A mess it grows 13.

Tom seděl před třídou v hale, čekal na Billa, než přijde, brumlal si pro sebe. Z neznámého důvodu měl celý týden skvělou náladu.

Bill prošel kolem něj, aniž by si ho všimnul. Tom se připlížil za něj a hravě ho popadl, ruce rozhozené okolo něj.

„Čau!“ zářil Tom, usmíval se od ucha k uchu.

Bill se k němu naklonil a lehce ho políbil, ignoroval to zírání každého v hale.

„Jaká byla hodina?“ zeptal se Tom.

Billovy oči se zúžily. „Jaká asi? Měli jsme biologii.“ Tom vklouzl svou dlaní do té Billovy a propletl jejich prsty.

Tom se zasmál. „To je hrozné. Ale nebylo by to tak nesnesitelné, kdybych tam byl já!“

„Ne, ty bys mě rozptyloval ještě víc!“ Bill zmáčknul jeho ruku.

„Líbilo by se ti to.“ Odvětil Tom. „Aspoň by ses měl na co dívat!“

„Ne.“

„Ano.“ Zazpíval Tom, houpal jejich rukama tam a zpět.

„Možná.“ Bill lehce pokrčil rameny.

„Ano.“

„Trochu.“

„Oh stop!“ zakřičel Tom, znovu se smál.

„Chceš dneska večer přijít?“ řekl Bill, aby změnil téma.

„Jasně. Jestli mě budeš chtít.“

„Vždycky tě budu chtít.“

Něco v Tomově srdci přeskočilo, když to řekl. V jeho žaludku explodovaly tisíce motýlů, létali v něm, naráželi do sebe. Tom si nemohl pomoci, ale musel udělat to, co udělal. Naklonil se k Billovi a políbil jej na krk. „Díky tobě se cítím tak šťastný,“ řekl Tom upřímně. „Tak dobře.“

Bill se podíval na svého přítele se zářícím výrazem. „Jsem rád, že tě dokážu učinit šťastným.“ Řekl tichounce, ucítil bodnutí lítosti v žaludku. „Takže přijdeš?“ zeptal se, vytlačoval veškeré žalostné myšlenky ze své hlavy.

„Rozhodně! Oh!“ zakřičel, když si vzpomněl na něco důležitého, co chtěl Billovi říct. „Máš nějaké plány na víkend?“

„Ne. Proč?“

„Pojedem do města!“ Tomovy oči svítily vzrušením.

„To je tak 3 nebo 4 hodiny cesty odtud, Tome.“ Řekl sklíčeně Bill.

„Budu řídit. Výlet! No tak, Bille. Víš, kolik srandy si užijem?“ škemral Tom.

„Bude to katastrofa. Jsi si jistý, že chceš řídit celou cestu tam?“

„Já a ty, bude to skvělé!“

„Zase ty tvoje řečičky,“ zasténal Bill.

„Pro tebe všechno.“

***

Tom si stříknul trochu voňavky na krk a podíval se do zrcadla, usmíval se na svůj odraz. Usmíval se, protože si měl vyrazit s Billem, nebo protože by se konečně mohl trochu dostat k Billovu zadečku? Nebyl si jistý, ale pro jistotu dával přednost té verzi, že by se mohl dostat k Billovu pozadí.

Potřásl hlavou, popadl svou peněženku, nacpal si ji do zadní kapsy a vyšel ze dveří. O patnáct minut později už Bill scházel k jeho autu, vypadal lépe než milion dolarů. Vlasy měl narovnané dolů a slunce mu v nich dělalo světlé pruhy kontrastující proti té půlnočně černé kráse. Jeho make-up byl bezchybný jako vždy, směs černé a šedé namalovaná kolem jeho očí. Měl na sobě černý kabátek, který těsně obepínal jeho tělo, a červený šátek Hermes pečlivě uvázaný kolem krku.

„Čau,“ pozdravil Tom Billa, když vklouzl na místo spolujezdce. „Vypadáš nádherně.“

Bill udělal na Toma svůj napůl rozkošný úsměv, napůl úšklebek, a on bojoval s chutí ho políbit hned na místě. „Děkuju.“ Odpověděl Bill.

„Vyrážíme! Jsi připraven na nějakou městskou zábavu?“ zeptal se Tom a zapnul rádio.

„Jsem děsně nadšený!“ přiznal Bill a přepnul rádio na jinou stanici. „Těšil jsem se na to celý týden!“

Tom stanici znovu přepnul, když si Bill složil ruce do klína. „Nebude ti vadit, být se mnou zavřený autě 4 hodiny?“ zažertoval.

„Tome.“ Bill převrátil oči, koutky jeho rtů se zvedly do úšklebku. „To je ta nejlepší část dneška!“ řekl, jako by to byla samozřejmost.

Tomovo srdce narazilo do hrudního koše, bušilo a naráželo do všeho kolem, když cítil nekontrolovatelný úsměv plížící se mu na tvář. Bill byl tak sladký

Bill si znovu přepnul rádio po svém a propletl své prsty s Tomovými, takže si rádio nemohl přepnout zpátky. Tom po Billovi střelil hravý nesouhlasný pohled, zmáčknul jeho prsty a palcem přejížděl po Billově saténově hladké kůži.

„Máš štěstí, že tě mám rád,“ zamumlal Tom.

„To teda mám,“ pípnul Bill, očividně byl se sebou spokojen.

Po pár hodinách a mnoha hravých konverzacích přijeli, zaparkovali v garáži a rozešli se podél chodníku. Každý jen tak pobíhal kolem a vypadal, že má něco důležitého na práci, ale Tom s Billem líně procházeli ulicí, drželi se za ruce a prodírali se davem.

„Okej,“ vydechl Tom, jeho hřejivý dech zmrznul ve vzduchu v obláček páry. „Něco jsem si naplánoval. Řekni mi, co bys chtěl dělat.“

Bill pokýval hlavou.

„Můžeme jít do muzea na konci ulice, můžeme si udělat piknik v městském parku, i když je zima, večeře v restauraci, můžeme jít nakupovat,“ šťouchl žertovně do Billa. „Nebo můžeme jít na trajekt, nebo se můžeme prostě jen tak procházet a jít s davem. Co myslíš?“

„Budeme se chvíli jen tak procházet. Prozkoumáme to tady.“ Řekl Bill. Vypadal šťastně. „Zbožňuju město!“

„Já taky. Vždycky mám pocit, jakože sem patřím.“ Odpověděl Tom, vzhlížel k budovám.

„Co máš na tom nejradši?“ zeptal se Bill.

Tom se zamyslel. „Tu atmosféru! Je to ten život, lidé, kteří chodí kolem a nezajímají se, co si druzí myslí a co říkají. Jsou tady, aby udělali to, co potřebují. Například, podívej se na toho chlápka.“

Tom ukázal na muže sedícího na lavičce. Měl jasně růžový mohawk, který mu na hlavě stál rovně vzpřímeně, kroužek v nose spojený řetízkem s náušnicí. Pod černou bundou nosil světlou síťovinu a na nohou boty vysoké až ke kolenům.

„Měl by to být ten nejdivnější chlápek, kterého jsem kdy viděl. Ale teď, je to součást města. Sereš na to, co o tobě lidi říkají, protože každý tady je jiný. U nás je všechno okamžitě pod kontrolou a zanalyzováno. Lidi pomlouvají a melou hovna. Tam jsou všichni stejní. Konformisti. Pokrytci. Ale tady ne. Tady můžeš být, kým chceš a cítit se v tom dobře.“

Bill oněměl. Nikdy si neuvědomil, že to takhle cítí. Že ho vážně otravuje, co si lidé myslí a říkají, přestože sám říkal, že je mu to jedno.

„Myslím tím, když se podívají na mě, jak chodím s tebou,“ pokračoval Tom ve svém proslovu, „lidi jsou pořád ohromení, že někdo jako ty, mohl dát šanci někomu, jako jsem já. Kluk, který spí s každým a paří, kde může, chodí s nejpopulárnějším a nejkrásnějším klukem na škole. Všechny ty věci, co si o nás povídají za našimi zády, jsou to sračky. Ale tady… Podívej, ani jeden člověk se na nás nepodíval a nehodil po nás ošklivý pohled, ani si nezačali šeptat, aby se to nedoneslo k nám. Tady jsme jen my, a nikoho to nezajímá.“

„Tome…“ řekl potichounku Bill. „Vážně tě lidi u nás doma tak znechucují?“ byl podivně smutný z Tomových myšlenek, cítil se zraněný lidmi u nich doma.

„Ne pořád, ne. Naučil jsem se to nevnímat. Každopádně, jednou za čas to na mě přijde a já se takhle rozmluvím!“ hořce se zasmál.

„To je v pořádku. Rozumím ti.“ Řekl Bill upřímně. „Máš pravdu. Lidi u nás doma jsou prostě tak …“ odmlčel se a hledal to správné slovo.

„Hloupí?“ navrhnul Tom.

„Ubozí,“ dodal Bill.

„Snobští.“

„Falešní!“

Chlapci se na sebe usmáli.

„Víš, jaký je teď měsíc?“ zeptal se najednou Bill.

„Je leden? Skoro únor?“ odpověděl zmateně Tom.

„Jo.“ Řekl Bill jednoduše.

„A?“ zeptal se Tom, když zahnuli za roh do další dlouhé ulice.

„No, už spolu nějakou dobu chodíme.“ Řekl Bill. „V říjnu jsi mě začal sledovat, a já se ti dost bránil.“

„To teda určitě!“ zasmál se Tom.

„Od listopadu spolu chodíme a je skoro únor. Bude to něco přes tři měsíce.“

„To tak rychle?“

„Jo, zamysli se nad tím, v květnu škola nadobro končí. Za další tři měsíce bude konec!“

„Wow.“ Čas letěl a Tom si to ani pořádně neuvědomoval. „Kurva, tenhle rok utíká tak rychle!“

„Já vím!“ souhlasil Bill, a myslel na to, jak jednoduché bude vyhrát jeho sázku. Už mu zbývaly jen tři měsíce, a Tom se teď zdál snesitelný. Dokonce by mu ani nevadilo, kdyby to po květnu pokračovalo! S Tomem se bavil a měl pocit, že získal dobrého kamaráda. Byl sakra šokovaný, ale šťastný.

Došli k malému parku, který byl nyní opuštěný kvůli chladnému počasí, ale pěkně útulný, takže to ani jednomu z nich nevadilo. Posadili se na lavičku, aby si po jejich procházce udělali přestávku. Bill něco vytáhl z kapsy. Byl to malý sáček plný chleba.

Tom vytřeštil oči, naklonil hlavu na stranu. Bill si toho všimnul, když odtrhával velký kus chleba, rozdrobil ho na menší kousky a hodil ho směrem k holubům. Konečně pohlédl na Toma, který mu stále uštědřoval ten samý divný výraz.

„Co?“ zeptal se nevinně Bill.

„Ty ňoumo!“ vykřikl Tom, smál se Billovi.

„Co!! Rád nosím ptákům něco k jídlu!“ bránil se Bill a hodil kousek na Toma.

„Ňoumo.“ Pokračoval Tom, když se vyhýbal letícímu chlebu.

„To nejsem!“ trucoval.

Tom popadl Billův obličej a tvrdě ho políbil na jeho trucovitě našpulené rtíky. Bill se nemohl bránit, a tak se jen odevzdal Tomovu polibku, okusoval jeho stříbrný piercing.

„Bože, chtěl bych jít dolů ulicí a vidět tě tady sedět na lavičce uprostřed hejna ptáků!“ řekl Tom, když přerušil jejich polibek.

„A určitě by ses ke mně přidal, protože se ti to tak líbí!“ odsekl Bill a podal Tomovi kousek chleba na házení.

„A máš sakra pravdu, že bych se přidal,“ řekl Tom a políbil ho ještě jednou, vzal si trochu chleba z Billových rukou.

„Mám tě rád.“ Řekl najednou Bill, slova mu vyletěla z pusy. A myslel je vážně. Měl Toma rád. Víc, než by kdy sám chtěl. Víc, než kdy někoho rád měl.

Tom se na něj směšně podíval, skoro jako by koukal skrz něj. „Proč? Co na mně vidíš? Proč se se mnou zahazuješ?“ zeptal se Tom. Poprvé se cítil špatně kvůli té sázce. Něco ho tížilo v žaludku, cítil se nemocný.

Bill neodpověděl. Místo toho se na Toma vrhnul, aniž by se staral, jestli je někdo uvidí nebo ne. Jeho ruce v rukavicích se propletly s Tomovými cornrows, když svého přítele ulíbával k smrti. Přitlačil Toma na lavičku a své tělo těsně přilisoval k tomu jeho.

Tom mu vášeň oplácel, ale pak si uvědomil, že mu Bill neodpověděl. Jemně ho od sebe odstrčil, vzal jeho ruce do svých. „Neodpověděl jsi mi.“ Poukázal a usmál se.

„Já nevím, Tome. Jsi prostě… něco zvláštního. Děláš mě šťastným a nebojíš se být tím, kdo jsi, i přesto, co říkají ostatní.“ Odpověděl Bill bez dechu.

Tom se zadíval na své boty, cítil vinu. „Jsi pro mě moc dobrý.“ Lehce zamumlal. Bill natáhl ruku a dotknul se jeho tváře konečky svých kožených rukavic.

„Pojď. Půjdeme někam na večeři,“ řekl Bill, když zaznamenal Tomův smutek.

„Večeře zní skvěle!“ řekl Tom, vstal z lavičky a snažil se zakrýt cokoliv, na co předtím myslel. Postavil se a podíval tázavě dolů na Billa.

„Co?“ zeptal se Bill.

„Je ti zima?“

„Ani ne. Trošku na nohy.“ Odpověděl, třel si o sebe prsty ve svých botách a díval se na arogantní výraz ve tváři svého přítele.

„Oh, máš modré rty,“ poukázal Tom.

„Mám?!“ Billovy prsty vylétly nahoru k jeho rtům.

„Jo, myslím, že potřebují zahřát.“ Řekl Tom a zamyšleně pokýval. Vytáhl Billa na nohy a obtočil své paže kolem jeho pasu, přitáhl si jej blíž.

Bill převrátil oči. „Oh ano,“ řekl sarkasticky. „Opravdu mrznou!“

„No, pojď blíž,“ řekl Tom, naklonil svou tvář k Billově, jeho sladký, horký dech se roztříštil o Billův obličej.

„Opravdu tě mám rád.“ Vydechl Bill, jejich rty se o sebe lehce otřely. Billův nos se lísal k Tomovu, než se nahnul pro další lehký polibek.

Tomova hlava se uvnitř točila. Křičel sám na sebe kvůli tolika různým věcem. Opakovaně je vytlačoval ze své hlavy, ale vždycky se vplížily zpátky. Jedna jeho polovina se cítila jako špína, a on nevěděl proč. Vlastně to celé fungovalo v jeho prospěch. Vždycky to byla součást plánu…

Takže proč se cítil tak na hovno?

„Já tebe taky,“ řekl Tom, napůl se usmíval, pusinkoval jeho nos a snažil se ignorovat ten páchnoucí zmatek myšlenek v jeho hlavě. „A teď pojďme pryč z toho mrazu.“ Řekl a vzal Billa za ruku.

„Možná, když budeš hodný chlapec a sníš celou večeři, nechám tě zahřát i něco jiného.“ Řekl Bill nonšalantně, mrknul na něj.

Tom se zašklebil. „Nedělej si ze mě srandu! Večeře zahrnuje i desert?“

„Ne,“ odpověděl Bill samolibě. „Desert jsem já!“

„Můj oblíbený!“