autor: LilKatie
Oběma chlapcům bylo řečeno, že na ně v jejich pokojích čeká oblečení na večer, a že je, až bude čas, vyzvedne ochranka. Oba nastoupili do výtahu, který se rozjel směrem dolů.
Tom se po chvilce ticha otočil na elfa. „Ten chlap je magor, co?“
Bill se jen tiše zasmál a trochu zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že je magor… Jen… Je trochu zvláštní, to připouštím, ale…“
„A to, jak ti šahal na uši, to bylo prostě strašně divný… proč by někdo chtěl někomu šahat na uši? Šílenost…“
Elf pokrčil rameny. „Nepřijde mi, jsem na to zvyklý, řekl bych, že k tomu ten tvar prostě jen vybízí… mamka mě takhle jako malého vždycky uklidňovala, když mi bylo smutno. To je to samé, jakože ty máš vlasy jako hady… Neříkej mi, že si ti na ně nikdy nikdo nechtěl sáhnout…“
Tom se zamyslel, Bill měl vlastně svým způsobem tak nějak pravdu. Tom často holkám sahal na spoustu částí těla. Ale stejně, ten chlápek Tomovi stále připadal jako pošuk. „Stejně je to divný, jako by tě balil… Nechutný…“ zachvěl se.
„Nechutný?“ podíval se na něj elf nechápavě. „Co je na tom nechutného? Myslíš si snad, že jsem tak ošklivý, že by mě nikdo nemohl chtít svést?“ zamrkal.
„N-ne! Tak jsme to nemyslel! Já jen… jak… to je jedno, jen nechápu, kdo by chtěl elfa, když…“
„Když co?“ zeptal se Bill s šokovaným výrazem ve tváři.
„Když každého jen zneužijete…“ zamumlal mladík, výtah zastavil.
Bill zamrkal, skousl si ret a s očima plnýma slz rychle odešel k sobě do pokoje. Už neměl na žádný večírek náladu.
**
William zašel do svého hotelového pokoje a sedl si sklesle na postel vedle připraveného oblečení, které leželo nerozbalené v obalu jako z čistírny. O čem to Tom proboha mluvil? Kde přišel na takové hlouposti? Elfové nikdy nikoho nevyužívali, právě naopak, lidé využívali právě je, kvůli jejich neskonalé kráse a bohatství. Oči ho od slz nepříjemně pálily, rychle si je promnul hřbetem ruky, který si tak celý zamazal od černých očních stínů. Roztřeseně vydechl a položil se na postel, za zdmi svého pokoje zaslechl tlumené hlasy. Jeden z hlasů mu byl až podezřele povědomý. I přes bolest, která mu právě svírala srdíčko, nastražil bedlivě uši.
**
„Večírek?!“ zeptala se Stefani s naléhavostí v hlase.
„Ano, večírek, prý večírek na počest velké návštěvy…“ přikývl špeh.
„On dělá večírek na počest toho elfího červa a toho pitomce?!“ rozkřikla se, jako by ji nezajímalo, že by ji někdo mohl slyšet. Rozčíleně přecházela po pokoji.
„Už to tak vypadá, paní…“ přikývl a čarodějka se zamračila, rty se jí semkly do úzké linie, po chvíli ticha se rozplynuly do spokojeného úsměvu.
„Mám nápad…!“ zasmál se nadšeně.
**
Bill sebou trhl, když uslyšel třísknutí dveřmi u Toma v pokoji. Na chvíli byl naštvaný, že neslyšel, jaký nápad ta osoba, která jistojistě byla tatáž, která zamordovala jeho rodiče (alespoň to si elf myslel), a zpustošila celé elfí království, dostala.
Utřel si slzy zpod očí, hlasy vedle v pokoji už utichly a dveře, které propojovaly jeho a Tomův pokoj, se pomalu otevřely.
„Bille?“ zašeptal tichý chraplavý hlas, který patřil Tomovi, a elfovi se v krku zadrhl dech. Neotočil se k němu. „Ty… Ty se na mě zlobíš, že jo?“ mumlal.
Will trochu zavrtěl hlavou. „N-Nezlobím…“ špitl slabým hláskem, samozřejmě, že to byla lež.
„Ty brečíš?“ naléhal dál mladík, který v Billově hlase slyšel skrytý vzlyk, který se i přes Billovo snažení pokoušel vydrat z jeho úst. „Já jsem… nechtěl jsem ti nijak ublížit, Bille…“ mluvil tiše, posadil se vedle něj na postel, ale elf se stále neotáčel, stále k němu ležel otočený zády. Tom se odmlčel, v tichosti si kousal ret, nevěděl, co říct, nikdy nebyl moc dobrý v utěšování ostatních lidí (a už vůbec ne elfů). Po té chvíli přemýšlení si vzpomněl na to, co mu Bill říkal ve výtahu, a pomalu zvedl ruku. Jemně Billovi přejel konečky prstů po hraně jeho špičatého ucha. Zamrkal. David měl pravdu, opravdu mu v nich lehounce a příjemně brnělo. Tom ho po uchu chvíli jemně hladil, a po pár okamžicích cítil, jak se Bill uvolnil, a jak z jeho rtů začínalo vycházet tiché vrnění. Slabě se usmál.
Když si Bill uvědomil, jaký zvuk, že to vychází z jeho úst, začervenal se a okamžitě přestal, tohle trochu nevychytal. „N-nechtěls mi ublížit?“ zašeptal. „Tak proč říkáš takové věci? Já taky neříkám, že lidé jsou hloupí a hamižní a sobečtí a pokrytečtí, i když si to myslím…“ Tom si tiše odfrkl.
„Nejsme hloupí…“ zasmál se tiše a Bill se k němu konečně otočil čelem, oči měl celé opuchlé od slz, jedna další mu vyklouzla ze slzného kanálku a v podobě perly dopadla na matraci, Tom na ni zamrkal. „Co to….?“ Vzal ji mezi prsty a prohlížel si ji. „To je perla? Ty brečíš perly? Jak je to možný?“ nechápavě krčil obočí a zkoumal ji přivřenýma očima. Bill malinko pokrčil rameny.
„To všichni elfové, alespoň ti, kteří jsou nesmrtelní…“ zamumlal tiše, Tom se pohledem od perly vrátil zpátky k němu.
„Ty jsi nesmrtelný?“ zamrkal.
Bill přikývl. „Ano, vždyť jsem ti to říkal, už tenkrát… ale… Vlastně, nejsem nesmrtelný, tak jak si vy lidé myslíte, že jsme nesmrtelní… Nemůžu umřít stářím, tak je to, jinak ostatní mě zabít můžou… Ale to lidé nevědí, to vědí jen čarodějnice a kouzelníci a skřeti… Hobiti to nevědí, proto na nás nikdy neútočí, protože jsou moc líní, dělat něco, co by nemělo žádný výsledek… a Lidé, ty si myslí, že jsme nesmrtelní, protože, jak jsem řekl, věří jen tomu, co si kde přečtou…“
„Páni…“ zamrkal užasle Tom. „To musí být ale pěkná otrava, být nesmrtelný…“ zasmál se znovu a Bill na něj překvapeně zamrkal.
„Otrava? Ty bys nechtěl být nesmrtelný?“ Tom zavrtěl hlavou. „Páni… Tak to jsi první člověk, kterého jsem potkal, který nechce být nesmrtelný… A který upustil tu perlu na zem a nestrčil si ji do kapsy, aby ji prodal za velké peníze…“ zadíval se na perličku, která se kutálela pryč od Tomovy boty.
Tom následoval Billův pohled a slabě se usmál, pak se ale znovu podíval na něj a pak na vak, ve kterém leželo na posteli Billovo oblečení, na něj v pokoji čekal úplně ten samý, i když s jiným obsahem. Hodiny nad dveřmi odbily šestou hodinu večerní. „Pořád ještě chceš jít na ten večírek? Jestli ne, tak stačí říct, řekneme to tomu šílenci a můžeme zůstat u tebe na pokoji… nebo u mě, to je fuk…“
Bill se na něj zadíval, na rtech se mu vykouzlil lehký sladký úsměv, jemně ho pohladil palcem po ruce, všechno mu už dávno odpustil. Už jen to, že za ním přišel, bylo samo o sobě hodně. Rozhodně víc, než od Toma očekával. „To nemůžeme Angel-Davidovi,“ opravil se, „udělat.“ Zavrtěl maličko hlavou. „Když dovolíš, převlíknu se teď a upravím se, sejdeme se na večírku, ano?“ Tom přikývl a zvedl se z postele.
„Dobře…“ usmál se, zvedl se z postele, sklonil se a bůhvíproč Billa jemně políbil na rty. „Uvidíme se na večírku…“ přikývl znovu a odešel ke dveřím.
„Tome?“ zavolal na něj elf, když Tom položil ruku na kliku od dveří. Mladík se s tázavým výrazem otočil, elf měl tváře růžové jako letní červánky. „Děkuju.“ Špitnul plachým hláskem, Tom se usmál a odešel k sobě do pokoje.
Jakmile se dveře za Tomem zavřely, Bill se obličejem, který měl v jednom ohni, zabořil do měkkého polštáře, usmíval se sám pro sebe jako šílenec. Dvěma věcmi si byl už teď jistý, na večírek půjde a bude tím nejkrásnějším stvořením v místnosti, už jen kvůli Tomovi, chtěl mu ukázat, jak okouzlující elfí princ dokáže být.
autor: LilKatie
betaread: Janule
Vice polibků, prosím! 😀 ♥♥
kráááása….fakt krása. sice sem myslela že toma nakopu za to co Billovi řekl, ale vyžehlil si to :)))
Je to sladký ♥ Nechápu, že Tomovi nepřijde zvláštní, že Bill pláče PERLOVÉ SLZY! Ale určitě by mu to mohlo v hlavě trošku šrotovat, že?O:)) Každopádně jsem zvědavá, jak bude Bill vypadat na té párty. Jak Toma okouzlí a všechno kolem toho ♥ Už teď jsem moc nedočkavá po dalším díle 😉
Úžasný, jako vždycky!
Už se moc těším na pokráčko, jsem zvědavá, jak bude Bill vypadat i co na to Tom. Jenom se děsim, co má ta "milá" paní *zrovna si nemůže vzpomenout na její jméno*, která vězní Billovi rodiče, za lubem?
Krásne, dojemné.
Som zuvedavá čo ta čarodejnica vymyslela. Tweším sa na večierok.