Vrať se mi… 6.

autor: Nisch

„Bille?!“ vyštěkla na mě Jess a shodila mě ze sebe. „Tak na tohle ty při tom myslíš?!“ křičela dál, že to museli slyšet sousedi z okolních bytů.

„Jess, já…“ snažil jsem se vymyslet nějakou inteligentní výmluvu, ale nic mě nenapadlo. Proč jsem proboha řekl Bille? Vždyť… To je naprosto nechutný. Proč při sexu s holkou myslím na svého bratra? Nechápal jsem svoje myšlenkové pochody. Nechápal jsem sám sebe. Jen jsem tupě zíral do prázdna a jakoby z dálky ke mně doléhalo Jessino hysterické ječení, jakej jsem nechutnej úchyl, hovado a spousty dalších nadávek.

„Au!“ vzpamatoval jsem se, když mě spona od pásku u kalhot praštila do hlavy, jak po mně Jessica vší silou mrskla moje oblečení.

„Vypadni, ty grázle! Už tě nechci nikdy vidět!“ zařvala, jak nejvíc dokázala. Rychle jsem na sebe natáhl oblečení a za doprovodu jejího pištění vypadnul z domu. Tak tohle sis, Tome, posral na plný čáře…

BILL

Seděl jsem v obýváku na gauči, a sledoval nějakou, dost trapnou, komedii. To snad není možný. Pátek večer, ale nic pořádnýho nedávaj. Natáhl jsem se po ovladači a začal znovu přejíždět kanály, jestli nenarazím na něco, co by nějak upoutalo mou pozornost a zabilo nadbytečnej čas.

„Scotty…“ vydechl jsem otráveně, když se ke mně Tomův pes začal lísat s hračkou v tlamě, abych si s ním šel hrát.

„Ne, Scotty! Na místo a nech to!“ řekl jsem rázně a ukázal prstem na místo u dveří, kde měl deku, na které vždycky lehával. Se sklopenou hlavou se to chlupatý stvoření došouralo na deku, jak jsem mu řekl. Má ho ale Tom hezky vycvičenýho…

Projel jsem asi 1200 kanalů, ale kromě porna skoro vůbec nic nedávali. Proč se taky divím. Je už půl 12 večer. Vypnul jsem televizi a vydal se do svého pokoje. Převlékl jsem se do spacího úboru a okamžitě ulehl do postele. Na sprchu kašlu. Dám si ji až ráno. Teď by mě zbytečně zdržovala, a zřejmě i dostala ze spací nálady. Miluju ty chvíle, když večer ulehám do postele a pomalu se mi samy zavíraj oči. Možná to někomu přijde divný, ale já tohle prostě zbožňuju. Než se mi oči zavřely úplně, projel mi tělem takový zvláštní pocit. Pocit, při kterém se mi vybavil Tomův zmatený obličej. Jako kdybych najednou vnímal to, co on. Cítil to, co on. Moc jsem nad tím ale nepřemýšlel. Ani jsem neměl tu možnost, protože se mi během chvíle zavřely oči a já upadl do říše snů.

Asi po půl hodině jsem konečně dorazil domů. Byl jsem z tý události s Jessicou tak mimo, že jsem dokonce odbočil o ulici dřív, takže jsem se zbytečných 10minut motal někde… v prdeli. Zaparkoval jsem před domem. Když se otvírá garáž, dělá to docela hluk a nechtěl bych Billa, jestli už spí, zbytečně budit.

„Scotty…“ jemně jsem od sebe odstrčil psa, který ke mně přiběhl, jakmile jsem se objevil ve dveřích. „Jindy, Scotty. Teď si tady lehni a chrápej.“ Řekl jsem mu dost otráveně. Kupodivu mě poslechl. Oddechl jsem si a potichu se vydal do druhého patra ke své ložnici. Když jsem procházel kolem Billových dveří, měl jsem nutkání se na něj podívat. Snažil jsem se ten pocit potlačit, ale marně. Lehce jsem stiskl kliku od dveří k jeho ložnici a nakoukl dovnitř. Naskytl se mi pohled na spícího Billa. Spal otočený čelem ke dveřím. Chvíli jsem ho jenom pozoroval. Je tak úžasně sladkej, když spí. Tak zranitelnej a křehkej… Nedovedl bych si představit, že by se mu někdy něco stalo. Představa, že by mu někdo chtěl ublížit, mě opravdu děsí. A navíc… Kdo by byl schopnej ublížit tomuhle dokonalýmu stvoření, co by pomalu ani mouše neublížilo.

S těmahle myšlenkama jsem se k němu pomalu přibližoval. Ani jsem si to neuvědomil, ale pomalu jsem se nad ním skláněl. Už bylo pozdě na to, abych se od něj vzdálil. Jeho vůně mě přitahovala jako magnet. Lehce jsem se svými rty dotkl jeho hebké tváře. „Sladké sny, bráško.“ Zašeptal jsem do ticha pokoje a konečky prstů přejel přes jeho husté vlasy. Najednou mi tohle všechno přišlo naprosto normální. To, že jsem při sexu s Jess vykřikl jeho jméno, jsem už neřešil. Pomalu jsem začal vnímat to, co k němu cítím. Bylo to něco, co se nedalo jen tak popsat slovy. Bylo to něco… Ne, nevím, jak bych to pojmenoval. Jedno ale vím jistě. Že to bylo už něco víc, než jen bratrská láska. To, co nás vždycky spojovalo. Bratrské pouto. Pouto dvojčat, které mohly chápat jen ony. Možná ani ostatní dvojčata nemají mezi sebou takové zvláštní spojení jako já s Billem. Jsme jiní, ano. A vždycky jsme byli a vždycky budeme.

Ani nevím jak, ale najednou jsem se octnul ve své posteli. Neřešil jsem oblečení. Pouze jsem se vysvlékl z mikiny a okamžitě jsem se zachumlal do deky. Zavřel jsem oči. Snažil jsem si vybavit něco hezkého, aby se mi líp usnulo. Snažil jsem se vybavit si svou lásku. Bohužel… Jedině, co se mi vybavilo, byl Bill. Jeho nádherné čokoládově hnědé oči. Jeho dokonale jemná tvář a jeho plné rty. Jeho kouzelný smích, který se rozezvonil, kdykoli jsem něco pokazil. Na rtech se mi objevil úsměv. Moje poslední myšlenky směřovaly někam neznámo kam. Poslední, co mi prolítlo hlavou, než jsem usnul, bylo: „Co když lásku svého života mám blíž, než si myslím…“

„To víš, že nedám. Ty jsi jenom můj. A už jím navždycky budeš. Nás dva nic nerozdělí, protože patříme k sobě. A vždycky jsme patřili…“ lehce jsem otřel své rty o ty jeho a pevně ho objal. Nenechám si tě nikým vzít. NIKDY…