autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
KaKiNkAaA ^_^ – Upír Bill
Doris – Lovec Tom
Tom
Zabolí mě čelisti, jak silně stisknu zuby k sobě. Stále musím mít odvrácenou hlavu. Nedokážu se na tebe dívat. Ano, děsíš mě. Je to možná směšné, že lovec pociťuje strach a zděšení z upíra. Z tvora, který je náplní jeho práce a vlastně smyslem života. Po zádech mi stéká studený pot a konečky prstů se mi lehce třesou. Zadržuju v sobě zakňučení. Bolí to. To, jak mocně saješ moji krev. Zatnu ruku v pěst, trochu to tak uleví od bolesti.
„To stačí.“ Vydechnu po chvíli a cuknu rukou. Ale držíš mě pevně a očividně se nehodláš nechat rozptylovat. Přesně z toho důvodu jsem ti nenabídl krk. Když piješ z ruky, mám nějakou šanci se ubránit. Kdybych tě měl zakouslého v krku, tak by to šlo jen velmi těžko.
„Tak dost,“ zopakuju znovu důrazněji a po chvilce cukání ti ruku vytrhnu ze spárů. Ihned si pevně stisknu ránu a ruku držím u hrudi. Zavrávorám a zády narazím do kmene stromu. Zběsile dýchám a dívám se na tebe. Kdybych teď měl zbraň, neváhal bych. Teď bych vystřelil a poslal tě tak na onen svět, ale proti tomu ses dobře pojistil. Musím se ke zbrani ale nějak dostat. Střelím pohledem ke keři, pod kterým leží. Tam jsi ji hodil. Hned ale zase stočím zrak k tobě. Jsem teď skoro bezbranný. Jediné, co můžu, je bránit se případně holýma rukama. Ne, že bych to neuměl, ale jsi upír. Naprosto jiná síla a mrštnost.
„Nehraješ fér.“
Bill
Držím si ruku u sebe a mocně saju tvou krev, která mě uspokojuje. Nikdy jsem neochutnal lepší krev než tu tvou. Chci se jí živit do konce svého života. Kdybys mi dával ze sebe pít každý den, každou noc, snad bych i přestal zabíjet a živil se pouze na tobě. Ale to bys ty pak dlouho nevydržel. Všechnu bych z tebe nakonec vysál. Zacukáš rukou, chceš ji zpátky, ale já si tě držím a dál polykám doušky tvojí krve. Nechci přestat, chci víc a ještě pak víc.
„Ne.“ Zamumlám tiše, aniž bych se od tvé ruky odtrhnul. Stal ses mou závislostí. Opravdu, kdybych byl teď zakouslý na tvém krku, horko těžko bych se odtrhnul a na místě bych tě zabil. Nakonec mi ruku násilím vytrhneš a já po tobě jen střelím pohledem. Tvář mám celou od tvé krve, oči mám tajemně rudé až krvavé jako barva tvé krve. Tohle jsem potřeboval, přesně ty jsi mi chyběl. Nemůžu se tě nabažit, tvé chuti. Je jedinečná a tak lahodná. Koutkem rtů mi steče pramínek krve, kterou si jazykem slíznu. Ano, tvojí. Pozoruju tě, když si všimnu, jak se díváš po zbrani. Snad bys nechtěl po mně vystřelit?
„Hraju podle sebe.“ Zasyčím a v ten moment jsem přímo u tebe, dýchám ti na tvář a ruce ti dám kolem hlavy. Drápy zaryju do kmene stromu. Dívám se na tebe. Slyším, jak zběsile ti tluče srdce.
„Máš strach?“ Olíznu ti svým mrštným jazykem tvář.
Tom
Několikrát za sebou hlasitě polknu a uhnu hlavou. Nevím proč, ale nějak nedokážu tvoje doteky a pohledy snést. Nebo, ani nevím přesně. Na jednu stranu mi to až tak moc nevadí, ale na druhou… jsi predátor.
„Měl bych mít?“ odpovím otázkou. Myslím, že ze mě ten nával obavy cítíš, a tak si dokážeš odpovědět sám. Ale já jsem příliš hrdý na to, abych vyslovil slova strachu. Ale jsem člověk a lidé pociťují strach. To je u nás normální. Je to důkaz toho, že naše srdce nejsou chladná. Bojíme se o sebe i druhé. Čeho se ale vlastně teď bojím já? Smrti? Ne, to ne. S tou jsem se naučil počítat v mojí profesi. Asi se spíš bojím toho, že tě nedokážu zabít. Ani v noci, ani ve dne. A nerad si připouštím, že jsem v něčem selhal.
„Tvoje pravidla her, ale nejsou moje,“ zúžím oči do úzkých štěrbin. Držíš mě tu u stromu jako kořist. Abych ti neutekl. Nebo spíše, abych ti neutekl ke svojí zbrani.
„Bojíš se mě pustit? Máš strach, že bych včas vystřelil?“ Vrátím ti tvůj útok. Tvrdíš, že upíři necítí strach. Tak co vlastně cítí? Něco musí cítit, když si tak vehementně hlídají svoje bezpečí.
„Nenávidím tě,“ syknu ti do tváře a ruce svěsím podél těla. Jestli mě chceš zabít, tak do toho. Usnadním ti to. Stojím tu proti tobě bez pohnutí a bez touhy ti utíkat. Nerad si hraju na honěnou. Ty mi ukaž, jak moc toužíš po tom, ulovit si mě.
Bill
Ruce mam kolem tvé hlavy, tak, abys mi nemohl nikam uprchnout. Hlídám si tě jako oko v hlavě. Za normálních okolností bys teď už nežil, ale tvé srdce stále tluče a já ho můžu slyšet. Cítím strach, který vyzařuje silně z tvého těla. Jsem se sebou spokojený. Jsi nervózní od chvíle, kdy jsi spatřil mou pravou podobu, to, jak vypadám.
„Příliš riskuješ na to, že se klepeš jako ratlík,“ ušklíbnu se. Přičichnu si k tvým vlasům a nasaju tvou vůni. Mám tě tam, kde chci já a ty… nic nezmůžeš. Jsi moje loutka, dělám si s tebou pomalu, co chci. Pomalu se mi podvoluješ.
„Tvoje pravidla nejsou důležitá, je a bude to podle mého.“ Drápem ti přejedu po tváři. Lehce tě přitom škrábnu, načež si olíznu prst od tvé krve. „Miluju tvou krev.“ Hlasitě polknu, pohledem se vrátím zpátky k tobě. Čekáš snad na to, až se ti zakousnu do krku a tak ti vezmu život? „Chtěl bys umřít?“ Šeptnu ti jedovatě do ouška. Nečekám na tvou odpověď a chytím tě silně za ruku. Praštím s tebou prudce o zem a v tu chvíli klečím nad tebou a shýbám se k tobě. Přiblížím se k tvým rtům a zakousnu se ti do nich, až ti prokousnu spodní ret. Ruce ti chytím nad hlavou, aby ses necukal a já si tě přidržel. Nechci tě zabít, ale pouze vystrašit.
Tom
Začínám mít i vztek. Tohle je situace, na kterou nás nikdy nikdo nepřipravoval. Vždy to všechno mělo jasnej, rychlej spád. Smrt jednoho nebo druhého. Jak jednoduché. To jen s tebou se celý scénář nějak zvrtnul. Odmítám přiznat strach. Nemám to v povaze. Nepřiznávám ani svoje chyby, natož strach. Syknu, když mě škrábneš. Opět. Jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli budu mít doškrábané celé tělo.
„Moje krev ti nepatří. Budeš si muset odvyknout.“ Střelím po tobě skoro až zhnuseným pohledem. Jenže za moment ležím na zemi s tebou nad sebou a ruce v tvém pevném sevření. Trhnu sebou. „Tvojí rukou nehodlám umřít nikdy.“ Vyštěknu a vzepřu tělo, ale není mi to nic platné. V ústech cítím vlastní krev, jak mi prokousneš ret. Je to docela hnusný. Navíc mě doslova popadají křeče. Tak intenzivně moje smysly pracují a poroučí mi zabít tě. Hučí mi v hlavě. Jako bych to nevěděl, že jsi upír. Proč to nejde aspoň na chvíli vypnout. Nevnímat to. Ale nejde to. Tohle nikdy nepůjde. V tomhle ti vlastně tvůj život závidím. Nemáš tyhle problémy. Jediné, co pociťuješ, je hlad. Jak pohodový to život.
Bill
Snažíš se bojovat sám se sebou, cítím to z tebe. Máš strach, ale nechceš to přiznat, a to ani sám sobě. Přimáčkl jsem tě ke zdi a ty nevíš, kudy utéct. Z tvého pohledu poznám, že bys mi teď nejraději vyrval srdce z mého chladného těla.
„Patří mi všechno, co chci, nejsi výjimkou.“ Ochutnal bych tvou krev, i kdybys nechtěl. Kdybys mi ji nedal po dobrém, vzal bych si ji po zlém. Když si ti zakousnu do rtů, můžu znovu cítit tvou krev. Říkal jsem, když chci, dostanu všechno. Trošku jí z tebe vysaju, ale hned na to tě tvrdě políbím, přičemž tě říznu do rtu svým tesákem. Jsou ostré, abych tak mohl prokousnout snadno lidskou kůži.
„Kdo říkal, že mou rukou?“ Zasyčím ti do úst. Cukáš se, ale proti mně nemáš šanci. Ruce ti držím nad hlavou a svým tělem tě držím u země. Zbraň se válí kdesi za námi v keři. Kdybych chtěl, na místě bych tě zabil. Ale ne mou rukou, ale mým chrupem, hezky bych si tě vychutnal. Abys tak pochopil má slova, znovu tě kousnu do rtu, a tím ti ho kus ukousnu. Vyplivnu kůži s kovovým piercingem, který zdobil tvé rty, vedle tvojí hlavy a hned začnu sát tvoji krev, která ti silně stéká po bradě. Tohle muselo bolet, ale já si rád hraju a tvé krve se chci dostatečně nabažit.
Tom
Teď tě opravdu nenávidím. Ne za to, že jsi mocnější, ale za to, že toho zneužíváš. Myslel bych, že upíři jsou přeci jen alespoň v něčem čestní. Ale ty ne. Nezabíjíš hned. Musíš si svoji kořit vždycky napřed uštvat. Dohnat ji na pokraj šílenství a teprve pak si vzít její život. Mám pocit, že to samé děláš i se mnou. A pokud ti nejde o můj život, tak ti jde o moji hysterii.
„Aaaa,“ vyjeknu, když mi vykousneš piercing. Tohle je opravdu příšerná bolest. Dlaně stisknu v pěsti, až mi zbělají všechny klouby. Krev mi vtéká do pusy a stéká i po bradě a krku. A že jí teče hodně a dost rychle. Moje tělo se pod tebou napne tou bolestí. Je to, jako by mi projela celým tělem.
„Chceš můj život? Tak si ho vem, ale vem si ho hned.“ Zachroptím, jelikož krev vtékající mi do pusy, mě zároveň dusí. Je odporné ji polykat. Nechápu, jak to můžeš dělat. Dělají se mi chvilkami mžitky před očima. Oslabuje mě ten boj sám se sebou a omamuje mě bolest z ruky a teď i rtů. Možná, že po dnešku už nebudu mít problém zabít tě i ve dne. I kdybys měl podobu sebedokonalejší. Pokud ovšem tohle vůbec přežiju.
„Tak mě zab…“ Vydechnu a víčka mi klesnou. Krev mi stéká do krku, a tak se můj dech stává spíše chrčením. Tělo se mi povolí a jen pod tebou bezvládně ležím. Vnímám tě stále, ale jakoby z velké dálky. Nemám sílu otevřít oči a dovést se k plnému vědomí.
Bill
Možná tohle bylo kruté, ale jsem upír a já se s ničím nemazlím, pokud jde o lidskou bytost. S ničím se nepářu, a teď toho ty sám můžeš být důkazem, sám si to zažíváš, když ti vykousnu ze rtu tvůj piercing. Vykřikneš přitom bolestí, pevněji sevřu tvoje ruce. Tohle muselo bolet, ale když já si nedokázal jinak pomoct. Provokoval jsi mě k tomu a já zakročil. Cítím, jak se pode mnou napneš, snažíš se nevnímat tu bolest. Budeš mě po tomhle nenávidět, nebo spíše mě už nenávidíš, ale tohle patří k životu. Já jsem upír a ty jsi lovec. Jsme rozdílní. Protiklady se ale přitahují, což můžu potvrdit.
„Snad bys nechtěl umřít? Kde je ta tvá statečnost teď?“ Své rty mám celé špinavé od tvé horké krve, která ti ze rtu stále teče silným proudem. Hezky jsem tě kousnul a pořádně. Můžu ti přijít jako masochista, ale upíří vlastně takoví jsou. Neexistuje pro náš nic lepšího než krev, ať už si ji z člověka vezmeme jakýmkoli způsobem. Cítím, jak pode mnou slábneš.
„Tak snadno se vzdáváš a nabízíš se mi?“ Olíznu ti krev od krku zpátky k tvému rtu. Je to slast ji cítit v ústech. Najednou jsi jako hadrová panenka a ne jako lovec, který touží po mé smrti. Zadívám se ti do tváře, když si všimnu, jak ti klesnou víčka a ty zavřeš oči. Že bych tě tolik vyčerpal a ty neměl sílu?
„Copak nic nevydržíš?“ Zašeptám ti jedovatě do ouška, do kterého tě nezapomenu jemně kousnout. Ale k tvému dobru ti ho neukousnu.
Tom
Nevzdávám se, ale stát proti tobě v tomhle je skutečně téměř jistě marný boj. Hodnou chvíli jen nehybně ležím a jen poslouchám tvoje slova. Všechna slova. Jen pomalu nesouhlasně zakroutím hlavou.
„Víš, že umřít nechci… ale jestli ti jde o můj život… je jedno, jestli se bráním nebo ne.“ Vypravím ze sebe pomalu a znovu pootevřu oči. Je mi špatně z té krve. Přísahám, že nic si teď nepřeju víc, než prostřelit ti srdce.
„Ty nejsi ani upír. Ti mají nějakou čest. Co jsi ty? Jen bestie. Nic zvláštního na tobě není. Takhle bezcitní a bezpáteřní zrůdy jsou i mezi obyčejnými lidmi.“ Stočím hlavu do strany a vyplivnu krev, hromadící se mi v ústech. Povolím dlaně a prstama šmátrám v prachu na zemi. Tohle ti vrátím. To si přísahám. Dostanu tě do situace, kdy budeš ty na mém místě. Ty budeš křičet bolestí a budeš bezbranný vůči mně. Našmatám kus střepu. Stisknu ho mezi prsty a vrazím ti ho do ruky. Vím, že tě tohle nějak nerozhodí. Rána se ti zacelí jen, co ten kus skla vytáhneš, ale spíše mi jde o to, abys mě pustil.
Bill
Ležíš pode mnou odevzdaně, jako bys opravdu čekal na chvíli, kdy se do tebe pořádně zakousnu a vysaju z tebe život. Nijak se nebráníš, nevzdoruješ mi, ale i kdyby, bylo by ti to k ničemu. Držím si tě u země a nedovoluju ti se hnout, když já nechci.
„To by bylo moc jednoduchý, a to nemám rád, braň se trošku.“ Zabíjím rovnou, jen když hlady šilhám, ale jinak si rád hraju. Baví mě štvát svou kořist k jejímu zbláznění. Je mi jasné, že kdybych ti teď dal možnost dostat svou zbraň zpátky, nečekáš na nic a hned ji použiješ. Neváhal bys ani minutu. Ale já tě přeci zabít nechci, nebo alespoň ne zatím. Ještě si rád pohraju, baví mě to s tebou. A tvé krve se nechci jen tak snadno zbavit. Takovou radost ti neudělám.
„Snad se na mě moc nezlobíš, ty můj tygře.“ Zašklebím se. Musím přiznat, že takhle, jak ležíš pode mnou a máš na mě zlost, jsi ještě víc sexy, než když jsem tě poznal za bílého dne. A tvá krev stékajíc z tvého rtu… ah, jak rajcovní to je. Mlasknu si z pohledu na tebe, sleduju tě a stále tě nepouštím. Když náhle ucítím, jak mi ostrý střep zaryješ do ruky. Kdybych byl jako ty, vykřiknul bych z bolestí, ale já žádnou necítím. Tohle mě nijak neohrozí. Je to jenom sklo, a to mi neškodí.
„Jsi hloupý, tohle ti nepomůže.“ Ušklíbnu se, a abych si střep mohl vytáhnout, musím tě pustit. Učiním tak, ale tělem tě pořád při zemi držím. Když ostrý předmět vytáhnu z mé ruky, okamžitě se mi rána zacelí a já ho odhodím stranou. Tak jsem ti ale uvolnil ruce, čehož hned využiješ.
Tom
Nevím, jestli to tak děláš s každým, nebo jen se mnou, ale vážně mě to vytáčí. S každým dalším tvým slovem víc a víc. Opravdu nechápu, o co ti jde. O moji krev? Tak proč nepiješ? O můj život? Tak proč ještě dýchám? Jistěže mi bylo jasné, že ti nějakým střepem nezpůsobím bolest. Nejsem hloupý a ty bys to mohl vědět. Už jsi mě viděl dost, abys mohl poznat, že nejsem amatér, který se chytí každé báchorky. Šlo mi přesně o tohle. Abys mi uvolnil ruce. Jelikož když mi držíš ruce, a ještě mě tělem držíš u země, nemám šanci. Když mám volné ruce, dokážu se vzepřít silněji.
„Ty jsi hloupý, že jsi pustil,“ syknu a hned se rukama zapřu. Dostanu tak do těla větší švih, a když se napnu, abych se zvedl, mám tak větší sílu, než kdybys mě držel. Skopnu tě ze sebe a překulím se od tebe směrem ke keři. Strčím do něj ruku a nahmatám svojí zbraň. Vezmu ji do obou rukou a vystřelím proti tobě. Nemířím. Nemám na to ani čas. Potřebuju vystřelit dřív, než zmizíš. Navíc stále ležím na zemi a je dost nepohodlné střílet z tak zkroucené polohy. Proto netrefím srdce, jak bych si přál, ale střelím tě do ramene. Dívám se na tebe až s odporem. Nenávidím takové plýtvání kulkami.
autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
betaread: Janule
Joooo, Tommy, naper kulky do té ledové, bezcitné, unfér bestie! Zab ho!
Jen zkopíruju svůj komentář, protože zrovna u tohoto snad jednoho ze dvou nejlepších dílů (zatím ten poslední mě dostal nejvíc), bych se na jiný nezmohla. Ty emoce jsou jednoznačné, nedokážu povídku cítit odlišně. Působí na mě stále stejně… ať už je to nějaký týden zpět nebo dnes, ryzí současnost. Tento díl miluju♥.
Holky, já tady nemůžu jinak, než na vás pět ódy, opravdu před vámi smekám. Tento díl je naprosto úžasný, skvostný, dokonalý, sexy…nenapadají mě superlativy, které by jej ohodnotily. Jsem tak nadšená, zatím jsem si z této hry tuto část vychutnávala asi nejvíc. I když, já si užívám každou kapitolu, každičkou větu a každé slovo. Stejně, jako vždy, četla jsem kapitolu téměř jedním dechem, někdy jsem snad samou hrůzou a strachem dýchat i zapomínala… Já vám tak tleskám!
Tommy se vyjádřil o Billovi, jako o smyslu jeho života, dokonale. Tommyho boj o život, bolest, kterou cítil, jsem díky vám cítila i já, jak reálně dokážete scénu podat čtenáři. Nejdřív jsem byla překvapená, že by Tommy dokázal po Billovi vystřelit, kdyby se dostal ke zbrani, ale poté, co jsem si přečetla celou kapitolu, se už nedivím. Tommy měl slušnou šanci, jen kdyby nebyl "milý" upír tolik chytrý (proč mě to stále překvapuje, je přeci čistokrevný)! Aspoň, že Bill uznal, že z jeho strany skutečně nejde o férovou hru, jen o tu JEHO hru, kde on sám určuje pravidla. To Bill je Pán noci, to on je zákonem, kterým se všichni prokletí řídí…! Bill je démon!!
Oba se nám pěkně vybarvují v tuto chvíli, ale byla tu ta "KDYBY". Tommyho "kdyby"…neměl zbraň, Billovo "kdyby"…nebyl zakousnutý do krku. Ani se Tommymu nedivím, že to schytal o strom. Kdo by unesl pohled a doteky samotného ďábla (ani ten podle Billa na něj nemá) nebo samotné Smrti? Já už jsem se s Tommym pomalu začínala loučit, pořád jsem jen doufala a říkala si, že Bill je závislý na Tommyho krvi a když Tommyho zabije…kde bude hledat takovou dokonalou a lahodnou drogu? Byla jsem opravdu zděšená, když si Bill dělal s Tommym, co chtěl, pohrával si s ním, Tommy neměl sebemenší šanci. A ten moment, kdy Bill prokousl Tommyho ret, dostal vše, krev i polibek (říkala jsem si úplný polibek smrti, musí tak nějak asi chutnat). Pro Billa to musela být úplná extáze, pro Tommyho peklo. Bill si to tolik užíval, ty blažené pocity – nejen z té krve, ale z jeho moci, kterou nad Tommym měl. A o to jistě Billovi šlo, pocit vítězství ve hře. Čekala jsem, zda to Tommy vysloví. Zda bude po Billovi chtít, aby ho konečně zabil a v duchu jsem Tommyho prosila, aby ještě zkusil bojovat… Přesně jsem myslela na jednu jedinou věc, kterou vám napíšu do komentu – že mi Tommy připomíná štvanou zvěř. A vy to máte v textu :)))) Jinak to mučení ale vystihnout nelze. Bill Tommyho trýznil – už nejen fyzicky, ale i psychicky. Bill mu způsobuje bolest vědomě, je součástí jeho pobavení, ještě více ho Tommy vzrušuje, když je na pokraji sil a trpí. Tommyho provokaci Bill ztrestal velice krutě. Už jsem v obrat nedoufala a přeci přišel.
Tommy, teď máš šanci tu krvežíznivou bestii zabít (teď nebo už asi nikdy), neměj slitování a udělej to (ježíši, pak by mi skončila milovaná hra, takže chci, aby ho vlastně nezabil…to je trýzeň i pro mě)! Bill s tebou slitování taky neměl! Zbraň máš, střílej – už jsi trefil rameno, zkus se soustředit (vím, to je nemožné, jsi vyčerpaný, bolavý a musíš jednat rychle) a nasměruj svou stříbrnou kulku do toho jeho kusu ledu, kterým Billovo srdce je…
To je napínavé. Holky, když jste mi slibovaly adrenalin, věděla jsem, že to bude skvělý díl, ale tohle je naprostý trhák, skvost. Paráda! Hrozně moc děkuji za úžasný zážitek, moc jsem si ho vychutnala. Div, že jsem přežila, jak to bylo krásné a vzrušující, tolik hrůzostrašné, až úplně reálné. Mé nadšení jistě cítíte i vy, škoda jen, že ještě neslyšíte ten aplaus :)♥♥♥
Bude těžké si zvyknout na mého oblíbence bez toho jeho sexy piercingu… :-DDDDD
Hrozně moc se těším na to, jak bude děj pokračovat, zrovna po posledním dílu, moc vyhlížím další kapitolu, ve které doufám, že to Tom skoncuje! Musí, má navrch… Holky, už mě nemučte dál…
snad ho Tom nezabije..doufám, že se nad ním slituje a ještě mu pomůže..:D:D