autor: Mykerina & Doris
TOM
Líbilo se mi, pozorovat ho, jak leží uvolněný ve vodě. Je na něj krásný pohled. Pak se ale z ničeho nic leknul.
„Copak se stalo?“ brouknu uklidňujícím hlasem a natáhnu dlaň. Bill ovšem vypískne a ucukne. Zamračím se. Už to vypadalo tak dobře.
„Bille, uklidni se,“ nechci na něj křičet. Někde se stala chyba.
„Uhm,“ broukne, a je vidět, že se opravdu snaží uvolnit. Přisunu se blíže k němu a pohladím po tváři, sjedu přes krk až na hruď. Napíná se pod mými dotyky.
„Copak se stalo, maličký?“ hladím ho. Nezlobí, nemám důvod být zlý. Jen se bojí.
„Já… uhm… bojím se,“ broukne a přikrčí se.
„Čeho?“ kleknu si k němu.
„Tebe.“
„Mě?“ sakra, proč mě? Ok, blbá otázka, za to všechno, co jsem mu udělal, se nedivím, ale teď jsem přece hodný.
„Tvé… chlouby, tvé… chuti,“ šeptá si pod nos. Zamračím se. Myslel jsem, že tohle už je za ním.
„Vylez ven, je to studené a byls nachlazený,“ zvednu se a podám mu ruku. Trochu váhavě se mě chytí a postaví se. Sjedu pohledem jeho tělo. Zase na mě jdou choutky. Natáhnu se pro osušku a zabalím jej do ní. Je trochu strnulý.
„Řekni mi, proč ses tak leknul.“
„Ne,“ sklopí hlavu. Zatnu zuby. Chytnu jej pod vlasy.
„Mluv…“ syknu. Ustrašeně se mi zadívá do očí. Povolím stisk.
„Tebe, zdálo se mi o tobě,“ vyjekne a uteče do pokoje. Nakrčím čelo. Až tak hrozný sen o mě? Že se tak lekl a přede mnou utíká? Zajímá mě ten sen. Vklouznu za ním do pokoje. Urychleně si přetáhne tričko přes hlavu a poplašeně se po mně ohlédne. Zavřu za sebou a usadím se na jeho posteli.
„Co se ti zdálo?“ Zpříma na něj kouknu. Vážně by mě zajímalo, až jakou hrůzu mu to vlastně naháním. „Bille… chci to slyšet.“ Zavrčím, když váhá s odpovědí.
Bill
Bojím se o tom mluvit. Bojím se ho. Přesně tohle jeho nucení a výhružné syčení mě děsí. Bojím se, že když ho neposlechnu, dopadnu hodně špatně.
„Byl jsi zlý.“ Zkusím se z toho vykroutit nějak jednodušeji. Natáhne ke mně ruku, na znamení abych si sedl k němu. Váhavými kroky udělám, co chce.
„Jak moc?“ Pohladí mě po vlasech. Proč je jenom jednou tak děsivý a pak zase jemný? Nevím, co od něj můžu čekat. A i to mě děsí. Snažím se potlačit příval slz v očích, aby se mi nezlomil hlas.
„Ty… zase jsi mi to udělal. Bolelo to a škrtil jsi mě u toho.“ Vydechnu sotva slyšitelně, ale vím, že on to slyšel. Urychleně sklopím hlavu. Nesmí mě vidět plakat. Musím se rychle uklidnit.
„To se mě až tak bojíš?“ Mám pocit, že tu otázku položil se snad až naprostým klidem. Jako by mu na tom vlastně ani nezáleželo. Mlčky přikývnu. Vnímám tu chvíli napjatého ticha.
„Tohohle se bát nemusíš. Jsi poslušný, nemám důvod, být k tobě zlý.“ Asi to má být pokus o uklidnění.
„Ale byl jsi. Bojím se tě. Bojím se tě pokaždé, když něco udělám, nebo naopak neudělám.“ Začne ze mě padat celá pravda ven. Všechny pocity, co se ve mně hromadí. „Proč jsi mi to vůbec udělal?“ Vzlyknu a zoufale k němu zvednu zrak. Teď ani nepřemýšlím nad tím, že můžu dostat přinejmenším pořádnou facku za moje výlevy. A že jsem tu facku taky dostal. Chytnu se za tvář.
„Ještě jednou se mi tady takhle sesypej a uvidíš! Já chtěl být hodný! Chtěl! A co uděláš ty?! Začneš vyvádět!“ křičí na mě. Krčím se a bojím se o své vlastní tělo.
„Sakra, dávám ti čas se uzdravit, netlačím na tebe a co ty? Začneš bejt hysterickej!“ lamentuje dál a přechází jako vzteklý býk.
„Nekřič,“ šeptnu a skrčím se, když mě chytne za vlasy. Dá mi další facku.
„Nikdy mi neříkej, co mám dělat! Jsi jenom děvka!“ prudce mě hodí na postel. Strachy nedýchám a snažím se utéct, když se po mně začne sápat.
„Chtěl jsem tě nechat ještě pár dní v klidu, byls v pohodě! Ale teď jsem se nasral a nehodlám čekat!“ stáhne mě pod sebe a zalehne plnou vahou.
TOM
Totálně mě vytočil! Chtěl jsem mu nechat pár dní, ale nasral mě! Ležím na něm a hodlám si ho vzít.
„Om-omlouvám se, prosím, prosím, nedělej to, neubližuj mi,“ špitá a brečí.
„Měls šanci, zkazils to,“ roztáhnu mu nohy. Kurva, já jsem ještě oblečený. Skasám si tepláky pod zadek. Zadívám se mu do očí. Jsou plné slz a strachu.
Nevydrží ten pohled, zavře je a otočí hlavu. Mám to udělat? Vnímám jeho chvějící se tělo pod sebou. Jde z něj cítit ten strach. Do hajzlu, co teď mám dělat? Tohle si ke mně nemůže dovolovat. Tyhle otázky a hysterie mu nenáleží. Má mít přede mnou respekt a ne si vyskakovat. Je jen děvka. Jen moje děvka. Mermomocí potlačuje zoufalé vzlyky. Naštvaně se odpíchnu od matrace a natáhnu na sebe zpátky tepláky. S třísknutím dveří opustím jeho pokoj. Seběhnu do obýváku a z baru si naliju whisky. Hned jí do sebe kopnu a naliju si další.
Lomcuje mnou vztek, a zároveň něco, co nedokážu ani popsat. Bylo mi ho snad i líto ho vidět v takovém strachu. Co jsem vlastně čekal? Sám jsem se ho zeptal, co se mu zdálo a zda se mě bojí. Vždyť jsem čekal takovou odpověď. Divil bych se, kdyby odpověděl jinak. Že se nebojí, že je všechno ok. Možná by mě taková odpověď naštvala ještě víc. Vždyť chci, aby se mě bál, tak co měl tenhle můj výbuch ksakru znamenat.
„Tome… jste v pořádku? Děje se něco?“ Kouká na mě Saki ode dveří. Naštvaně se ohlídnu a prázdnou skleničku hodím jeho směrem. Roztříští se o zeď. Ucukne polekaně a nechápavě na mě zírá.
„Dej mi pokoj, nechci teď nic řešit. Ta malá kurva…“ Prskám jedy, ale zaseknu se. Co jsem vlastně chtěl říct? Přiznat, že se mi až moc dostal pod kůži? To zrovna. Jak hluboko bych klesnul, kdybych to přiznal. Saki radši nic nenamítá a stejně tak jak se objevil, zase zmizí. Ví, co je pro něj dobrý. Mám chuť něco rozmlátit. Hmátnu po klíčkách od auta. Potřebuju se odreagovat. Prostě to nějak vyventilovat. Jízda po dálnici by mi mohla pomoct.
Bill
Mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Neodvažuju se pohnout, nebo otevřít oči ještě hodnou chvíli po tom, co odejde. Co jsem to vlastně udělal? Udělal jsem vůbec něco? Za co jsem dostal tentokrát? Už chápu, že před Tomem není radno mluvit upřímně o tom, jak se cítím. Přitáhnu si kolena těsně k tělu a zoufale se rozpláču. Přehodím přes sebe deku. Nechci se cítit tak obnažený, i když jsem tu sám. Snažím se uklidnit. Vždyť to nakonec neudělal. I když nechápu proč vlastně. Je tak nevyzpytatelný. Mám teď snad ještě větší strach, než jsem měl. Už opravdu nevím, jak se tedy mám chovat. Zachumlám se a snažím se usnout. Nejde to, nedokážu to, bojím se zavřít víčka. Postavím se a vydám se opatrně do kuchyně. Mám chuť na sladkost. Potřebuju se uklidnit a tohle mi hodně pomáhá. Sejdu opatrně schody, absolutně nevím, kam šel.
„Kampak?“ ozve se za mnou. Prudce se otočí. Stojí tam Saki a kouká na mě. Vyděšeně ustupuju. „Nemusíš se mě bát. Nechci dopadnout jako Georg,“ houkne na mě. To mě uklidní, ale zároveň vyplaší.
„Jak… jak dopadnul?“ zeptám se.
„Uhm. Věř mi, že to nechceš vědět,“ broukne a odchází. Ale ještě se zastaví.
„Sleduju tě, Bille, a Tom je pryč,“ pak zaleze někam do pokoje. Dopajdám do kuchyně a najdu mléčnou čokoládu. Nalámu ji na kostičky a dám do mikrovlnky rozehřát. Miluju to takhle. Alespoň trochu mi to připomíná domov. Vytáhnu roztopenou čokoládu a cupitám nahoru k sobě.
autor: Mykerina & Doris
betaread: Janule
no Tom dneska potěšil, i když to ještě není uplně ono:D zbožnuju to čím dál tím víc;)
Ty bláho, už jsem se opravdu lekla, že ho tam přetáhne. V Tomovi se přestávám vyznávat. Jednou je takový, jinkdy zase úplně jiný. Prostě se bojí toho, že by mohl mít Billa rád a tak má takovéhle zkraty.
Být Billem tak se fakt bojím. Tom je truhlík, ale na štětsí se obládl, takže to bylo v poho, uvidíme, co bude dělat až přijede domů a nebo jestli se náhodou někde nevymele, jak pojede plný vzteku rychle.
o můj bože! tahle povídka mě snad nikdy nenechá v klidu.. vždy jsem buď štěstím bez sebe, že Tom snad dostal rozum, nebo se bojim jak to bude pokračovat s Billem .. :DD
a cupitám nahoru k sobě.. a pak nic.. chjo.. vždycky tu pvídku tak hltám že se mi ty díly zdjí čím dál tím víc kratší.. chjo..ale mooc krásný.. jako vždy..
ježkovy zraky, fakt jak na horské dráze todle to 😀 na začátku takovej milej hodnej Tom a pak zapřemýšlí jeho mozek v kalhotách a hotovo… jinak uklidnit se na dálnici taky dobrý 😀 těším se na další a Billovi se nedivím, já bych se v jeho situaci nepřestala bát nikdy!
Sakra! Proč je zase tak hnusnej? Už to vypadalo tak dobře 😀
Těším se na další! :))
Mmm 😀 moc hezkej dílek ♥
a ted se vybourá a dobře mu tak!!!
[8]: holka z tvejch komentu ja umru :DDD Miluju jak na nej nadavas. Uprimne….nedivim se :DDD
Téda…tak tohle podání je naprostej luxus!!! Tom je úžasnej!!! Famozní, grandiozní a já už nemám žádná jiná superlativa…Nebudu jimi pýtvat, protože na tuhle povídku jsou všechna krátká…už se těším na pokračování..;-)