autor: xoxo_Lady
Zdravím všechny twincestní závisláky! ;o)
Konečně jsem se rozhodla tuhle povídku zveřejnit. Píšu ji už hodně dlouho, ale momentálně mám rozepsaných ještě pár dalších povídek, takže si jsem jistá, že kdybych tuhle nezačala posílat, tak ji ani nedopíšu. Doufám, že mě ji svými komentáři donutíte dopsat! 😉
Jen něco málo k ději – stačila jedna další náramně nudná hodina zeměpisu. Samozřejmě přestala být nudná ve chvíli, kdy jsme se mrkli na první video na toto téma. Prozradím jen, že se jedná o pirátství v Somálsku. Vážně mě to zaujalo a já nemohla jinak, než začít přemýšlet o nové povídce. Doufám, že brzo pochopíte, o co všechno tam jde, a kdyby vám něco z toho nešlo do hlavy, prostě se zeptejte v komentářích.;) Zajímala jsem se o to poněkud více, jelikož jsem do povídky chtěla zařadit více věcí, ale potom, co jsem prošla nesčetně stránek a knih, ve kterých jsem nenašla přesně to, co jsem hledala, jsem se musela spokojit pouze s tímhle.
Ještě pro ty, kterým to vadí, v povídce se nevyskytuje žádné extrémní násilí, a když už, tak ne ze strany Toma, jelikož i když si po prvním díle budete říkat, jaký je to bezcitný hajzl, ve skutečnosti je jeho osoba hodně složitá a budete mít spoustu příležitostí ho milovat a bohužel i litovat.:)
Teď už jen poprosím o komentáře, každý z nich mě hodně podpoří a potěší, takže doufám, že se nějakých dočkám! 😉
Paluba lodi, plující po Arabském moři, byla prázdná. Všichni ještě spali, nechali se unášet po poklidném moři. Pouze dva tříletí chlapci dvojčata, divoce pobíhali ze strany na stranu a s radostnými úsměvy se popichovali. Jejich modré bačkůrky hlasitě klapaly o podlahu, oba na sobě měli ještě pyžamo, jak rychle se chtěli dostat ven.
„Nechytíš mě, nechytíš!“ Pisklavý hlas o krapet vyššího z nich se rozlehl tichem, přidal se k němu i radostný smích, který však utichl ve chvíli, kdy jeho majitel zakopl a rozplácl se na zemi jak dlouhý tak široký. Jeho bratr si místo dalších popichujících poznámek přiklekl k uplakané hromádce neštěstí a jeho malá ručka nemotorně pohladila rozcuchané blonďaté vlasy jeho dvojčete. Rázem bylo po pláči, smutný výraz se změnil v usměvavý.
„Mám tě rád.“ Slova staršího z dvojčat v nich vyvolala ještě větší pocit radosti, chlapec s odřeným kolenem se legračně uculoval. „Ale stejně jsi jako holka. Brečet kvůli rozbitému kolenu!“ Intenzita hlazení zrychlila, a než se mladší chlapec vzpamatoval, měl vlasy rozcuchané ještě víc než po probuzení. Naštvaně se rozběhl za svým bratrem, který utíkal vpřed směrem k zábradlí. Měl v plánu ho chytit a pořádně zlochtat, až mu budou téct slzy a bude prosit o odpuštění.
„No počkej! Teď už mi neutečeš!“ Měl pravdu, zahnal své dvojče do kouta. Kdyby se rozhodl utéct, vpadl by mu přímo do náruče. Ale už jen pýcha staršímu chlapci nedovolovala se nechat jen tak vzdát, byl starší a silnější, nemohl to dovolit. Bez rozmyšlení vyskočil na první příčku bílého zábradlí, myslíc si, že to jeho bratra zastraší a nechá ho být. Když se však stále přibližoval, v očích hravé jiskřičky, starší z dvojčat se s úšklebkem vyhoupl až úplně nahoru, bezstarostně si seděl na zábradlí, aniž by ho zajímalo rozlehlé moře, jež se rozprostíralo pod ním.
„Mám tě!“ Výkřik následovaly dvě dětské ruce, které chtěly chytit bratrovo pyžamo a strhnout ho k sobě. Nedopatřením však do jeho zad jen silně šťouchl, až se chlapec, sedící na zábradlí, divoce rozkymácel a s výkřikem se snažil zachytit kluzké železné tyče. Místo toho však jeho prsty prošel vzduch, slunce nabralo ostrost a jeho paprsky zamířily přímo na jeho oči. Zareagoval jejich přikrytím, čímž ztratil rovnováhu úplně.
„Bille!!!“ Vyděšený výkřik, střetnutí dvou párů oříškových očí, pohledem si vyměňujících poslední zbytky slov, které už nebyl čas vyslovit nahlas. Bill, mladší z dvojčat, jen otupěle stál a zíral do jeho očí, aniž by se mohl pohnout a jakkoliv mu pomoct. Vzmohl se pouze na bolestivý vzlyk, když zmizela Tomova tvář a jeho tělo prudce padalo dolů. Vrhl se k zábradlí, sledoval, jak se tělo ponořilo, spolkly ho vlny, pohltily ho ve svých spárech kdesi hluboko, kam už Billovy oči nedohlédly.
Jediné, co mohl udělat, bylo hodit záchranný kruh, který visel na hřebíku hned vedle. Osaměle se pohupoval na vodě, mizel kdesi v dáli, zatímco Billova bratra vlny unášely opačným směrem.
„Pomoooc!!“
***
Černovlasý mladík stál na palubě lodi, pozoroval zářivý měsíc v úplňku, jenž svou září osvětloval jeho bledou pokožku. V oříškově hnědých očích, rozesmutnělých vzpomínkami, se odrážely třpytivé hvězdy. Nyní jeho oči vypadaly ještě smutněji a se špetkou jiskřivých plamínků. Trochu povolil křečovitý stisk na zábradlí, když pocítil lehkou bolest v kloubech. Od doby, co ztratil své dvojče, měl strach cestovat lodí. Sice to bylo už hodně dávno a sotva si na něj vzpomínal, ale stejně se pokaždé, kdy byl sám, cítil tak prázdně a osaměle a hruď mu pukala, když si uvědomil, že v tu chvíli mohl být s někým jemu tak blízkým. Zajímalo by ho, jak by asi vypadal, jestli by si byli pořád tak blízcí, jako si byli v dětství. Jistě, jeho bratr byl mrtev, po ročním pátrání policie hledání vzdala, všem bylo jasné, že nemohl přežít. Ale stejně občas pociťoval to zvláštní píchnutí v hrudi, a pak se mu v hlavě honily myšlenky typu ´co kdyby´.
Schoval své oříškové oči pod víčky, zhluboka se nadechl, než stisk povolil úplně a roztřesené ruce si zastrčil do kapes úzkých kalhot. Chtěl se zbavit toho strachu, však bude cestovat přinejmenším ještě dva dny a přeci si předsevzal, že si plavbu užije. Neměl to v plánu, po dlouhé době si dal pauzu, odmítl všechny rozhovory, koncerty a podobné akce a jel si užívat dovolenou na Krétu. Sám. Po třech dnech ho však osamělé polehávání na pláži přestalo bavit, i když dívek a žen bylo všude plno. Ale takový on nebyl, byl… přinejmenším jen jiný. A tak se jednoho nudného dne dozvěděl o lodi, která měla plout přes Rudé moře na Maledivy. Pravidelně tam dovážela jakési suroviny. Posádka sice nikoho nepřijímala, loď byla zaměřená pouze na přepravu, ovšem když nabídl o hodně víc peněz, než by nabídl kdokoli jiný, majitel a kapitán lodi v jedné osobě s úsměvem souhlasil, že ho vezmou s sebou.
Maledivy- miloval ten ostrov z mnoha důvodů, nejdůležitější z nich však byl ten, že tam kdysi s rodiči a svým dvojčetem trávili dovolenou. Do doby, než se stala ta věc. Nebyl tam už tak dlouho. Osmnáct let. Cítil se, jako by se měl vrátit do minulosti, naplánoval si místa, kde se podívá, protože zrovna tam kdysi chodili. Už se nemohl dočkat, tohle bude teprve ta pravá dovolená!
Rychlostí blesku vytáhl ruce z kapes a zachytil se zábradlí, když se tichem, které rušilo jen šumění vln a jeho zrychlený dech, ozvala hlasitá rána. S rozšířenýma očima si uvědomil, že ten zvuk připomínal výstřel. Nemohl přemýšlet nad tím, odkud se tady vzal nebo proč někdo střílel, jen se rychle přikrčil a ve tmě hledal jakýkoli důkaz, že to nebyl jen výplod jeho fantazie.
„Pane Kaulitzi, kde jste?!“ Hlas kapitána lodi ho na několik sekund uklidnil, konečně nebyl sám. Ve chvíli, kdy se ozval další výstřel, a poté výkřik některého z muže z posádky, nasucho polkl a dezorientovaně se rozhlédl kolem sebe. V panice doběhl k asi čtyřicetiletému muži v bílé uniformě, nechal se jím chytit za paži a rychlými kroky odvézt kamsi do podpalubí.
„Zůstaňte tady, ať se děje cokoliv,“ nařídil mu hrubým hlasem, než se vydal k odchodu. Nechal Billa tiše stát mezi nějakými bednami a vyběhl schody zpět nahoru na palubu.
„Počkejte! Co se to děje?“ Stihl Bill vykřiknout, a tak zastavit muže na odchodu. Několika kroky seběhl schody, vrátil se k pobledlému chlapci, aby se mu ustaraně podíval do očí a odpověděl na jeho otázku.
„Nejspíš na nás útočí piráti. S trochou štěstí jim ujedeme, ale jsou dost blízko, takže tomu nikdo z nás moc nevěří.“ Kapitána už nic nezastavilo, odešel a nechal tam zmateného Billa samotného. Chvěl se strachem a chladem, který pod palubou byl. Přebíral si slova, které před chvilkou slyšel. Piráti? Ti už přece existují jen ve filmech!
Jeho zmatené myšlenky zaskočil hluk na palubě, slyšel dupání nohou, bolestivé výkřiky, ohlušující střelbu a k jeho obrovskému překvapení i neznámý smích a nadšené hlasy. Zdálo se, jako by si to ti lidé, co napadli jejich loď, náramně užívali. Neměl ponětí, co se nahoře dělo, ale stačilo to slyšet a bylo mu natolik mdlo, že zakopl o jednu z krabic, bolestivě si při pádu nakopl koleno a svalil se na zem. Než se stačil vydrápat zpět na nohy, ucítil tupou bolest v hlavě. Pak se vše kolem něj rozmazalo a on padl do bezvědomí.
***
Otevřít oči bylo snadné, zaostřit natolik, aby viděl, však už tak lehké nebylo. Několikrát upadl znovu do bezvědomí, než se mu podařilo zcela probrat. Chtěl se postavit, zjistit, co se děje, avšak svázané ruce a nohy mu nedovolovaly nic víc, než jen přetočení se na záda a několikrát se kopnout do něčeho tvrdého. Cítil tupou bolest v hlavě, dokonce cítil, jak se mu po čele spouští něco tekutého – pravděpodobně krev. V noze mu nepřirozeně škubalo, jako by koleno chtělo snad vyskočit z jeho těla a utéct před nebezpečím, které mu hrozilo. I když nevěděl, kde je a co se stalo, nebyl hloupý natolik, aby mu nedošlo, že jestli se okamžitě nedostane pryč, hrozí mu smrt.
Kdesi za zdí slyšel hlasy, mnoho hlasů, jak na sebe pokřikují, ale nerozuměl žádnému ze slov pronesených pro něj neznámým jazykem. Jejich přízvuk mu nepřipomínal žádný ze světově známých jazyků a ani těch méně známých. Jako by pletli jedno slovo za druhým, bez mezer, pauz.
Po dlouhé době se mu podařilo posadit se, ovšem tato skrčená poloha nedělala dobře jeho zraněním, tak se zase svalil na zem. Odfoukl si černý pramínek vlasů z čela, cítil kapky potu, které orosily jeho obličej. Jeho hubené tělo se třáslo pod přívaly zimy, přičemž se potil teplem, jež na něj snášel strach. Na všechny ty pocity však zapomněl ve chvíli, kdy se ozval dusot něčích nohou, a poté rána, jak se rozletěly dveře místnosti.
„Ale, slečinka se nám už vyspinkala!“ Zranění mu dovolilo jen lehce nadzvednout hlavu ze země, avšak ze své polohy na břiše viděl jen pár ošoupaných bot. S lehkým potěšením si uvědomil, že jeden z jeho únosců na něj mluví německy.
„Nejsem žádná slečinka!“ odhodlal se popuzeně poznamenat, přičemž stále zíral na jeho nohy.
„Oh, omlouvám se, samozřejmě jste žena…“ Únosce si přidřepnul tak, aby mohl Billovi pohlédnout zpříma do očí. Billova pootevřená ústa vydechla překvapením, když se podíval do tváře mladého chlapce. Mohlo mu být tak stejně jako Billovi. Jeho ušklíbající se tvář zdobilo pár odřenin a černý šátek, který mu zakrýval čelo, byl trochu zaprášený. Oči, jimiž se ostře zabodl do těch Billových, byly zbarvené do oříškova s lehkým žlutým orámováním. Díval se se zájmem a pobavením, když pokračoval v mluvení. „Nádherná žena, jejíž půvab nás natolik okouzlil, že si nemůžeme dovolit ji jen tak zabít.“
Billova tvář se rozhořčeně zkřivila, několik sekund nedokázal nic jiného, než jen zírat do jeho očí. Poté však bez jakéhokoli přemýšlení o následcích nečekaně plivl do tváře toho drzého kluka. Nazval ho ženou. Jen proto, že se líčil! Nesnášel takové lidi, nemohli ho přece soudit na první pohled.
„Já jsem kluk, ty idiote!“ křikl na chlapce, který si s odporem utíral tvář do špinavého trika. Odhalil tak své vypracované a opálené břicho.
„Sakra, myslíš, že to nevím? Nejsem blbý, ještě nikdy jsem neviděl takhle plochou ženu,“ rozesmál se, aniž by si dělal starosti s tím, že mu právě Bill plivl do tváře. Nemohl si zničit náladu jedním drzým klukem. Klukem, který ho mohl posunout dál, který ho mohl dostat na nejvyšší místo jejich gangu. A udělá vše proto, aby svého otce – admirála, nezklamal. „Ale být tebou, tak se držím toho, že si ostatní myslí opak. Přece nechceš být na místě mrtvý, ne?“ Znovu si přidřepl před Billa, přičemž si upravil černou čelenku.
„A… a ty jim to neřekneš?“ Billovi se hlas lehce rozklepal, když pomyslel na jeho slova. Pocítil touhu se nikdy nedostat na tu proklatou loď, toužil se vrátit zpět domů, ke své hodné mamince, svým podporujícím fanouškům a třem nejlepším kamarádům.
Chlapec, dřepící těsně před ním, se znovu rozesmál, srdečně a opravdu pobaven. „Sakra, to bych zničil sám sebe. Pokud uděláš vše, co řeknu, pak ti slibuju, že zůstaneš na živu.“ Jeho oči však řekly ještě něco. Něco, co prozradit nechtěl.
„A c-co se mnou uděláte?“ Bill se rozklepal, když zaslechl křik z vedlejší místnosti. Následoval ho výstřel, který jím trhl natolik, až omylem strčil do svého únosce a ten upadl na zem. Zvedl se ze země poněkud naštvaně, bez odpovědi se vydal ke dveřím. Než odešel, otočil se a naposledy si prohlédl tu překrásnou ´ženu´, která ho dokázala tak okouzlit. A nejen jeho.
Několik dalších minut se vůbec nic nedělo. Bill se snažil vyprostit se z provazů, ale byly uvázané moc pevně a on se v tu chvíli cítil tak slabý. Připadal si jako mrňavý mravenec, jenž neměl jak utéct, neměl se kde schovat, mohl jen tiše čekat, až ho zašlápne nějaká obří noha. Snažil se udržet vážný výraz, dokonce si nejdříve usmyslel, že se bude ke svým únoscům chovat drze, ale hrnoucí se slzy do jeho očí mu připomněly, v jak vážné situaci se ocitl, a že si nejspíš nemůže dovolit být drzý nebo odporovat. Ten kluk přece řekl, že když bude poslouchat, neublíží mu.
Za dveřmi se opět ozvaly hlasy, tentokrát do místnosti nevešla pouze jedna osoba, navalilo se tam několik mužů tmavé pleti. Měli nebezpečné výrazy ve tvářích. Pár z nich dokonce drželo v ruce zbraně, Bill se nyní cítil ještě menší, když se k němu sklonil jeden z mužů, zvedl jeho na pohled vyděšenou tvář a se zvláštním pohledem si ho prohlížel. Cosi zamumlal směrem k ostatním, kteří se ihned rozesmáli. Strachem sevřený žaludek se Billovi začal převracet ještě rychleji, když si uvědomil, že vlastně vůbec neví, o čem mezi sebou muži diskutují. Klidně se mohli domlouvat na jeho zabití a on o tom nemusel vědět!
Ozvaly se další těžké kroky a vedle něj se objevil onen chlapec, s nímž už měl tu čest se setkat. Billa zachvátil velký údiv a překvapení, když chlapci začali všichni muži uhýbat stranou, nechali ho projít až k Billovi a muž, který Billa stále držel za bradu, ho náhle pustil a couvl o pár kroků dozadu, aby se připojil ke své skupině. Ti muži mu uhýbali, jako by chlapec byl jejich šéfem, ale tuto možnost Bill ihned vyloučil. Tak mladý kluk si nemohl vybudovat autoritu mezi tolika staršími a silnějšími muži.
„Jak si se rozhodl? Mám je nechat při vědomí, že jsi žena, nebo chceš zemřít?“ Chlapec se naklonil těsně k Billově tváři, pohlédl mu do očí se značným zájmem a úsměvem na tváři. Dozvěděl se odpověď ještě dřív, než ji uslyšel.
„Ne-neříkej jim to,“ hlesnul sotva slyšitelně černovlasý mladík, pozoroval, jak osoba před ním mávla rukou směrem k mužům a ti Billa bez jakýchkoli poznámek zvedli ze země a postavili před něj.
„Hmm…“ Únosce přecházel kolem Billova hubeného těla, kochal se jeho slabostí. Nemohl si dovolit nic víc, než mu přikázal. Měl moc, konečně po těch letech mu důvěřoval tak uznávaný gang pirátů, ať už udělá cokoli. Protože tento překrásný černovlasý kluk byl jen jeho, mohl si s ním dělat, co chtěl, aniž by se někoho ptal. „Co tak kouzelné slovíčko? Copak tě doma nenaučili prosit?“
„Prosím,“ už nedokázal udržet ten nával slz, a i když nechtěl brečet zrovna před ním, už se nedokázal udržet a nechal po své tváři volně sjíždět slané kapky. Nemohl si je utřít, ruce měl svázané, nemohl je ani schovat sklopením hlavou, chlapec si jich stejně všiml, přestal kolem něj pochodovat a s úsměvem si ho prohlížel.
„Neřekl bych, že to bylo dostatečné na to, abych ti přímo tady neprorazil mozek kulkou.“ Užíval si svá slova, užíval si svou moc nad tím slabým božským stvořením. Obvykle se takhle nechoval a ani takto nebyl vychovaný, ale prostě se najednou cítil tak vysoko, jeho postavení teď nekladlo meze. „Odpros pěkně svého pána.“ Stačilo lusknutí prsty a muži, kteří mu nyní důvěřovali, podkopli chlapci nohy a ten se před něj svalil na kolena s vyděšeným výkřikem.
Nadobro se už přestal kontrolovat, hrozila mu smrt, tak proč se zaobírat tím, že brečí před svým budoucím vrahem? Nahlas se rozvzlykal, polykal své slané slzy a klopil tvář k zemi. „Prosím.“
„A dál?“ Chlapec přistoupil těsně k jeho kolenům, nadšeně čekal na odpověď.
„Prosím,“ prosil ho, byl schopný prosit, jen aby už byl konec toho trápení. Nebál se smrti, bál se, že by ho prvně mučili, než by se oddal tomu vysvobození, jež smrt v takové situaci nabízela. „Prosím, nezabíjej mě, udělám všechno, co budeš chtít, jen mě nech!“ Ztratil svou hrdost, sebevědomí i drzost. Nyní byl opravdu ten malý mraveneček, klečel tam a prosil o život, přičemž se dusil vzlyky.
„Hmm, těžké to rozhodnutí.“ S povzdechem si k němu opět přiklekl, naklonil tvář tak blízko té jeho, že se plačící chlapec polekal a škubl sebou, avšak držel ho pevně za zátylek, takže už nemohl uhnout. Své rty zastavil těsně u jeho ucha, jež překrývaly černé, trochu zacuchané vlasy, ale na první pohled tak jemné, že měl chuť jej po nich pohladit. „To si vážně myslíš, že bych tě dokázal zabít? Sice jsem vyrostl mezi vrahy, ale natolik bezcitný zase nejsem.“ Mluvil pravdu. Ano, cítil se tak úžasně, když před ním jeho oběť klečela a prosila o život, cítil v sobě úžasnou moc, když ho všichni jeho muži dychtivě pozorovali, aby pak mohli předat hlášení jeho otci, ale jak řekl, měl v sobě kus citu. A ten kus byl natolik velký, že by nikdy nedokázal zabít někoho nevinného.
Bill zvedl svou promočenou tvář, setkal se s jeho očima, najednou jej uklidnily. Zničehonic se cítil klidně, když se na něj ten neznámý chlapec pousmál a hravě mrkl.
„Tohle divadýlko by mělo všechny dost uspokojit, takže se nemusíš bát, že tě zabijou,“ pronesl šeptem, i když si byl jistý, že nikdo až na toho černovlasého kluka nerozuměl jeho slovům. „Ale to neznamená, že ti tady nikdo neublíží. O své oběti se sice staráme dobře, ale jen pokud nás pak čeká vytoužená odměna. Takže se jen modli, abychom za tebe dostali dost velkou sumu.“
Bill uhnul pohledem, zadíval se opět na podlahu a lehce přikývl na znamení pochopení. Nechtěl tomu klukovi ukázat, jak velkou naději mu dal. Byl si jistý, že za něj zaplatí víc než uspokojivou cenu. Je přece zpěvák, známá osobnost po celém světě, nemůžou ho jen tak nechat v zajetí jakýchsi pirátů!
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
vypadá to hodně zajímavě:).. takže jsem zvědavá, jak to bude dál^^
No teda, jen jsem uviděla tebe jako autorku vícedílky, musela jsem si první díl přečíst. Stále mám v paměti tvou dokonalou Pain Of Love, kterou opravdu miluju♥. To byla náááádherná povídka! Podle prvního dílu vypadá příběh skutečně výborně, když jsem četla velkou sumu a piráty, úplně to ve mně vzbudilo stejné emoce jako u Nezkrotné Angeliky. Tohle je jiné, ale stejně poutavě a krásně psané.
Tom – starší, silnější… možná, ale také vřelejší, jen to vidí málokdo, citlivější…
Bill měl zvláštní pocit v hrudi, brzy zjistí zřejmě důvod. Nádherně, ale opravdu překrásně jsi popisovala Billovy pocity, velmi mě tyto chvíle oslovily. Prý – zabít někoho nevinného?? Hmmmm, to je hezké… budu ti věřit. 🙂
Píšeš v úvodu, jak nám bude Tom připadat… ne, mám představu o tom, jaký v povídce bude, už teď není zlý. Navíc, co mě trochu polekalo, no, hloupě to píšu, spíš dost vyděsilo – budu ho litovat? Ne, to ne, prosííííííííím, Tommymu se nesmí stát nic špatného, prosím!
Už teď se mi povídka velmi líbí, určitě ji budu číst a budu se na ni těšit.
Krásné, moc se mi první část líbila. Moooc!♥ Moc prosím, ať je další díl co nejdříve…
Vyzerá to veľmi zauímavo. Billa mi je veľmi ľúto. teším sa ďalej.
Oh, je to užasný, už se těším na nový díl :))
Pirátská povídka? Ooo to prostě miluju =)) Určitě budu číst dál vypadá to skvěle =)
Čítam to bezmála od jednej poobede 😀 Furt ma niečo preruší a až teraz som to dočítala. Musím povedať, že vážna pecka! Veľmi sa mi to páči naozaj 🙂
Wow vypadá to úžasně těším se na další díl 🙂
Všem děkuju za komentáře, opravdu mě moc potěšily!:)
[2]: Oh, ani nevíš, jakou děsnou radost jsem měla, když jsem zahlídla tvůj komentář!:)) A moc za něj děkuju, tvé komenty mě vždy hrozně těší!;):)♥ A co se týče Tommyho… sama uvidíš co všechno musí přetrpět, ale nemusíš se bát, nemám chuť ho v téhle povídce zabíjet!;):DDD
wou…bezva nápad a já jdu na další díly, pěkně napsaný, čte se to jedna báseň…udržuješ čtenáře napnutý jak malý gatě :o))))
Doufám že ten pirát je Tom.Jdu na další díl.