Innocent BawdyHouse II 47.

Bill: (Povzdychnu si a vstanu. Jdu za tebou.) Tome, promiň, ale co mám teda dělat?

Tom: (Mezitím už jsem si lehl do postele. Jenom k tobě zvednu hlavu.) Asi nic. (Zašeptám a zase ji položím.)

Bill: (Sednu si na postel.) Promiň, jestli jsem něco udělal špatně. (Špitnu.)

Tom: (Kouknu na tebe.) Neděláš nic špatně. Můžu si za to sám. (Přivřu oči. Zase mám v mysli Adama.)

Bill: Za všechno přece nemůžeš jenom ty. (Pohladím tě po tváři.)

Tom: Ale jo, za tohle jo. (Pípnu a podívám se do očí mýma smutnýma.)

Bill: Za co myslíš?

Tom: Za Adama… A za to, co udělal. Je blbý se litovat, když si za to vlastně můžu sám. (Naoko se zasměju. Ještě jsem ti ani neřekl, co se tam všechno dělo. Neřekl jsem ti nic.)

Bill: (Povzdechnu si a pozoruju tě.) Pořád se tím trápíš? Myslel jsem, že… Že už to přešlo. Muselo to být hrozné. (Špitnu.)

Tom: Tohle jen tak nepřejde. (Zašeptám a zavřu bolestně očka.) Připadám si jako odhozená použitá hračka. Je to strašné. (Pípnu.)

Bill: (Přivru oči.) Tome, Adam tě znásilnil? (Špitnu, myslím si to už nějakou dobu, ale ještě jsem se neodvážil zeptat.)

Tom: (Nic neřeknu. Jen se přetočím a otočím se k tobě zády. Stočím se do klubíčka a držím si kolena pod bradou.)

Bill: (Bojím se tě jakkoli dotknout, a přesto tě po chvíli k sobě přitáhnu a jako s miminkem s tebou začnu pohupovat.)

Tom: Billy… (Pípnu a tiše se rozvzlykám. Stulím se ti do náruče.)

Bill: (Tisknu tě k sobě, tečou ti slzy, vzlykáš… Po hodině, možná dvou, vidím, že klidně oddechuješ – usnul jsi, vstanu a stoupnu si k zrcadlu, prohlížím si bříško, jak vypadá.)

Tom: (Spinkám. I když Adam mě poslední dobou otravuje i ve snech.)

Bill: (Po chvíli toho prohlížení nechám. Tom ani neví, co říká. Jdu dolů, malá je v ohrádce. Sednu si teda ke stolu a pracuju, zítra mám hodiny a musím ještě něco dodělat. Když ale potom slyším malou fňukat, vstanu, přebalím ji, vykoupu a dám najíst, potom ji uspím a uložím do postýlky v ložnici. Usměju se, když vidím, že Tom i malá spí. Ještě si oba pomlasknou. Odejdu tiše dolů a pracuju, na čem mám.)

Tom: (Spím.)

Bill: (Nedaří se mi, návrhy mi nejdou nakreslit. Dělám to pořád dokola a pořád nejsem spokojený, potom ty papíry, musím to mít dokončené. Když si jdu dělat asi čtvrtý hrnek kafe, tak vidím na displeji v kuchyni blikat 5:35.) Ooh, můj bože. (Zafuním, celou noc jsem pracoval, ani mi to tak nepřišlo.)

Tom: (Zdá se mi hrozný sen. Jako bych to všechno prožíval znovu. Najednou se proberu, vykřiknu a vyděšeně se na posteli posadím.)

Bill: (Zvednu hlavu a rychle jdu nahoru do ložnice. Malá pláče a Tom je taky vzhůru.) Tome, co se stalo?

Tom: (Kouknu zaraženě na tebe a mlčím.) Promiň. (Vypadne ze mě po chvilce.)

Bill: (Vezmu malou na ruce a položím ji na postel vedle tebe.) Zdál se ti zlý sen?

Tom: Jo… (Zašeptám a začnu se tulit k Amy. Začne mi tahat copánky a přestane brečet.)

Bill: (Pohladím tě po zádech.) Už je to dobrý. (Pousměju se.) Jdeš dneska do práce?

Tom: Já nevím, včera mě poslali domů, prý jsem stál za hovno.

Bill: Tak zkus ještě usnout. Nechám ti tu Amy, ano?

Tom: (Kouknu na tebe a trochu se zamračím.) A ty jsi byl kde? Ty tu nespíš se mnou?

Bill: Pracoval jsem. (Povzdychnu si.) Až před chvílí jsem zjistil, že už je ráno. Nemá cenu chodit spát, byl bych ještě unavenější.

Tom: Cože? (Vykulím oči.) Tak to teda ne, šupej do postele.

Bill: Tome, dopoledne musím jít do té firmy odevzdat návrhy a odpoledne na ty hodiny. Nespal bych dýl než tři hodiny, budu potom úplně mrtvej.

Tom: Blázníš? Nemůžeš takhle přece pracovat.

Bill: Zvládnu to a večer půjdu spát dřív. Slibuju…

Tom: Bille… (Povzdychnu.) Tohle nejde, utrápíš se.

Bill: Nebude to trvat dlouho, za chvíli budu mít ten pitomý papír, a když budu dělat pro tu

firmu, můžu pracovat i doma.

Tom: (Dívám se na tebe a mračím se.) A co já? Potřebuju tě.

Bill: (Koukám na tebe nechápavě.) Přece jsem s tebou.

Tom: Nejsi. (Sklopím hlavu.) Možná si myslíš, že jo, ale nejsi.

Bill: Jak to myslíš?

Tom: (Nic neřeknu.)