autor: Holly-EnD.
Já vim… nekonečně dlouhá doba od posledního dílu, co… ale stejně mám pocit, že už to ani nikdo nečetl… ale nevadí, tuhle povídku dopíšu, protože jí svým způsobem zbožňuju. Protože zbožňuju svého citově rozpoloženého Toma a náladového Billa. Protože celá tahle povídka mě hřeje. (Pokud moc plácám, tak se omlouvám… xD Právě je půl pátý ráno a já začínám být trochu unavená, takže si radši půjdu lehnout, než mě napadne psát další kraviny… stejně by z toho nakonec vznikla další depresivní povídka, kde bych jednoho z dvojčátek jistojistě zabila, a to opravdu nechci. xD)
Takže jestli tohle ještě někdo čte, tak přeji příjemné čtení a děkuju… 🙂
Holly-EnD.
TOM
Držel jsem v ruce telefon. Zrovna jsem domluvil s Billem. Říkal, že je na cestě domů. Cítil jsem se divně. Mluvil se mnou uštěpačně, jako by ho náš rozhovor ani nezajímal. Ani zpráva o tom, že to dítě není moje, ho nijak nepřekvapila. Měl jsem pocit, že ví něco, co já ne. Trochu mě to děsilo.
Procházel jsem se po bytě a prohlížel si zrenovovaný interiér. Vypadalo to úžasně. Myslím, že jsem odvedl dobrou práci.
Došel jsem do kuchyně a vzal do ruky jeden z těch hrnků, co dneska dopoledne koupil Bill. Vzpomněl jsem si na náš rozhovor.
/Já vím, že nejsou moc hezké, ale nevěděl jsem, které by se ti líbily…/
Povzdechl jsem si a zlehka se dotkl modřiny na své tváři. Jsi idiot, Tome… naprostej Idiot…
BILL
Zastrčil jsem klíč do zámku od vchodových dveří, ale pak jsem se zarazil. Znervózněl jsem. Nevěděl jsem, jak mu povím, že je neplodnej. Mám to říct dramaticky…? Jako: Moc mě to mrzí, Tome, ale nikdy nebudeš moc oplodnit žádnou ženu. A ne proto, že bych ti ustřelil penis, jakmile bych se dozvěděl, že to máš v plánu, ale proto, že jsi neplodný…
Nebo to mám vzít s nadhledem? Jako třeba: Tome, mám pro tebe dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že střílíš dobře. Ta špatná, že střílíš slepejma…
Ne… to asi nepůjde.
Opřel jsem se čelem o dveře a zhluboka vydechl. Jak přijme fakt, že tím, co mu řeknu, mu beru kus jeho mužství…?
Zavrtěl jsem hlavou a otevřel dveře. To, co jsem spatřil, mi sebralo poslední zbytky dechu, které jsem si šetřil na rozhovor s Tomem.
Celej byt byl kompletně nově vybavenej. A vypadal nádherně. Prošel jsem obývák, jídelnu i kuchyň a nestačil jsem zírat.
„Páni…“ vydechl jsem. Vrátil jsem se do obýváku a spatřil na poličkách naše fotky. Nechal nám je znova udělat.
Samou radostí jsem se zachichotal.
Otočil jsem se na patě a vyběhl schody. Upoutal mě vzkaz na dveřích do mého pokoje. Stálo na něm: –Pokoj pro hosty-
Zarazil jsem se a chodbou opatrně zamířil k pokoji, kde jsem nebyl už snad měsíc. Byl to pokoj pro hosty, a ten jsme za celý náš pobyt tady ani jednou nepotřebovali. Navíc v něm nebylo žádné vybavení. Ani posel a ani třeba skříň.
Dveře byly pootevřené, a tak jsem do nich zlehka strčil. Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou.
Pokoj byl zařízený jako ložnice. Stálo tam obrovské letiště, po jehož stranách byly noční stolky jako stráže. Na každým stála lávová lampa, která vydávala tlumené osvětlení. Po celé délce jedné boční stěny byla zrcadlová skříň a podlaha byla skryta chlupatým bílým kobercem. U okna stála krásně pohodlně vypadající lenoška a vedle okna byla knihovna. Stěny byly ozdobené obrazy od mé oblíbené umělkyně Victorie Frances a vůbec celý to vypadalo nádherně.
Srdce mi bilo jako splašené, když jsem si opatrně zouval boty a bosýma nohama vstoupil do ráje. Chodidla se mi okamžitě zabořila do měkoučkého koberce. Měl jsem chuť si lehnout na zem a s tím kobercem se pomazlit jako s perskou kočkou.
Přešel jsem ke skříni a otevřel ji. Bylo tam nějaké oblečení, ale ne moc. Spíš tak na doma, a hlavně na spaní.
Vzal jsem si černé pyžamové kalhoty a shodil ze sebe oblečení. Když jsem si na sebe kalhoty natáhnul, vyrušil mě zvuk u dveří.
„Vidím, že už ses tu porozhlédl.“ Prudce jsem se otočil za Tomovým hlasem. Opíral se o futra a plaše se usmíval. „Doufám, že se ti to líbí. Já jsem…“ nestihl ani doříct, protože jsem rychlým krokem překonal vzdálenost mezi námi a umlčel ho svými rty. Ruce jsem mu položil kolem krku a přitiskl se k němu. K čertu s nějakým rozhovorem o neplodnosti… Nechám to na jindy… Pomyslel jsem si, když mě pevně objal.
Byl jsem dojatý a nemohl jsem ani mluvit. Nemohl jsem uvěřit, že tohle všechno udělal pro mě.
„Miluju tě…“ bylo to jediný, co jsem ze sebe nakonec dostal.
V nový posteli se leželo naprosto úžasně. Přímo královsky! A nebýt toho, že Tom měl ve tváři vepsanou deprimující únavu, okamžitě bych ho donutil, abychom ji pokřtili (jestli víte, jak to myslím :)). Takhle mi zatím stačilo, že jen co jsem se mu schoulil v náručí, padl na mě takový klid, jaký jsem necítil už roky.
TOM
Snad poprvé v životě jsem se probudil dřív než Bill. Nemohl jsem jinak, než pozorovat jeho klidnou tvář, která, ani přes noc plnou převalování, neztrácela svou antickou alabastrovou krásu. Omámeně jsem nad ním seděl snad půl hodiny a v hlavě měl absolutně čisto.
Pak se Bill pohnul a zavzdychal. Neprobudil se, ale mně se okamžitě vybavila věta; „Je krásný, že ano…?“
To kdysi řekla máma, když jsme spolu před lety seděli na terase a pozorovali dospívajícího Billa líně se pohupujícího na houpačce, jak si čte knihu.
Už tehdy jsem do něj byl blázen, a tak jsem přesně věděl, co tím myslí.
On je krásný… Skutečně krásný…
Tehdy jsem jí na to nic neřekl, ale věděl jsem, že ona ví, že s ní souhlasím, když jsem jí lehce stiskl ruku.
Mamka byla můj tichý spojenec. Věděl jsem, že ví přesto, že jsem jí nic neřekl ani nenaznačil. Protože takové už mámy jsou. Mají jakýsi neviditelný radar, kterým dokážou přečíst ty nejsilnější emoce svých dětí. Svým způsobem mě chápala a neodsuzovala.
Pokaždé, když si přečetla bolest v mých očích, mě jen uchopila za ruku a políbila na čelo.
„Vím, že není lehké žít vedle Billa, ale slib mi, že nikdy nedovolíš svému srdci, aby vás jakkoli rozdělilo…“ pokaždé, když mi tohle řekla, myslel jsem, že tím myslí, že Billovi nikdy nesmím dát najevo své skutečné city k němu, protože by se mohl leknout a všechno by šlo do háje, ale teprve teď jsem poznal, jak hluboce jsem se mýlil. Ve skutečnosti měla na mysli, že mezi mnou a Billem nikdy nesmím postavit zeď jen proto, že mě vlastní city ubíjejí. Že se k němu kvůli tomu nesmím chovat odtažitě a ignorovat ho. Protože věděla, že Billa by to velice ranilo. Byl jsem takový hlupák.
Vzpomínka na mámu mě rozesmutnila, a tak jsem se raději zvedl a šel něco dělat.
Napadlo mě, že bych mohl vyprat. Jenže jsem z toho byl celej nesvůj. Jasně, prát prádlo sám sobě není tak hrozný, ale prát Billovo prádlo je… řekl bych… nebezpečný? A to proto, že s Billovým prádlem je to stejný jako s prádlem žen. Všechno má svou cedulku, na které je napsáno, co se s určitým kusem oblečení smí dělat a co nesmí. Jako např.:
NEPERTE V PRAČCE. NEPOUŽÍVEJTE BĚLÍCÍ PROSTŘEDKY. NEPOUŽÍVEJTE HORKOU VODU. NEPOUŽÍVEJTE STUDENOU VODU. NEPOUŽÍVEJTE ŽÁDNOU VODU. NEDOTÝKEJTE SE TOHOTO PRÁDLA, POKUD NA SOBĚ NEMÁTE STERILIZOVANÉ RUKAVICE. RADĚJI TO OKAMŽITĚ POLOŽTE VY NESCHOPNÝ PAKO.
A tak dále a to potom člověk rychle ztratí chuť udělat pro svou drahou polovičku něco hezkého. Obzvláštně něco takového. Představte si, že se vám to srazí nebo obarví (nebo taky nedej bože obojí) a neponese za to vinu nikdo jinej než vy.
A tak jsem odhodil hromadu prádla v koupelně na zem a zabouchnul za sebou dveře. Takže prádlo rozhodně ne… pomyslel jsem si. Nakonec mě napadlo udělat snídani.
Dělal jsem francouzské toasty. Bill je mám moc rád a tak jsem jich udělal celou kopu. Najednou jsem se nemohl dočkat, až se ta krásná spící diva probudí.
BILL
Probudilo mě zvonění telefonu někde v hromadě mého oblečení. Líně jsem se vyhrabal z té bohovské postele, přičemž mi jen matně došlo, že Tom už tu není. Sedl jsem si k hromádce svého oblečení a vyhrabal nedočkavě zvonící telefon.
„Ano?“ otázal jsem se a zazíval.
„Bille? Ty spíš?! Sakra čekáme tu na tebe s Holly už půl hodiny!“ Gustav. Musel jsem se pro sebe usmát.
„Joo. Já nepřijdu.“ Zašklebil jsem se.
„Cože?! To tys to tady zorganizoval! Nemůžeš si jen tak nepřijít!“ štěkal na mě.
„Jo jasně…“ protáhl jsem a znova zívnul. „Hele, musim jít. Užij si rande, Gustíku.“ Poslal jsem mu pusu přes telefon.
„Cože… Bille ty…“ ale to už jsem mu to s širokým úsměvem položil.
„No to se povedlo.“ Zamumlal jsem si spokojeně a položil se na záda. Bože… ten koberec je tak úžasnej… rozplýval jsem se v duchu. Člověk by tu úplně usnul…
TOM
Když jsem je dodělal, zdálo se, že Bill pořád spí. Bylo mi to divný. Bill nikdy takhle dlouho nespal. Nakonec jsem se na něj šel radši podívat.
Když jsem dorazil do ložnice, to, co jsem viděl, mi doslova vzalo dech.
Bill ležel na koberci a spal. Proč spal zrovna na koberci, jsem skutečně netušil, ale pohled na něj mě uváděl do transu.
Skrz okno prosvítalo do pokoje slunce a hladilo jeho nahou hruď. Jeho vlasy byly zlehka rozprostřené kolem jeho hlavy a já měl pocit, že jsem umřel a že tohle je nebe.
Přepadly mě divný pocity, který jsem si nedokázal takhle nahonem vysvětlit.
Nalehl na mě strach, že bych měl něco takového někdy ztratit. Nalehla na mě beznaděj, že bych jeho ztrátě nedokázal zabránit. Nalehla na mě zoufalost, že bych to nedokázal vrátit všechno zpět.
Měl jsem chuť se schoulit do rohu a bezmocně brečet jako dítě. Že není možné, aby po mém boku žil takový člověk, jako je Bill. Že mi nejde do hlavy, čím jsem si to vůbec zasloužil. A že jsem do něj byl tak šíleně zamilovaný, až mi to nahánělo strach.
Potichu jsem došel až k němu a lehl jsem si vedle něj. Co nejblíž, ale ne tak, abych se ho dotýkal. Zadíval jsem se do stropu a vnímal jen Billovu přítomnost a pocit naprostého zadostiučinění.
A jak jsem tam tak ležel, došlo mi, že jsem právě došel na konec cesty. Na konec cesty ve svých citech. Klid a smíření. To byl ten konec. Cítil jsem se smířený s tím, jaký jsem. S tím, že v jiných očích možná vypadám jako zvrhlej kluk, zamilovanej do vlastního bratra. S tím, že Bill pro mě znamenal celý svět…
A já jsem najednou neotužil po ničem jiném, než po tom, aby se tenhle okamžik proměnil na věčnost.
autor: Holly-EnD.
betaread: Janule
Jsem ráda, že konečně vidím další díl, vůbec jsem nemusela vzpomínat, děj se mi vybavil hned. Byl to krásný díl, já na tohle prostě jsem. Na ty něžnosti a pocity lásky…takže skvělé. 😀
Jo, mimochodem taky miluju obrazy Victorie Frances. 😀
Krásny diel, Bill na tom koberci musel byť zlatý. Toma mi je ľúto.
Čo? Ja to čítam hej? :D… síce som túto časť ešte neprečítala lebo som asi 4 dni nebola na internete a nemám čas ale môžem ťa uistiť že si to prečítam :D… celý čas som tu na to čakala a v poslednom čase som už aj začala strácať nádej že to tu ešte niekedy bude ale teraz to tu je a ja som strašne rada 😀 je to super :D… neviem či to dnes stihnem prečítať ale keď to prečítam napíšem ďalší koment 😀 teším sa na to 😀
Ach bože tento diel bol fakt pekný 🙂 strašne som si ho užila. Som neskutočne rada že tu je ďalšia časť tohto príbehu. Naozaj mi to chýbalo, mám to fakt rada, vždy sa tu pri tom aj celkom dobre pobavím 😀 napríklad vetami typu: RADĚJI TO OKAMŽITĚ POLOŽTE VY NESCHOPNÝ PAKO. xD to bolo fakt dobré 😀 Ale táto časť bola naozaj skvelá. Ten koniec bol nádherný a cítim sa po tom tak zvláštne príjemne 😀 Som teraz taká pokojná a proste neviem to popísať 😀 strašne som si to užila a možno to bolo aj tým že som si dala pár dní od príbehov pokoj a teraz mi robia o to väčšiu radosť, alebo tým že sa momentálne ničím nestresujem alebo to sú všetky tie 3 veci vrátane tohto príbehu dokopy. Milujem to a dúfam že teraz už na ďalšiu časť nebudem musieť toľko čakať 🙂 je to super.