autor: Deni
Nemůžu uvěřit tomu, kam mě Tom zatáhnul. Když říkal, že mě někam vezme, myslel jsem, že to bude nějakej super spešl plac, ale tohle by mě fakt nenapadlo.
Malý baletky.
Brácha sice říkal, že má vedlejšák, ale tohle bych nečekal. Vím, že má balet rád, ostatně tak to bylo vždycky, ale že až tak moc, aby ho i vyučoval, to by mě nikdy nenapadlo. Nejdřív jsem byl sice naprosto v šoku a měl jsem chuť mu přivřít hlavu do dveří, ale čím dýl tady sedím, tím víc začínám chápat, proč tu jsem. Nevzal mě sem proto, aby mi ukázal, jak moc ho ty dětičky milujou, a dokonce ani proto, aby se přede mnou mohl vychloubat, jak dobrej je, že může balet i vyučovat, jak jsem si původně myslel. Ne, vzal mě sem proto, aby mi ukázal, jak moc pro něj tohle všechno, tanec, balet, i ty malý dětičky, znamenají.
Mě samotnýho nikdy ani nenapadlo, že bych mohl tanec vyučovat. Začal jsem s tancem z pomsty, a i když jsem se do něj za těch posledních pár let zamiloval, nikdy bych neměl tu trpělivost učit někoho dalšího všechny ty kroky. Nikdy bych v sobě nenašel tolik vášně, abych mohl svoje zkušenosti předávat dál. Nejsem jako Tom, i když se poslední dny stále častěji přistihuju, že bych si přál, abych být mohl.
Je to zvláštní pocit, to něco novýho uvnitř mě, ale začínám si na to pomalu zvykat. Od přijímaček už uběhl týden, a i když jsem s Tomem od té doby nestrávil tolik času, hodně jsem o něm přemýšlel.
Skoro ho neznám. Za pár měsíců budeme mít dvaadvacet, a já vůbec neznám svoje dvojče. A svým způsobem mě to mrzí. Nikdy by mě nenapadlo, že si zrovna něco takového připustím, ale je to tak. Nijak detailně jsme tohle téma nerozebírali, ale to, co říkal Tom o tom začarovaným kruhu nedorozumění, je asi pravda.
Žárlil jsem. Celé ty roky jsem žárlil, a naprosto zbytečně. Kdybych nežárlil a všechno si nepřevracel podle svýho, jak se mi to zrovna hodilo do krámu, Tom by na sobě asi nikdy nezačal tak dřít, nesnažil by se mít tak dokonalý výsledky a rodiče by pak neměli důvod ho tak moc vyzdvihovat, a já bych pak neměl důvod k tý podělaný žárlivosti.
Ale hlavní problém, ať jsem si to připouštěl nebo ne, byl právě bráchův balet. Já měl tenkrát svůj zpěv a naprosto mi vyhovovalo, že na mě vždycky Tom doma čekal. Věděl jsem, že tam prostě bude, až se vrátím, a až pak společně budeme vymýšlet nějakou zábavu. Možná to bylo sobecký, ale když si pak brácha našel balet, já to bral jako zradu. Moje mladší, dětský já to bralo jako podvod z jeho strany a já s ním z uraženosti nechtěl mít nic společnýho. Ale časem jsem se do toho sám zamotal natolik, že už jsem neměl tušení, čím to začlo, a na balet se namotala tuna dalších věcí. A nakonec jsme skončili tam, kde jsme skončili.
Možná právě i proto pro mě nakonec nebylo tak těžký si to všechno teď připustit, uznat svou chybu. I když přiznat to nahlas mě ještě čeká. Ale se stylem, jakým se vztahy mezi námi teď rozvíjej dál, kdo ví, třeba to půjde rychle. Tom se celkem rychle dostává pod obrannou zeď, kterou jsem si před ním už před lety vybudoval. Vším, co dělá, jak se chová, ve mně vzbuzuje novou zvědavost a šílenou chuť ho poznat, něco se o něm dozvědět. Možná pak najdu i způsob, jak ho dostat na jeho vysněnou školu, nebo způsob, jak mu to aspoň vynahradit, protože tohle se mi prostě hodně nepovedlo…
„Bille?“
Překvapeně zamrkám a otočím se na bráchu, který stojí vedle mě s lahví vody v ruce. Pousměju se na něj. „Jo?“
„Bavíš se?“ Přikývnu, i když moc nevnímám, co on a baletky dělají, ale rozhodně se mi tu docela líbí. „To jsem rád,“ pokračuje Tom s úsměvem. „Nechceš se k nám přidat?“
Přikývnu. „Počkej, cože? Přidat?“
Zasměje se. „Jo. Holky chtějí vidět, co umíš. Říkal jsem jim, že jsi můj brácha a že taky tancuješ.“
„Ani mě nehne! Neumim balet!“
„Vidíš, ony taky ne, a právě proto tu jsme.“
„Prostě na to zapomeň!“ Založím si ruce na hrudi a na protest se dívám na druhou stranu, než stojí moje dvojče. „A stejně nemám žádný převlečení,“ dodám, aby věděl, že moje ne je konečná odpověď.
„Mám tu náhradní věci, v chodbě se můžeš převlíknout.“
Zavrčím a probodnu ho pohledem. Možná jsem řekl, že ho chci poznat líp, ale hopsat tu s nima rozhodně nebudu. To ani omylem. Nene, kdepak, ani mě nehne!
*
Nemůžu uvěřit, že mě k tomuhle přesvědčil! Vážně nechápu, jak se mu povedlo narvat mě do jeho tepláků a náhradních cviček a postavit mě k tyči vedle těch malejch baletek. I když… možná ten jeho kukuč a příslib toho, že příště udělá on to, co budu chtít já, zafungoval.
Ať tak nebo onak, teď tu papouškuju pohyby holčiček v sukýnkách, protože tomu, co tu moje dvojče žvaní, nerozumim ani slovo.
Tom
Musím se otočit a radši svou pozornost soustředím zpátky na malou Ashlee, která se neúspěšně pokouší udělat piruetu. Kdybych se měl dívat na to, jak naše malá diktátorka Sarah peskuje bráchu, že tohle a tamto dělá špatně, zatímco se na ní Bill šklebí, musel bych se smát nahlas.
Jsem rád, že tady je a že se k nám, i když z donucení, přidal a že se tady snad baví.
Během víkendu, než za mnou Billa přišel, hodně jsem přemýšlel. Za celé ty roky mi zasadil spoustu hlubokých ran, a samozřejmě bych měl právo poslat ho do háje a nikdy víc se o něj nezajímat. Zvlášť po tom, co sebral mé vysněné místo na ED Akademii. Ale já to prostě udělat nemůžu. A hlavně ne po těch přijímačkách.
Vzal mi sen, vzal mi chuť dál tancovat, protože tady není nic, pro co bych tancovat měl, ale to všechno přebíjí fakt, že mi za to všechno něco dal. Vrátil mi sám sebe. I když na našem vztahu budeme muset hodně zapracovat, to nejdůležitější ale je, že je zpátky a snaží se.
Vím, že je tady ještě hodně věcí, na kterých musíme zapracovat, ale snad to společně zvládneme. Pokud se Bill naučí ovládat své výbuchy a přestane být po většinu času osinou v zadku, bude to fajn. A pokud já dokážu potlačit své city k němu, pokud se naučím ovládat své emoce a touhy, bude to ještě lepší. Ale obávám se, že to ani jeden z nás nebude mít snadné. Bill je na tohle chování, na tenhle postoj zvyklý celá léta, tak snadno se toho nezbaví. A já? Ukažte mi někoho, kdo se rozhodl v sobě zabít lásku, a uspěl…
„Tomi, dívej, dívej!“
Otočím se směrem, kam jedna moje svěřenka zběsile ukazuje, a tentokrát se opravdu musím smát. Pohled na Billa a Sarah, kteří se na sebe ksichtí o sto šest a o něčem se dohadují, je k nezaplacení. Jak se tak dívám na ten jeho škleb, pomalu mi dochází, že pohřbít lásku k němu, ať už je jakkoliv nepochopitelná, bude naprosto nemožné. Pro mě je, i přes jeho povahu a všechno ostatní kolem, dokonale nedokonalý, a to jen tak nezměním.
V jednu chvíli se na mě Bill otočí a vrhne po mně takovej škleb, že se rozesměju ještě víc. Chvíli mě ještě dál vraždí pohledem, ale nakonec se rozesměje se mnou.
Čeká nás toho ještě hodně, a rozhodně to nebude procházka růžovým sadem, ale já v nás věřím. My to zvládneme!
S úsměvem se otočím ke svým zbylým balerínkám, Billa a Sáru nechám tak, jak jsou, a na těch posledních pár minut, než nám skončí hodina, si s těma svýma princeznama ještě zatancuju jednoduchou sestavu.
———-
„Myslel sem, že mi jednu natáhne!“ směje se Bill, zatímco jednou rukou divoce gestikuluje ve vzduchu. Čekám na moment, kdy si převrhne talíř s večeří do klína, jak se u toho celej natřásá.
„To pozor, hele,“ zamumlám na něj s plnou pusou a namířím na něj hůlkama, které držím v jedné ruce, zatímco talíř s čínou mám v druhé. „Sára by toho byla schopná, mě jednou dokonale nakopla,“ zasměju se při vzpomínce na to, jak se mi před már měsíci dračice o hodině vztekala tak, až mě v afektu nakopla do holeně. Ještě další dva týdny jsem tam měl pořádnou modřinu.
Bill se začne hlasitě smát, až mu padá jídlo od pusy zpátky do talíře, a já se musím smát s ním. Jeho smích je nakažlivý, naplňuje doslova celou místnost. Jsem rád, že se po konci taneční hodiny sám pozval ke mně domů. Sice přes únavu skoro nevidím, a vidina zítřejšího rána, kdy musím vstát do práce, mě ubíjí, ale je příjemné ho tady mít. Pro mě je tenhle byt jak palác, a když jsem tady sám, je to tady tak prázdné, smutné. Bill tomuhle místu dodává příjemné teplo a takovou zvláštní jiskru. Pocit domova. Ať to mezi námi v minulosti bylo jakkoliv, nikdy jsem se nikde necítil být doma až do chvíle, kdy tam byl i můj Billa.
„Měl bych jít,“ probere mě bráškův hlas z přemýšlení. Pohledem sklouznu k němu a sleduju, jak se zvedá z pohovky, aby mohl odnést špinavý talíř do kuchyně.
„Můžeš tu zůstat,“ navrhnu mu, když se vrátí zpátky a natahuje se po svých věcech. Byl bych rád, kdyby tu zůstal. Mohli bychom si pustit nějaký film a společně trochu dohnat ztracený čas. Nebo-
Mé úvahy přeruší Billovo zavrcení hlavou. „Nemůžu, Joe na mě čeká doma a ráno spolu už něco máme domluvenýho,“ usměje se na mě a přes ramena si přehodí svou koženou bundu. Nerad to přiznávám, ale žárlím. Ten jeho Joe ho má pořád, já nikdy. Chci svého Billu jen pro sebe!
„Jasně, to chápu,“ pronesu přesto nahlas a taky vstanu. Jakkoliv rád bych ho tady měl, vím, že ho nemůžu nutit. Nemuselo by se mi vyplatit, tlačit na pilu.
Doprovodím ho ke dveřím, a i když bych ho na rozloučenou rád objal, spokojím se s úsměvem a mávnutím z jeho strany. Sleduju ho, dokud nedojde k výtahu a s posledním mávnutím, kdy mi Bill zmizí za ocelovými dveřmi, přibouchnu dveře od bytu.
S povzdechem se vrátím k rozjedené večeři a prázdnému bytu.
———-
Bill
„Seš roztěkanej.“
„Sorry.“
„Děje se něco, B.?“
„Ne.“ Povzdechnu si a zavrtím hlavou. Neděje se vůbec nic a přesto strašně moc. Celé dny trávím s Tomem, pokud nejsme u něj doma, jdeme někam ven na večeři, nebo si jen tak sednout do parku nebo večer na starý, dětský hřiště. Chodím s ním i na hodiny baletu, který dává, a dokonce se učím s těma malýma baletkama jen proto, abych mohl s bráchou trávit víc času. Ale za celou tu dobu jsem se toho o něm moc nedozvěděl, skoro jsem ho nepoznal. Vím o něm jen to, že učí balet jako vedlejšák, u táty dělá nějakýho asistenta a že miluje čínu a těstoviny.
Zatímco já mu na sebe vyblil skoro všechno, Tom o svojí minulosti mlčí. Občas se podělí o nějakej vtipnej zážitek nebo něco fakt zásadního, ale o jeho přátelích nevím nic. A stejně tak témata stylu života a puberty, ex partnerů a podobně vždycky zdárně okličkuje a radši nadhodí jiné téma, kterého já se vždycky jak debil chytím. Nevím, jestli mě k sobě jen nechce pustit a drží si odstup, nebo jestli se za něco z toho stydí, ale každopádně-„Au!“
„Máš mě vnímat!“ štěkne Joe a založí si ruce na hrudi. Jen ho naštvaně a nechápavě propaluju pohledem a mnu si místo pod žebry, kam mě silně strčil. Já vím, že trénujeme a já ho nevnímám, ale přece nemusí bejt tak surovej!
„Co se, sakra, děje, Bille? Ani ne za měsíc máme nejdůležitější battle v dějinách naší crew, a ty seš naprosto mimo! Dost na tom, že nechodíš na zkoušky a já tě to pak musím doučovat, ale ty prostě ani nevnímáš, co ti říkám! Jedeš na něčem?“
Šokovaně zírám na Joa a nevěřícně lapám po dechu pod jeho přímostí. „Ne! Joe, víš, že ty sračky nesnášim.“
„To ještě neznamená, že-„
„Ne,“ přeruším ho, „Neberu, stačí?“
Chvíli mě ještě propaluje pohledem, než nakonec přikývne. Známe se už tak dlouho, Joe ví, že mýmu slovu věřit může. „Tak v čem je problém, B.?“ sedne si na zem do tureckýho sedu a popadne plechovku RedBullu. S povzdechem ho napodobím a je mi jasný, že teď budu muset s pravdou ven. Je na čase přiznat Toma.
„Jde o Toma.“
„Novej objev?“ zeptá se J. a upije z plechovky, načež se musím začít smát. Tom je sice kus chlapa, a kdyby nebyl můj sourozenec, byl by to přesně můj typ, ale…
„Ne, Tom je můj brácha.“ Sám nad sebou se musím pousmát; jen dva týdny mi stačily na to, abych se po letech konečně přestal stydět za to, kdo je mým dvojčetem.
Joe se zamračí, „Ten, co ho tak nesnášíš?“ Přikývnu. I když, to už vlastně ani není pravda. Začínám mít Toma opravdu rád. „Co udělal?“
„Ehm, uhm,“ odkašlu si, „vlastně nic.“
„Tak co si udělal ty?“ Fejkuju šok a dotčení, ale J. mi věnuje takovej pohled, že se musíme začít oba smát. Oba moc dobře známe moji minulost a víme, že nejsem žádnej svatoušek.
Nakonec mu vyklopím úplně všechno, co se od našich jedenácti let stalo, a své vyprávění zakončím tím, co jsem udělal před pár týdny na Akademii. Vynechám akorát jeden detail – polibek. O tom Joe vědět nemusí. Stačí, že já sám na to myslím permanentně minimálně jednou za den. Ale ať dělám, co dělám, z hlavy ten polibek nedostanu. Možná je to i tím, že nechci. Když přehlídnu fakt, že mě líbal můj sourozenec, bylo to… klidně bych si nechal říct znovu.
„To on ti přerazil nos?“ zeptá se Joe s naprostým klidem, jako bych mu vůbec právě neřekl, že jsem psychicky šikanoval vlastního bratra.
Přikývnu.
„Měl z tebe vymlátit duši,“ konstatuje Joe a probodne mě nepříjemným pohledem, kterým se mi dostává hluboko pod kůži. Má pravdu, být já na Tomově místě, udělal bych to. „Ten tvůj Tom tě musí sakra milovat, kamaráde, když ti to nechal takhle projít. Já bych tě na jeho místě rovnou bez váhání za tohle všechno zabil a ne tě ještě zval na večeře!“
Opět jen přikývnu.
Po tom všem, co jsem Tomovi udělal, bych si zasloužil daleko víc, než jen rozbitej nos, kterej se za pár dní spravil, protože mi ani nedal ránu plnou silou. A navíc, tak strašně rychle mi odpustil, a drží si mě pořád u sebe. Fakt mě musí mít rád.
Vlastně… měl mě rád vždycky. Bylo jedno, jestli jsem mu vyhodil ve škole batoh do koše, ukradl mu svačinu nebo nalil vodu do bot, on se nikdy nezlobil doopravdy, a hlavně nikdy ne dlouho. Párkrát mě sice seřval, když už mu vážně ruply nervy, ale to bylo tak všechno. Čím jsme byli starší, tím víc promyšlené a cílené moje naschvály byly, a až do doby, než se Tom odstěhoval k tátovi do Berlína, dělal jsem mu ze života doslova peklo. A on ani neceknul, jen držel a nechal se ponižovat. Před ostatními se bránil, ale přede mnou nikdy.
„Prostě seš fakt kretén, B., a máš štěstí, že tě brácha tak žere, jinak bys byl nahranej. A bejt tebou, sekám teď latinu,“ doporučí mi Joe a ve chvíli, kdy to řekne, mým myšlenkovým pochodům se přetrhne nit a já se začnu hlasitě smát.
„Cože?“ Lámu se smíchy, „Sekat latinu? Kde si na tohle proboha přišel?“
„No co,“ zašklebí se na mě J. a vstane. „Trávím hodně času s babčou, no,“ rozhodí rukama a oba se opět začneme smát. Ještě chvíli pak vtipkujeme a Tom je pro jednou na chvíli zapomenut.
Nakonec se vrhneme zpět do naší sestavy, tentokrát bez vyrušování a oba plně soustředění. Joe měl pravdu, za necelý měsíc máme nejdůležitější battle s Krkavcema o celkové postavení na berlínské street scéně.
autor: Deni
betaread: Janule
OO Billův smích je tak nakažliv, že nakazil i mě a já se tu telím jako pako. 😀
Krásný díl 🙂
jsem ráda, že už je to mezi nima relativně dobrý:) skvělej díl, těšim se na další:)
Je super, že spolu mluví už normálně, že se to meti nima už všechno rovná…:) Bylo mi jasné, že Tom Billa přemluví, aby snima šel tancovat…:) Je to velmi zajímavé…:) Zajímá mě jak to bude dál…Jako vždy se dílek moc povedl..:) Těším se na další…;))
Krásný dílek, mám velkou radost, že už jsou jako normální bratři a těším se na další 🙂
[1]: přesně jsi to vystihla xDD
teda já bejt Tomem tak Billa přerazim pokažký když ho potkam,ale je fajn že se maj tak rádi a rozhodně mě rozesmála představa rozhořčeného Billa peroucího se s malou holčičkou v růžové sukýnce přičemž Bill je dvakrát větší xDD…no ostatně hrozně moc se těším na další díl a jelikož skončila moje nej povídka Úder do srdce je tohle povídka top1 (ještě s The Matchmaker)…tak šup s novým dílem! xDDD
Chechtám se tu jak blázen. Miluju tuhle povídku, opravdu!!! 😀
Když jsem tak přemýšlela o tom, proč Tom Billa vzal zrovna na balet, který ještě k tomu sám vyučuje, napadlo mě přesně to, co Billa. Nechtěl se vytahovat, ale chtěl mu ukázat kousíček ze svého světa, z toho, co bez něj prožíval a pro co žil. Pořád netrpělivě čekám, kdy spolu budou řešit Billovo přijetí na tu akademii. Jsem zvědavá jak to dopadne, jestli se Billovi podaří tam Toma dostat nebo v případě že by se to nepovedlo, by nenastoupil, za což bych ho přímo zulíbala. Myslím, že bráška mu stojí za víc!:)
Teda, opravdu se divím, že se ten tvrdohlavý beran k tomu baletu nechal přemluvit! A určitě to stálo za to, bude mít zážitek na celý život! Ani se nedivím Tomovi, že se na něj radši nedíval.:DD Jen představa Billa u baletní tyče je zabíjející!:D
Docela mě mrzí, že Bill nezůstal. Rozhodně by to byla zajímavá noc!:) Ale chápu, nemůže kvůli Tomovi zapomínat na své přátele. I když znovu napravený vztah s Tomem je bude stát ještě hodně úsilí i času, na ostatní kamarády by se vykašlat neměl.:))
Joe mi přijde sympatický. A měl pravdu, Tom měl Billovi víc než přerazit nos… a políbit ho!:D Tuším, co bude dál, ve spojitosti s Billovou crew. Ale to je opět jen moje fantazírování, beztak to bude úplně jinak! To bude možná tím, že jsem se minule po dlouhé době mrkla na Let´s dance… :DDD
Úžasný díl! Jsem nadšená a nemůžu se dočkat na další!;)
Toto bolo fakt skvelé :D… úplne som nemohla z toho začiatku 😀 ako Bill hovoril že ho ani nehne a za chvíľu už bol oblečený v teplákoch a pri tyči :D… a tá Sára ma fakt pobavila :D… stále sa teším tomu že sa dvojčata zase spolu bavia 🙂 je to super… teším na ich ďalšie rozhovory a na to že sa Bill konečne o Tomovi dozvie to čo chce 🙂