Déšť 8.

autor: LízatQo

Byl to už pomalu měsíc, co Tom Billa neviděl, co se ho naposledy dotýkal, mluvil s ním, mohl nasát Billovu vůni. Tom chodil každý den do školy, každý ob den chodil běhat, ale Billa nikde neviděl. Nechápal proč. Andreas záhadně onemocněl. Spíš simulace, podle toho, co Tom viděl.

***

Dneska byl hnusný den, ačkoli volno. Měli svátek a ředitelské, a pak na to hned víkend. Tom nebyl extra rád, že ve volnu pršelo nebo mělo být zataženo. Jelikož nechtěl být nemocný, byl doma. Seděl u okna a koukal z něho.

Pomalu chtěl odejít, ale napil se kafe, co si udělal a bylo už napůl vystydlé a málem poprskal celé okno, když uviděl to nejlepší, co svět mohl stvořit. Billa.

Bill tam chodil jako tělo bez duše nebo duše bez těla. Sklopenou hlavu, bílý nádech kůže, neznámý výraz.

Tom ihned vše odložil a utíkal se obléct, když viděl, že Bill pomalu odchází dál. Nahodil na sebe kšiltovku, co našel jako první, bundu a boty a utíkal.

Když doběhl ven, viděl, že je hnusně a bude zřejmě pršet.

„Bille!“ křiknul Tom a utíkal za postavou, co patřila Billovi. Ten se neohlédl a šel dál. Tom běžel za ním. „Bille!“ křiknul a doběhl černovláska, chytil ho za rameno a otočil k sobě čelem. Ten až teď zareagoval.

„Oh, Tome…“ koukal na něho, jako by ho nikdy neviděl.

„Proč nechodíš do školy?“ optal se Tom. Očekával odpověď, že ho to nebaví nebo něco.

„Rodinné důvody,“ špitnul Bill a Tom pouze přikývl. „Tome promiň rád bych pokecal a tak, ale musím rychle domů…“ řekl Bill a dam Tomovi polibek na rty, zamával a odešel. Tom jen kývl a odešel zase domů.

Bill došel tam, kam chtěl. Nepotřeboval klepat, prostě tam byl. V domě. Toho, co mu kdysi ublížil.

Teď je to hlavní v Billově hlavě. Jen jedno slovo. Pomsta. Učiní ji brzy, bude krutě ta osoba trpět. Prosit, aby přestal. A on to neudělá, stejně jako Bill kdysi.

Bez žádných okolností se vydal nahoru po schodech. Do pokoje toho, kdo mu ublížil.

U Toma se jen vymluvil, aby mohl tohle učinit.

Chytil kliku ujistil se, že tam je ta osoba sama, a vešel. Ano, ta osoba byla sama, seděla u počítače a poslouchala hudbu. Bill zavřel dveře a opřel se o ně. Díval se s nenávistí na tu osobu.

Jako by ta osoba dostala signál, že někdo tady je, složila sluchátka a zvedla se od počítače a vypla ho, pak se otočila a když uviděla Billa, se opřela o stůl.

„To… To… To…“ nedokázala nic říci, ale Bill ano.

„Ahoj, Andreasi,“ usmál se zlověstně Bill. Andreas jen vyděšeně koukal. „Copak, Andreasi, neumíš mluvit?“ usmál se škodolibě Bill.

„Ty… TY… Ty… “ říkal po sobě Andy.

„Bu… To je věc, já se vrátil. A víš pro co?“ usmál se a šel k vyděšenému Andymu.

„Pro-č?“ optal se Andy. Bill mu položil ruku na čelo.

„Něco ti ukážu a třeba si vzpomeneš,“ usmál se Bill a v tu ránu zmizel z pokoje jak on, tak i Andreas.

***

*Flashback*

„Juhůůů“ zajásal Andy a koukal na jezero. Konečně stanovali. On, Bill, Alex, Nick. Celá parta.

Bill se usmál a vlezl si na břeh. „Je tu krásně,“ koukal na jezero a klekl si, zkusil vodu. Byla vlažná. Mohla mít tak 20 stupňů. Zvedl se a šel pomoct klukům udělat stany. Sice mohl být v tom domečku, co měl v lese, ale nějak chtěl být s klukama.

***

„Hey, Bille, netroškař a pojď taky,“ zasmál se Nick a utíkal nahý do vody. Bill zásadně nahý nechtěl jít, a hlavně byla voda už moc studená, nevydržel by tam ani minutu.

„Nejdu, kluci, běžte sami, já bych umrzl,“ usmál se Bill a sedl si k ohni, co tam udělali. Andreas také nešel. Sedl si vedle Billa a povídali si.

Neuvědomili si, jak dlouho spolu mluvili, a že Nick a Alex už nejsou ve vodě, ale někde v lese na průzkumu.

„Víš, Bille, chtěl bych ti něco říct…“ šeptnul nervózně Andy. Bill jen zvedl pohled od ohně k Andymu.

„Jo? Mluv,“ usmál se a zase se zadíval do ohně. „No, já…“ zakašlal si Andy a nevěděl, jak začít, ale řekl si že teď nebo nikdy. „Já, jsi můj dobrý přítel, ale já bych tě chtěl. Jako… Přítele,“ špitnul a Billovi z toho, co slyšel, upadl klacík, kterým se rýpal v ohni. Zvedl pohled. Povzdychnul krátce a tiše.

„Andy, je to… Krásné, ale já nechci. Jsi přítel, ale nic víc,“ odpověděl Bill. Andreas zesmutnil a cítil, jak se v něm víří hněv. Vždy byl výbušný, pokud neměl to, co chtěl.

„Ne! Ty musíš být můj přítel! Já to chci!“ zavrčel Andy a zvedl se. Bill povzdychnul, znal Andyho nálady a chování. Zvedl se.

„Andy,“ špitnul pro začátek Bill a podíval se do Andreasových očí. „Já vím, že ty chceš, ale já nechci. Nezměníš to, pochop to. Najdi si dívku,“ špitnul Bill a otočil se zády, nechtěl to řešit. Andreas byl jeho dobrý kamarád, ale nic víc. Pomalu se vydal ke stanu. Andreas celý vzteklý sebral kámen, co našel a doběhl Billa, praštil ho vzteky a tím pádem i silou do hlavy. Bill se složil na zem. Měl jistě otřes mozku.

V tu chvíli akorát přišli na místo Alex a Nick. Lekli se, když viděli Billa, co měl hlavu od krve a ležel na zemi, a Andrease, co měl kámen v ruce od krve a byl nad Billem celý vzteklý. Ihned se rozeběhli a Nick chytil Andrease. Alex, jelikož se učil zdravotníkem, se ihned staral o Billa.

„Doprdele, co to děláš?!“ křikli Alex i Nick ve stejnou chvilku.

„On mě nechce!“ křikl a mračil se Andreas. Kluci se na sebe podívali.

„Andreasi, běž do auta! A Alexi, ty otevři moje auto, Bill musí ihned do špitálu!“ zahulákal Alex a zkoušel z toho, co mohl, nějak hlídat Billa. Oba tak udělali a Alex odnesl Billa na zadní sedačku auta. Ihned se Alex s Billem v autě rozjel směr špitál. Andreas a Nick byli stále tam, Nick sbalil věci a vyjel také do špitálu.

***

„Rychle na rentgen hlavy a ruky! Vypadá to na silný otřes mozku a zlomenou ruku,“ křikl doktor a sestřička s pomocníkem tak učinila. Alex udýchaně koukal za Billem. Byl rád, že věděl, že chlapec má jen tohle. Kdyby měl víc než toto, asi by Andrease zabil vlastnoručně…

Po několika vyšetřeních ležel Bill na lůžku v posteli a odpočíval.

„Jak mu je?“ optal se Nick Alexe a ten se podíval na chlapce.

„Už líp než předtím, ale neví, jak velký má otřes mozku. Pokud velký, nemusí si nějakou část života nebo tuhle pamatovat. To se uvidí, až se probere,“ odpověděl Alex. Oba chlapci si povzdychli a sedli na křesla před jeho pokojem a čekali. U Billa byli akorát doktoři.

Pokračování příště…