autor: Catherine & Kerli
(Tom)
Ležím v hotelové posteli a zírám do stropu. Končetiny mám ledabyle pohozené. Sem ve stejné pozici už minimálně hodinu. Tmavě modré dlouhé závěsy mám zatažené. Všude je tma a ticho, kromě mého slyšitelného mělkého dechu. Přemýšlím nad tím, co jsem to vlastně udělal. Možná jsem to vážně přehnal. Ale copak za to můžu? Já nejsem ten, kdo mu dal kudlu ke krku. Jasně, teď mě má určitě za svini. Může to brát i tak, že jsem mu tím znemožnil účast na zítřejší soutěži. Nebylo to sice úmyslný, ale nějak se bránit musím. A srát na hlavu si zrovna od něj nenechám. Nikdy.
Mírně pootočím hlavu ke dveřím do pokoje. Kulatá klika cvakne a do pokoje vnikne proužek světla z osvětlené chodby. Zamžourám.
„Nikoho tu nechci,“ zachraptím a zase otočím hlavu zpět na strop.
„Nikoho tu nechci,“ zachraptím a zase otočím hlavu zpět na strop.
„Fajn, jak myslíš. Nevím, kdo jinej ale vyřeší problém s dodávkou toho heráku,“ podle hlasu rozeznám Maxe. Problém s dodávkou? To má být zase co. Lepší už to bejt nemohlo, opravdu ne. Jestli to takhle půjde i zítra… Mám se na co těšit. Hlavně, pokud se Bill omluví ze zdravotních důvodů a prokecne to, co jsem udělal já. Neznám ho, nemůžu tvrdit, jak moc velká svině je. Tiše zavrčím a nadzvednu se na loktech. Zašmátrám k nočnímu stolku a rozsvítím lampičku. Ihned pod návalem světla přimhouřím oči. Vydechnu.
„Tak mluv… v čem je problém?“ vyškrábu se do tureckého sedu na kraji postele. Aniž bych ho vyzval, vleze do pokoje a těžké dubové dveře za sebou zavře. Pravděpodobně to bude i rozumnější, že náš rozhovor neuslyší všichni.
„Tak mluv… v čem je problém?“ vyškrábu se do tureckého sedu na kraji postele. Aniž bych ho vyzval, vleze do pokoje a těžké dubové dveře za sebou zavře. Pravděpodobně to bude i rozumnější, že náš rozhovor neuslyší všichni.
„Chce víc, než chtěl při domluvě. Chtějí půl mega.“
Vykulím oči. COŽE?!
„To si dělá prdel, ne? Kde si myslí, že ty prachy asi beru? Z prdele si je nevybírám!“ vyjeknu a rozhodím rukama. Zasměje se a zakroutí hlavou. Co mu na téhle situaci přijde sakra vtipný?! Mám chuť něco rozbít a on se mi tady směje do ksichtu! Zatnu ruku v pěst. Potřebuju do něčeho bouchnout.. Ale musím se ovládat. Nesmím ublížit ještě Maxovi.
„To si dělá prdel, ne? Kde si myslí, že ty prachy asi beru? Z prdele si je nevybírám!“ vyjeknu a rozhodím rukama. Zasměje se a zakroutí hlavou. Co mu na téhle situaci přijde sakra vtipný?! Mám chuť něco rozbít a on se mi tady směje do ksichtu! Zatnu ruku v pěst. Potřebuju do něčeho bouchnout.. Ale musím se ovládat. Nesmím ublížit ještě Maxovi.
„Nevím, proč si to vymyslel,“ pokrčí lhostejně rameny. Jasně. Jemu o prdel nejde, že. Teda… Ne doslova. Půjde mu o prdel, jestli se bude chovat jak debil!
„Něco mu určitě nesedlo. Zkontaktujte ho ještě a zkuste to usmlouvat. Pokud to nezabere, nabídněte mu nějaký naše děvky z týmu,“ svalím se zase na záda. Bouchne mě do břicha. Kretén. Zabil bych ho, kdybych neměl svaly a rána se neodrazila od nich, tudíž jsem ji tolik nezaznamenal. Si myslí co? Že jsem boxovací pytel? Ať si napíše Ježíškovi, když po něm tak touží a nebuší do mě.
„Super, kámo. Zkusím to,“ mrkne na mě a zvedne se. Bych mu radil, aby vypadnul. Jsem unavený… A musím mít sílu na zejtřek. Tu malou čubku vyhrát nenecháme.
Unaveně zavřu oči a poslepu ze sebe stahuju oblečení. Ledabyle vše pohodím na zem a zahrabu se hluboko pod peřinu.
***
(Bill)
Poslepu šmátrám rukou na stolku, kde řinčí budík. Tak šíleně nenávidím tenhle zvuk, který oznamuje, že musím vstávat a něco dělat. Například dneska. Musím vstávat takhle brzo, abychom si ještě stihli projet sestavu, než půjdeme na plac. Nesmíme udělat sebemenší chybu a udělat radost tak… Tomovi. Musíme být nejlepší. Oni jsou nejsilnější konkurenti, o zbytku nemluvím. Ani to nemá cenu, ztrácet s nimi čas. Můžou rovnou říct, že jsme nejlepší a blablabla. Stejně to řeknou, tak co.
Posadím se a usyknu. Zase si zpátky lehnu. Co má znamenat to, že mě bolí… zadek? Nedělal jsem s nikým nic, ne? A kdyby jo… Sakra! Začínají se mi vracet malý obrázky vzpomínek.
Já, temná ulička, Tom, můj křik, jeho smích… Ne. On mě doopravdy… Ani na to nemůžu myslet. Vzlyknu. Bolí to. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Tak snad možná ještě víc. Zničil moji hrdost, všechno. Pochybuju o tom, že by si to nechal jen tak… Pro sebe.
Nakrčím nos, když slyším spláchnout záchod. Není tady, že ne…? Spadne mi snad celá skála ze srdce, když klapnou dveře a za nimi se objeví ospalý Mathias s ručníkem okolo krku a kartáčkem na zuby v puse. Podívá se na mě a trochu starostlivě nakrčí obočí.
„Jseš v pořádku? Jak ses vyspal?“
„Jseš v pořádku? Jak ses vyspal?“
Podívám se mu do tváře. Na jinou část jeho těla… Ani ničí jiný nemám teď opravdu náladu. Zakroutím hlavou. Jak jsem se mohl asi vyspat… Mhhh… Když se nad tím zamyslím, vyspal jsem se dobře. Akorát kdybych se nevzbudil, tak mi je mnohem líp. Nemusel bych cítit tu bolest. Sakra takhle mě zadek nebolel ani po prvním sexu!
„Nejraději bych se neprobudil,“ vydechnu a zakroutím hlavou. Zavřu oči. Zajímalo by mě, jak budu s tímhle problémem tancovat. Slyším povzdech a přibližující se kroky. Zhoupne se matrace a ucítím dotyk na tváři.
„Myslíš, že dnešek zvládneš odtancovat?“
„Myslíš, že dnešek zvládneš odtancovat?“
Vydechnu a kývnu. Nic jiného mi ani nezbývá. Kousnu se do rtu a podívám se na něj.
„Kolikátého dneska prosím tě je?“
„Dvacátého osmého dubna,“ odpoví a opře se rukama o postel.
Rozechvějou se mi rty, začnu nasucho polykat. Skrčím se na posteli, zrychlí se mi dech i tep. Opravdu je to už rok… Od doby, co Fabian umřel? Nechtěně vzlyknu. A znovu a znovu. Začnu si utírat zbloudilé slzy, chvěju se. Jak to může být už taková… doba? Uslzeně se podívám na Mathiase.
„Dneska to je… rok,“ zašeptám a přitáhnu si do náruče plyšového medvěda právě od Fabiana. Pevně ho k sobě přitisknu. Pravděpodobně bude mokrej… Jako pokaždé, když ho k sobě tisknu. Mathias sklopí pohled a pohladí mě po vlasech.
„Já vím… mám… odejít?“
Vzlyknu a otřepu se. Sám nevím, co chci. Znovu se na něj podívám a zakroutím hlavou. Pomalu se vyhrabu z postele s plyšákem pod rukou. Snažím se normálně dýchat.
„Nemusíš. Buď tady prosím se mnou. Když tak ti řeknu. Půjdu tancovat… Budu tancovat dneska pro Fabiho. Jenom pro něj,“ hlasitě vzlyknu a otřu si oči. On se na mě bude dívat, určitě. Přál by si… Abych tam šel. A já to udělám. Pro něj. Budu se snažit, jak nejvíc budu moct.
autor: Catherine & Kerli
betaread: Janule
krásnej díl:)furt jsem na Toma naštvaná ale snad to daj brzy do kupy:D zajímalo by mě kdo to vyhraje…fandím Billovi:D
Tom mě v předchozích dílech pěkně nas**l…!! Billa mi je líto…:( Musí to Bill vyhrát…:) Zaslouží si to..:) Těším se na další dílek…:) Mooc…;)
Billa mi je nehorázně líto, jak kvůli tomu co mu Tom udělal, tak kvůli tomu že to je rok co mu zemřel Fabian. Jsem na Billově straně, to rozhodně, po tom co Tom udělal Billovi nejsem ani schopná mu fandit. Takže Bill! :]
Těším se na další dílek, jako i holky přede mnou :]
ÁÁÁÁÁÁÁch…chudák Bill…moc by mě zajímalo, co se stalo tomu fabiánovi…A taky by mě zajímalo, jak se oba – tom i Bill – dostali na ulici