autor: Catherine & Kerli
Klepu se zimou. Oblékl bych se, ale nemám na to sílu. Jsem celý oslabený. Odešel bych do hotelu, kde mám zarezervovaný pokoj, ale nohy mám tak vratké, že by se mi kolena určitě hned podlomila a nikam bych stejně nedošel. Nejhorší je, že mě nikdo tady neslyší. Kluci jsou v klubu. Teda… Pokud ještě vůbec. Třeba se přesunuli jinam, nikdy nejsme celý večer v jednom podniku. Oh… Kdybych byl s nimi a nehrál si na uraženého, nic se určitě nestane. Jo, moje ješitnost. Opravdu šílená věc. Nenávidím ji.
Vydechnu a zakroutím hlavou. Možná by nebylo marné zkusit zavolat alespoň někomu z crew. Třeba… Třeba je už někdo na pokoji a snaží se usnout, aby načerpal síly na zítřek na soutěž. Och… Další věc. Jestliže se nemůže skoro ani hnout dneska, zajímalo by mě, jak se budu zítra kroutit. Každopádně to bude hodně zajímavé. Chtěl Tom snad docílit i toho, abychom nevystoupili a tím pádem byli diskvalifikováni? Samozřejmě ví, že beze mě to bude slabý. Stejně tak, jako já vím, že kdyby u nich netancoval on, taky to stojí za nic. O tom se nedá pochybovat. Sakra. On mi tady takhle ublížil a já se ho ještě zastávám?! Agrh! Takhle to opravdu nejde. Nemůžu se zastávat takového… Člověka.
Zakroutím hlavou a pevně semknu víčka. Přitáhnu si k tělu nahé nohy a o kolena si opřu hlavu. Bolestně zaúpím. Stejně mě tady nikdo neslyší. A i kdyby jo… Tak ať. Mám na to právo. Moment… Dalo by se tohle brát jako znásilnění?! Mmmm… Možná. Ale na druhou stranu, je tady to, že já byl první ten, kdo si začal. Já Toma vyprovokoval. Mhh… Zase ho obhajuju? Pche. To zrovna. Jenže když to nahlásím fízlům, on se může bránit tím, že řekne, že jsem ho chtěl podříznout. Důkazy máme oba. Mému obvinění by se dalo možná předejít tím, že bych roztáhnul nohy někomu ze stanice. Přes postel jde všechno. Fajn, poradím se s klukama. U těch najdu pochopení a radu vždycky. Tak snad i teď. Kluci… Jo, chtěl jsem zavolat. Mohl bych zkusit Mathiasovi. Přeci jen… Záleží mu na mně, ne?
Sáhnu do kalhot, které mám u kotníků. Byly bílé, nechci teď vidět jejich barvu. Zakňučím. Cítím, že jsem uvnitř slepený krví. Jistojistě vím, že se neudělal. To bych cítil. Gumu neměl, bylo to opravdu drsný. Kousnu se do rtu, nechci úpět do telefonu. Nebylo by mi rozumět. Vytočím Mathiasovo číslo, spokojeně se usměju, když uslyším přijímací tón.
„Mathi?“ vyhrknu a rychle se nadechnu. Jako kdybych snad zapomněl dýchat, či co. Koušu si ret, abych se ubránil otravným zvukům značícím pláč.
Na druhém konci linky se ozve mírně ospalý hlas. Nejspíš jsem ho vzbudil.
„Bille?“ slyším, jak si zívnul. „Co potřebuješ?“
„Bille?“ slyším, jak si zívnul. „Co potřebuješ?“
Zadržím další, ven deroucí se vzlyk.
„Já… Můžeš prosím přijít… Za klubem, jak jsme byli, je park. Když půjdeš kolem něj doleva, je tam taková… Malá tmavá slepá ulička. Jsou tady popelnice,“ vydechnu. Jo a taky je tady znásilněnej Bill. Mh… I kdybych byl kurva. Znásilněná kurva? Jak komický, fakt že jo.
Znovu si zívne. Slyším šustění peřiny a slabé zakřupání. Asi se protahuje.
„Já… no dobře. Jsem tam za chviličku,“ típne mi hovor.
„Já… no dobře. Jsem tam za chviličku,“ típne mi hovor.
Vydechnu a položím mobil vedle sebe. Konečně můžu dát najevo emoce. A zase… Je zadržet, až sem přijde. Zhluboka se nadechnu. Zem mě studí, ale nemohu se skoro ani hnout, abych se třeba postavil. Zakňučím. Jsem troska. A udělal ji ze mne jen díky… Tomuhle. Jo, bravo, tleskám. Opravdu se mu to povedlo. Och… Jak já miluju ironii.
Po pár minutách zaslechnu rychlé kroky mířící ke mně. Trochu nadzvednu hlavu a zamžourám do tmy. Párkrát rychle zamrkám a než stačím pořádně zaostřit, uslyším známý hlas.
„Bille! Co to-… co se ti kurva stalo?“ vyjekne.
„Bille! Co to-… co se ti kurva stalo?“ vyjekne.
Rozklepe se mi hlas a promnu si oči. Přesně to, co jsem nechtěl. Mluvit o tom, co se mi stalo. Bolí to tak snad ještě víc… Když to vyslovím.
„Já… Tom…“ nevím…. Jak mu to mám říct? Fajn, řekne se… Jednoduše, ale tohle není vůbec jednoduchý. Alespoň pro mě ne. Stydím se za to, že jsem se o sebe nepostaral. I když to nešlo. On je… Opravdu o hodně silnější.
Mathias se zamračí a klekne si na špinavou zem ke mně. „Tom? Co ti ten hajzl-…“ sekne se pohledem na mých kalhotách a sjede mě pohledem. „To… ne, řekni, že se nestalo to, co si myslím…“ zalape po dechu a následně zavrčí a pevně semkne ruce v pěsti, až mu zbělají klouby.
Prohlédnu si ho. Vypadá opravdu hodně rozhořčeně. Zvednu těžkou ruku od těla, pohladím ho po hřbetu dlaně.
„Prosím, uklidni se a pomoz mi,“ vydechnu a ruku stáhnu. Položím dlaně za sebe na zídku, snažím se zvednout. Ihned mě opatrně chytí kolem boků a přidržuje mě, abych neupadl. Mám opravdu vratké nohy.
„Prosím, uklidni se a pomoz mi,“ vydechnu a ruku stáhnu. Položím dlaně za sebe na zídku, snažím se zvednout. Ihned mě opatrně chytí kolem boků a přidržuje mě, abych neupadl. Mám opravdu vratké nohy.
„Mám tě… odnést?“ koukne na mě a konejšivě mě pohladí po zádech.
Vydechnu a kývnu. To bude pravděpodobně nejsprávnější řešení. Nejdřív ale… Potřebuju nožík. Fabiho nožík, kterej nosím pořád u sebe. Jako talisman. Vtipný. Teď mi přinesl smůlu. Přesto se ho nevzdám. Nikdy!
„Jo… Ale ještě nejdřív… Fabi. Nožík… Jeho,“ šeptnu a kleknu si zpátky na kolena. Začnu ho slepě na zemi hledat. Opravdu by se mi hodilo, kdyby tady bylo alespoň trošku světla, no.
Mathias se na mě jen soucitně podívá. On sám to viděl, jak jsem trpěl. Nedám na věci, které mi po Fabim zůstaly, dopustit.
„Mám ho,“ téměř šťastně vykřiknu po chvilce a usměju se. Mezi hromadou odpadků. Fuj… Zakroutím hlavou. To nic nemění na tom, co to pro mě je. Začnu se s kouskem cennosti, alespoň pro mě, mazlit.
„Bille… tak pojď. Může sem kdokoliv přijít,“ položí mi Mathias ruku na rameno.
Vydechnu a zase se postavím. Kývnu a ohnu se. Prakticky ještě nejsem oblečený. Natáhnu si na sebe boxerky a usyknu. Jindy jemná látka boxerek mě dneska na kůži bolí… Hodně. Zapnu si opatrně i kalhoty a kývnu na Mathiase. Smutně se pousměju. Nemůžu působit jenom negativně. Pomalu se rozejdu. Jdu trošku předkloněný, není to tak moc namáhavý. Je to pro mě takhle příjemnější.
„Nechceš teda radši vzít na ruce…?“ dojde za mnou Mathi a s nakrčeným obočím se na mě dívá.
Otočím hlavu za sebe a vděčně se usměju. Dám mu ruce kolem ramen a přitisknu se k němu.
„Jo. Moc ti děkuju. Jsi na mě hodný…“
„Jo. Moc ti děkuju. Jsi na mě hodný…“
autor: Catherine & Kerli
betaread: Janule
Je to krásný dílek jako vždy…:) Je mi strašně líto Billa…:( To co mu Tom udělal bylo hodně hnusný…Snad se Bill vzpamatuje a oplatí mu to, sice jiný způsobem, ale oplatí…:) Jen mě štve, že jsou ty díly tak krátký…:D Vždycky to dočtu a hned bych si přečetla další..:) No hrozně se těším na další dílek..;) Moc…;)
Musím souhlasit s Terý ^^. U týhle povídky to mam (bohužel :D) hozený tak, že když dočtu vrhla bych se s chutí na další díl, proto to většinou končí tak, že si to začnu číst znova od prvního dílu ^^.
Billa mi je líto, fakt si to nezasloužil, ani náhodou. Což jsem ale k minulýmu dílu psala (sice s menším spožděním). Doufám že se z toho Bill vzpamatuje, ale… vím jak dlouho to trvalo mojí kamarádce, než se vzpamatovala z toho co jí udělali dva z jejích přátel. Budu věřit, a možná se tak stane, a Bill mu to nějakým způsobem oplatí.
Nádhernej díl, jako pokaždý ^^.
krásnej díl..teda pořád trochu smutnej ale je to úžasný:D:D doufám, že mu to Bill aspoň nějak oplatí:D