Vampire vs. Hunter 15.

Andreas

Nejsi sám, kdo je rád za toho druhého. Nebýt tebe, tak si nejspíše doteď myslím to, co ostatní lidé v tomhle městě nebo kdekoli jinde. A to… to, že upíři jsou jen smyšlení a neexistují. Ale díky tobě vím, že to tak není a oni opravdu existují, bohužel. A už taky kvůli tomu si z toho nedokážu dělat legraci, jako jsem kdysi dělával. Opravdu nestojím o to se stát jednou z jejich kořistí. V noci se zdržuju především doma, a když už někam jdu, nikdy nechodím sám. Adrenalin mám rád, ale co je příliš, je příliš. A já bych kvůli tomu nerad přišel o svůj život. Přeci jen… mám se rád docela a taky, kdo by se o tebe postaral? Musím se nad tím jemně usmát.

„Nemusíš ho zabíjet kvůli mně, ale hlavně kvůli sobě a taky kvůli městu, aby bylo v bezpečí před takovými, jako je on.“ Vydechnu tiše. Je to od tebe hezký, ale tady opravdu nechci, abys to dělal jenom kvůli mně. Ty sám by sis měl uvědomit, co je zač a kam patří. Smrt, to jediné si zaslouží. On, ne ty.

„Oh, je to od tebe milý, ale nejsem si jistý, zda ho vůbec chci vidět.“ Zaksichtím se. Tohle tady už bylo několikrát, co jsi mi donesl upíra rovnou před dveře. Jako kočka, která svému pánovi nosí ulovené myši, aby se tak mohla pochlubit. Jenže tohle není myš a ty nejsi kočka. Není to zrovna příjemný pohled, vidět něco takového, jako je upír, vážně ne. A že vím, o čem mluvím.

„Den je dlouhý a než nastane znovu noc, máš spoustu času, Tome. Měl by ses prospat, alespoň pár hodit. Vzbudím tě pak, pokud budeš chtít, ale takhle ani, ač je den, nebudeš mít pro jeho zabití sílu. Věř mi, nejsi na to dost silný. Zranil tě, potřebuješ trošku odpočinku.“ Stále si stojím za svým, co jsem řekl. Vím, že ty víš, že mám pravdu, ale taky si stojíš za svým. Ale doufám, že mi nakonec dáš za pravdu a na chvíli si skutečně zdřímneš. Pár hodinek spánku nikoho nezabije, právě naopak… tebe posílí.

„Ano, pomsti se mu a hezky pořádně. Nesmíš se s ním štvát, on se s tebou taky nepáře. Ale až poté, co si odpočineš.“ Usměju se. Začínáš bejt pomalu stejně vzteklý jako ti upíři, jak tě slyším vrčet. „Neděkuj, to je samozřejmost. Kdykoli jsem tu pro tebe a pomůžu ti a rád.“ Pousměju se a donutím tě si lehnout na pohovku, na které jsme doteď seděli. Hlavu ti položím na polštář. „A teď spi a už nic slyšet nechci.“ Špitnu tiše a dekou přehozenou přes opěradlo gauče tě přikryju.

Tom

Lehce se zamračím. To jsi prostě celý ty. Musíš mít neustále nějaké námitky. Ale vím, že máš pravdu a že tě stejně nijak neoblomím. I kdybys mě měl tady přivázat a nadopovat práškama na spaní. A je pravda, že jsem unavený. Dost mě to vyčerpalo.

„Tak dobře. Ale nejdéle… upozorňuju NEJDÉLE… v poledne mě vzbudíš, jasný?“ Pohrozím ti vztyčeným ukazováčkem. To by mi snad mohlo stačit, půl dne. Budu spoléhat na upíří vztek a hrdost, a doufat, že si mě taky najde, a tím mi usnadní práci. Možná bych měl jít domů a nezaclánět ti tady, ale myslím, že bych to zalomil v první škarpě, kterou bych potkal. Nechám se tedy přikrýt a zavřu oči. Pálí mě ten ret. Ten mě štve vůbec ze všech zranění nejvíc. Svůj piercing jsem miloval. Byl jsem plný protestů, ale skoro okamžitě usnu. Ač docela neklidně. Mám různé útržkovité sny. O rodičích, o obětech upírů a i o tobě. Jak se nade mnou skláníš a vrčíš mi do ucha. Jako bych cítil, jak mi tvoje ostré zuby zajíždí do hrdla a vyvalí se teplá krev. Chvílemi se mi ve snu mihne i Andreas. Pokousaný. Tak to ne… takhle to nikdy nedopadne. V tomhle klání budu já vítěz.

Normálně bych si tolik za svými slovy a rozhodnutím o tom, že si potřebuješ odpočinout, nestál, ale tady a teď není o čem přemýšlet. Je to jen z pohledu jasné, že spánek potřebuješ. Sice se s ním nejspíše potkáš ještě za bílého dne, ale pokud nebudeš mít dostatek sil, tak ani přesto nic moc nezmůžeš, a ještě on sám si tě může podat. Ač není noc, které upíři vládnou.

„Jo neboj se, vzbudím tě.“ Jemně protočím oči. Ty abys náhodou něco nenamítal, no. Ale už tě jakou dobu znám, takže mě to ani nepřekvapuje. Raději tě už ale nechám, abys spal, a sednu si vedle do křesla. Nachystám si budík na mobilu, kdybych náhodou i já usnul nebo cokoli a nezapomněl na tebe. Vážně nemám náladu na to, abych pak poslouchal tvoje řeči a nadávky kvůli tomu, že jsem tě nevzbudil, jak jsi říkal. Nechci tě budit, a proto si jen tiše, tak abych jen slyšel, pustím televizi. Nechci zase nikam chodit, abych tě neztratil náhodou z dohledu. Bůh ví, co by se mohlo stát. Ty jsi pomalu schopný se jednoduše probudit, vstát a jen tak odejít. A tohle nepřichází v potaz. Proto tě budu hlídat, dokud nepadne zhruba 12. hodina dopoledne a já tě neprobudím sám.

Bill

Tak jak se na nebi střídá měsíc se sluncem, tak se z nočního ďábla stává anděl s nebeskou tváří. Ano, to jsem já. Bytost dvojí tváře… dvojí podoby.

Při denním světle bych pomalu neublížil ani mouše a v noci? Zabíjel bych pro doušek krve. Když je na obzoru měsíc, jsem schopný jít i přes mrtvoly, jen abych uhasil svou žízeň a byl uspokojen.

Kor po včerejší noci, jsem ještě vzteklejší než kdykoli jindy. Byl jsem lovcem zraněný, ač se mi rána zacelila… mám chuť se mstít. Nechci a nehodlám to nechat jenom tak. Tu noc jsem už ale sílu lovit neměl, i když jsem měl chuť a žízeň, ale zranění mě dostihlo a neumožňovalo mi lovit. Jen kvůli tobě! Na nebi se opět vystřídalo s měsícem slunce, a tím nastala také i má proměna, tak jako pokaždé, když na to přijde. Nezabráním tomu nijak, ač bych chtěl. Tohle je příroda, osud a já s tím nic nezmůžu. Normálně za denního světla nelovím, jen zvířata, když už mám žízeň, kterou nezvládnu udržet na uzdě. Ale lidi si nechávám až na noc, kdy se stávám pánem temna. Nyní jsem hodný a nevinný, který by neublížil.

Jenže… po noci, kterou jsem si prožil, usmyslel si, že tomu bude jinak než za každého všedního dne. Sice nejsem upír a nemám takovou sílu jako v noci, ale stále jsem to v tom neodolatelném těle já. Díky svému čichu a tvé vůni, kterou bych nikdy nezapomněl, jsem našel tvé sídlo. Dům, v kterém obýváš. Po cestě jsem jako člověk ulovil jen nevinné dítě, které by proti mně jako proti dospělému člověku nic nezmohlo. Stále žije, nezabil jsem ho. Jen trošku pokousal, abys tak cítil jeho krev, abys věděl, že i přes všední den já zasáhl, ač to není zvykem, aby upír ve dne lovil. Ale co tě takhle trošku překvapit? Změnit pravidla, na které jsi zvyklý?

Jenže doma nejsi. Dostanu se s pokousaným dítětem, které křičí, na tvou střechu a schovám se za komín. Vyčkávám, až se objevíš, a tak ti toho smrada můžu k nohám hodit. Ah, jak já se těším… až tě znovu uvidím. Nejsem znetvořený jako v noci, kdy jsi mě prvně viděl, jak jsem se ti ukázal. Teď jsem ten… cos mi už jednou neodolal. A proč by tomu nemohlo být i podruhé?

Tom

Tak za klidný spánek to opravdu nazvat nemůžu, ale je to lepší než nic. Ostatně s nočními můrami jsem už tak nějak smířený a přesto, že se třeba převaluju nebo frkám, tak se nevzbudím. Náhle ale mým tělem projede doslova spalující impuls. S výkřikem vyletím do sedu, až se mi zamotá hlava. Zmateně kouknu na hodiny… je teprve jedenáct.

„To snad ne…“ vydechnu a zrakem přelítnu celý pokoj. Andy sedí v křesle. Hlídal mě… opět. To je celý Andreas. V hlavě se mi rozhučí a já ten okamžik vím, co se děje. Ty jsi zaútočil. Za bílého dne. Máš lidskou oběť. Můj bože, tohle bych nečekal. Musíš být opravdu naštvaný, když takhle riskuješ. Chceš mě zastrašit nebo prostě jen překvapit? Ano jsem překvapený, to je pravda. To musím přiznat. Pro upíra je bláhové útočit na lidi přes den a tys to přesto udělal. A ještě ses rozhodl posnídat na střeše mého domu. Okamžitě vyletím z gauče, až se málem přerazím o deku, jak se mi do ní motají nohy. „Andy… kde mám bouchačku,“ zmateně se rozhlížím kolem. Musel mi ji vyndat z kalhot a někam dát. Což chápu. Nemusel bych si ve spánku prostřelit ledviny. Ale teď ji nutně potřebuju.

„Ten hajzl loví… Chápeš to? Teď… za bílého dne pije z člověka.“ Jsem opravdu vykolejený. Musím rychle jednat. Je mi jasné, že to je od tebe schválnost. Že to je, abys mě vylákal za tebou, a daří se ti to. Já to ignorovat nemůžu.

Andreas

Podřimoval jsem v křesle při televizi, pomalu usínal, když mě z toho vytrhne tvé prudké probuzení. Sám sebou polekaně cuknu, že málem skončím na zemi. Ah bože, jednou z tebe snad dostanu mrtvici či něco podobného, kdy mě raní. Vyjukaně na tebe juknu.

„Co zase je? Proč tolik vyšiluješ?“ Vydechnu a přitom si dám dlaň k ústům a zívnu ospale. Všimnu si, jak se trhavě rozhlížíš po celé místnosti, jako bys něco… nebo někoho hledal. Je na tobě vidět, že tvůj dech se také najednou zrychlil. Zdálo se ti snad něco ošklivého, nebo proč tolik vyšiluješ a nenecháš mě ani spát. Alespoň do té 12. hodiny, kdy tě mám probudit? Div se nezabiješ, jak vyletíš na nohy.

„Bouchačku… myslíš, jako tvou zbraň?“ Nakrčím trošku nechápavě jedno obočí. Opravdu, teď mi není tak zcela jasné, k čemu ji zrovna teď potřebuješ. Jenže chvíli na to se mi dostane tvá odpověď, abych konečně pochopil. Ztěžka vydechnu.

„Teď?! Ale… ale vždyť upíři přes den přeci neloví, ne?!“ Ztěžka polknu. Tak tenhle upír musí bejt na tebe hezky nakrknutý, že zašel až takhle daleko. Tak, že loví i za všedního dne. Panebože, tohle je snad poprvé, co něco takové slyším a děje se to. A je mi jasné, že si nevymýšlíš, jelikož ty v tom chodit umíš. Já ti věřím a vím, že ty to poznáš, cítíš to, když upír nějak zakročí.

Hned na to ale sám vyskočím na nohy a přejdu k šuplíku, kde jsem schoval tvou zbraň, jen co jsi ke mně přišel. Nerad bych, aby sis jí ještě sám nějak ublížil, a proto jsem ti ji hned vzal. Dělám to ale takhle pokaždé, myslím na tvé zdraví a riskovat opravdu nehodlám.

„Na… tady ji máš, vezmi si ji.“ Podám ti ji. Je zajištěna, takže nehrozí to, že teď nečekaně vystřelí, a ty si tak prostřelíš nohu nebo jakoukoli část těla, ani mně ne. Můj dech se taky mírně zrychlil, když jsem si uvědomil, oč jde a jak vážné to musí být. Tohle není žádná legrace, když jde o upíry a kor o tohohle, jak jsem pochopil. Nevím, ale je… něčím zvláštní, jiný a tím pádem nebezpečnější než kdejaký jiný upír.

„A teď běž, běž za ním a zabij tu bestii. Vystřel na něj a tentokrát nemiň srdce, jasné?“ Kouknu na tebe vážně. Vážně chci, aby tohle skončilo, ale je mi jasné, že s upíry to jen tak lehce nikdy neskončí. Vždycky tu budou další… a další. Snad ani nevím, jak se množí. Rozmnožují se tak jako my lidé? Nebo mají pro to jinou techniku? Uhm… ne, raději to ani vědět nechci.

Doprovodím tě ke dveřím, na pár hodinek ses prospal a doufám jen, že ti to k něčemu bylo a alespoň trošku pomohlo.

„Zabij ho.“ Otevřu ti dveře a poplácám tě po rameni. Nechci tě už nějak zdržovat, a navíc, stejně si myslím, že ani ty bys déle nezůstal. Čeká tě práce… a ty musíš jít. Jdeš sjednat pořádek v našem městě.

Bill

Za všedního dne bych si dospělého jedince ulovit netroufal, tak velkou sílu a moc nemám. Proto jsem zvolil malé nevinné dítě, které šlo v ranních hodinách nejspíše do školky, či do školy na prvním stupni. Těžko říct, kolik tomu dítěti je přesně let, ale to není má starost.

Stále stojím nohama na tvé střeše a v rukách držím to nevinné dítě, které je ale stále naživu. Nezabil jsem ho, jen jsem trošku okusil jeho krve, abych tě tak k sobě lépe nalákal. A já věřím, že jsi zavětřil a každou chvíli tě můj zrak zahlédne. Nemám v plánu to dítě zabít, jinak bych o tom přemýšlel v noci, to ano… ale je všední den, proto je jen návnadou pro tebe.

Člověk, co by mě viděl, by si nemyslel, že bych něčeho takového byl schopný, a už vůbec ne, že zrovna já… ta nevinná tvářička, že může patřit upírovi, krvelačné bestii.

Ale ty nejsi jako ostatní, ty jsi lovec. Lovec, který mě minulou noc poranil, ale přesto stále sexy. Znovu mám chuť na to, ochutnat tvou krev. Polknout doušek té teplé tekutiny, která ti koluje v žilách a v celém těle. Ah bože, jak já mám na tebe chuť, až to není hezké. Ale přesto nezapomínám myslet na to, že se na tebe zlobím a ne málo. Hodně, neměl jsi po mně vystřelit, neměl.

Na pohled vypadám úplně neškodně, ale v nitru jsem stále netvor, který ale teprve ožívá, a to především v noci. Což ty sám si toho mohl být živým důkazem.

Vyhlížím tě, ale nemusím tě ani vidět, abych poznal, že se blížíš. To mi prozradí tvá pronikavá vůně, která se mi dostává hluboko pod kůži. Blížíš se, cítím tě. V rukách nadále držím to pískle, abys ho hezky viděl. Jsem zvědavý a opravdu se těším na tvůj výraz, na to, jak se budeš tvářit.

Tom

Milerád bych Andymu odpovídal na všechny otázky a věty, co mi říká, ale není na to čas. Povím mu to příště. Cokoliv bude chtít vědět. Jsem z toho opravdu rozrušený. Tohle se prostě nestává. Lov ve dne. Měl jsem tě zabít v noci… když jsem mohl, ale já selhal. A teď to tak dopadá. Ještě nejdu pozdě. Tvoje oběť ještě pořád dýchá, což je taky dost s podivem. Utíkám jak smyslů zbavený. Bolí mě ruka i ret a vlastně celé tělo, jak je omlácené, ale nedbám o to. Není to podstatné. Důležitý je ten život, který držíš v rukou, a tvoje smrt. Nic jiného. Čím víc se blížím, tím víc mi srdce tluče. Našel jsi mě… Podívám se na střechu svého domu a bez váhání vyběhnu nahoru. S trhnutím těla se zastavím a dívám se na to malé dítě v tvých rukou.

„Pusť ho… Okamžitě ho pusť,“ jestli něco opravdu nenávidím, tak je to výběr bezbranného. I když to je proti tobě každý smrtelník. Ale o dítěti nemluvě. Vytáhnu zbraň a zamířím na tebe. Mám zlost. Opravdu nehraješ fér. „Tak pusť ho.“ Zavrčím a odjistím zbraň. Stačí jen natáhnout a vystřelit. Jenže dnes je to zase pohled do té druhé tváře. Do té, která mě tolik láká. Ne… nesmím selhat. Minimálně Andy by mě zabil. Chabý důvod, ale stejně. Nějak se přesvědčovat musím.

„Předpokládám, že ti jde o mě… tak to dítě nech být.“

Bill

Cítím už jen z toho, jak se blížíš, tvůj hněv. Zlobíš se, ale to nejsi sám. I já jsem naštvaný a také mám k tomu své právo, ač ty si to třeba nemyslíš. Tvé rány, které jsem ti v noci způsobil, se ještě nezahojily, jsi přeci jenom obyčejný člověk. Kdežto u nás upírů se zranění hojí rychle, což je výhodou. Pokud tedy nejde o vlkodlačí kousnutí. To podle legendy, jak vypráví, je pro upíra smrtelné. Jsem na světě spoustu let, ale s tímhle sám zkušenosti nemám. Kdybych měl, tak tady možná už ani nejsem. Vím ale, že existují, stejně jako existujeme my upíři a vy lidé. I vlkodlaci tady mají své místo.

Jsi tady docela rychle, na to, že nejsi dostatečně odpočatý a nemáš zpátky svou sílu, kterou bys mohl přes den proti mně využít. Ušklíbnu se, když se objevíš na střeše svého domu, kde jsem i já, spolu s dítětem v rukách, které držím u sebe jako rukojmí.

„Proč bych měl?“ Kouknu na tebe, když zahlédnu, jak saháš na svou zbraň. Snad nechceš střílet, nebo snad ano? Byl bys schopen riskovat život dítěte?

Pevně toho skrčka uchytím, aby se neškubal, a zdvihnu ho do vzduchu před sebe. Tak, abys po mně vystřelit nemohl. Nebo přesněji, abys nezasáhl mé srdce.

„Tak střílej ne?“ Zaksichtím se a trošku tím dítětem ve vzduchu zatřepu, vypískne z toho, jak se bojí. Je mladý, takže nemá šanci, a navíc jsem ho oslabil svým kousnutím, když jsem okusil jeho mladou a sladkou krev. Ne tolik dobrou, jako tu tvoji, abych se přiznal.

„Nechám ho a ty vystřelíš, nejsem hloupý. Ale máš pravdu, jde mi o tebe, ale proč se trošku nepobavit nejprve?“ Kouknu zpátky na tebe a usměju se. I tahle nevinná tvářička, kterou ve dne nosím, dokáže být škodolibá a zákeřná.

„Nebo ho mám hodit dolů?“ Kouknu ze střechy, je to docela výška. Takhle malé dítě by si mohlo něco vážného udělat. Zastraším tě tím, že s ním cuknu směrem dolů, jako bych ho vážně chtěl pustit, ale ve skutečnosti ho stále držím a házet ho v plánu nemám. Ne, pokud mi k tomu ty nedáš důvod.