autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Další den mi volal Robert, jestli bych nemohl přijít. Měl jsem mít původně volno, ale stejně jsem neměl nic na práci, takže jsem jako vždy podle jeho žádání přijel. Bylo kolem pěti odpoledne, když jsem zaparkoval před klubem svoji Audi R8. Vystoupil jsem, zamknul svého miláčka a zašel do klubu. Byl jsem celý černě oblečený, jen kalhoty jsem měl volné a džínové, ovšem byly také tmavé. Došel jsem k baru a poupravil si šátek kolem krku. Nikdo tu nebyl. Všechno se tu rozjíždělo až kolem sedmé večer.
„Čau, Harry,“ pozdravím ho.
„Nazdárek, Tome, dáš si něco k pití?“ zeptá se hned.
„Vlastně ani ne, jdu za Robertem. Je dole v kanceláři?“
„Jo, už tam na tebe čeká. Přišel mi dnes nějaký naštvaný, takže si dávej majzla,“ varuje mě.
„Jo, byl pěkně nasranej a už tuším i proč…“ povzdechnu. „Hele, jdu. Nebo mě stáhne z kůže.“ Plesknu dlaněmi do pultu a rozejdu se dozadu. Když ovšem procházím kolem stolů, jaké je mé překvapení, že u jednoho z nich sedí Bill a… lakuje si nehty? Ani si mě nevšimne a dál si všímá svých pěstěných nehtů. Přesně, jak jede malým štětečkem, stejně tak si objíždí rty i jazykem. To se mi snad zdá. Ten kluk je zvláštní… vážně zvláštní.
„Ehm, ehm,“ odkašlu si pobaveně nad ním. Hned zvedne hlavu a usměje se.
„Ahoj,“ šeptne a odloží lak stranou.
„Ahoj,“ uchechtnu se a ihned ho zastavím. „Ne, pokračuj. Jen procházím.“
„Už je to hotové,“ uculí se. „Ani na chvíli si nepřisedneš?“
„Musím za šéfem,“ zatvářím se děsně tragicky.
„Aha, tak to raději běž,“ mrkne po mně. Kývnu a chci se zas rozejít, jenomže se opět zastavím a o krok couvnu. Možná bych mohl…
„Ale až to vyřídím, pozvu tě na drink, ok?“ usměji se.
„Wow,“ zasměje se. „Beru tě za slovo, budu čekat…“
„Za chvilku tu budu, je to určitě jen na chvilku,“ ujistím ho, „tak počkej na baru… Billy,“ dodám s malým pobaveným úšklebkem a rozejdu se. Nevím proč, ale to oslovení „Billy“ se mi na něm líbí. Sedí to k němu.
„Počkej,“ řekne ještě, tak zastavím. Jen pozvednu obočí, když ke mně dojde.
„Jsi jediný, kdo mi takhle říká…“ zastaví se těsně u mě. Eh?
„…vadí ti to?“ podivím se. Vždyť to je pěkné.
„Ne, naopak,“ usměje se nevinně. Oh, jemu se to líbí. To je super. Mně totiž taky.
„V tom případě doufám, že budu jediný, kdo tě tak bude oslovovat,“ oplatím mu úsměv. Odstoupím od něj, a když projdu dveřmi, sejdu dolů do Robertovy kanceláře.
Přijdu před dveře, zhluboka se nadechnu a zaklepu. Okamžitě se ozve hrubý hlas.
„Dále,“ řekne, podle hlasu v tom rozeznám Roba. Tak tedy vezmu za kliku, vejdu a zase za sebou zavřu.
„Dobrý večer,“ pozdravím slušně a kývnu.
„No konečně jsi tady, Tome,“ řekne o něco klidněji, a dokonce se na mě pousměje. „Mám pro tebe práci.“
„Jakou?“ zeptám se se zájmem, ačkoli se u toho zamračím. Měl jsem mít dnes volno!
„Nejdřív se posaď a já ti všechno řeknu,“ pobídne mě, přičemž pokyne rukou ke křeslu naproti němu. Sundám si černý kabát, a když se usadím, opřu se do křesla.
„Doutník?“ nabídne mi.
„Ne, díky. Nekouřím,“ odmítnu a trochu si poposednu. Sice kouřím, ale ne doutníky.
„Takže… oč se jedná?“ zeptám se na rovinu. Nemám rád zbytečné okecávky. Robert povzdechne, zapálí si a chvíli mě pozoruje, až se konečně nadechne ke slovu.
„Potřebuji, abys mi pro něco dojel…“ Oh come on, man! Kazíš mi plány na večer!
„Uhm… dobře. Co to je?“ optám se.
„Jsou to tři zlaté cihly,“ přizná, i když vidím, jak moc se mu to nechce říkat. Co prosím? 3 zlaté cihly? Celkem dlouho mi trvá, než znovu promluvím.
„Dobře…“ odkašlu si a začnu si kousat ret. „A proč to musím dělat zrovna já, když mám mít volno?“ zeptám se. „…tedy chci tím říct, že to mohl udělat i Vincent.“
„Ano, to mohl. Ale chci, abys mi je přivezl ty, Tome. Budu upřímný. Nevěřím Vincentovi tak jako tobě. Oba víme, že je trochu… no, je dost velký kretén a člověk nikdy neví, co mu přeskočí v hlavě…“ To je pravda. Jednou si usmyslel, že chce moje auto, tak na mě ten čůrák mířil zbraní a chtěl mě odstřelit. Debil zasranej. „Proto potřebuji právě tebe, Tome.“
„Tak dobře… Stačí mi říct adresu, podmínky a já to přivezu. Není problém,“ odsouhlasím a otřu si o sebe dlaně. Robert mě seznámí s podmínkami a řekne mi adresu, kde jsou. Jakýsi Albert mu je ukradl. A jelikož to je gangster, nezapomněl mi do ruky strčit zbraň. Super. Opět budu nasazovat svůj krk pro jeho zkorumpované prachy. Ale co, po tom všem, co pro mě udělal, mu to dlužím. Takže se zvednu, strčím si zbraň za kalhoty, vezmu si kabát do ruky a opustím jeho kancelář.
Když vyjdu nahoru do klubu, Bill už sedí u baru. Povídal si s Harrym. Jen tak pomalu si hrál s řetízkem. Položím na bar svůj tmavý kabát a přisednu si vedle něj jen v bílém volném triku s nějakými nápisy. Hned se na mě usměje.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ řekne potichu.
„No… nastal malý… velký problém,“ povzdechnu a kývnu na Harryho, aby mi nalil něco bez alkoholu. Je mi celkem trapně, že jsem ho nejdřív pozval na drink, a teď to musím zrušit.
„Co se děje?“ nahne se ke mně Bill.
„Říká se mi to těžce, ale musíme tohle přesunout na jindy,“ přiznám. Je mi to nepříjemné, vždycky držím slovo.
„Co tohle?“
„To pozvání na drink. Ovšem… můžeš si objednat a já to zaplatím, ale já musím pro něco dojet šéfovi,“ povzdechnu a převezmu si od Harryho pití. Podepřu si hlavu rukou a zamyšleně se napiji. Abych byl upřímný, do tohohle se mi ani trochu nechce. Je rozdíl okrást jiného gangstera a zabít někoho, kdo vás zradil. …No, dobře. Bez komentáře.
„Myslíš, že mi jde o ten drink?“ zeptá se Bill. Podívám se na něj. Usmívá se.
„…nevím. Asi ne,“ povzdechnu jen znovu a zoufale pozoruji skleničku. Vůbec nevím, jak to celé udělám. Na to nemám mozek. Ne dnes. Když musím pracovat, dám si ráno kafe. Bez kofeinu mi to nemyslí. A dnes jsem kafe neměl, jelikož jsem měl mít volno. Prostě tam vtrhnu, namířím mu na hlavu, vezmu kufr a odjedu. Ať si Robert pak už dělá, co se mu zachce.
„Chtěl jsem si popovídat. Ale jestli spěcháš… běž. Můžeme i jindy, když budeš mít zájem,“ usměje se nevinně.
„Zájem by byl, ale nevím, jestli se vrátím v tomhle stavu, v jakém odcházím,“ zvednu se líně ze židle a začnu si oblékat kabát.
„Snad se vrátíš i v lepším a budeš mít lepší náladu. Sluší ti…“ už se jen pousměje a zvedne se. „Jdu se připravit na večer.“
„Počkej,“ přichytím ho za ruku. „Přijdeš mě pak navštívit do nemocnice? Bude se mi hodit něčí společnost.“ Nepočítám s tím, že se vrátím celý. A pak by mě tam mohl někdo chodit navštěvovat. Aspoň bych se tam tolik nenudil.
„Do nemocnice?“ řekne překvapeně, „ne, ty přijdeš sem, podívat se na mě, jak mi to jde,“ uculí se.
„Jak jsem řekl, nevím, jestli se vrátím celý…“ pustím jeho ruku a zakroutím hlavou. Obléknu si kabát a upravím si šátek kolem krku. „No… když tak řekni tady Harrymu. Ten určitě bude vědět, až mě přivezou po kouskách,“ zasměji se. Harry rozhodně přikývne.
„Ale no tak, muž jako ty…“ pousměje se. „Drž se.“
„Díky. Ty taky,“ popřeji mu. „A nezapomeň. Chlapi tady umí být hnusní,“ řeknu mu tiše. Snad si to opravdu vezme k srdci. Nerad bych zjistil, až se vrátím, že ho nějaký debil odstřelil… Jestli se vůbec vrátím.Nemysli na to, Tome, nemysli.
„Nezapomenu, dám si pozor,“ usměje se a pomalu odchází. Kývnu, zhluboka se nadechnu a vyjdu vstříc novému nebezpečí.
Přijel jsem k budově, ke které jsem měl. Bylo to několikapatrové parkoviště v centru města. Koho by napadlo, že tady někdo ukryje do kufru auta zlaté cihly? Byl jsem obeznámen s tím, že se tu někdo může objevit. Původně byla akce naplánována tak, že jsem měl jet přímo do domu toho hajzla, co Robertovi ty zlaté cihly ukradl. Ukradl je mimochodem při převozu ze zámoří. Ale na poslední chvíli se Robert dozvěděl od svého zdroje, že Albert (ten gangster) změnil plán večera a zajede si na večeři do města. A měli jsme ohromné štěstí. Velikánskou náhodou se Albertovi totiž ozval jakýsi chlápek, který za ty cihly nabízel mnohem větší cenu, než měly hodnotu. A to samozřejmě Albert nemohl odmítnout. Také už vůbec nemohl tušit, že to je jen past, kterou Robert připravil a ten chlápek je jeho známý. Proto je musel vzít s sebou na tu večeři. Mým úkolem zatím bylo ty cihly ukrást. Nejdříve jsem se měl podívat do kufru jeho auta, zdali je tam pro jistotu nenechal. Kdyby se tak nestalo, měl jsem vběhnout do restaurace a zkrátka mu kufřík vzít, přičemž bych mu mířil na hlavu zbraní. A to byl celý ten geniální plán. Asi jsem se neměl ani čeho bát… Tedy kromě toho, že si ten gangster zapamatuje můj ksicht a brzy mě oddělá. Ale to byl jen menší detail.
Jezdil jsem pomalu mezi patry a hledal žluté Lamborghini Murcielago. Těch tu určitě moc nebude, takže nebude až tak těžké to jeho fáro najít. Když jsem ho konečně zahlédl na pátém patře, zaparkoval jsem nedaleko něj. Jen jsem seděl v autě a přemýšlel. Nakonec jsem vytáhl iPhone a napsal Robovi, aby zkontaktoval toho známého, zda-li má Albert kufřík na schůzce. Bylo by zbytečné to auto zničit a spustit alarm, když se zkrátka můžu zeptat. Zhruba do pěti minut mi přišla odpověď, že kufřík s sebou nemá. Tím pádem musel být v autě.
Nasadil jsem si kuklu kvůli kamerám a tiše vystoupil z auta. Sice jsem tady neviděl nikoho, kdo by to auto hlídal, ale zdá se mi nepravděpodobné, aby Albert nechal takovéhle auto, v němž má tři zlaté cihly, nehlídané. Proto jsem vytáhl zbraň a tiše se plížil po patře k tomu autu. Stále jsem se rozhlížel a hledal stíny nebo postavy, ale nikdo tu nebyl. To se mi sakra nelíbí. To bude nějaká léčka.
Zhluboka jsem se nadechl a přistoupil k autu. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Naklonil jsem se k okénku a zadíval se přes sklo dovnitř, ale po kufříku ani stopy. Tím jsem dostal jistotu, že musí být v kufru. Přesunul jsem se dozadu a přemýšlel, jak se nejlépe do kufru dostat. Na chvíli jsem zavřel oči a vzpomínal. Dřív jsem dělal automechanika. Můj kamarád byl naprostý blázen do takovýchhle sporťáků. Stále o nich básnil. Říkal mi všechny detaily. Učili jsme se spolu krást auta. Byli jsme mladí a pitomí… Ne, že bych pobral rozum. Teď nedělám nic chytřejšího. Ale pomalu jsem si vybavoval, co mi říkal. Měl jsem výhodu, že jsem si uložil do paměti všechno, co mi kdy kdo řekl. Někdo má fotogenickou paměť, já mám tuhle.
„Hele, Tome, do většiny Lamborghini není lehký se dostat. Kufr je asi nejsnadnější přístup,“ smál se Tony a pošoupl si brýle po nose. „I kdybys rozbil okno a snažil se otevřít kufr tlačítkem, tak se ti neotevře, protože není auto nastartovaný. Kdyby ses ovšem pokusil kufr vypáčit, tak by to bylo k ničemu. Je opravdu těsně a složitě zadělaný.“
„No… To je celkem pochopitelný u takovýho auta. Ale jak se tam teda dá dostat? Je vůbec nějaký způsob?“ ptal jsem se se zájmem a prohlížel si červené Lamborghini, které nám stálo v dílně. Nějaký zazobaný blbeček se o to auto neuměl starat a odešly mu brzdové destičky. Málem se čůrák zabil. Takže nám to sem hodil, abychom mu to spravili.
„Jasně, že je nějaký způsob. Každé auto má své slabiny,“ přikývl Tony a poplácal auto po kufru. „Tady, tady a tady…“ ukázal postupně pár bodů na kufru, „…jsou jističe, které kufr chrání před vypáčením. Když se jich zbavíš, máš vyhráno. Je ale těžký se jich zbavit. Nerad to říkám, ale jde to jen zbraní. Musíš je prostě najít a střelit do nich. Pak už to lehce vypáčíš. Je to vážně lehký,“ odvětil Tony s úsměvem a napil se Spritu.
Zavrtím hlavou a proberu se z té dlouhé vzpomínky. Jo, Tony, vždycky mi budeš chybět. Děkuji za všechno, co jsi pro mě udělal… Tony byl můj přítel od dětství. Dělali jsme spolu všechno. A pak jednoho dne mi oznámil, že umírá. Měl nádor na mozku. Měsíce jsem u něj seděl v nemocnici. Nikdy jsem se z toho pořádně nevzpamatoval.
„Navždycky spolu, Tony,“ zašeptám pro sebe. Nabiji zbraň a s naprostou jistotou vystřelím do jednoho místa. Auto spustí hlasitý alarm. Neřeším to, znovu nabiji a střelím do dalšího. Naposledy nabiji a střelím. Kufr se trochu nadzvedne, jak povolí. Díky, Tony. Bez naprostého citu jsem kufr vypáčil. Auto řvalo o pomoc. Houkalo, blikalo a troubilo. Bylo mi to jedno. Vzal jsem z kufru ocelový kufřík a rozešel se ke svému autu. Najednou jsem zaslechl hlasitý výstřel a ucítil prudkou bolest v ruce.
„Kurva!“ zakřičím a křečovitě zavřu oči. Zatnu zuby a funím. Do prdele. Kolem mě létaly další kulky a někdo po mně stále střílel. Okamžitě vezmu kufřík, který mi při tom zásahu vypadl z ruky a skočím za nějakého modrého Forda. Během vteřiny nabiji a hledám pohledem nepřítele. A viděl jsem ho. Byli na mě rovnou tři. Kurva, kurva, kurva. Byl jsem schovaný za autem a snažil se zaměřit, ale tak strašně mě bolela ruka, že jsem to nedokázal. Najednou mi kolem hlavy proletěla kulka.
„Vylez, ty svině!“ zařval jeden chlap. Do prdele, jsem v háji. Zvedl jsem se a co nejrychleji i s kufříkem běžel ke své Audi. Naprosto soustředěně jsem se schovával za jiná auta a různě kličkoval, aby měli co nejmenší šanci mě trefit, jelikož stále stříleli jako pominutí. Vlastně se jim nedivím. Doběhl jsem ke svému autu a nasednul. Hodil jsem kufřík na sedadlo vedle sebe a rychle nastartoval. Ani jsem se nepoutal a hned jsem vyjel. Slyšel jsem, jak můj bok schytal pár zásahů. No, to teda ne! Kurvy zasraný! Moje auto teda ničit nebudou! Svině zkurvený! Stáhl jsem okýnko, a jak jsem odjížděl, začal jsem po nich střílet. A oni mi to opláceli. Zadní sklo zasáhli. Rozsypalo se na zem. Oh! Lásko! To už jsem ztratil trpělivost, pořádně zamířil a strefil jednoho přímo do hrudi. S hlasitým křikem dopadl na zem a začal sebou škubat.
„To je pozdrav od Roberta!“ zařvu přes celé patro. Zařadím a rychle jedu pryč. Sice za mnou běželi o patro níž, ale byli na moji Audi příliš pomalí. S prostřelenou rukou, zničeným autem a tím zkorumpovaným kufříkem jsem se vrátil do klubu.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
no teda..taková akce!:D:Ddoufám, že mu za tohle dá Bill pořádnou odměnu:D
No to som strašne zvedavá či ho chytia , ,alebo nie. Dúfam , že si dával dobrý pozor na ešpezetky , lebo to by bol dosť veľký prieser 😀 Teším sa moc na ďalší diel . Fakt je to zaujímavé 🙂
Ach ne, teď jsem si přečetla oba díly. Tommy zabil… Neeeeee! :(((( Tome??? Mně krvácí srdce, ale jak by řekla jedna krásná princezna – jsou to jen slova ve Wordu…
Tak se stejně budu těšit na další díl. Tome, Tome… mě zraňuješ…
Po dvou dílech můžu říct, že je to vážně skvělý. Sice Tom…ale on určitě není špatný, spíš nemá na vybranou…hrozně se mi líbí, jak je vykreslenej Bill, přijde mi, že je takový…nevinný (jestli to nezní divně, když dělá to, co dělá :D). Je ze mě pravidelný čtenář.
No to to hezky začíná .. ne je to úýasné =D.Ah škoda,že jim ten drink nevyšel =/ .. Už jsem se o Tomana vážně bála =D to bylo jako z akčního filmu =D =D celej James Bond xD moc se těším na další =)
Wow, to je akce! Dobrý! Musím si přečíst první díl.
no, tak tohle začíná být dobrý psycho. snad Tom dojede ok a Bill nebude v riziku ohrožení.
Wow! Tahle povídka vypadá zatraceně dobře 🙂
Těším se na další dílek :))
Oh oh, velmi napínavé 😀
zajímavá povídka, nemůžu se dočkat dalšího dílku =)
to je teda hooodně napínavý! a hlavně je fajn že je to úplně něco jinýho a skvěle se to čte,těším se na další díl :))