autor: Deni
Tom
S úsměvem pozoruju holky, ze kterých půlka trénuje na jedné straně grand jeté[1] a changement de pieds[2], zatímco ta druhá půlka trénuje u madla grand plié[3] a grand battement[4]. Procházím mezi nimi, sem tam některé z nich opravím postoj nebo polohu nohou, ale vesměs jim všem tyhle kroky už jdou. Těším se na příští týden, kdy od pondělí konečně s mými baletními princeznami začneme trénovat na letní závěrečné vystoupení naší taneční školy. Je už začátek dubna, což je trochu pozdě na to začínat se sestavou, ale holky se mi až doteď poctivě učily všechny kroky, takže dřív jsme začít nemohli. Ale už pro ně mám v hlavě vytvořenou dokonalou, lehkou a přesto působivou sestavu. A dokonce i Bill přidal ruku k dílu a minulý víkend jsme vymysleli, jak trochu oživit klasický balet. Nemůžu se toho dočkat.
„Tak jo, holky,“ vypnu hudbu a zatleskám, abych si získal jejich plnou pozornost. Usměju se na ně, „Jste úžasný, vážně, hodinu od hodiny se mi zlepšujete,“ pochválím je a vysloužím si řadu malých, sladkých úsměvů. Přesně tyhle úsměvy mi vždycky připomenou, proč mám tuhle práci tak rád.
„Každopádně,“ pokračuju, všechny si je naženu do kroužku a sednu si mezi ně. „Po víkendu začneme trénovat, máte radost?“ Dostane se mi hlasité, nadšené odpovědi, a než stačím zareagovat, už se po mně všechny válí. Musím se smát; i když s váhou patnácti malých baletek hopsajících vám po břiše to jde špatně. Některé z nich chytám a vyhazuju je do vzduchu, od jiných se zase nechávám lechtat a musím říct, je mi vážně příjemně. Jsou to úžasné holky a takhle uvolněně, bezstarostně jsem se za poslední dobu vůbec necítil. Od doby, co mám Billa zpátky ve svém životě, se cítím líp, snad i šťastný, ale pořád ve mně něco hlodá, říká mi, že ještě není všem dnům konec a něco by se mohlo stát. Proto jsem rád za tyhle malé rusalky, které mě vždycky dokážou přivést na jiné myšlenky.
Nakonec nám zabere skoro dvacet minut, než se mi je podaří uklidnit, dohlédnout na to, aby se všechny převlékly a nic si tady nenechaly. Když si i poslední z nich vyzvednou rodiče, zamknu studio a s klíčem zamířím za Amy.
„Dneska sám?“
Usměju se na ni a opřu se o zábradlí před Amyinou malou kanceláří. Když jí její mamka navrhla, aby tady vzala práci na plný úvazek poté, co tady už i tak Ams trávila denně hodiny a hodiny, moje černovláska na to kývla bez zaváhání.
„Kde máš bráchu?“ položí mi Amy další otázku a sedne si na zem proti mně. Zašklebím se na ni a kecnu si na zem taky, abychom si viděli do očí.
„Něco už měl,“ odpovím na její otázku a vybavím si, jak mi ráno volal rozespalý Bill s tím, že dneska mou hodinu nestihne, protože má něco důležitého s někým důležitým. To samé odpovím nahlas i Amy, když se mě zeptá, co tak důležitého Bill měl. Nemá ho moc ráda, ale kvůli mně se snaží.
„Jak může být někdo důležitější než ty?“ padne další otázka, a já si jen povzdechnu. Nechci tohle téma zase probírat, mluvili jsme o tom už tolik, a stejně jsme nic nevyřešili. Nadechnu se, abych protestoval a dvojče bránil, ale Amy mě přeruší. „Ne vážně, Tome, on si s tebou jen hraje, nic víc. Jde za tebou jen tehdy, když nemá nic lepšího na práci.“
„Amy-„
„Tohle není normální, proč mu to pořád toleruješ? A opovaž se mi říct, že ho máš rád. I láska má svoje hranice, a obzvlášť ta sourozenecká. Je jen omezenej počet pokusů, kdy můžeš všechno posrat bez následků s příslibem další šance. Jakmile ho překročíš, smůla,“ vysype ze sebe na jeden nádech, a jen co nabere do plic nový vzduch, pokračuje.
„Tvůj brácha tě deptal od dob, kdy vám bylo kolik, deset, jedenáct? Celej život se k tobě choval jak ke kusu hadru, sebral ti tvůj sen, a ty nic. Řekni mi, čím si tě tak omotal kolem prstu, že mu tohle všechno necháváš procházet?“
Mlčky zírám do země před sebou.
Já vím, proč to dělám, vím, proč mu to všechno toleruju, ale to Amy říct nemůžu. Myslela by si, že jsem cvok. Zvrhlej, nepovedenej cvok. A kdo ví, možná opravdu jsem. Konec konců, co je normálního na tom, milovat vašeho sourozence? Dvojče, které vám až donedávna jen ztrpčovalo život?
Sám ani pořádně nevím, kdy k tomu došlo, kdy jsem se zamiloval. Zpětně si vybavuju, že jsem měl Billa celé dětství rád, a to bez ohledu na to, co udělal. Možná právě proto, že jsem byl od Billa zvyklý na ledasco už od dětství, kdy jsme si jako kluci dělali ze srandy různé naschvály, dokázal jsem snášet i to, co mi dělal později v pubertě. Ale v té době to byla ještě stále sourozenecká láska, ta „správná.“ Možná se to ve mně všechno začalo měnit až ve chvíli, kdy jsem si v šestnácti připustil, že se mi nelíbí holky a nevzrušují mě. Že jsem opravdu gay, jak mi celou dobu všichni kolem mě tvrdili. Tenkrát už to mezi mnou a Billem bylo tak zlé, že jsme byli jako dva cizinci žijící pod jednou střechou. Možná si moje srdce tenkrát začalo dělat, co samo chtělo, a to bez ohledu na fakt, že můj rozum ještě stále prosazoval jen sourozeneckou lásku. Ale jak se říká, srdci neporučíš a Bill pro mě byl až donedávna opravdu jen cizincem. Nádherným cizincem, přesně dle mého gusta. Možná právě tak celý tenhle cit vznikl, a jak čas postupoval, nesl jsem si ho s sebou a nechával ho nevědomky sílit.
Ale to ještě pořád neznamená, že je to správné. Vím, že milovat Billa, vlastního bratra, je proti všem zákonům. Morálním i těm přírodním. Je to špatné a vůbec by to tak nemělo být, ať už je má láska k Billovi jakkoliv čistá.
„Prostě ho mám rád, Amy. Máme to naprogramovaný v genech už od narození,“ odpovím po hodné chvíli ticha, během níž mě kamarádka jen mlčky pozoruje a nechává přemýšlet. „Nechci to řešit, nechci slyšet, že on to tak nemá. Možná toho budu litovat, ale dávám mu další šanci, a dám mu jich ještě tolik, kolik jich bude potřeba.“
Amy na mě jen mlčky, nechápavě a ublíženě kouká, nakonec si povzdechne. „Já jen nechci, aby ti zase ublížil, trpěl si kvůli němu už dost.“
Pousměju se na ni a obejmu jí. To je má odpověď. Vím, že mi Bill může kdykoliv znovu ublížit, ale mně je to jedno. Ať se to pro mě za mě stane, jestli se to stát má. Já si teď budu užívat toho, že mám Billa u sebe, a co přijde časem, budu řešit, až to nastane.
———-
Bill
Konečně sebou plácnu do postele a s úlevou zavřu oči. Mám za sebou sakra dlouhej den, a pohodlná, měkká postel pode mnou je přesně to, co právě teď potřebuju. Původně jsem měl jít na Tomovu další hodinu a pak jsme si společně měli jít sednout někam na kafe, ale musel jsem to zrušit kvůli lidem z crew. Už celé dva týdny jsem s nima netrénoval a všichni už začínali remcat. Prakticky mi dali na vybranou mezi Tomem a jimi. Po uvážení, že kratší pauza od Toma mi neublíží, zvolil jsem je a náš trénink. Svým způsobem jsem si opravdu od Toma už potřeboval odpočinout. Za posledních několik týdnů jsme spolu skoro pořád, a i když jsem se s ním od začátku tohoto týdne viděl jen jednou, cítím v sobě své staré já, které z tak časté přítomnosti jeho osoby šílí. Ve středu jsem se na něj nebyl vůbec schopnej soustředit.
Přetočím se na bok a zadívám se z okna své malé ložničky. Sice je náš byt maličkej a ve staré zástavbě, ale výhled z okna mýho pokoje je dokonalej. Na rozdíl od Joa, kterej prohrál a dostal byt s výhledem do dvora, já z okna vidím přímo na špičku televizní věže, která se vyjímá proti ztmavlé večerní obloze, a mám osvětlený večerní Berlín před sebou jak na dlani. Miluju tohle město. Je to místo, kde to vážně žije, kde se pořád něco děje, kde lidi nespí. Už jako malí jsme s Tomem prohlašovali, že se sem jednou přestěhujeme, a ono nám to fakt vyšlo. Sice jinak, než jsme si jako malí kluci plánovali, ale hlavní je, že tady oba jsme.
Zase myslím na Toma. To snad ani nemůže bejt zdravý, pořád na něj myslet. Mám pocit, jako bych se podvědomě najednou snažil vynahradit si všechny ty roky, kdy jsem v sobě potlačoval každičkou myšlenku na své dvojče. Někdy je to fajn, myslet před spaním na to všechno, co jsme spolu podnikli, kam jsme šli a o čem jsme se bavili, ale na druhou stranu to občas umí pěkně lézt na nervy. Jakmile mi Tom přijde do hlavy, nedokážu se pak už soustředit na nic jiného. Přemýšlím nad vším, od těch sebemenších detailů, jako třeba jestli měl ten a ten den červené nebo modré tričko, až po vážnější věci, které se točí kolem naší minulosti. I lidi z crew, hlavně Joe, M., Luise a Rose, si už začali všímat mojí roztěkanosti. Ale těm těžko vysvětlím, jaká situace doopravdy je. Nikdo z nich, ani J. a Mike tomu doopravdy nemůžou rozumět, i přesto, že posledních několik let stáli věrně po mém boku a více méně znají mou historii. Nikdo to nemůže doopravdy chápat, ani já sám tomu všemu pořádně nerozumím.
Co se stalo, kam ta nenávist k mému dvojčeti tak najednou zmizela?
Jak to, že ho mám najednou rád, že se v jeho přítomnosti už necítím tak méněcenný jako v minulosti, že se dokonce cítím šťastně, příjemně a spokojeně?
A proč mám z bráchy tak zvláštní, zmatené a smíšené pocity?
Tohle jsou otázky, na které se mi nedaří najít odpovědi. Nenávist se naprosto nečekaně vytratila a teď to je, jako by tady ani nikdy doopravdy nebyla. Jako by to všechno byla jen iluze, falešná hra, kterou si se mnou můj mozek po celý ty léta hrál. Možná, možná jsem měl Toma celou tu dobu rád, a nenávist jsem si celou tu dobu pletl s láskou. Možná jsem byl totálně zaslepenej svojí žárlivostí, že jsem to celou dobu přehlížel. Ať tak nebo tak, nenávist pomalu vystřídal cit, kterej neznám, ale kterej se mi líbí. Mám tuhle změnu rád, ať k ní došlo jakkoliv.
S povzdechem se vyhrabu na nohy a vyloudám se z pokoje do malý kuchyňky, kde už se Joe pere s naší večeří. Samozřejmě si mě neváhal přivolat k ruce na pomoc, jako by si snad neuměl nakrájet rohlíky sám.
Ale zítra mě čeká den celý strávený s Tomem. Už se na něj těším, a navíc z něj hodlám konečně vytáhnout nějaký informace.
———-
„Cože?!“ vyjekne Tom a málem se zadusí bonbónem, který si před chvílí strčil do pusy. Šokovaně na mě zírá a jediné, na co se zmůže, je sednout si na nejbližší lavičku. Dělá, jako by moje otázka byla kdoví jak pohoršující. A přitom jsem jenom obyčejně zvědavěj. Doteď mi tu mlel něco o něčem, co mě ani trochu nebavilo, a teď jsem na řadě já.
„Co vejráš jak chleba z tašky?“ zeptám se a stoupnu si před něj. „Jenom sem se ptal, kolik ti bylo, když si měl poprvý sex, nic hroznýho, ty herečko,“ zašklebím se na něj a vzápětí uskočím, když se po mně Tom ožene.
„Je to soukromá věc.“
„Prd je to a ne soukromý,“ protočím oči a sednu si na lavičku proti němu tak, že se na sebe díváme přes štěrkovou cestu, která vede parkem, kde se právě nacházíme. „Mně třeba bylo poprvý čtrnáct,“ dodám, aby věděl, že se fakt není proč stydět. Bylo to tenkrát sice příšerný a s největší káčou pod sluncem, za kterou už by se člověk stydět měl, ale ve škole jsem byl tenkrát za hrdinu.
„S kým?“ zeptá se brácha naprosto klidně. Tak on se ptát může, a já ne, jo?
„Zvědavej?“ ušklíbnu se na něj.
Pokrčí rameny. „Jo. Zajímalo by mě, kdo dal zrovna tobě,“ zašklebí se teď pro změnu on a má štěstí, že sedí tak daleko a že já jsem tak línej, jinak už by jí měl. Ale svým způsobem má i pravdu. Tenkrát to všechno byla docela jenom náhoda a nebýt toho, že i ta holka byla zoufalá, nic by se nestalo, jelikož moje mladší já nebylo považováno zrovna za krasavce.
„S Helgou od sousedů,“ odpovím mu nakonec, když mi dojdou vražedné pohledy. Jejich zásoba se ale velice rychle obnoví ve chvíli, kdy se Tom začne hystericky smát. Hýká jak osel, svíjí se v křeči na lavičce a já, ať chci nebo ne, se musím smát s ním. Jeho smích je nakažlivej sám o sobě, a když k tomu přidám jeho úžasný křečový taneček, je to maximálně komický! A když se k němu přidám ještě já a spustíme nanovo společně… no potěš.
Když se nám po nějaké době, během které na nás lidi koukali jak na dva blázny na vycházce, podaří uklidnit a dostaneme se přes fázi, kdy se mi Tom vysmívá za můj úlovek, dál se dožaduji své odpovědi.
„Sedmnáct,“ odpoví mi nakonec, a klidně si zapálí. Když to přede mnou udělal poprvé, nevěřil jsem svým očím – mámin dokonalej Tom a kouří. Ale bez námitek jsem si velice rychle zvykl na naše kouřové dýchánky. „Bylo to dva měsíce po tom, co jsem začal bydlet s tátou,“ dodá a dlouze si potáhne. Vím, že právě teď je čas na otázku, na níž mě odpověď zajímá ze všeho nejvíc. Konec konců, ať jsem si z něj v dětství a pubertě dělal srandu jakkoliv, o bratrově orientaci nevím vůbec nic, a je načase to změnit.
„Bylo to s klukem nebo s holkou?“
Tom
Šokovaně zírám na Billa před sebou, který mě s očekáváním pozoruje, a cítím, jak mi rudnou tváře. „Cože?“ vypadne ze mě nakonec po chvíli a dál pozoruju Billa, jehož obličej se celý roztáhne do širokého úsměvu.
„No co, normální otázka.“
„Mně ani nepřijde, hele,“ ujistím ho a odkašlu si. Jeho upřený pohled, kterým mě sleduje, mě docela znervózňuje.
„Ale je,“ protočí oči a uvelebí se na lavičce do pohodlnější polohy. „Jen jsem se ptal, s jakým pohlavím si o to přišel, to je celý,“ pronese klidně, jako by to byla naprosto běžná otázka pro vašeho sourozence.
„No právě. To se takhle ptáš všech, nebo jenom já jsem něčím tak výjimečnej, že si zasloužím tuhle poctu?“ zeptám se s nadějí, že se Bill mé poslední narážky chytne a opět mi začne nadávat, jak hrozně namyšlenej jsem a jak moc si o sobě myslím. Tolik štěstí bohužel ale nemám.
„Jo, seš můj brácha a zajímá mě to,“ zazubí se na mě, a když opět s klidem zopakuje svou otázku, mám chuť zmizet z povrchu zemského. Nechci, aby Bill věděl, že jsem přesně to, za co se mi celá ta léta posmíval. Nechci, aby se s jedinou odpovědí vrátil zpět do té role, kterou si úspěšně držel většinu svého života. Nechci, aby se mi opět začal posmívat za to, kým jsem. Než se však vůbec rozhoupu k jakékoliv odpovědi, s hlasitým výkřikem Billova jména se k nám přiřítí nějakej dredatej kluk.
„Bille? Panebože, seš to ty!“ vyjekne dredatej kluk znova, když smykem zastaví před bráchou, kterého vytáhne na nohy a pevně ho obejme. Jen mlčky a zaraženě sleduju scénu před sebou.
„Uhm, Tay,“ zamumlá Bill a věnuje mi jediný pohled před tím, než se pokusí od sebe toho kluka odstrčit. Přísahal bych, že jsem v jeho očích viděl strach. Ale strach z čeho? Z toho kluka? Kdo to vůbec je?
Na moje otázky se mi dostane rychlé odpovědi, když „Tay“ najednou bráchu chytne za bradu, přitáhne si ho těsně k sobě a hluboce ho políbí. Šokovaně, bez hnutí zírám na výjev před sebou, snad ani nedýchám. Prvotní šok se pomalu mění ve vztek s tím, jak ten idiot dál líbá rty mého Billy! Mého brášky, kterému se to pravděpodobně vůbec nelíbí.
„Hey, dovolíš?“ poklepu mu na rameno a odstrčím ho od Billa, který si okamžitě začne otírat rty.
„Oh, ty si jeho novej? Sorry, nedošlo mi, že tu jste spolu,“ usměje se snad až omluvně ten Tyler, a zatímco já jsem v šoku z toho, co řekl, otočí se zpátky na Billa. „Promiň, Billy, netušil jsem, že někoho máš. Každopádně, kdyby tě tenhle omrzel, kdykoliv jsem tu pro tebe. Víš, kde mě hledat,“ mrkne na bráchu, kterej kompletně zbledne. O co tady, sakra, jde?
„A ty? Máš fakt štěstí, kámo,“ poplácá mě po rameni, „Neznám lepšího, než je tady Bill. V posteli je fakt ďábel,“ mrkne na mě zase a ještě něco dodá, ale já ho už nejsem schopný vnímat. Jen nevěřícně zírám na Billa, který lapá po dechu, němě otvírá a zavírá pusu a bezmocně mi pohled oplácí.
Bill. Můj Bill je gay. Gay.
„Tome-„
„Co to sakra bylo?“
„To byl,… to…“ povzdechne si a zavrtí hlavou. „Něco jako můj bejvalej,“ kápne Bill nakonec božskou a vysvětlí mi, že má s tímhle klučíkem nějakou historii. Stejně tak, jako s pár dalšíma, jak se tak zdá. Nestíhám všechny ty informace vstřebávat. Bill je gay, pravděpodobně hodně vyhledávanej gay, kterej si rád užívá.
Je mi špatně.
„Kam jdeš?“
„Domů,“ odpovím mu a rozejdu se směrem, kde mám zaparkované auto. Nějak jsem ztratil zájem tu s ním být, dívat se na něj. Nechápu to, nechápu nic. „Nech mě, Bille!“ štěknu po něm, když mě chytne za rameno a musím se hodně ovládat, abych se po něm neohnal. Rozhodil mě. Rozhodil mě naprosto mistrovským způsobem. První se nevinně vyptává na všechno kolem mé osoby, a najednou z něj vypadne, že on sám je gay. Možná to přeháním, možná reaguju přehnaně, ale tohle mě hodně zasáhlo. Celej život se mi za to posmívá, vnucoval mi to už od dětství, kdy jsme pořádně ani jeden ještě nevěděli, co slovo buzík znamená, a najednou z něj vypadne, že je teplá rozhoďnožka.
Nevím, jak mám teď reagovat. Jsem v šoku, vážně v šoku. A možná i trochu ublíženej tím, že jsem se to musel dozvědět touhle cestou, tímhle způsobem.
„Co si myslíš, že děláš?“ zeptám se ho, když si s klidem otevře dveře na straně spolujezdce a nasedne do auta ke mně.
„Jedu s tebou,“ oznámí mi s ledovým klidem a založí si ruce na prsou.
„No to nejedeš, frajere. Vystup.“
„Ne.“
„Bille, já tě varuju.“
„Nebo co, co uděláš, když nevystoupím? Zase mě políbíš?“
Zůstanu na něj jen němě zírat. Když si Bill všimne mého pohledu, zahučí na mě nějaké chabé „promiň“, ale to nemění nic na faktu, že jsem totálně v šoku. Nemohl na mě přece použít ten polibek, to nemohl udělat. Ne v téhle situaci. Myslel jsem si, že na to zapomněl, že to vypustil z hlavy. Asi jsem se mýlil.
„Proč si mě tenkrát políbil?“
Jen zavrtím hlavou. Nechci se o tom bavit, prosím, Bille, nenuť mě o tom mluvit. Moje odpověď se ti nebude líbit.
„Tak to ne, tohle neberu. Proč si to udělal, Tome? Nějakej důvod si mít musel, jakej?“
Nadechnu se, ale z úst mi nevypadne jediné slovo. Co mu mám říct? Co mám teď dělat? A kdy se tahle situace vůbec obrátila proti mně? Pokud vím, ještě před chvílí jsem na Billa byl naštvaný, jak mě mohl tak rychle a tak snadno zahnat do kouta?
„Fajn,“ prohodí nakonec, když už se ticho v autě nedá snést. „Nechám to plavat, když ty necháš plavat to, že jsem ti nikdy před tím neřekl, že jsem taky na kluky.“
„Taky?“ zeptám se a v duchu se nakopnu za to, jak nepřirozeně se mi třese hlas.
„Taky,“ zopakuje po mně a věnuje mi neproniknutelný pohled. „Umím si dát dvě a dvě dohromady. Kdybys byl na holky, řekl bys mi rovnou, že si spal s holkou a nesnažil by ses z toho tak vykroutit. Takže souhlas?“
Jen mlčky přikývnu. Cokoliv, jen když nebude pátrat po tom, co stálo za mým polibkem.
Aniž bych se na něj byť jedinkrát podíval, nastartuju auto a odvezu ho k jeho bytu, jehož adresu mi přeochotně nadiktoval. Když auto zastaví před jeho domem, jen mlčky čekám, kdy se zvedne a odejde, ale Bill pořád sedí a dívá se čelním sklem ven.
„Jsme tu.“
„Já vím,“ přikývne, ale dál zírá před sebe. Nakonec hodně pomalu otočí hlavu mým směrem a pozoruje mě. „Půjdeš dál?“
„Co?“
„Půjdeš dál?“ zopakuje svou otázku, a já se opět zmůžu jen na němé přikývnutí. Vypnu motor a společně se vydáme do útrob Billova domu. Co mě čeká uvnitř, to nemám tušení.
[1] grand jeté – velký skok z jedné nohy na druhou. Nohy jsou ve vzduchu napnuté.
[2] changement de pieds – výměna nohou. Malý nebo velký skok, při kterém se ve vzduchu změní pozice nohou.
[3] grand plié – pozice s plně pokrčenými koleny.
[4] grand battement (grand batmá) – rychlé a energické „vyhození“ nohy do vzduchu.
autor: Deni
betaread: Janule
♥
Nemůžu se dočkat na to, co se s nima bude dít dál…:D
Twl fuj…:D Já se lekla, že se zase pohádají..:D 🙂 Je to moc krásný díl…♥ Straně moc se těším na další…;))
tohle byl úžasný díl!:) je to takový…že vůbec nevim co od toho čekat dál a to se mi líbí:)tak honem další dílek ať to vím:D
uuuuf,už to zas vypadalo na navrácení k normálu,ještě že takhle,co se ai bude dít u Billa v bytě hmmm? xDD
To je teda konec!! Asi se nedočkavostí zblázním!! 😀 Honem další díl!! 🙂
Jinak..super povídka..a pěkný dílek..:)
Už se těším, až budou spolu ^^ ♥
tohle je strašně napínavé, byl to asi vůbec jeden z nejlepších dílů!!!! Vím, že se pořád opakuju, ale miluju tuhle povídku. Nic jiného se prostě napsat nedá. Je to napsané úžasným stylem, takže velké díky autorce!!!
[8]: Autorka velké díky tobě a vám všem ostatním!! 😀 :)) Děkuju za krásné komentáře, děláte mi obrovskou radost a opravdu mě těší, že se povídka tak moc líbí! Děkuju!!
Dokonalá povídka prostě <3 Aww těším se na další díl 🙂
Přijde mi hrozně roztomilé, jak ty baletky začaly Toma lechtat. Živě si dokážu představit, jak se tam pod něma svíjí v křečích.:D
Amy mě trochu naštvala, i když z jejího pohledu to vypadá přesně tak, jak si ona myslí. Jenže tak to není, Bill všeho lituje a snaží se vše napravit, mám jen strach, že teď bude Tom přemýšlet nad slovy Amy a něco se zvrtne.
Jak se zdá, Bill začíná být trochu zmatený ohledně všech těch pocitů. A ani se mu nedivím, do teď Toma z celého srdce nesnášel, a pak se jejich vztah zlepší, konečně se k sobě chovají jako bratři, dvojčata, ale Billovy pocity jsou hlubší a on netuší, jak si je vyložit. Přesto jsem ráda, že nezačal zmatkovat a neudělal nějakou blbost. Zatím.
Billova otázka mě překvapila asi stejně jako Toma!:D Nečekala jsem, že by byl až tak odvážný. Chudák Tom, vůbec mu nezávidím ty rozpaky!:DD
Ten Tay si to teda úžasně naplánoval!:-/ Všechno zničil, nejradši bych mu nafackovala!:(( Pro Toma to musí být obrovský šok. Nejen proto, že mu kdysi Bill kvůli jeho orientaci nadával, ale i proto, že Bill si nejspíš nezávazně užívá s každým, kdo má zájem. Taky mu Bill nemusel hned nadhazovat ten polibek, ale na druhou stranu by se jinak situace neuklidnila a oni spolu opět nemluvili, v horším případě se pohádali. Teď jsem jen zvědavá, co Toma čeká uvnitř Billova domu.
Musím říct, každý díl mě překvapuje! Pokaždé si říkám, že už mě víc vtáhnout nedokáže, ale pokaždé se mýlím.:) Tahle povídka je prostě dokonalá, naprosto luxusní dílo a autorce patří můj obrovský obdiv!!!;) <3<3<3
Jooooo!!! 😀 Tak toto bola skvelá časť :D… To ako sa Bill začal vypytovať bolo skvelé a to ako sa Tom chcel silou mocou vyhnúť odpovedi bolo ešte lepšie :D… ešte doteraz sa tu smejem jak tam zrazu z ničoho nič pribehol ten exot Tay a začal tam kecať aký je Bill skvelý v posteli a Tom len čumel s otvorenou pusou xD to bola úplne úžasná scénka :D… je skvelé že o sebe zase vedia niečo nové a som zvedavá kedy sa Bill od Toma dozvie dôvod prečo ho pobozkal… ách a teraz idú k Billovi do bytu, som naozaj zvedavá čo bude ďalej 😀 milujem to.