je to trochu divný a skoro i nepříjemný.
„Zase ste se doma rafli?“ Přidřepne si na zídku vedle mě a bez dovolení si ode mě vezme cigáro. Jen protočím oči a típnu nedopalek, který je už stejně k nepoužití. Zrovna dneska nemám náladu mu popisovat, jak máma vyváděla, že jsem přes noc zůstal venku a ráno nešel do školy. Jako by si za tu dobu ještě nezvykla, že tohle čas od času udělám. Na druhou stranu se jí zase nemůžu divit; o partě, se kterou svůj volný čas trávím a jejíž součástí je i má maličkost, kolují po naší malé vísce různé zvěsti, a ne vždy ty dobré.
Nakonec zvolím kompromis a jen to Joeovi odkývnu, tak nebo tak je to poloviční pravda, a to se taky počítá.
———-
Naprosto vyčerpaně sebou hodím do peřin a je mi jedno, že se na mě potem lepí tričko. Na sprchu teď nemám nejmenší pomyšlení. Nebo lépe řečeno, pomyšlení by bylo, ale síla a energie jsou v nedohlednu. Dnešní odpoledne v parku mě vyčerpalo tak, jako už dlouho ne. Když trénuju sám, dávám si pravidelné přestávky, ale jakmile tam se mnou jsou J. nebo Mike, tak jedeme v kuse do posledního zbytku sil. A nedej bože, aby tam byli oba najednou, to mě pak domů pomalu nosí na zádech.
„Bille…“
Protočím oči a potlačím nutkání zakňučet jak nakopnutý pes, když se ve dveřích mého pokoje objeví mamčina hlava. Copak mi vážně nemůže dát chvíli pauzu? Kdykoliv jsem doma, mám ji furt v patách, tak ať se pak nediví, že radši trávím čas někde venku, s cizíma, než tady. I když je pravda, že od doby, co je on pryč, tak je to doma klidnější.
„Co?“
„Kde jsi byl? Volal Tom, ptal se na tebe.“
Jistě, jako bych ho zrovna já zajímal. Byl by blbej, kdyby jo. I když… ne, stejně tak, jako on nezajímá mě, já nezajímám jeho, tak to prostě bylo, je a… no, asi to tak nebude pořád, protože až nadejde den mé pomsty, nikdy už na mě nezapomene, chlapeček.
„Příští týden přijede,“ pokračuje máma dál, jako by se nechumelilo. Tentokrát však zasténání nepotlačím. Přijede. Sem. Za týden. No super, naprosto skvělé! A to jako proč?! Neviděl jsem ho už rok a on se nám sem teď nasáčkuje v době, kdy nemám kam zdrhnout jako obvykle?
„Proč?“
„Na škole už mají prázdniny, přijede se na nás podívat. Zůstane tu do Vánoc, jsi rád?“
„Skáču nadšením, nevidíš?“ prohodím sarkasticky a divím se, že mi jedna nepřiletí. Tak tohle je dokonalý. Tak nejen, že ten zmetek už má ve škole volno, ale on se sem nakvartýruje skoro na měsíc? Co jsem komu udělal tak zlého? Okay, na tuhle otázku mi nikdo neodpovídejte. Ale stejně…
Nakonec mámě odmručím všechno, co mi dál hučí do hlavy jak vodopád. Nevnímám ji, je mi ukradený, co dneska dělala, že Gordonova sestra konečně porodila, nebo že Tom přijede v sobotu ráno. Stejně tu nebudu, abych se s ním vítal. Máme s klukama důležitý battle, a jestli se nám to povede, budu mít konečně jistotu, že moje úsilí nebylo jen zbůhdarma vyhazování času.
Aniž bych nechal mámu dovyprávět mi, jak jí nějaká kolegyňka v práci místo čaje udělala kafe a jak se kvůli tomu půl hodiny smály, vezmu si věci a bez jediného slova se odejdu zavřít do koupelny. Nakonec i ta námaha se sprchou bude lepší, než mámina společnost… naštvala mě a zkazila mi tak jinak doposud dobrý den. Super.
———-
Tom
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem dobrovolně navrhnul, že pojedu na prodloužené vánoční prázdniny domů. Ne snad, že bych neviděl rád mamku s Gordonem, to rozhodně jo, ale moc se mi nechce do Billovy společnosti. A rozhodně to není jen tak nějaký rozmar nebo tak, mám pro to své důvody.
Od mých jedenácti let se nikdy nestalo, aby mě k sobě Bill pustil. Nikdy jsem se k němu nedostal blíž, než na pár metrů, výjimky byly společné rodinné obědy a večeře, kdy jsme společně museli sedět u jednoho stolu a chvíle, kdy nás rodiče převáželi společně v jednom autě. Což se taky časem omezilo, radši jsem začal chodit všude pěšky nebo používal hromadnou dopravu.
A právě to je důvod, proč jsem si myslel, že pocity, které ve mně jeho blízkost vyvolala v době, kdy nám bylo patnáct, byly jen projevem dlouhodobého odloučení a minima fyzického kontaktu. I když jsme se tenkrát snažili jeden druhému co nejvíc ublížit, pořád to byl fyzický kontakt, tělo na tělo, který mi do té doby s bratrem hrozně chyběl. Ze vzpomínky na naši potyčku jsem žil ještě hodně dlouho. Pamatoval jsem si ten pocit, jaké to bylo, mít Billa tak blízko u sebe. Ale čím jsem byl starší, tím více mi docházelo, že to nebylo jen tak.
S nástupem na střední školu jsem poznal pár úžasných lidí, kteří se za mě dokázali postavit, když to bylo potřeba, a nikomu z nich nevadilo, že se věnuji baletu. Naopak mě v tom podporovali a přišlo jim úžasný, že kluk jako já, se může věnovat něčemu, jako je balet. A nikdy si nemysleli, že bych byl teploušek jen proto, že mám rád tenhle druh tance, za což jsem jim byl neuvěřitelně vděčný, a vlastně pořád jsem. Ale čím více lidí jsem s věkem poznával, tím spíš jsem si uvědomoval, že k nikomu z nich necítím ani z poloviny to, co cítím k Billovi. Byl, a ještě pořád jsem zmatený z pocitů, které ve mně bratr vyvolává. Nedostatek kontaktu s ním, fyzického nebo psychického, mi pořádně zamotal hlavu, a dodnes nejsem ještě pořádně schopný rozluštit, co k němu vlastně cítím.
V jednu chvíli jsem schopný ho nenávidět, když si vzpomenu na všechno, čím jsem si díky němu procházel na gymnáziu, ale v dalším momentě si vzpomenu na jeho úsměv, na to, jaké to bylo, když jsme se ještě měli rádi a táhli spolu za jeden provaz jako děti, a nedokážu se na něj zlobit za nic na světě. Chybí mi, i když bych si občas přál, aby to tak nebylo.
Ale ten nejhlavnější důvod, proč zároveň chci i nechci jet domů, je ten, že se Billa bojím.
Bojím se toho, jak na něj budu reagovat, jak on bude reagovat na mě. Od doby, co jsem před rokem odešel bydlet k tátovi, jsem ho neviděl, nemluvil s ním, a bojím se toho, jaké to teď bude. Jsem si jistý, že on je s tím spokojený, že já mu nechybím, ale vracet se domů po takové době, je…
Ale musel jsem odejít. Když mi táta nabídnul, abych šel bydlet s ním do Berlína, kam bych mohl přestoupit na taneční konzervatoř, na kterou jsem se dostal s plným počtem bodů při talentových zkouškách, neváhal jsem ani okamžik. Nabízela se mi příležitost, která mě může dovést k mému vytouženému cíli. A nejen to, otec mi poskytl možnost utéct od bratra. Možná je to zbabělé, ale se všemi těmi pocity uvnitř mě bylo jednodušší se sebrat a odjet pryč. Doufal jsem, že tam na něj zapomenu, že tam se všechno změní. Říká se přece, že ve víru velkoměsta se člověk změní, nebo ne? A co oči nevidí, to srdce nebolí… Tak proč u mě to nefungovalo? Proč mám hlavu pořád plnou toho malýho zmetka, který mi uměl život jen znepříjemňovat? Proč před spaním vzpomínám na těch pár úsměvů, které se během let mihly na jeho tváři?
Proč neplatí to úžasné pořekadlo, Sejde z očí, sejde z mysli…?
Odpověď je jednoduchá, a možná právě proto se jí tak děsím.
———-
Zamračeně sleduju příjezdovou cestu před naším domem.
Cesta z Berlína až sem mi zabrala skoro dvě hodiny, ale vůbec mi to nevadí, vlastně jsem se to snažil natahovat, co to jen šlo. Měl jsem možnost si aspoň trochu pročistit hlavu před tím, než se opět ocitnu tváří v tvář mému pokrevnímu nepříteli. A taky se stavit v Burger Kingu na snídani…
Se zabouchnutím dveří vystoupím z auta a zadívám se do okna přímo nad garáží, které patří k Billovu pokoji. Zajímalo by mě, jestli je doma, nebo ne.
„Co si to namlouváš, rozhodně na tebe nebude čekat s otevřenou náručí.“
Sám nad sebou musím zavrtět hlavou. Vážně jsem tak naivní, abych si myslel, že na mě bude čekat doma? Že on chyběl mně, ještě neznamená, že i já chyběl jemu. I když by to bylo hezké, kdyby teď otevřel dveře, usmál se na mě a řekl mi, že mě rád vidí.
S povzdechem zalovím v kapse mikiny a vytáhnu krabičku cigaret. Nesnáším se za to, že jsem s tímhle zlozvykem vůbec začal, ale stres na BSA, Berlín’s school of Art mě k tomu prakticky donutil, a čokoládou a zmrzlinou jsem se přežírat rozhodně nechtěl. A jak poznamenala Amy, nekouřím zase tak moc, aby mi to nějak uškodilo. Jen v těch chvílích, kdy myslím na bráchu… což je vlastně docela často, když teď tak uvažuju.
„No ty vole,“ ozve se za mnou z ničeho nic hvízdnutí. Prudce se otočím a jen nechápavě sleduju dva kluky stojící před mým autem. Svým způsobem se mi líbí, s jakým obdivem zírají na mého miláčka. Přesně si pamatuju, když mě táta před dvěma měsíci vytáhl do automobilky na jižním městě a řekl, že za všechny splněné zkoušky a jako opožděný dárek k narozeninám, si můžu vybrat auto. Byl jsem nadšenej jako malej kluk! A když mi táta řekl, že opravdu můžu dostat Audi Q5, o které jsem žvanil poslední půl rok bezustání, dojetím jsem se rozbrečel.
„To je tvoje?“ zeptá se jeden z těch kluků a pohodí rukou k mému autu. Jen přikývnu, ale odpovědět mu nestihnu. Vchodové dveře se otevřou a z nich na ulici vyletí něco, co vzdáleně připomíná rozzuřeného býka.
„To si ze mě děláš prdel?!“
„Ehm, ahoj, Bille. Taky tě rád vidím.“
„To si strč někam! Kde si sakra vzal tohle auto?!“ Pousměju se, když vidím ten pohled, jakým sjíždí tu krásku za mnou. Už, už se nadechuju, že mu odpovím, když pokračuje. „Víš co, nenamáhej se! Beztak ti ho koupil táta, že jo?“
„Jo, vlastně k narozeninám a-„
„Bezva a mě poslal jenom pohled! Di do prdele, Tome!!“
Nevěřícně na něj zírám, ale rozhodně ne proto, že na mě zase vrčí jak pes na kost, jak je jeho zvykem, ale spíš proto, co řekl. Táta mu vážně nic nedal? Vždyť říkal…
„Ani se nenadechuj,“ sjede mě hned, když otevřu pusu, abych se nějak obhájil. Otočí se k těm dvěma klukům, kteří mezi námi zmateně těkají pohledem, a se sdělením, že hned bude zpátky, odběhne do domu. Než se stihnu vzpamatovat, co se vlastně právě stalo, dveře od domu hlasitě bouchnou a po příjezdovce si to štráduje rozzuřený Bill.
„Bille-„
„Nazdar!“ zaječí na mě přes rameno aniž by mi věnoval jediný pohled, a následován zmatenou dvojicí se vydá ulicí dolů k autobusové zastávce. Nezmůžu se na víc, než se za ním zmateně dívat.
Naše setkání po roce jsem si představoval všelijak, ale opravdu mě nenapadlo, že to dopadne nějak takhle. Tohle jsem nechtěl. Když jsem sem jel, doufal jsem, že třeba dostanu šanci pročistit vztahy mezi námi, a že pak třeba všechny pocity uvnitř mě začnou dávat nějaký smysl, ale teď na to můžu zapomenout. Jestli se mnou Billa vůbec promluví, budu mít sakra štěstí.
Cigáro típnu o chodník, zvednu nedopalek, který následně vyhodím do popelnice a vydám se domů. Snad máma s Gordonem přijedou z práce brzo, nechci zůstávat se svými myšlenkami příliš dlouho sám.
Poprvé za celou dobu lituju, že táta nemohl jet se mnou tak, jak bylo původně v plánu. Teď by se mi nějaká společnost hodila. A navíc by mi třeba mohl vysvětlit to s Billem a jeho dárkem k narozeninám. Co se stalo s tím vším, co údajně Billovi naposílal?
autor: Deni
betaread: Janule
krásný:)chudínci oba dva..snad jim ten společnej měsíc prospěje a na Vánoce si daj krásnej dáreček:D
Jako vždy je to krásný…:) Jsem z této povídky nadčená…♥ Akorád se Bill nemusel chovat jako kretén, když ho po roku viděl…A ještě žárlit na auto…:) Ale do tý povídky jsem se zamilovala…:) Honem honem další dílek…;)
Vůbec mě nepřekvapilo, že po té rvačce spolu ti dva přestali komunikovat, už předtím mezi nimi bylo velké dusno. Co mě ale překvapilo je, že se Tom odstěhoval. Možná už přestal doufat, že by se Bill změnil, a tak radši odešel, aby ho nemusel mít pořád na očích. Ale potěšilo mě, že Bill ho z hlavy vyhnat nemůže. Ale začíná mě štvát to jeho potlačování… prej on nezajímá mě, já nezajímám jeho. Sakra, Bille, kdyby tě nezajímal, tak o něm pořád nepřemýšlíš!:-/
Jsem ráda, že se na střední změnilo chování Tomových spolužáků, že ho už nešikanovali kvůli tomu, že tančí balet. A jak tak vidím, chudáček Tommy je ze svých pocitů pěkně zmatený. Úplně ho chápu, strašně moc by chtěl, aby se jejich vztah urovnal a oni si byli blízcí, avšak na druhou stranu se toho bojí a nejradši by zůstal zalezlý doma a už nikdy ho neviděl. Něco velmi blízkého mi to připomíná.:´(
Byla jsem strašně nervózní z jeho příchodu zpět "domů". Dokonce jsem si teď okousala všechny nehty!:DDDD Chudáček, sice věřím, že si určitě nemyslel, že ho Bill přivítá s otevřenou náručí, ale tohle přivítání…to překvapilo i mě. Chápu, že mu Bill nechce dát znát, že mu chyběl, ale tohle přeci jen přehnal. I když… chápu jeho rozzuření, teď si určitě zase myslí, že se o Toma jejich rodiče starají lépe a koupí mu vše, co mu na očích vidí, zatímco na něj kašlou. Ale věřím, že to tak vůbec není.:))
Jsem nadšená…zbožňuju tuhle povídku, jsem do ní úplně zažraná a jenom tak mě nepustí!♥♥♥ A děj… ten je úžasný… a musím přiznat, mě hodně blízký. Jejich myšlenky jsou skvěle a hlavně dost realně popsané. Prostě skvost!♥♥♥
Jsem nadšená, jak se povídka krásně rozjela. Začíná to být pěkně napínavé d vždycky zuřím, když dojdu ke konci dílu. Jsem do toho tak ponořená, že konec je vždycky pěkné rozčarování…
Ouu Ouu Ouu!! 🙂 Líbí se mi too! 🙂 i když trochú Litiju Toma… No vlastně i Billa 😀 🙂 ale suuuper! :)* jen tak dál ;P
[3]: Jsem hrozně ráda, že se ti povídka líbí, a hlavně, že ti připadá dost "reálná" když to tak řeknu 🙂 Pokud jde o jejich vztah a jejich pocity, upřímně můžu říct, že jsem toho hodně psala podle vlastních pocitů vůči mým vlastním sourozencům. I když je pravda, že nevraživost mezi námi nikdy nedošla až ke rvačce, ale spousta věcí, které Bill říká Tomovi, a o kterých oni oba přemýšlejí, jsou opravdu založené na realitě mého vlastního vztahu se staršími sourozenci 🙂
Každopádně jsem opravdu hrozně ráda, že se vám povídka líbí, jsem za to moc vděčná! Děkuju všem za krásné komentáře!
Hm….dost drsná povídka…zajímalo by mě, za jak dlouho ude pokračování…už teď se to nedá vydržet
chudak tom zazivat takovy teror:(:D jsem zvedava jak to bude pokracovat:D
Fúha, tak toto ma naozaj baví. Po 100 rokoch som si konečne prečítala ďalší diel a nejak som sa do toho fakt zažrala :D… ten Bill ma štve! Čakala som že Toma neprivíta s otvorenou náručou ale zase až taký hnusný byť nemusel. Aj keď chápem že ho nasralo že Tom dostal auto a on prakticky hovno ale tak Tom za to naozaj nemôže. Som strašne zvedavá ako bude prebiehať Tomova návšteva. Fakt sa teším 😀 je to super!