autor: Doris & Lauinka
Bill
Jak na mě dopadne tvoje DNA, ruka mi vystřelí a natáhnu ti facku. Ano, teď jsem bojovný. Kdybych tě pustil, mohl bych se rovnou rozloučit se životem. Přeprat tě by rozhodně nehrozilo. Setřu si slinu a zhnuseně na tebe koukám.
„Nechci tě zabít. To by pro tebe bylo moc jednoduchý. Chci si s tebou užívat. Každý den. Pořád a pořád dokola, až budeš omdlívat vyčerpáním a brečet bolestí. Až mě budeš prosit o slitování a odpuštění. A můžeš si bejt jistej, že ho nedostaneš.“ Zavrčím. Jo, byl jsem slabý. Ale to už dávno neplatí. Mám v sobě tolik nenávisti, že by mi nedělalo žádný problém tě zabít. Zastřelit, podříznout, uškrtit… cokoliv. Ale ty si napřed užiješ to, co jsem si užíval já. Každý den strachu, bolesti a ponížení. Tak zní můj ortel.
„Nechci tě zabít. To by pro tebe bylo moc jednoduchý. Chci si s tebou užívat. Každý den. Pořád a pořád dokola, až budeš omdlívat vyčerpáním a brečet bolestí. Až mě budeš prosit o slitování a odpuštění. A můžeš si bejt jistej, že ho nedostaneš.“ Zavrčím. Jo, byl jsem slabý. Ale to už dávno neplatí. Mám v sobě tolik nenávisti, že by mi nedělalo žádný problém tě zabít. Zastřelit, podříznout, uškrtit… cokoliv. Ale ty si napřed užiješ to, co jsem si užíval já. Každý den strachu, bolesti a ponížení. Tak zní můj ortel.
Tom
Když se tvá ruka dotkne mojí tváře, vydechnu. Je to snad úplně poprvé, co jsi mi vrazil facku. Vždycky ses bál, že bych tě zkopal do krychličky, dokonce si mi ji nedal, ani když jsem ti ublížil a prosil jsem o ni. A najednou bum. Měl bych naštvaný křičet na tvoji hlavu všechny nadávky světa, ale to neudělám. Jen se zasměju.
„Mmm, budeš si hrát na mučitele? Chceš být snad jako já?“ Pobaveně se na tebe dívám a zalomcuju pouty. „Je to docela vzrušující se na tebe dívat, nemáš na to, bratříčku. Jsi až příliš slabý a správný, než abys mě dokázal zabít.“ Usmívám se spokojeně. „Jen si posluž, stejně se sejdeme v pekle.“
Zavřu oči a s úsměvem na rtech přemýšlím. Možná, že mě opravdu moc nenávidíš a chceš se mi pomstít, ale nemyslím si, že máš na tohle pevné nervy. Že bys to zvládl. Vždycky jsi byl ve všem ten slabší, křehčí. Nezabil jsi ani pitomého mravence. A najednou si troufneš na svoji krev? Uvidíme, co dokážeš. Ubližoval jsi mi celou tu dobu, když jsme byli doma. Cítil jsem se poníženě, jako nějaká odkopnutá věc, co tě už nebaví. Chtěl jsem ti ukázat, jaké to bylo. Nemáš mi v podstatě co vracet. Chceš rozehrát další kolo utrpení, ale věř, že já se ti opět pomstím a je mi jedno, jestli to bude v tomto nebo příštím životě.
Bill
Nemůžeš mě nijak rozházet. Dřív ano, ale dneska už ne. Říkej si, co chceš, ale nemáš ani zdání o tom, co se ve mně odehrává.
„Peklo je dost veliký na to, abysme se tam nikdy nepotkali.“ Prsknu a skloním se ti těsně k obličeji. Chytnu ti volnou ruku, aby tě náhodou nenapadlo mě uhodit.
„Myslíš, že jsem slabý? Už dávno ne, Tome… mě jsi dávno zabil. To, co ze mě zbylo, touží jen po tvém utrpení.“ Nezajímá mě, jaké jsi měl důvody k tomu mi tak ubližovat. Žádný z nich nebyl dostačující. Tím jsem si jistý. Tohle, cos mi udělal, jsem si nezasloužil. Ne od bratra. Silně ti prokousnu ret a znovu se narovnám. „Jsem zvědavý, jak dlouho tě naše výměna bude vzrušovat. Věř mi… nemám v sobě ani kapku slitování.“
„Peklo je dost veliký na to, abysme se tam nikdy nepotkali.“ Prsknu a skloním se ti těsně k obličeji. Chytnu ti volnou ruku, aby tě náhodou nenapadlo mě uhodit.
„Myslíš, že jsem slabý? Už dávno ne, Tome… mě jsi dávno zabil. To, co ze mě zbylo, touží jen po tvém utrpení.“ Nezajímá mě, jaké jsi měl důvody k tomu mi tak ubližovat. Žádný z nich nebyl dostačující. Tím jsem si jistý. Tohle, cos mi udělal, jsem si nezasloužil. Ne od bratra. Silně ti prokousnu ret a znovu se narovnám. „Jsem zvědavý, jak dlouho tě naše výměna bude vzrušovat. Věř mi… nemám v sobě ani kapku slitování.“
Syknu a odejdu z místnosti. Já osobně mám hlad, a taky se tu chci rozhlídnout. Najít všechno, co jsi ty použil na mě. A třeba i víc. Zničím tě. A je mi úplně jedno, jestli u toho vypustíš duši. Jestli umřeš bolestí za pár let anebo prostě mojí rukou, až mě přestaneš bavit. Nebo jestli neumřeš vůbec a já se s tebou nakonec ve zlém rozloučím a odejdu. Ale to si myslím, se nestane. Nestojím o to. Zapřu se o linku a z lednice vytáhnu džus. V klidu ho upíjím a nořím se do svých vlastních myšlenek. O tom, co bylo. Od dětství až doteď. Ne… neměl jsi právo a důvod mi tohle udělat, žádný nevidím. Zato já už důvod mám.
„Nenávidím tě.“ Vykřiknu a poloplnou skleničku mrštím proti stěně. Zběsile dýchám. Už za pár hodin… už za pár hodin zažiješ, co to je strach a bolest. Jen ať ti k tomu ještě vyhládne a tvoje síla tak o něco klesne.
„Nenávidím tě.“ Vykřiknu a poloplnou skleničku mrštím proti stěně. Zběsile dýchám. Už za pár hodin… už za pár hodin zažiješ, co to je strach a bolest. Jen ať ti k tomu ještě vyhládne a tvoje síla tak o něco klesne.
Tom
Nikdy jsem neměl důvod, mít strach. Ani nevím, co to znamená. Spíše se mě báli všichni kolem. Hlavně děcka. Myslím, že někdy i mamka, a o tobě ani nepochybuju. Nebál jsem se dokonce ani tmy, bouřky ani žádné havěti, co mi lezla v pokoji. Chodil jsem zabíjet k tobě pavouky, šíleně si vždycky piště a křičel. To jsme byli ještě bratři. Stejná krev. Teď o tom silně pochybuju. Časy se mění a my s nimi. Stalo se toho tolik, že už bychom to stejně nedokázali vrátit a ani začít od začátku. Možná bych se dokázal změnit, kdyby mi někdo pomohl, ale jak dlouho by to trvalo? Podařilo by se to vůbec? To nedokážu říct. Všichni říkají, jak je láska krásná a nevím co ještě všechno, ale právě láska nás dva zničila. Udělala mezi námi propast tak hlubokou, že už ani nevíme, kdo jsme. Ty jsi zabil mě, já tebe, jsme si kvit.
Sleduju tu zlobu v tvých očích. Začínáš být jako já a to jsi ještě nedávno prohlásil, že nikdy nebudeš jako já. A je to tu. Jsi možná i horší. Když mi prokousneš ret a začne mi z něj téct krev, jen si po tom přejedu jazykem a slízávám si to.
„Myslíš, že nevím, co je bolest? Sebevětší bolest, kterou mi způsobíš na těle, se nikdy nemůže vyrovnat té, co jsi mi udělal v srdci. Nikdy.“ Vydechnu, ale to už mizíš ve dveřích. Nechceš to slyšet, ale měl by sis to uvědomit.
„Nikdy!! Slyšíš mě?!“ Zakřičím na celý pokoj, vím, že jsi mě slyšel. Ty asi nikdy nepochopíš, co jsem cítil. Jak bys mohl, když jsi měl všechno. V té době i moje srdce, se kterým sis jen pohrál. Tak ukaž, co je v tobě. Jak moc silný jsi. Myslíš si, že když mě zabiješ, ukážeš svoji sílu? Spíše slabost a prohru.
Bill
Ano jistě, že jsem to slyšel. Nešlo to přeslechnout. Ale nemáš pravdu. Já ti způsobil bolest v srdci? Já? Ty jsi mě zničil. Proboha, copak si to vůbec neuvědomuješ? Mluvíš tak, protože nemáš ponětí o tom, co to je opravdu trpět. Cítit bolest v srdci. A možná to ani nepoznáš. Neznamenám pro tebe vůbec nic. Ty jsi pro mě znamenal svět, když jsi mě sem přivedl. O to víc mě bolelo všechno, co jsi mi udělal. Každá rána, každé slovo ponížení, každé znásilnění. Seberu ze země jeden střep a protočím ho v prstech. Vyhrnu si triko a podívám se na svoje jizvy. Měl bych ti je vrátit. Ale nechce se mi do rukou brát ten bič. Je to snad jediná věc, kterou nemám sílu znovu vidět. Ta mě málem zabila. Respektive ty jsi mě málem zabil tou věcí. Asi v sobě nemám až tolik nenávisti na to, abych i tohle proti tobě použil. Ale jestli hodláš dál mluvit tak, jak mluvíš, nejspíš k tomu brzy dojde. Myslím, že bys neměl zůstávat v pokoji. Je to moc pohodlný a ty jsi pak bojovný. Pár dní v té kobce by ti mohlo prospět. Nebo spíš mně. Ale přeci jen na tebe potřebuju něco, čím tě udržím zkrátka. Vpadnu zpátky do ložnice a hrabu se v šuplíkách. Nevšímám si tě. Alespoň teď ne. Vytáhnu řetěz a kovovej obojek. Sednu si na tebe a obojek ti cvaknu kolem krku. Připnu k němu řetěz a do pout ti chytnu i druhou ruku.
„Už drž hubu. Už nikdy mi nic z toho neříkej. Je to jen tvoje vina. Já ti nic neudělal.“
„Už drž hubu. Už nikdy mi nic z toho neříkej. Je to jen tvoje vina. Já ti nic neudělal.“
Tom
„Kdo jste bez viny, hoďte kamenem, co Bille, hodil bys?“ Zasměju se a dívám se ti do očí.
Nejsi až zase tak nevinný, jak si hraješ. Neuvědomuješ si své chyby nebo co? Každej nějakou máme. Nechávám tě mě poutat, možná si vůbec neuvědomuješ, že kdybych chtěl, naše role se promění během chvíle. Přeci jen nemáš ani rozum ani sílu.
„Chceš se pomstít za něco, co jsi prvně udělal mně, a já ti to pak vrátil?“ Zasměju se a nechávám si scvaknout obojek. Je trochu více těsný, než bych čekal. Máš laní krk, a ač jsme dvojčata, až takový ho zase nemám.
„Jestli mě chceš zabít, tak mě raději zastřel. Pistole je…“ zasípám a snažím se nabrat více kyslíku. „V druhém šuplíku.“ Dodám po chvíli. Dělá se mi trochu mdlo, ale nechám si spoutat ruce k sobě. Ale jestli mě chceš postavit na nohy, tak budeš muset povolit.
„To mě chceš zabít hned na místě?“ Ztěžka se zasměju. „To nemáš teda moc odvahy, vkládal jsem do tebe více odvahy.“ Zakašlu, ale zasměju se ztěžka.
Bill
Kurva, drž hubu. Lomcuje mnou vztek, a zároveň se mi chce brečet. Vrazím ti další facku.
„Drž hubu ti říkám. Možná nejsem bez viny, ale tohle jsem si nezasloužil. Udělal jsi ze mě svojí kurvu. Ne… horší než kurvu. Kurvy aspoň jí a ponižování a bití jim nevadí.“ Co si kurva myslíš? Že to, co jsi mi udělal, je adekvátní trest? Ale výborně, aspoň vím, kde máš zbraň. Proč jí vlastně máš? Chtěl jsi mě zabít? V závěru, až bych tě omrzel?
„Nehodlám tě zabíjet. Ty se zabiješ sám.“ Prsknu. Teď mě napadlo, co s tebou udělám. Ale je příliš brzy. Ještě sis nic nezkusil. Ještě jsem tě nesrazil. Slezu z tebe a trhnu řetězem. Zašmátrám v šuplíku po zbrani. Mířím jí na tebe a ruce ti nakonec odpoutám. Vystřelím, jestli něco zkusíš. Jestli po mně jen náznakem vystartuješ.
„Zkus něco a přísahám, že ti ustřelím ucho.“ Myslím, že by tě to kurva bolelo a zabránilo v dalším útočení. „Trochu si pohrajeme. Tak se zvedej.“ Znovu trhnu řetězem. „A dělej, nebo tě tam dotáhnu i po podlaze.“ Zatvářím se zhnuseně.
Tom
Dochází mi kyslík, to, že máš zbraň, mě nijak nerozhazuje. Nemám strach. Vystřelíš, tak bude po mně. Ani nevím, jestli je ještě nabitá anebo ne. Měl jsem ji tu jen tak, ne pro použití. Neumím střílet a přijde mi to odporný. Nemám tohle v povaze, to bych tě raději třeba umlátil. Když trhneš řetězem, zase zakašlu. Pomalu se zvednu na nohy a zasměju se.
„Ucho? A trefil by ses? Dokázal bys vůbec nabít?“ Zasměju se, je to vcelku síla. Trvalo mi dlouho, než se mi to podařilo a jde to dost ztuha, popravdě.
„Budeme si hrát?“ Sleduju tě a dívám se ti přímo do očí. Je v nich odhodlání, ale taky strach. Prozrazuje tě. „Vím, že se bojíš, tak proč to jednoduše nevzdáš?“ Zeptám se jednoduše a promnu si odvázané ruce. Konečně. „Myslíš, že dokážeš to, co jsem dokázal já? Řekni, Bille, dokázal bys někoho polít benzínem a zapálit ho? Dívat se na to a cítit tu vůni spáleného masa? Snést ty nebohé výkřiky? Tak co, bratříčku, dokázal bys to?“ Pomalu se k tobě přibližuju.
„Posral by ses strachem, zešílel bys. V každém snu bys to viděl a cítil, ale já ne, chápeš?“ Jsem skoro u tebe a skoro ti tohle šeptám do ucha.
Bill
Podceňuješ mě. A zejména podceňuješ ten adrenalin, který mi proudí v žilách. Přiložím ti hlaveň k uchu a odjistím. Cvakne. Nevím, zda je nabitá nebo ne, ale to ty očividně taky ne. Jinak by ses mi dávno vysmál, ne – li vztáhl ruku a sám proti sobě vystřelil.
„Chceš pokoušet štěstí?“ Zavrčím. Ano mám obavu, ale nehnu se ani o milimetr. Tím bych ti dal jasný náznak k tomu, aby ses chopil plně moci. Je mi na zvracení, když mluvíš o tom, co jsi udělal.
„Ten doktor mi zachránil život. A očividně ho chránil do poslední chvíle. Ne… na tohle bych neměl. Až takovou zrůdu jsi ze mě neudělal, ty bastarde.“ Upřeně se na tebe dívám. No prosím přibliž se, šeptej mi to do ucha… ale sáhni na mě a přijdeš o to svoje.
„Ale pokud jde o tebe… klidně bych se díval, jak tě ožíraj mravenci. Nevěříš mi, že ti to vrátím? Výborně… povíme si po týdnu.“
Tom
Vážně už si nepamatuju, jestli je ta zbraň nabitá nebo ne. Těžko říct. Ale vím, že jsem ji nikdy nezkusil, prostě tu jen tak byla. Nijak mě nevzrušuje, že mě hlaveň studí na uchu. Oplácím ti ten pohled. Vážně bys byl schopen se mi dívat do očí a vystřelit?
„Mmm, pán je silák, to se musí nechat.“ Usměju se a pozvednu obočí. Nedotýkám se tě, jen stojím naproti tobě. Cítím, že se naše dechy mísí. Je to vcelku i vzrušující pocit. V tvých očích čtu čistou nenávist, bráška možná dospěl. Nakloním se ještě víc a olíznu ti ucho.
„Pamatuješ na to, když jsem tě poprvé vzal do pusy?“ Usměju se a vydechnu. „Byl jsi snad ve vteřině hotovej.“ Políbím tě pod ucho. Zas tak krásně voníš. Otřu se ti nosem o jemnou kůži na krku, ale víc nedělám. Rukama na tebe nesahám, vím, že to nechceš.
„Co kdybychom si jen tak ze zajímavosti zavzpomínali, hm? Na to všechno, třeba pochopíš, že je vážně chyba v tobě.“ Odtáhnu se zpátky a sleduju tvoje oči. „Nebo na to nejsi až tak silný? Máš strach, že se dozvíš věci, které by tě mohly přede mnou shodit?“
autor: Doris & Lauinka
betaread: Janule
BILL je ještě mnohem horší jak Tom!!!Tom je nemocný…
Je mi z Billa pořádně zle. On si vůbec neuvědomuje i svou vinu, to on zabil v Tomovi všechny city, to on z něj spolu s nemocí udělal tohoto Toma.
Místo pomoci se zachová jak ten největší zbabělec a ubožák, loser jeden! Teda budu číst dál, ale Bill u mě skončil!
úplně souhlasím,možná že až tohle si Bill nezasloužil,ale měl by brát ohledy na tu Tomovu nemoc a jsem si jistá že kdyby byla ta pistole nabitá zajistý by se zbláznil kdyby viděl Tomovu krev,přeci jen je slabší,jinak je to teda napínavý :)) těším se na dlaší díl
USTŘEL MU TO UCHO!!! zaslouží si to!!!! aspoň Toman uvidí že na to taky máš bejt hnusnej!!!! no taaak Bille nepovoluj aspoň si do něj kopni 🙁 :DDDD
berte to takhle..alespon to bylo tak mysleno kdyz jsme to psaly….predstavte si, ze by vas nekdo tak veznil a tryznil jako Tom Billa a pak byste byli zavreny v lecebne, kde byste se naucili pouze papouskovat to co do vas hustej….nemohly byste zustat normalni. Kazdej by zesilel :)Ja si samozrejme uvedomuju Tomovu nemoc i "svoji" vinu na tom proc se to stalo, ale priznat si to je nekdy skoro nemozny. Po tom vsem. Jak bylo psano….Bill uz je prakticky mrtvý. Ten normalni Bill. Ted uz tu mate dva silence.
xDDDDDDDDDDD dris vám to krásně vysvětlila a na drahu stranu, když povolíme, nebude podle té písničky XDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD jebn troxhu humoru, pardon XDDDDDD
[5]: :DDDDDD a nebude to psycho 😀
[5]: Já už v jednom komentu psala, že v nich vidím 2 šílence (už pár dílů zpět, docela dlouhý koment jsem tomu věnovala, chápu moc dobře, co to s Billem udělalo!), právě s tou psychiatrickou léčebnou a důsledky týkající se pobytu tam a léčení… Mně je tedy jasné, že se vše na Billovi podepsalo, ale takto šílený??? To mi neříkej! Přijde mi to spíš… no raději si nechám pro sebe svou domněnku… Je to vaše povídka, vy máte určité plány s oběma, ale na mém pohledu k Billovi se nic nemění… Vlastně se vše stále točí dokola, jeden ublíží druhému a pak se role obrátí.
[7]: jo ja vim. Uz tehdy jsi to psala 🙂 Na druhou stranu…jsou dvojcata ze? Tak vlastne musej bejt oba sileny uz od mladi 😀 Rozhodne jsem te tim nechtela presvedcit o tom, abys Billa na Billove strane 🙂 Ja tvoje rozpolozeni chapu. Silenstvi a touha po pomste jsou desny ku*vy 😀
Já nestačím zírat…takhle psychologicky složitá povídka mě přivádí jen na jednu myšlenku…Dříve, než ji položím, bych chtěla upozornit, áe ji myslím naprosto seriozně v kladném smyslu bez sebemenších postranních myšlenek!!
…Jen by mě zajímalo, kde si vzala inspiraci, protože takhle propracovanou psychologii už sem dlouho neviděla…!?!
[9]: Laui s tim prisla na zaklade songu SOS Anything but love 🙂
Dorinko, ono ani tak nejde o to, jaké je mé rozpoložení, je to fikce. Spíš jsem nechtěla vypadat jako někdo, kdo nechápe děj… Věř, že to chápu opravdu dobře. Však víš, někdy kolem druhého, možná třetího dílu, když šla povídka u tebe na blogu, byla jsem řekněme trochu zmatená tím, čím Tom trpí, jakou nemocí… ale pak už mi vše do sebe zapadalo. Tu písničku neznám, nejde mi zvuk na PC, takže jsem dost v tom limitovaná, čtu "jen" příběh. Popisujete snad ale každou vteřinu v chování obou postav, takže pokud pečlivě čtu, pochopím…