autor: Sandra Trümper
Mladý chlapec seděl v křesle a choulil se k sobě. Přestože byl vysoký, nyní byl skrčený do malého klubíčka. Jeho tmavé oči vykukovaly zpoza kolen a těkavě pátraly po místnosti. Nebyl vyděšený, vyplašený, jak by se mohlo zdát. Byl jen sám.
Věděl, že v téměř dvaceti letech by ho to nemělo zraňovat, nemělo by ho to vyvádět z míry. No tak je na pár hodin sám doma, no a co? Měl by si užívat, že je pánem vlastního času, že nemusí brát na nikoho ohled. On to ale nedokázal.
Nebyl vyloženě na dně. A věděl, že jeho pocit samoty není správný. Protože pokud někdo přece jen je osamělý a na celém světě jediný, on to rozhodně není. Ale právě teď měl v sobě prázdno.
Nevěděl proč. Prostě se ráno vzbudil a ten pocit už tu byl. Ta nekonečná prázdnota uvnitř jeho hrudi. Cítil se, jako by nic nemělo cenu. A tato pravda se mu celý den jen potvrzovala.
Chtěl psát písničku. Opravdu strašně moc chtěl a celou dobu, co si připravoval snídani, se mu v hlavě honil jeden nápad za druhým. Ale jakmile si sedl nad prázdný papír, že si alespoň pár nápadů zapíše, najednou bylo všude pusto a prázdno. Nikde ani náznak hitu, který ještě před chviličkou promýšlel. Snažil se navázat na své myšlenky, snažil se rozpomenout si, nad čím přemýšlel, když ho to napadlo. Ale nic nepomáhalo.
Chtěl se naučit pár už napsaných písniček. Měl text, měl dokonce i noty, které mu napsal Tom. Ale neměl hlas. Protože když už otevřel pusu a zpíval, znělo to jemu samotnému neuvěřitelně falešně, nelíbilo se mu to. A když se mu to nelíbilo, logicky ho to ani nebavilo.
Sednul si tedy uvolněně do křesla a pustil si svoji oblíbenou hudbu. Jenomže nemohl přijít na chuť ani jedné z písniček, které zazněly. Měl pocit, že to, co chce, je pro něj momentálně nedosažitelné. Že je neschopný, nic nedokáže. Chtěl psát písničku, ale nešlo mu to. Chtěl pracovat, ale osud tomu tak nechce. Najednou měl pocit, že vyprodané haly jsou minulostí, že jeho život se bortí. Že on sám padá a neví, jak to zastavit.
Nechtěl se topit v sebelítosti. Nesnášel to na ostatních a podporovat v tom sebe sama by byla absolutní blbost. Jenomže momentálně sám sobě pomoct nemohl. Nevěděl jak. Už vyzkoušel všechno. Snažil se sám sebe vyburcovat, ale spíš ho to sráželo dolů. Snažil se najít vhodné argumenty, proč by se neměl cítit tak, jak se cítí. Ale díky tomu na tom byl ještě mizerněji. Byl zoufalý. Nutně potřeboval někoho, kdo by ho podržel, aniž by si před ním musel obhajovat své postoje a názory.
Najednou, jako by se Bůh smiloval, klaply dveře. Lehce sebou trhl a narovnal se. V očích se mu blýskla jakási emoce a on otočil hlavu ke dveřím. A tam se objevila jeho záchrana. Chlapec s dredy svázanými do culíku, volným oblečením a láskyplným úsměvem na rtech.
„Ale no tak, co se tak mračíš? Vždyť už jsem zpátky, nemusíš plakat,“ zasmál se Tom, ale Bill v jeho očích dobře viděl starostlivost, která se tam dostala hned, jak své dvojče Tom uviděl.
„Nebrečel jsem, idiote,“ procedil skrz zuby, ale spustil nohy dolů a natáhl ruce ke svému dvojčeti. Tom se usmál. Bill mu občas připadal jako malé, přítulné dítě. Ale on si rozhodně nestěžoval.
„Tak pojď sem, ty koťátko moje,“ posedil se hned vedle a nechal Billa, ať se pohodlně stočí kolem jeho těla. Teprve pak ho on sám začal něžně hladit po zádech. „Děje se něco?“ lehce ho políbil do voňavých vlasů.“
„Nic.“
„Dobrá,“ Tom to nechal být. Věděl, že kdyby se opravdu něco dělo, Bill by mu to řekl. A pokud se nic nedělo, pak bylo všechno v naprostém pořádku. Vlastně víc než v pořádku. Cítil Billa u sebe, a to bylo po těch třech hodinách, na které musel odjet, víc než dobré.
Bill spokojeně přivřel oči. Teď už v jeho nitru nebylo prázdno. Teď už se cítil stejně plný lásky jako kdykoliv jindy. Napadlo ho, jestli jeho pocit prázdnoty nějak nesouvisel s tím, že se probudil sám, v prázdné posteli, ačkoliv místo vedle něj bylo ještě teplé.
„Jak ses měl?“
„Strašně. Myslel jsem, že mě to vstávání položí. A pak ještě ta cesta a všechno… Aspoň kdybys tam byl ty, bylo by to lepší.“
„Vážně?“
„To si piš, že jo,“ zasmál se Tom a cvrknul Billa do nosu. „Takhle to byla šílená otrava. Ta nuda mě zabíjela. Měl jsem pocit, že jenom sedím a koukám celé hodiny.“
Bill se usmál. Ano, s jeho pocitem samoty měl hodně co dělat fakt, že opravdu sám byl. Stejně jako Tom. Ale teď, když jsou zase spolu, je zase všechno v tom nejlepším pořádku.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Krásné 🙂
krásný 🙂 Myslím, že přesně takhle to vypadá u Kaulitzů doma, když je Bill sám..
Moc hezké 🙂
Bill nesmí být sám.. přece ho neoddělíte od Toma!! to nejde.. šup s nima dohromady.. aspoň ať jsou v jednom domě.. když ne hned vedle sebe třeba na gauči..!!
jupíí jsou spolu.. to prostě nejde oddělit dvojčata a obzvlášť ne ta naše.. ta mají mezi sebou tak silné pouto, že to prostě nejde… díky Sandro, že jsi nám je dala zase dohromady..
krásná momentka a nádherně sepsaná 🙂