autor: Tina
Bill nemohl uvěřit tomu, co jeho máma udělala. Bill ani nechtěl vědět, co by mu Tom udělal, kdyby byl u něj doma. Jenže mámě nic říct nemohl. Bylo by to ještě horší. Zbytek cesty domů už Bill nemluvil. Byl zaměstnaný přemýšlením o tom, co se stalo. Nemohl to dávat za vinu mámě. Ona za to nemohla, neví o tom.
Když dojeli domů, bylo asi pět hodin. Bill se vydal do svého pokoje.
„Bille, jsi v pořádku?“ zeptala se jej Simone. Připadal jí zaražený a už vůbec nemluvil.
„Jo jsem, jen mě ty nákupy trochu unavily,“ zalhal jí a šel nahoru. Měl depresi. Jestli se tady Tom objeví, tak to asi nebude moc dobré. Bill se svalil na postel a dlaněmi si zakryl obličej. Neplakal. Jen si dlouze povzdechl a přemýšlel, co bude dělat. Žádné řešení jej ale nenapadalo. Tom byl oproti němu silnější a vychytralejší. Často také uplatňoval právo silnějšího. A to byla pro Billa nevýhoda, protože on byl ten slabší. Ještě nějakou chvíli tam ležel. Pak se posadil a sundal své dlaně z tváře. Bezmocně se rozhlížel po pokoji. Jeho pozornost upoutal papír, co byl uprostřed pokoje. Bill jej chvíli pozoroval. Nebyl si vědom toho, že by jej tam viděl, když přišel do pokoje. Vstal a šel k němu. Zvedl jej ze země a rozevřel.
Srdce se mu na chvíli zastavilo. To nebo možné!
„Co to kurva je?“ řekl vylekaně a pustil papír na zem. Byl to ten obrázek, který včera spálil. Přece se mu to nezdálo, opravdu jej spálil, tak, jak to, že jej měl teď tady? Už dávno neměl existovat. Bill byl z toho vyděšený. Vzal papír, skrčil ho a hodil do koše. Potom ho v koši zapálil. Sledoval, jak hoří. Jak oheň ničí písmo a i nakreslené postavičky. Byl z toho vyděšený. Nechápal, co to má znamenat.
Když jsi byl jistý, že obrázek už určitě shořel, posadil se na svou postel a rozhlížel se po pokoji. Nejspíš se mu to zdá, anebo už zešílel. Bylo toho na něj moc. To, co se dělo ve škole, teď ještě Tom a matčino pozvání. A ten obrázek to všechno završil. Lehl si na postel a stále očima těkal po pokoji. Nakonec tím stresem a tlakem usnul. Na tak drobného a křehkého človíčka toho bylo až přespříliš. Snad mu spánek aspoň trochu pomůže a odnese přebytečný stres sebou. Každý by byl jistě vyděšený, kdyby se mu něco podobného přihodilo.
Když se Bill probudil, byla noc. Párkrát zmateně zamrkal, než si vše uvědomil. Podíval se na budík a bylo něco málo po dvanácté hodině. Unaveně sebou zase praštil do postele a civěl do tmy. Jeho pokoj osvětloval jen slabounký svit měsíce. Byla krásná noc. Klidná, bez sebemenšího závanu větru nebo deště. Bill zase zavřel svá očka a dlouze vydechl. Zaposlouchal se do ticha. Bylo tak ohlušující. Pak jej ale přerušilo takové zvláštní prasknutí. Nebylo nějak příliš hlasité, ale stačilo na to, aby jej Bill slyšel. Prudce otevřel oči a prolétl jimi pokoj. Nic neviděl. Jen tmu. Opět je zavřel a snažil se co nejrychleji usnout. Připadalo mu, že tedy není sám. Jako by se na něj někdo díval. Cítil na sobě nějaký pohled, ale už se neodvažoval oči otevřít. Možná, že je jen naivní a to s tím obrázkem jej natolik vyděsilo, že teď má zkreslené představy.
Nastalo ráno. Bill spal dlouho. Pokud mohl, tak si to dopřál a spal třeba až do oběda. Tak tomu bylo i dnes. Probudil se asi ve čtvrt na jedenáct. Nyní byl pro něj den utěšující. Nebál se. Včera v noci měl opravdu strach. Míval noci rád. Připadaly mu magické a odlišné. Ale teď hledal ve dni a v slunci záchranu.
Vše proběhlo jako vždy. Ranní hygiena a poté, teď už místo snídaně oběd. Sotva došel dolů, už Simone chystala na stůl.
„Ahoj,“ usmál se Gordon a díval se na svého syna.
„Ahoj,“ odpověděl mu Bill ospale.
„Tak, jak ses vyspal?“ zeptala se ho Simone. Ona i Gordon měli dobrou náladu.
„Moc dobře ne,“ odpověděl Bill popravdě. Usnul ze strachu a to není moc dobrý motiv pro usínání.
„Ale spal jsi dlouho. Už včera jsi usnul brzy,“ řekla Simone a usedla ke stolu.
„Já vím, ale neměl jsem nejhezčí sny.“ Začal jíst.
Po zbytek oběda byli zticha. Simone s Gordonem se na sebe usmívali a Billa sžírala ta včerejší příhoda. Když dovečeřeli, odebral se Bill opět nahoru.
„Nepřipadá ti nějaký skleslý?“ zeptala se Simone tiše Gordona.
„Je jiný než obvykle. Dost zamlklý. Nestalo se mu něco?“zeptal se.
„Já nevím. Nic mi neříká. Vždycky jen řekne, že je všechno ok a jde si po svých. Mám o něj strach,“ povzdechla si.
„Myslím, že až bude něco potřebovat, tak za námi přijde. Ví, že nám může věřit.“
„Já doufám, že ano. Nechci, aby se můj jediný syn trápil. Pořád je zavřený v pokoji.“
„Možná, že nemá potřebu chodit ven. Neboj se, to bude zase dobré,“ přitulil si ji k sobě a políbil ji.
Bill se rozhodl, že když má tu volnou chvíli, mohl by si něco nakreslit. Byl to jeho koníček. Kreslil rád a také mu to šlo. Jeho obrázky vypadaly, jako živé. Byly dokonalé, přesně do detailů. Bill byl perfekcionista a na všem, co dělal, si dával záležet. Vytáhl si věci, co bude potřebovat a přemýšlel, co nakreslit. Jeho fantazie neznala hranic. Kreslil fantastické věci i reálné. Zamilované lidi, jak se právě líbají a podobně. Sám toužil po lásce. Je mu 17 a ještě nikdy nikoho neměl. Jen vždy tiše záviděl těm, kteří měli to štěstí a jsou se svou milovanou osobou. Začal kreslit rty, které se chystají políbit. Dával si záležet na každém záhybu. Stínování a poloha na papíře byla prostě dokonalá, jako kdyby to právě vyjelo z tiskárny.
V jeho práci jej vyrušilo mírné zaklepání. Bill sebou trochu trhl, protože se lekl. Dovnitř vstoupil Gordon.
„Máš to hezké,“ řekl tiše Gordona, koukal se na obrázek.
„Děkuju. Něco potřebuješ?“ podíval se na něj tázavým pohledem.
„Máma chtěla, abych za tebou šel. Má o tebe strach,“ posadil se do křesla a Bill se k němu otočil čelem.
„Proč?“ zeptal se Bill.
„Jsi poslední dobou dost zamlklý. Říkala, že vůbec nechodíš ven s přáteli…“ nestačil dokončit větu, protože jej Bill přerušil.
„Možná proto, že žádné nemám?“ řekl s mírnou ironií v hlase.
„A co ten Tom, jak se s ním bavila, když jsme byli včera nakupovat. Jste přeci kamarádi už od dětství.“
„Ne, byli jsme. On má svou partu. Do té já už nepatřím. Nechci být zlý, ale myslím, že tohle je moje věc a máma se mi do toho míchat nemusí,“ povzdechl si.
„Jasně, já ti rozumím,“ přikývl Gordon a zvedl se z křesla.
„Co jí řekneš?“ koukal na něj Bill psím pohledem.
„Něco už vymyslím, třeba, že zrovna nemáš své období, vy puberťáci ho máte skoro pořád,“ zasmál se a odešel. Bill se taky usmál. Měl za tohle tátu snad ještě radši.
Večer, když už Bill zalehl do postele a už usínal, uslyšel to prasknutí opět. Tentokrát se to ale opakovalo v několika časových intervalech po sobě. Jako kdyby někdo po té podlaze chodil. Bill se neodvážil otevřít oči a strachem raději usnul.
autor: Tina
betaread: Janule
Skvělá povídka opravdu!!!Ale škoda , že na blogu není nejaká sekce s horory protože tohle by gtam pomalu ale jistě začínalo patřit :DDDD
Začína to byť zaujímavé xD
Chukák Bill, je mi ho ľuto že musi byť tak vydesený som zvedavá čo t je. A Gordon je super.
super..sem sama doma a teď se kvůli tomu bojim:(
:Dale jinak je to úžasný:)
to praskanie sa mi nepáči.. žeby tam mal myš alebo nejakú podobnú háveď?? xDD alebo mu možno Tom stojí pod oknom a niečo hádže aby na seba upozornil.. som fakt zvedavá čo to bude xD
Wou je to čím dál zajímavější.Zajímalo by mi jestli je za tím praskáním Tom 😀
To by mně zajímalo co to je,chudák Bill ma nervi na pochodu.
Tak teraz neviem. Je to fantasy alebo chudák Bill začína z toho šalieť? Alebo je Tom taký kretén, že ho chodí v noci strašiť? Mám o neho strach.