autor: Emilia
„No tak, jedem Tome, pořádně!“ Povzbuzoval Toma Henry a ten rychle skákal přes švihadlo. Měsíc utekl a nastal první týden tréninku. Tom na sobě pociťoval čas, kdy nemohl trénovat, a už v zahřívacím kole byl zmožený více než obvykle. Skákal ještě 5 minut a pak se zastavil.
„Dej si pauzu. Budeme je dělat po každém cvičení 10 minut. Musíš se do toho zpátky dostat.“ Podal Tomovi Henry vodu. Tom ji vděčně přijal a hltavě se napil. „První týden bude mírnější, ale je ti jasný, že jestli v tom ringu chceš něco předvést, budeš muset zbývající týdny makat jako fretka.“ Podíval se na něj Henry starostlivě. Pořád se mu ten nápad zápasit s Bahlowem znovu nelíbil, avšak měli s Tomem nějakou dohodu, a ten svou část dodržel. Teď byla řada na něm.
„Jo, je mi to jasný.“ Vydýchával se Tom.
„Fajn, takže teď se dáme do kliků, musíš zpátky posílit ramena.“ Řekl Henry.
Druhý týden tréninku
„Jedu, jedu, pořádně do toho prašť a pořád si udržuj postoj!“ Instruoval Toma Henry u boxovacího pytle. Tohle byl druhý týden tréninku a Henry si vzal Toma pěkně do parády. Nebyly tu již žádné úlevy a desetiminutové pauzy po sérii jednoho cviku. Tom domů přicházel pokaždé zničený a usínal kolikrát už ve sprše. Ničeho však nelitoval. Moc dobře věděl, do čeho jde, a chtěl dokončit ten zápas stůj, co stůj. Billovi se to nelíbilo a nezdálo se mu, že by po vážném zranění takové zatížení bylo v pořádku. Nemohl s tím ale nic dělat.
Třetí týden tréninku
Čas ubíhal rychle a Tom se do všeho dostal zpět. Taky na sobě náležitě pracoval, takže tohle byla zasloužená odměna. Tvrdá práce přinášela ovoce. Do zápasu zbýval jenom týden a Tom se snažil připravovat i psychicky. Netušil, jaké bude setkání s Bahlowem. Neměl strach z toho zápasu, jen neměl dobrý pocit ohledně Bahlowa. Nervózní byl hodně, lhal by, kdyby tvrdil opak. Nezáleželo mu na tom, jestli prohraje, prostě chtěl ten zápas jenom dokončit a ukázat Bahlowovi, že se ho nebojí a získat nějaké vzpomínky. A i když si nevzpomene, tenhle zápas se mu uchová v paměti nadobro, tím si byl jistý. Byla to hodně velká výzva a on se jí nehodlal zaleknout. Dneska musel s tréninkem skončit dřív, protože Henry si potřeboval jet nutně něco zařídit. Muselo to být opravdu naléhavé, jinak by trénink neukončil tak brzy. Měl zájem na tom, aby byl Tom co nejlépe připravený.
Tom si to pelášil domů, dobře naladěný, po cestě si koupil hamburger. Bill už byl ze školy doma a Tom se těšil, až ho uvidí. Poslední dobou se často nevídali, jen po večerech, a s jejich rozdílnými názory ohledně zápasu si stále moc nepopovídali. Tom z toho byl zoufalý, Bill mu chyběl. Hodně nad ním v poslední době přemýšlel. To, jak si vlastně byli blízko a teď, i když byli pořád spolu, jako by mezi nimi stála pevná zeď. Normální sourozenci si takhle blízko nebyli, dokonce ani další pár dvojčat, které znal. S nimi to ale bylo jinak. Odmalička měli kromě táty jenom sami sebe. Nedostávalo se jim lásky mateřské, tak se snažili dát tomu druhému navzájem, co nejvíc té svojí. Museli čelit těžkým životním situacím, ať už kvůli penězům, urážkám ve škole nebo čemukoli dalšímu. Drželi pohromadě a ten pevný řetěz, co mezi sebou měli, by nepřesekla ta nejlepší sekera. Ve dvou se to všechno líp táhlo. Chovali se k sobě láskyplněji a ty dvojčecí chvilky, co mezi sebou měli, také nebyly zrovna obvyklé u sourozenců. Někdy se Bill choval malinko divně. Tom si všiml párkrát takových situací, ale nedal nic najevo. Nechtěl Billa rozrušovat a uvádět jej do trapných momentů ještě víc. Vždycky se snažil, aby se Bill cítil pohodlně a z každé nepříjemné situace ho rychle dostal. Protože pokud se Bill necítil v pořádku, on taky ne.
Vešel do předsíně, zul si boty a vtančil do obýváku. Bill seděl na pohovce, střídavě koukal na televizi a luštil křížovku. Vzhlédl a brouknul směrem k Tomovi tiché ‚ahoj.‘
„Ahoj, Billy.“ Mrknul Tom na Billa a Bill nechápavě pozvedl obočí. Vrtalo mu hlavou, proč měl Tom tak dobrou náladu. O něm se to rozhodně říct nedalo. Už byl unavený z těch všech rozbrojů, co s Tomem vedl a nechtěl nic jiného, než se k bratrovi přitulit, zahrabat se do postele a spát celý zbytek dne, dýchajíc Tomovu vůni. Tom si přisedl vedle Billa a nakoukl mu přes rameno. Bill začenichal.
„Smrdíš jako fast food.“
„Byl jsem si koupit hamburger.“ Řekl Tom. Billovi se seběhly sliny. Taky by si jeden dal.
„Hm.“ Pokrčil jen lhostejně rameny a opět se věnoval svojí křížovce. S Tomem vedle něj to bylo téměř nemožné, a tak se spíš pokoušel vypadat věrohodně a soustředěně, jako by opravdu přemýšlel.
„Billy.“ Zavrněl Tom Billovi do ucha, jemně popadl jeho zápěstí a přetočil ho pod sebe na gauč. Bill vyjeknul leknutím a upustil časopis i tužku. Trochu se vzpíral, ale Tom mu chytil ruce a držel je nad jeho hlavou.
„Ne, Bille, nemůžeš se z toho dostat.“ Pousmál se Tom škodolibě sladce.
„Tome, co to sakra děláš…“ Bill byl zmatený a rozrušený. Cítil teplo z Tomova těla. Lehce na něm seděl; zadkem se téměř dotýkající Billova rozkroku. Tom se sklonil a políbil Billa na krk, šeptajíc mu do ucha: „Chybíš mi.“ Bill přivřel blažeností oči. Nemohl se dál vzpírat, Tom měl příliš omamné účinky, a tak zůstal klidně ležet. „Proč to všechno nepřejdeme a nevrátíme to do dřívější situace? Já už dál nemůžu, Bille, tak moc se mi po tobě stýská, nechci být bez tebe…“ Mumlal dál Tom do Billova krku, sem tam proložil slovo jemným polibkem. Bill se třásl a na krku mu naskočila husí kůže. S Tomem takhle blízko, navíc, když Tom dělal, co dělal, ho Bill nemohl znovu odstrčit. Ani nechtěl. Donutil své ruce, které byly právě jako celé z želatiny, obejmout Toma kolem krku a přitáhnout si jej blíž.
„Tomi…“ Pípnul potichu a Tomovi v tu chvíli připadal tak neuvěřitelně křehký a zranitelný. Políbil jej do vlasů a broukal uklidňující melodii. Věděl, že Bill stále se zápasem nesouhlasí, ale alespoň byli již v pořádku. Nemuseli si nic říkat, Tom to mohl z Billa jasně vycítit.
„Nepouštěj mě.“ Šeptal Bill a Tom ho nepustil. Dlouhou chvíli spolu leželi v objetí na gauči, než oba usnuli.
…
Nastal den D. Zápas byl tady. Tom slyšel i za zavřenými dveřmi křik lidí. Břicho se mu kroutilo nervozitou. Neměl strach, jen… cítil se napjatě. Pár metrů od něj z druhé strany, kde se přicházelo k ringu, byl Bahlow. Za pár minut se s ním setká a budou boxovat. Zrychleně dýchal a cítil, jak mu buší srdce. Komentátor začal s úvodní řečí. Tom přivřel oči a sevřel pěsti. Byl připravený. Jakmile slyšel své jméno, vyšel ze dveří a kráčel uličkou až k ringu. Lidé křičeli a skandovali. Všechny ty tváře mu splývaly ve velkou rozmazanou šmouhu. Když uviděl z druhé strany přicházet Bahlowa, otřásl se. Stáli naproti sobě a Bahlow se mu díval s úšklebkem do očí. Tomův výraz byl tvrdý, nečitelný. Rozhodčí jim pokynul, aby se pozdravili a vydal povel: „Box.“ Chvíli proti sobě jen tak překračovali ve střehu. Oba čekali na první krok toho druhého. Tom naznačil úder a Bahlow okamžitě vyrazil pěstí vpřed, Tom však pohotově uhnul. Dav zakřičel a Bahlow se zamračil. Nikdo na něj nebude zkoušet triky, tohle si nenechá líbit. Zasadil pravý hák přímo do Tomových žeber. Tom zůstával pevně ve svém postoji. Tentokrát byl připravený dobře, nezlomí se jako zápalka. Vyrazil svou pravačkou dopředu, ale Bahlow to vykryl. Zasadil Tomovi zvedák*. Tomovými myšlenkami najednou projel záblesk. Zatřepal hlavou. Vyrazil proti Bahlowovi a daroval mu jeden velmi silný pravý direkt*. Dav zaskandoval.
…
Bylo ukončeno 8 kol. Do konce zápasu zbývalo jedno. Tom byl vyčerpaný, zpocený a všechno jej bolelo. Právě teď neměl žádný přehled o tom, jestli prohrával nebo vyhrával. Na tom mu ale nezáleželo, hlavní bylo dokončit zápas. Bahlow nebyl tak zruinovaný jako on, toho si byl vědom. Naposledy se napil vody, když je rozhodčí vyzval, aby se vrátili zpět doprostřed ringu. Zápas pokračoval. Pár chvil jen tak kroužili, sem tam udeřili, ale najednou Bahlow udeřil Toma do spánku. Tomu se zamotala hlava a zakolísal. V hlavě se mu přehrála scéna. Viděl Bahlowa, jak svou pěstí pořád naráží do strany jeho hlavy. Probíhalo to před jeho očima znovu a znovu. V uších slyšel pouze dunění a hlasitý křik. Všechno kolem bylo rozmazané. Nemohl se ničeho chytit. Žádný bod…
Až najednou jeho oči uviděly tu tvář. Jedinou tvář, na kterou se chtěl dívat do konce svého života. A teď tam stál a díval se, jak po těch bledých lících stékají slzy. Všechno kolem bylo černobílé, jenom Billův obličej zářil, jako jediné bílé světlo uprostřed tmy. Myslel, že nepřijde. Bill jasně sdělil svůj názor na tenhle zápas, a přesto je tady. Přišel dodat Tomovi sílu. Tom jako by najednou procitl a znenadání udeřil Bahlowa. Ten takový krok nečekal a spadl na zem.
„Knock-out!“ Řekl vzrušeným hlasem komentátor do mikrofonu a sálem se znovu rozlehl křik davu. Rozhodčí začal odpočítávání, ale Bahlow se už nepostavil.
„Kaulitz vítězí!“ Rozhodčí zvedl Tomovi ruku. Tom seskočil z ringu, vyplivl chránič zubů a snažil se dostat přes dav k Billovi. Bill se snažil o to samé.
„Bille!“ Volal na něj. Konečně se k sobě dostali a Bill skočil Tomovi kolem krku. Nezajímalo jej, že si zašpiní tričko. I přesto, jak byl Tom vysílený, si Billa nadzvedl a otočil se s ním dokola.
A potom se to stalo. Tom dal Billovi na rty měkký polibek z celé té radosti. Pro ostatní pozorovatele se to mohlo zdát být jenom obyčejným bratrským polibkem, jako ten, který si kluci dávali při přání k narozeninám. Pro Billa to ale znamenalo všechno. Ten krátký dotek Tomových rtů na jeho v něm rozpoutal bouři. Byl omámený a odpustil by mu v tuto chvíli cokoli. I ten neuvážený zápas, který nakonec vyhrál. Svoji chvilku si však nevychutnali moc dlouho, protože se k nim nahrnuli další lidé. Přijela i jejich babička, jak Tomovi slíbila. Tohle bylo sakra velký vítězství. Alespoň pro Toma. Henry na něj byl tak pyšný. Věděl, že ho dobře připravil, ale moc nepočítal s jeho výhrou. Tom se na všechny usmál a přitiskl si Billa k sobě. Jenom jeho zásluhou vyhrál. Kdyby tam nebyl a nedodal mu tolik potřebnou vnitřní sílu, nikdy by Bahlowa neporazil. Bill byl taky šťastný z Tomova vítězství, ačkoli s celým tím zápasem nesouhlasil. A taky se mu rozhodně zamlouvala Tomova sdílná nálada.
…
Po všech gratulacích a sladké odměně, na kterou zašli i s babičkou do cukrárny, než ji odprovodili na nádraží, se dostali konečně domů. Kolem tohohle zápasu bylo strašně moc povyku a ten jen tak nevyšumí. Bill unaveně pověsil bundu na věšák a šoural se do pokoje, kde sebou vyčerpaně plácnul na postel. Tom přišel krátce po něm, hodil sebou vedle něj a šťouchl Billa do žebra. Ten leknutím zapištěl.
„Seš vyčerpanější než já, a to jsi ani neprodělal takový namáhavý zápas jako já.“ Zašklebil se na něj Tom.
„No, můžeš si za to sám, neměl si zápasit.“ Vypláznul na něj Bill hravě jazyk.
„Musel jsem. Navíc se cítím fajn, nic mi není.“
„Hm, ale přesto, i kdybych věděl, že vyhraješ, bych stále nesouhlasil s tím, abys zápasil. Trefil se zase do toho samého místa, to může být nebezpečné.“ Zaujímal Bill pořád svůj postoj, přestože měl radost z Tomova vítězství. Tom ho popadl za ruku a políbil její hřbet.
„Víš, jednu chvíli jsem myslel, že to nedokážu, protože mě udeřil tak silně a mně se motala hlava. Měl jsem pocit, jako bych měl každou chvíli vyhodit obsah svýho žaludku. Jenže potom jsem tě uviděl. Tvoji nádhernou tvář, a řekl jsem si: ‚Sakra, Tome, kvůli Billovi to nemůžeš vzdát.‘ To ty jsi mi dal sílu, která mě dovedla k vítězství, bez tebe bych to nedokázal.“ Bill popotáhnul. Tahle slova ho nemohla nechat chladným, ani kdyby sebevíc chtěl.
„Jestli se mě snažíš obměkčit tak se ti to nedaří.“ Zafňukal Bill a z koutku oka mu vytekla první slza dojetí. Tom se zasmál a jemně mu ji palcem setřel. Ruku však neodtáhnul a hladil Billa jemně po tváři. Hleděli na sebe s jiskřičkami v očích. Billovi se zadrhával dech a Tom cítil, jako by jej nějaká neviditelná síla táhla k bratrovi blíž a blíž. Oběma se prohloubil dech a Tom se nemohl soustředit na nic jiného, než na Billovy lákavé růžové rty. Byl zmatený a v hlavě mu to šrotovalo všechno dohromady. Neskloubil do kupy jedinou rozumnou myšlenku. Rozhodl se tedy vypnout a řídit se svými pocity. Přiblížil se k Billovu obličeji na úplně minimální vzdálenost. Jejich nosy se dotkly a Bill přivřel oči. Nevěděl, jestli je to sen nebo skutečnost. Tuhle chvíli si tolikrát promítal v hlavě, a ani se mu nesnilo o tom, že by se to kdy mohlo stát. Takže možná je to opravdu jen jeho bujná představivost. Ale to by přeci nebyl Tomův dech na jeho rtech tak reálný, ne? Srdce mu bušilo a čekal na ten okamžik, kdy se jejich rty konečně srazí.
„Kluci, večeře bude za chvilku.“ Otevřel Jörg s klepáním dveře. Ničeho si nevšiml, jelikož se od sebe kluci tak rychle odtrhli, že by to bylo k zaznamenání jenom na kameře, a to v hodně zpomaleném záběru. Tedy spíše Tom od Billa, Bill zmateně zamrkal a pořádně se neorientoval v náhle nastalé situaci.
„Jasně, tati, hned tam budeme.“ Vyhrkl Tom, srdce až v krku. Leknul se tedy pořádně, jen co je pravda. Jak Jörgova vpádu, tak svého jednání. ‚Co to do tebe sakra vjelo, Tome?! Bill je tvůj malý bráška, vzpamatuj se.‘
„Měli bychom jít na tu večeři.“ Promluvil po pár minutách mlčení Tom.
„Yeah…t-to bysme asi měli.“ Zakoktal Bill a zvednul se z postele, kolena stále, jako rosol.
U večeře probíhalo vše v tichosti. Jörg se divil takové nesmírné neaktivitě kluků, většinou spolu již štěbetali a Bill mluvil s plnou pusou. Měl za to, že se mezi nimi už všechno urovnalo. ‚Možná to je jen únava.‘ Pomyslel si. Bill s Tomem po sobě nenápadně pokukovali, a když jeden zachytil pohled toho druhého, okamžitě se s červení ve tváři odvrátili jinam. Bill byl teď spíše hodně zvědavý. Nevěděl, jak si vyložit Tomovo chování. ‚Cítí ke mně to samé jako já k němu? Nebo to byl jenom zkrat smyslů.‘ Honilo se mu hlavou. Tom šel do koupelny první. Bill se nabídl, že umyje nádobí. Když se potom vrátil z koupelny do pokoje, Tom ležel v posteli. Zřejmě už spal.
„Tomi, spíš?“ Zašeptal Bill. Tom byl otočený zády k bratrovi a pevně sevřel víčka. Nespal, ale zůstal potichu a pravidelně dýchal, aby to vypadalo věrohodně. Bill by chtěl jistě mluvit o tom, co se stalo a on na to prostě neměl sílu. Sám nevěděl, co se to vlastně stalo a jak. Nemohl se tomu vyhýbat navždy, avšak tak dlouho, jak bude moct, tu možnost využije.
…
Měsíc odešel spát a byl tu další nový den, kdy jeho stráž vystřídalo sluníčko. Bill se probudil do krásného nového rána. Bylo by ještě krásnější, kdyby nemusel do školy. To by však chtěl až moc, navíc, když musí tak tvrdě pracovat, aby ji zaplatil. Tom už v posteli nebyl. ‚Zřejmě šel běhat.‘ Napadlo Billa. Stále se mu v hlavě přehrávala včerejší situace. Nemohl tomu pořád tak nějak uvěřit. Opravdu se to stalo? No dobře, z pohledu pozorujícího se zase tak moc nestalo, ale pro Billa to byl zásadní zlom. Celou tu dobu žil v beznaději a ani neočekával podobnou událost. Kolikrát si tyto okamžiky představoval, jaké by to asi bylo, cítit Tomovy měkké sladké rty na těch svých. Nikdy si však skutečně nemyslel, že by se to mohlo málem stát. Vyhrabal se z postele a s úsměvem kráčel do koupelny; na tváři přihlouplý výraz. Byl totálně omámený a zamilovaný. Nemohl se dočkat, až to poví Heidi.
…
„Cože?!“ Koukala na něj Heidi vykuleně s bradou až u kotníků. „On tě málem políbil?!“ Zopakovala nevěřícně.
„Ššššš, ne tak nahlas, proboha.“ Pokáral Heidi Bill. „A jo, málem mě políbil.“ Dodal, uculujíc se.
„No sakra, kdo by to byl čekal? Takovéhle zlomy. No, přece jenom, je to Tom, správně? Nastává u něj hodně zlomů, jako ten s Borou.“
„To mi ani nepřipomínej.“ Zatřepal hlavou Bill.
„Jsem za tebe tak ráda, Kleinen Stift, tohle je velký. A už jste o tom mluvili?“ Vyptávala se Heidi s nadšením dál. Opravdu ji kvůli Billovi zahřálo u srdce. Konečně alespoň malinké hořící světélko, ačkoli nestabilně poblikávající.
„Ne, ještě ne. Ráno jsme se nepotkali, šel běhat, to víš, musí si udržovat formu.“ Říkal Bill a přitom horlivě pokyvoval hlavou. Vůbec si nepřipouštěl jiné možnosti, byl tak zaslepený tím jedním skoro polibkem a na očích se mu usadily růžové brýle… možná až příliš růžové.
„No tak si o tom promluvíte, až přijdeš ze školy. Určitě už mu chybíš.“ Poplácala Heidi Billa po rameně.
„Jo. Taky mi chybí, měl bych mu zavolat? Nebo počkat, až mi zavolá on.“ Přemýšlel nahlas Bill. Byl roztěkaný a nevěděl, jak se k Tomovi chovat.
„No zkus počkat a uvidíš. Jistě je z téhle celé záležitosti tak zmatený jako ty. Bude lepší, když si o tom promluvíte tváří v tvář.“ Navrhla Heidi. Byla moc šťastná kvůli Billovi a nebrala to, co se stalo, na lehkou váhu, avšak nechtěla říkat hop, dokud Bill propast nepřeskočil a stále před ní stál.
„Dobře, jo. Zřejmě máš pravdu.“ Mlel sebou Bill a pořád se ošíval. Nemohl zůstat klidný. Měl tolik energie… energie, kterou mu dodávala ta silná láska, jež choval k bratrovi.
„Pojďme na hodinu, nebo zase bude starej Bauer remcat, že vyrušujeme přednášku pozdním příchodem.“ Protočila Heidi oči. Bill se zachichotal a společně se vydali na hodinu.
…
V tělocvičně hrála hlasitá rocková hudba a Tom makal jako šroub, ačkoli měl po zápase daleko volnější trénink, jen na udržení kondice. Musel to ze sebe všechno dostat, měl vztek, byl zmatený a cítil se divně. Cvičení mu pomáhalo odreagovat se, ovšem zapomenout nemohl i přes svou urputnou snahu.
„Teda brácho, dneska jedeš, jak na baterky.“ Hvízdl udiveně Louis a hodil po Tomovi ručník. Ten si otřel tvář a vydýchával se.
„Jo, potřeboval jsem to.“ Řekl Tom mezi prudkými nádechy.
„Myslel jsem, že po tom zápase si budeš chtít dát trochu voraz.“
„To, co teď potřebuju, je něco dělat, abych nemusel přemýšlet. Pohyb mě od toho drží dál.“ Vzal si Tom láhev vychlazené vody, napil se a zbytek si na sebe vylil, aby uhasil běsnící krev v žilách.
„Udržet od přemýšlení nad čím?“ Podivil se Louis, tohle ho začínalo zajímat.
„Nad ničím, s čím by sis měl dělat starosti. Konec přestávky.“ Hodil Tom po Louisovi zpět propocený ručník a začal novou sérii kliků. Louis přimhouřil oči. ‚Něco se děje.‘ Pomyslel si a odešel dalším boxerům přinést čisté ručníky.
…
„Jsem doma!“ Zavolal Bill při zouvání bot v předsíni. Trošku se zdržel u Heidi, protože museli pracovat na jednom úkolu do školy. V tuhle dobu byl Jörg již většinou doma. Bill nadšeně vletěl do obýváku a hlasitě volal pozdrav Jörgovi směr kuchyň, kde připravoval jídlo.
„Ahoj, Bille. Běž si umýt ruce, za chvíli bude večeře.“
„Oh jo, Tom je v pokoji?“ Zeptal se Bill s úsměvem a nenápadně ukořistil kousek rajčete.
„Ne, Tom ještě nepřišel domů. On ti to nedal vědět?“ Ptal se zaskočeně Jörg. Kluci si říkali všechno a věděli to mnohem dřív navzájem, než to oznámili jemu samotnému.
„Um… oh… jo, jasně. Já palice dubová na to zapomněl.“ Předstíral Bill a plácl se do čela. Nechtěl otci přidělávat starosti. Jistě by to rozebíral.
„Půjdu si umýt ty ruce.“ Zamával Bill prsty ve vzduchu a zmizel v koupelně vzdušnou čarou. Jen co za sebou zavřel dveře, vytáhl z kapsy mobil a okamžitě zvolil zrychlenou volbu pro bratrovo číslo. Po pár zdlouhavých zazvoněních se ozval udýchaný Tom.
„Jo?“ Ani se nestihl podívat, kdo volá.
„Ahoj, Tome, to jsem já.“
„Ehm, Bille, a-ahoj.“ Zakoktal Tom. Neviděli se celý den a on ještě nebyl připravený s Billem mluvit.
„Já, chci se zeptat… táta říkal, že přijdeš domů později… uhm… je všechno v pořádku?“ Bill si nervózně skousával ret.
„Samozřejmě, jenom se dneska zdržím v tělocvičně dýl. Henry se mnou chtěl vyzkoušet nové techniky cvičení. Promiň, v tom všem zmatku jsem ti zapomněl zavolat. Sotva jsem měl přestávku.“ Zalhal pohotově Tom. Strašně nerad to dělal, jenže teď neviděl jiné východisko. Nechtěl jít domů a čelit Billovi… zatím ne.
„Ne, to je v pořádku, jasně. Hádám, že jsem se zbytečně strachoval. Dobře, takže kdy teda přijdeš domů?“ Ptal se Bill s natěšeným úsměvem.
„To nevím, asi až pozdě, nejspíš hodinu po večeři.“ Mumlal Tom.
„Až za tak dlouhou dobu? Tolik se mi stýská, Tomi, neviděli jsme se celý den.“ Zafňukal Bill do telefonu a navzdory situaci se Tom nemohl neusmát.
„Mně taky, vždyť to víš. Budu se snažit přijít domů, jak nejdřív to půjde, dobře?“ Konejšil Billa Tom. Nechtěl dávat najevo svoje rozpoložení a tím uvádět Billa do nepříjemných pocitů.
„Okay. Počkám na tebe. Miluju tě, Tomi, ahoj.“ Vydechl Bill.
„Ahoj.“ Rozloučil se Tom a rychle zavěsil. Nedokázal to říct zpátky. Miloval brášku celým svým srdcem, ale v tuto chvíli to nemohl opětovně říct.
…
Tom odemkl a potichu vešel do chodby. Ani si nerozsvítil. Tašku nechal ležet na chodbě. Potmě se plížil do koupelny. Nechtěl probudit na gauči spícího Jörga. Co nejtišeji se vysprchoval a v ručníku kolem pasu se snažil neslyšně otevřít dveře. V pokoji byla tma, až na pouliční světla, co ozařovala místnost.
„Tomi?“ Zašeptal potichu Bill sedící u okna. Tom leknutím nadskočil.
„Bille? Sakra, vyděsil si mě.“ Vzpamatovával se Tom ze šoku. Bill na něj koukal těma svýma nevinnýma očima s plachým výrazem.
„Promiň.“ Omluvil se a přešel k Tomovi. Tom se zachvěl z náhlé Billovy blízkosti. Bill vztáhnul dlaň k Tomově tváři, kterou začal jemně hladit.
„Tolik se mi stýskalo.“ Tom přivřel oči a zhluboka nasál vzduch do plic. Už zase ty zatracené pocity jako včera večer. Tom překryl Billovu dlaň svou a jemně ji pohladil. Nenápadně ji sesunul ze své tváře. Nechtěl udělat něco, čeho by litoval. Takový zkrat jako včera si nemůže dovolit znovu.
„Mně taky.“ Pousmál se na něj. „Jsem hotovej.“ Zívnul si a v podstatě nelhal. Dneska si dal do těla a byl zralý akorát na to, praštit sebou do postele a spát.
„Jo, Henry ti poslední dobou dává strašně zabrat, měl bych si s ním promluvit.“ Zamračil se Bill a Tom se zasmál.
„Ty seš malý vyjednávač, viď.“ Mrkl na něj.
„To si piš. Když mi skoro zruinuje dvojče, a navíc mi krade tvou přítomnost po celý den. To není fér.“ Našpulil Bill roztomile rty. Tom se zasekl při slovu dvojče a opět se to všechno vrátilo do jeho myšlenek.
„Měli bychom jít spát.“ Řekl náhle.
„Dobře.“ Souhlasil Bill, přestože se těšil na rozhovor s bratrem o tom, co se včera stalo. ‚Může to počkat do zítřka.‘ Pomyslel si.
„Dobrou noc.“ Věnoval Tom Billovi obvyklý polibek na čelo a zalezl si do postele. Bill pár sekund omámeně postával, než si do té své zalezl taky.
„Dobrou noc.“ Zašeptal do tmy.
*zvedák – spodní úder
pravý direkt – pravý přímý úder
autor: Emilia
betaread: Janule
Som rada, že zápas dopadol dobre, a že sa to medzi Billom a Tomom urovnalo. Som zvedavá kedy si priznajú že sa majú rady a ako sa to bude daľej vyvíjať.
oh nedýchám a mam zastavený srdce 🙂
čekala jsem že Tom vyhraje a jsem za to ráda.. to co se stalo mi vyrazilo dech.já to nevydržim do další neděle…na to že neděle totálně nenvidim je tu aspon jedn avěc která mi zpříjemní večer
Tady toho bylo tak hodně! Nevím, kde začít! Asi od začátku…logicky xD Oh, ten zápas! To byl tak krásnej moment, když se Tom vspamatoval díky Billovi…já jsem se úplně rozplývala a pak ten skoro-polibek <3 Já jsem tady (potichu xD) pištěla…bože, to bylo úžasný, akorád teda ten Jörg mě zdravě nasral teda! takhle tam vpadnout, a vůbec se mi nelíbí, jak Tom s Billem zachází, dělá z něj blbýho…a chudák Bill nic netuší T.T CHJO! Proč Jörg nepřišel pozdějc!!!?!?!?!?! A ta výhra mě příjemně potěšila už jsem to viděla bledě, ale Bill to zachránil! xD Božéééééééééééééé další díl, další díl!!!!!
to je úžasný odreagování po tom nervujícím hokeji 😉 nejlepší je jak se sebou Tom bojuje, není to žádný ráz naráz, no prostě krása, těším se na další…škoda že až za týden :/
A to řekl kdo, že to může počkat?! 😀 Pro Billa je to JEN do zítřka, ale pro nás je to do příští neděle a to je straaaašně dlouhá doba… jak nám tohle můžeš dělat?! 😀 Báječnost :-* Sem ráda že se konečně vše srovnalo a zároveň rozhoupalo..ale tím pozitivnějším směrem 🙂
Aww! :*** žeru jéééé 🙂
tak tenhle díl byl dokonalej!!:Dnečekala jsem, že se stane toliká věcí…prostě nádhera:)
jooo konečně se začíná něco odehrávat mezi dvojčatama. Jsem za to ráda. Ale je mi líto Billa, pokud si Tom brzo nepřizná že Billa miluje tak se bude ten nás malej hrášek Billíšek zase trápit :(.
A taky mě těší se tomu B** [neumím to jméno napsat :D:D ale mluvím o tom boxeroci] nakopal Tom zadek, zasloužil si to. A líbí se mi to o to víc že mu při tom "pomohl" Bill.
A nakonec musím napsat že se mi po tomhle díle bude krásně usínat, děkuju 🙂
dobre to dopadlo. zatim 🙂
tak jsem dneska začla číst tuhle povídku a nemůžu se od ní odtrhnout 😀 je to super,jak jsi psala na začátku,je to prostě něco jiného,Rozhodně se nemůžu dočkat dalších dílů, :)) moc se mi to celé líbí 🙂