autor: Stela
BILL
„Ano, tady.“ Vtisknu milé slečně u pokladny do ruky pár mincí. Je to asi osm euro. Neobtěžuju se čekat na vrácení, těch pár centů mi za to nestojí.
Kráčím uličkou, v ruce nesu dvě igelitové tašky a menší papírovou z lékárny.
Za chvíli bude devět. Když procházím přes náměstí, sednu si chvíli na lavičku. Tom stejně spí a já potřebuju popřemýšlet. Vytáhnu z papírové taštičky tu mast, co mi prodala ta slečna.
Přehodím ji párkrát v ruce.
„Hmm. Něco mi tu nehraje. Musí být nějaké důkazy.“ Mluvím si sám pro sebe a koukám na výstavní skříň, kde jsou boty, které jsem si vyhlídl v jednom letáku. Pro mou smůlu mají zavřeno.
Odpoutám se pohledem od vitríny.
Nakonec se zvednu. Zaprvé my bylo zima na zadek a já nechci být nachlazený a zadruhé, chci jít za Tomem. Stavil jsem se i v obchodě a koupil kafe. Popovídáme si a zkusíme to nějak vyřešit. Navíc, pokud vím, Tom miluje pořádný kafe.
Když dojdu na okrsek, položím si tašky na stůl k Tomovi a zamířím za šéfovou. Zaklepu.
„Můžu?“ Trochu hlasitěji zašeptám a nakouknu do dveří.
Engelhartová asi udřímla.
„Můžu dál? Potřebuju něco probrat.“ Přijdu ke stolu a posadím se na židli.
Šéfová se probere, párkrát zamrká a dá nohy dolů. Chtěl jsem něco říct, ale pak jsem si to rozmyslel. Je totiž nefér, že my nohy na stůl dávat nemůžeme a ona jo.
„Kaulitzi, co potřebujete?“ Optá se a protře si oči.
„Nebudu rušit, jestli chcete spát. Taky bych si šel nejraději zdřímnout.“
„Ne, v pořádku… Slyšela jsem, co ti chlapy provedli vašemu bratrovi. Jak to s ním vypadá?“
„Má načervenalé flíčky na krku, jak ho to hovado drželo. Byl trochu mimo, a teď spí u sebe v kanceláři.“
„To mě mrzí… A kde jsou ti chlapi? Potřebujeme důkazy. Sice bychom je mohli potrestat už za napadení policisty, ale s těmi důkazy by mohli jít bručet na víc jak deset let.“
„Jsou v cele předběžného zadržení.“
„No, Bille, a máte už nějaký plán, jak ty důkazy získat?“
„Nemám, ale spolehněte se, že s Tomem něco vymyslíme.“
S těmito slovy se zvednu ze židle, potřesu Engelhartové rukou a vypařím se z kanclu. Po cestě za Tomem se ještě stavím u Listinga v kanceláři a vypůjčím si varnou konvici. Mám štěstí, že je doma, protože jinak by mi ji nepůjčil. A vůbec, je to nespravedlivé, že ti dva konvici mají a Tom nemá.
TOM
Ve spánku slyším šustění a klepání s cinkáním. Zajímá mě, co to je, ale moje oči jsou líné na to, aby se otevřely. Místo toho se překulím na druhý bok čelem do gauče a dekou si přikryju i hlavu. Kouká mi jen pár copánků. K zlosti však je, že deka je krátká, a teď mi pro změnu táhne na nohy.
Něco píplo. Zamručím, když se mi do nosu dostane ta krásná vůně kávy. Neodolám a proberu se.
„Bille? Kde jsi byl?“ Posadím se a koukám na Billa, jak si sedá za stůl, otáčí se na židli a v rukou drží šálek kávy.
„Kde? Říkal jsem ti, ať si odpočineš, že ti zajdu pro čisté věci a něco k jídlu a dnes přespíme spolu tady.
„Hmmm.“ Nevzpomínám si, ale to je jedno. Promasíruju si prsty ten ztuhlý krk. Myslel jsem, že to bude bolet, ale není to tak hrozné. Jen to pořádně ztuhlo.
„Tome… Dáš si se mnou? Koupil jsem nám kávu a vypůjčil konvici.“
„To víš, že dám.“ Zvednu se a jen v boxerkách přicupitám za ním a posadím se na kraj stolu, už s vlastním šálkem horké pochoutky.
Sedíme a popíjíme. Oba dva přemýšlíme, ale já to po chvíli vzdám. Třeští mi hlava a přemýšlet prostě nemůžu. Na druhou stranu jsem se nacucal kafe, takže teď neusnu. Je chvilinka po desáté a já nevím, co dělat.
Když jsem si odskočil na záchod, zjistil jsem, že v budově jsme prakticky sami. Jen venku v dílně je Hardmuth a rozebírá ten kamion a nabourané auto s palubní toaletou. V tom mě to uhodí.
„Bille? Jsi ospalej?“ Zeptám se a podávám mu už čtvrtý hrneček s kávou.
„Ne, já ne, ale ty by sis mněl odpočinout. Máš ten krk zarudlej… což mi připomíná…“ Seskočí ze židle a podá mi nějakou mastičku. „Tímhle si to budeš mazat.“
Položím hrneček a koukám na tu mast. Nedá mi to a zelenou tubičku začnu pročítat písmenko po písmenku.
„Chacha. Tady píšou, že obsahuje nejméně čtyři procenta konopných výtažků.“ Směju se a v tom mi v hlavě blikne. „Bille, vydrž tady.“
Jen v trenýrkách a samozřejmně obutý vyletím ven. Šéfová už taky šla a Hardtmuth si mě nevšimne. Přeběhnu přes parkoviště a vkradu se do dílen. Cupitám až dozadu, kde je ten kamion.
Hardty dělá na tom osobáku a kamion je nedotčenej.
Popadnu igelitový pytlík, co tu leží na stole a vlezu do auta. Proderu se mezi paletami dál a z jednoho černého pytle naberu trochu kitinky do igeliťáku. Hned jak získám pro, co jsem přišel, tak se zase stejně rychle vytratím z dílen.
Proběhnu přes vrátnici a vletím do kanclu. Otevřu okno a na stůl hodím onen igeliťák.
Všimnu si, jak Bill kouká a nechápe. Když pohledem zavadí o ten pytlíček, zmračí se. Nevšímám si toho. Zaběhnu ještě k Listingovi a seberu mu pár kávových filtrů.
„Tome, že nechceš dělat to, co si myslím.“
„Billy, nevím, co myslíš, ale na rovinu. Ty nechceš? Bude sranda.“
Přijdu k němu zezadu.
„No ták. Stejně neusneme, protože jsme nacucaní kávou jak houby.“
Usměju se a jako boreček cituju název mého oblíbeného filmu.
„Bille, nebuď srab. Kdo hulí, ten umí. My sice umíme, ale potřebujeme vědět. Tak nebuď labuť.
autor: Stela
betaread: Janule
Ahoj Stelinko,
ten Tom, jen v trenýrkách (bezva představa), ale samozřejmě obutý, se mi snad jenom zdá jako :-DDDDD se tady tak směju a zároveň kroutím hlavou… To je číslo, tohle… 🙂
Engelhartová je taky jenom člověk.
S Tommym Bill něco vymyslí? Ti dva – tak to bude stát za to, už se nemůžu dočkat (až se zhulí a něco jim blejskne hlavou… škovy voči, doufám, že Listingova konvice ten kitinkový mejdan přežijeeeee, jinak je zabije on sám oba a budu mít po ptákách).
Tommy byl na gauči ale rozkošný. Jinak taky bezva nápad, kafe navečer. Koukám, že se kluci parádně rozjeli. Doufám, že to ubrzdí, než bude malér…
Super díl, líbil se mi! 😉
Ty určitě fandíš, tak koukej a drž našim palce!
tak je to tu….zítra maturuju, sem si kvůli nim nechala udělat i vlasy 😀 …..musím to nějak ventilovat…..
Steli, držím palce, ať to dobře dopadne. :o) J.