autor: Áďa
Tak vás všechny opět zdravím a hlásím se s další jednodílovkou 🙂 je sice už ze starší doby, z doby, kdy měl Bill operaci s hlasivkami, ale protože jsem tehdy na blogu ještě nebyla, tak to je jeden z mála větších bodů kolem TH, který mě ještě v rámci tvorby minul, tak snad to už nebude „out“ díky tomu, jak dávno tomu už je, kdy tohle bylo aktuální…
Především bych tuhle povídku chtěla věnovat Ondině. Je to ta nejlepší komentátorka tady na blogu, a je to i báječný človíček, co podrží nad vodou a je tu pokaždé, když jde člověk ke dnu. Umí podržet, pofoukat duševní bolístky a na dnešní dobu dokáže používat až nezvykle milá a laskavá slovíčka, která v dnešním světě jednomu přijdou už jenom jako z poezií. Zlato moje, jsem opravdu moc ráda, že jsi 23. prosince skutečně klikla na „Odeslat e-mail“, protože jinak bychom se asi jinak, než jako autor-komentátor ani nepoznaly, což by byla škoda!!!
Samozřejmě tu jsou i další osoby na věnování, Janule za pevné nervy při opravování těch našich písemností, Schmetti, protože je to prostě fajn člověk, Lea, za to, že je to jeden z mála človíčků, kteří tady byli i za „starých časů“, kdy byly pod povídkami sáhodlouhé debaty…, Bitter… no prostě je to určený jak pro výše jmenovaný, tak i pro ty nejmenovaný 😉
Tak si to, kdo chcete, užijte a běda vám, jestli tam nebude pod článek aspoň deset komentů, jinak skáču z okna a budete mě mít na svědomí, protože já pro povídky brutálně dejchám a povídka bez komentů je jako život bez vzduchu, jasný??? 😀 😀 😀 Nene, nebojte se, nic takovýho nebude, protože já povídky píšu jenom pro zábavu a rozhodně se z vašich (ne)reakcí nehodlám schízovat, od toho jsou tu jiní 🙂 naopak, ještě tu nějaký ten pátek strašit hodlám 🙂
tak konec vykecávání a vzhůru na vyschízovanýho Billa a Toma 🙂
Bill
Motá se mi hlava jako snad nikdy v životě. Nebýt Toma, který mě udržel na nohou do doby, než mě umístil na sedačku, tak bych asi už dávno spadnul na zem. Automaticky se opřu o jeho rameno a roztečou se mi slzy jako snad dosud nikdy. Mám pocit, jako bych stál na pokraji propasti, která mě dělí od smrti.
Proč? Proč zrovna já? Já nechci, nemůžu, nesmí to potkat přece zrovna mě? Vždyť můj život teprve začal, přece mi nemůže už skončit! Klepou se mi ruce, nedostává se mi dechu. A to jenom kvůli těm pár větám, které zazněly z úst doktora. Máte cystu na hlasivkách. To proto Vám vypadl hlas při koncertě. Pokud chcete ještě někdy mluvit, bude nezbytná operace.
Další jeho slova už jsem neslyšel. Mám pocit, že plácal něco o tom, že tenhle typ operace není nijak zvlášť nebezpečný ani riskantní, že se provádí pod narkózou a devadesát procent všech pacientů ji zvládne bez sebemenších problémů ať už během operace, nebo po ní v rekonvalescenčním období.
Mně stačilo vědět jediný. Selhal mi hlas. Vypadnul mi. Zklamal jsem všechny fanoušky v sále i kapelu. Najednou jsem úplně přestal mluvit. Pak se to na pár dní malinko zlepšilo, ale to největší, co jsem ze sebe dostal, bylo takový polosípání stěží na hranici slyšitelnosti, doprovázené neuvěřitelnou bolestí, a bylo hodně vyčerpávající. A teď se dozvím tohle…
Ale mě nezajímá, že skoro každý tuhle operaci ustojí. Oni jsou, blbě řečeno, jenom normální lidi, co mají prostě smůlu. Ale já jsem zpěvák, já zpěvem žiju! Vždyť ani neumím hrát na žádný jiný nástroj, já jediný, co umím, co mě živí, co mi dělá radost, co mě drží při životě, je zpěv, ta síla, kterou mám ukrytou ve svém hlase! Nemůže mě přece jen tak opustit!
Ani skoro nevnímám Toma, který mě pevně objímá a utěšuje. Jenom zavrtávám svou hlavu hlouběji a hlouběji do jeho ramene, zatímco pláč je čím dál silnější. A bez vzlykavých zvuků, jenom hlasitě popotahuju. Už ani ty nářky ze mě nemají šanci vylézt. Jo, možná by se tam nějaký našly, ale to jsou jenom pozůstalý chcípáčky.
Ne, já bez hlasu prostě nemůžu existovat! Tulím se k Tomovi ještě víc, a ačkoliv mě i on, i doktor z druhé strany naléhavě utěšujou, ať přestanu brečet, že si tím krk hodně namáhám, já prostě nemůžu přestat. Jo, vím, někdo by mohl říct, že vyvádím kvůli hovadině, ale pro mě je tohle opravdu důležitá věc! Já prostě nemůžu fungovat bez hlasu!
Jenom stěží zaznamenám, že mi doktor vyhrnuje rukáv, potírá nadloktí a něco do mě píchá. Ať si píchá, když mu to udělá radost. Ale já chci zpátky svůj hlas, chci mluvit, chci zpívat!!! Chci žít tak jako dosud… ani nevnímám, že v Tomově náručí usnu.
Tom
Doktor mu píchnul nějakou injekci na uklidnění. Trochu to se mnou zacloumalo, že musí mého brášku uklidňovat pomocí chemických svinstev, ale Bill byl na tom opravdu hodně špatně. I se mnou ta diagnóza otřásla jako blázen, ale oproti němu jsem to snesl líp. Ono kdo by se divil, já jsem z nás dvou ten, kdo o hlas nepřišel. Můžu s ním soucítit sebevíc, ale pořád budu moct oproti němu mluvit.
Ale co to melu? On bude samozřejmě mluvit taky!!! Ta operace dopadne dobře, vždyť doktor říkal, že dopadne dobře skoro u každýho, a jediný defekt je, že někdo se holt musí naučit od začátku mluvit, to je celý, ale přece jasně říkal, že drtivá většina lidí do dvou měsíců od operace mluvila jako předtím.
Aspoň, že se povedlo termín operace domluvit docela brzo, už za dva týdny bude. Teď si tu Billa na dva dny nechají, kvůli nějakým vzorkům a testům. Pak bude se mnou doma a pak mu tady pomůžou. Jasněže pomůžou, nikdo nebude pochybovat, protože jsem to prostě řekl! Máme zdravotnictví na hodně vysoký úrovni, a i když furt na doktory nadávám, už jenom z principu, když třeba někde vidím, jak zapomněli v těle pacienta roušku, pořád jsme na tom tisíckrát líp než třeba vedle v Český republice. Tam kdyby se to stalo, tam bych nevěřil, že Billa dají zase do kupy, to už bych ho radši odpitval sám. Ale tady se doktor tvářil, že by to mělo být poměrně v pohodě, tak uvidíme. Nejsem z toho nadšenej, ale věřím mu.
Sklesle sleduju, jak Billa odvážejí na pokoj a jak mi říkají, že stejně bude do zítřka spát, tak abych přišel zítra dopoledne. Pak tu s ním můžu strávit celý den, a pozítří si ho budu moct vzít domů.
Jako ocásek se ploužím za doktorama, abych viděl, na jakým pokoji to moje zlatíčko bude. Ale když přijde čas odejít, nechce se mi. Bill sice klidně spí, ale já ho tady nechci nechávat! Co když se probudí dřív, než se sem dostanu? Vím, jak moc se bojí nemocnic. Ale jak ovlivním, kdy se probudí? Ne, já domů prostě jít nehodlám, i kdybych se tu měl porvat s celou nemocnicí. Nechci teda vyvolávat zlo, ale já ho tu nemůžu nechat, kocourka mýho.
Ze zamyšlení mě proberou až kroky za mnou. S cuknutím se otočím a spatřím za sebou sestřičku. Ale ne takovou, jakých je tady jak nakakáno. Tahle je úplně jiná. Nejenom, že vypadá jako anděl, se svou velice útlou postavou ve sněhobílém plášti a do pasu dlouhými vlnitými vlasy, rudými jako oheň. Ale v jejích smaragdově zelených očích se zračí i něco jiného. Něco jako… pochopení?
Dojde až ke mně a soucitně se usměje.
„Nechce se vám od něj pryč, že ne, pane Kaulitzi?“
Jen se na ni podívám a tiše zavrtím hlavou.
„Ne… nemůžu ho tady nechat samotného,“ šeptnu. „Chci tady zůstat s ním… já vím, že bude spát, ale budu u něj, kdyby se probudil… kdyby měl špatné sny…“
Naléhavě se na ni podívám.
„Prosím… moc vás prosím… dovolte mi to! Prosím… udělám cokoliv… jen mě neposílejte domů… nechte mě tu s ním.“
Sestřička se na mě smutně podívá.
„Pane Kaulitzi… jestli vám to takhle řekl pan doktor… tak to bude hodně těžké změnit… ale můžu se pokusit,“ zamyslí se a já musím chtě nechtě postřehnout, že když přemýšlí, tak jí to neuvěřitelně sluší. Zvlášť, když okny chodby začnou zpoza mraků pronikat paprsky zapadajícího slunce a začnou tančit v jejích zářivě rudých vlasech. Nerad si to přiznávám, protože mojí láskou je Bill a já jestli ho podvedu veřejně jednou, dvakrát za měsíc, tak, aby se to dostalo do médií, tak to je jenom krycí manévr, protože naše láska je bohužel zakázaná. Měli jsme z tohohle dost schízu, už jenom kvůli úřadům, a taky proto, že co by si všichni mysleli, kdyby se z Casanovy Tokio Hotel najednou stal slušňáček. Až jsme to vymysleli takhle a teď už se tomu jenom smějeme. Já vypadám, že jsem se zklidnil, ale jenom maličko, což důrazně zmiňuju i v rozhovorech. Bill ze sebe i nadále dělá romantického snílka, ale jakmile nás nikdo nevidí…
To ale neznamená, že si už nedokážu všímat hezkých holek a jednou takovou takhle sestřička je.
„Počkejte tady,“ vyzve mě tiše, otočí se, zavíří zářivě bílým pláštěm a já sleduju, jak mizí na konci chodby, tam, kde měl doktor svou kancelář. Vypadala skoro jako přízrak, jak ji ozařovaly červeno růžovo oranžové paprsky, dlouhatánské vlasy za ní vlály jako závoj a bylo skoro s podivem, že jí ta hříva nezlomí vaz, jak hubeňoučkou postavu měla. Skoro jsem až zapřemýšlel, jestli nemá nějakou nemoc nebo anorexii, ale kdyby něco takového měla, copak by měla na tváři tak soucitný úsměv? Copak by z ní vyzařoval ten klid a téměř až omámení, které z ní čišelo? Každopádně je moc hodná, když se šla pokusit tohle pro mě udělat.
Vejdu do Billova pokoje a sednu si na židli vedle jeho postele. Uchopím ho za dlaň a jemně ji začnu hladit, víc si ale netroufám, na to jsme moc opatrní. I ve vzájemném oslovení dáváme bacha, aby to, i kdyby nás někdo slyšel, vyznělo jako neutrálnost nebo maximálně větší bratrství, ale prostě aby nás nikdo nemohl obvinit.
„Zlatíčko moje, neboj se ničeho,“ šeptnu a jemně mu palci hladím hřbet ruky. V posledních paprscích dne vypadá tak nezvykle klidně, jako by smířeně. Havraní dlouhé vlasy má kolem ramen rozprostřené jako závoj a já neodolám a urovnám mu je tak, aby nebyly nikde zcuchané a přimáčknuté ležícím tělem, vím, jak moc si na nich zakládá. Přitom ho lehoulince, aby ho to nevzbudilo, pohladím po tváři.
„Neboj se, sluníčko moje… budeš zase mluvit, to ti přísahám… bude zase dobře, slibuju, andílku můj mil…“
Z chodby zaslechnu blížící se kroky a kousnu se do jazyka. Do háje. Tak to nakonec vypadá, že Bill měl tenkrát opět a zase pravdu, když řekl, že problémy s utajováním našeho vztahu budu mít spíš já, než on. A měl naprostou pravdu. Já si sice hlídám gesta, ale už ne tak moc jazyk a slyšet tohle někdo nezasvěcený… achjo, budu muset ještě trénovat.
Vrátím ruce zpátky na Billovu ruku přesně včas, hned o vteřinu později vejde ta milá sestřička. Pousměju se a tázavě k ní zvednu oči.
„Povedlo se mi pro vás domluvit výjimku,“ vrátí mi úsměv a já ucítím závan neskonalé euforie. „Můžete tady zůstat přes noc i po celou dobu jeho pooperačního stavu a-„
Nedomluví, protože to už ji křečovitě obejmu, přičemž ji zvednu do vzduchu a ze samé vděčnosti s ní obtočím kolečko. Tiše výskne, ale pak si okamžitě skousne rty a ustaraně se zadívá na Billa, ten však pod vlivem sedativ spí jako zabitý. Postavím ji zpátky na zem a cítím, jak mi rudnou tváře.
„Moc se… omlouvám, já nechtěl… ale vy jste mi udělala takovou radost,“ soukám ze sebe rozpačitě. Na okamžik se odmlčím, jak hledám slova, ale ona se jenom chápavě usměje a přikývne hlavou, až se jí vlasy rozhoupou.
„Já vás chápu, pane Kaulitzi… kdybyste kdykoliv něco potřeboval… stačí tady zazvonit,“ ukáže mi tlačítko. „Je to napojené přímo k nám na sesternu a tenhle týden mám celý noční směny… takže kdybyste potřeboval cokoliv… jídlo, pití… něco pro vašeho bratra… stačí zazvonit a já se to pokusím zařídit.“
Dojatě zamrkám a ještě jednou se neovládnu a obejmu ji.
„Jste ta nejlepší sestřička na světě,“ šeptnu vděčně a ona se stydlivě usměje.
„Vždyť to nic není, ráda jsem to pro vás udělala, pane Kaulitzi,“ zamumlá a zčervenají jí tváře, já ji ale přeruším.
„Tom,“ vydechnu a natáhnu k ní ruku. „Pro vás jsem Tom.“
Trochu rozpačitě přešlápne, než mou ruku stiskne.
„No tak, já nekoušu,“ zazubím se na ni. „Tykají mi stovky šílených holek, který mě ani neznají, a myslím, že my dva se tu teď budeme asi potkávat častěji.“
Usměje se a nakonec ruku stiskne.
„Já jsem Rotová… Ollie Rotová,“ špitne a znovu jí zahoří tváře. Asi je zaskočená, že si mohla potykat s takovým úžasňákem, jako jsem já, ale moc jí to takhle sluší, jak se červená. Je roztomilá, a hlavně jedna z mála smrtelnic, co z nás s Billem nedělají hned kdovíco, ale přistupují k nám jako k normálním civilistům.
„Jé, Ollie,“ zopakuju a pusa se mi rozšíří od ucha k uchu. „To byla moje nejoblíbenější postava, když jsem koukal na Pepka Námořníka, kterej mi dokonale znechutil špenát!“ vzpomenu si na svoje dětský roky.
Chvilku se smějeme, ale pak si zase sednu k Billovi a zvážním.
„Prosím, řekni mi… nelhal doktor? Opravdu je tohle jedna z nejjednodušších operací, co jsou?“
Ollie přikývne.
„Má pravdu. Spíš jsou těžký důsledky, a to spíš psychicky. Když měsíc nepoužíváš hlas, tak pak se většina lidí musí doslova od začátku učit znovu mluvit. A to má leckdo problém zvládnout… ale většina lidí se s tím poprala. Na sto operací nám tady připadá devadesát pět lidí, co mluvili znovu do dvou měsíců od zákroku, tedy i s třítýdenním povinným mlčením bez problémů, tři lidi to protáhli na měsíce tři a dva to teda vzdali. Jeden do dnešního dne koktá a dochází na terapii, protože na to nemá elán, se to znovu učit a jeden spáchal sebevraždu, protože byl pro něj hlas, jak napsal v dopise na rozloučenou, životně důležitý.“
Trochu mě při posledních zamrazí. Pro Billa je hlas taky životně důležitý!!! Ne, musí to dopadnout prostě dobře.
Jako by mi četla myšlenky, přistoupí ke mně Ollie blíž.
„Jestli chcete…“
Trošku se naoko výhružně zašklebím a ona zrudne.
„Pardon… jestli… chceš,“ zkusí to znova a já se pousměju a přikývnu. „Tak až se Bill bude zotavovat, tak na něj můžu dávat pozor, až budeš spát… Nemyslíš si přece, že celé tři týdny držíš oči otevřené, že ne?“
Už podruhé během krátké chvíle na poměrně nepříjemném místě se ve mně rozlije pocit neskutečné vděčnosti.
„Ty jsi opravdu poklad,“ vydechnu.
Jenom se na mě chápavě usměje.
„Tak já vás nebudu rušit, oba tu potřebujete klid… Tak já půjdu a kdyžtak stačí, když zmáčknet- zmáčkneš to tlačítko, ok?“
Jenom přikývnu a když se zavřou dveře, přitáhnu si vedlejší postel blíž k Billovi, ale tak, abych ležel jenom vedle, aby nás nikdo v nejhorším nemohl osočit z nekalostí a čuňáren. Prej čuňáren… z nejlepšího sexu na světě. Ulehnu, instinktivně chytím Billa za ruku a usnu. Bylo toho dneska na mě hodně.
O dvanáct dní později
Bill
„Tomi… já tam nechci,“ napíšu na magnetickou tabulku, kterou mi Tom obstaral. Černý liháč se mi v rukou klepe jako osika, tak, jako se vnitřně klepu já už několik dní a s čím dál tím víc bližším termínem operace intenzivněji.
„Mám strach…“ dopíšu ještě a je to pravda. Co když to dopadne špatně? Oni sice všichni říkají, že by to mělo být bez problémů, ale co když se něco zmotá? Stroji selže technika a on mi vyřízne zbytek hlasivek. Při hojení mi to začne hnisat. Udělá se tam další cysta. Nezvládnu se mluvu učit znovu… Nehlasně vyjeknu a začnu se klepat ještě víc. Proč tohle nemůže být sen, abych se probudil a zjistil, že to je jenom ošklivá noční můra, kterou mám kvůli nadcházejícímu důležitýmu vystoupení?
Stulím se k Tomovi, když mě pevně obejme, a z očí se mi začnou ronit slzy.
„No tak, miláčku… víš, co říkal doktor… nesmíš se vysilovat pláčem, škodí ti,“ konejší mě tiše.
„Já vím… ale to prostě nejde,“ napíšu rychle na tabulku, i když myslím, že marně, že si rozumíme i beze slov a že Tom teď ví naprosto přesně, jak se cítím. Zoufale, prázdně, ztraceně a beznadějně.
Zdrceně se k němu natisknu ještě víc a snažím se polykat slzy, aby pláč co nejdříve odezněl, ale připadám si v tomhle naprosto neschopný. Všichni se mě snaží utěšovat, Tom, rodina, přátelé, i fanynky to berou vážně a těch povzbudivých dopisů, co jsem dostal, to je neuvěřitelné! Jenomže… co když je všechny zklamu? Co když už po operaci ze sebe definitivně nevydám ani hlásku?
A to tam nastupuju už zítra, chtějí mě tam mít den předem, aby si mě prej mohli monitorovat nebo co. Bože já se tak bojím! Ještěže tam Tomi bude se mnou. Prý nějak ukecal nějakou sestřičku.
Prověsím se mu v náručí, když mě vezme a vynese do ložnice do postele. Absolutně nejsem schopný pohybu, a kdyby do mě dnes násilím za pomoci maminky nedostal aspoň trochu oběda, vůbec bych dneska nejedl. Nechám se položit na postel, počkám, až zhasne a pak se k němu zoufale natisknu. Už nepláču, ale klepu se pořád.
Marně se mě snaží uklidnit, a přitom já bych ho tak rád poslechl! Ale strach je mnohem větší.
Přestanu se na chvíli klepat ve chvíli, kdy ucítím, jak se na mě překulilo jeho svalnaté tělo. Opatrně si na mě lehne a podsune mi ruce pod záda, až mě tak schová do bezpečného, hřejivého objetí. Svým teplým dechem mi funí na krk a celkově mě hřeje víc než peřina. Až takhle v jeho objetí se po několika stresuplných hodinách dokážu aspoň trochu uvolnit, dokonce se i malinko pousmát, cítit se v bezpečí. Ten pocit se umocní, když Tomi spojí naše rty v hlubokém, procítěném polibku. Jako by mi jím předával svou energii, svou víru v to, že to celé dopadne dobře. I přes úsměv, který se mu povedlo záhadně na mé tváři vykouzlit, se mu smutně zadívám do očí. Tomi, tak moc bych chtěl ještě jednou říct, že tě miluju… ne to psát na tabulku nebo papír, ale říct ti to… Proč jsem si dosud nikdy v životě neuvědomil, jak krásně ta dvě slůvka, pro někoho tak normální a obyčejná, znějí? Jakou váhu má, když je člověk řekne upřímně a od srdce, než když to se stejnými emocemi vypíše na papír nebo blbou tabulku?
Smutně zamrkám, abych zahnal další příliv smutku, a snažím se vnímat jenom Tomovu blízkost. Tiše vydechnu, když vytáhne ruce zpod mých zad, promne je dlaněmi a pak mi je přiloží na oči. To teplo, které z nich sálá!
„Spinkej, miláčku,“ šeptne mi do ouška a jemně ho políbí. „Nejradši bych tě teď pozlobil tebou tolik oblíbeným sexíkem, přesně tak, jak to máš rád, ale to bys mě asi zabil, když bys u toho nemohl křičet,“ pokusí se o vtip a já se chtě nechtě musím zazubit, protože to odhadnul naprosto přesně. Jeho přesně mířeným dotekům nejde nikdy odolat mlčením, vždycky u toho musím být hlasitý. „Takže na to teď okázale zapomenem, ty teď budeš spinkat, ráno pojedem do nemocnice… a pak už bude všechno jenom dobré,“ šeptne uklidňujícím hlasem a jednou dlaní sjede na mou tvář. Podívám se na něj a do očí se mi znovu vrátí smutek. Slabě zavrtím hlavou, ale on se na mě zamračí. Naoko káravě.
„Billy, dopadne to dobře… jestli nevěříš už ničemu… věř aspoň mně,“ zašeptá a aniž by změnil polohu, jenom nás překulí na bok, abychom v tomhle objetí mohli pohodlněji usnout. Natisknu se ještě víc k němu a on mě k sobě ještě pevněji přitiskne. Nechá mě, abych nasoukal hlavu pod jeho bradu, cítím se tak víc krytý a v bezpečí, které mi před veškerou nepřízní okolí může dát právě a jedině on. Já nechci do nemocnice… mám strach, bleskne mi ještě hlavou, než usnu, a pak už nevím o světě.
Tom
Následujícího dne se rozhodnu Billa do auta radši odnést v náručí. Snídani akorát roznimral pečlivěji než malé dítě a je bledý jako smrtka. Do nemocnice už jde teda po svých, ale silně se o mě opírá, a když přijdeme k recepci, kde už na nás čeká doktor a Ollie, aby nás odvedli na jeho pokoj, klesne na zem, vzhlížejíc k nim s naprosto bezradným a zoufalým výrazem, a rozpláče se. Než se naděju, připlazí se mi k nohám, obejme mi kolena a prosebně ke mně vzhlíží, rty se mu nehlasně pohybují. Ten pohled mi trhá srdce. Připadám si vyloženě jako zrádce, když doktorovi předám tašku s našima věcma a vezmu ho do náruče. Okamžitě se mi přitulí ke krku a obejme mě, ale copak ho odsud můžu odvést? Vždyť jediné místo, kde mu pomůžou, je právě tady!
S těžkým srdcem ho uložím do postele, pomůžu mu se převlíknout do volnýho trika a tepláků, protože sám má končetiny jako z gumy, pokusím se ho marně ukonejšit a s těžkým srdcem jdu do kanceláře doktora, který mi vylíčí předběžný harmonogram Billova a mého pobytu tady.
Bill
Jenom stěží se uklidňuju, a nakonec apaticky spolku dvě pilulky, co mi ta sestřička podstrčí. Po chvíli ucítím, že mi je skutečně o něco málo líp, ale dostavuje se u mě pocit naprosté apatie. Myslím, že už mi začíná být všechno jedno, jak to tady dopadne, stejně nemám žádnou šanci, že by mě operace minula. Bez zájmu absolvuju všechna vstupní vyšetření a vrátím se zpátky na lůžko, na které mi místo Toma, který zmizel i s doktorem, pomůže ta mladá sestřička. Je velmi krásná, ale já nemám teď sílu to vnímat, a když ke mně přistrčí talíř s jídlem, jen odvrátím hlavu a zadívám se do prázdna. Já nechci jíst. Nemám hlad, ačkoliv mi břicho škrundá hlady. Nechci ani pít, ani žádné léky. Chci jenom mluvit. Mluvit, nic jiného.
Teskně se podívám na sestřičku, když mě osloví.
„Snězte aspoň trošku polévky, Bille,“ promluví tiše a já i přes svou melancholii musím uznat, že její hlas zní hodně příjemně a uklidňujícně.
Jenom zavrtím hlavou, ale nějak z ní nedokážu spustit oči. V těch jejích je totiž něco, co přitahuje můj pohled. Nějaká zvláštní síla, která… no počkat, nemám snad pocit, jako by mi to přestávalo být jedno? Kde se ale ve mně vzal? Neschopný ucuknout od jiskřivě zelených světélek, tančících v jejích duhovkách, sleduju, jak odkládá talíř a jak ke mně vztahuje až nepřirozeně bílou paži. S lehkým vyděšením si uvědomím, jak moc je vyzáblá, já jsem oproti ní solidní špekoun. Její dotek však není studený, jak jsem očekával, když položila svou dlaň na mou tvář. Naopak příjemně hřál. Ne teda tak příjemně jako doteky od Toma, ale přesto držím jako beránek a opřu se do její dlaně.
„Já vím, jak vám je, Bille,“ šeptne tiše a já jenom smutně zavřu oči. „Máte pocit, že celý život ztrácí smysl, když nemůžete říct ani slůvko… ale to přejde,“ dodá povzbudivě.
Zvednu k ní oči a chci zavrtět hlavou, ale její dotek mi to nedovolí.
„Chápu, že si teď myslíte, že tomu nemůžu rozumět ani já, ani doktor, ani vaši přátelé, nikdo, tomu, jak se cítíte. Ale zase bude líp… a Tom vám věří,“ usměje se. „Udělal by pro vás první poslední. Touží po vašem uzdravení se snad mnohem víc, než vy sám. Je to to nejbáječnější dvojče, které jsem kdy poznala… a určitě byste mu udělal ohromnou radost, kdybyste umlčel to rachocení, které vám jde z břicha,“ zamrká na mě a já si poprvé za celý dnešní den uvědomím, jaký mám hlad.
„No tak, věřte mi… ještě není všechno ztracené… vy to zvládnete, Bille… jste neuvěřitelně silná osobnost… zvládnul jste už tolik náročných věcí, že odstranění jedné hloupé cysty snad nebude problém, ne?“ zamrká na mě. „Myslím, že psychicky by mělo být náročnější, když jste v Paříži vystupovali pro pět set tisíc lidí, než tiché vyoperování a vyléčení… co myslíte? Já bych řekla, že jim to určitě zvládnete nandat, cystám mizerným… co vy na to, Bille?“ zamrká na mě a já ke svému úžasu cítím, jak se do mě dostává nová energie, spojená s touhou nemoc porazit. S touhou protrpět ty dny, kdy budu muset mlčet, jenom abych pak mohl zase zpívat, mluvit… a říct Tomovi Miluju tě…
Přistihnu se, jak na sestřičku koukám s úsměvem na tváři a jejím slovům už jenom přikyvuju, s chutí je vyplnit do posledního detailu, vždyť ona má naprostou pravdu!
Usměje se na mě a vidím, jak znovu bere do ruky misku s polévkou. Pořád se z ní slabě kouří.
„K tomu, abyste to zvládnul takhle v pohodě, je ale potřeba pořádně jíst… co vy na to, zvládnete to, žejo?“ zamrká na mě. „Nebojte, nechceme vám tady ublížit, ale pomoct.“
Nabere lžíci, vyfouká ji a opatrně mi ji vloží do úst.
Tom
Když se vrátím zpátky k Billovi na pokoj, nedokážu věřit svým vlastním očím. Kam se poděla ta hromádka neštěstí, která se před recepcí zhroutila? S radostí, a hlavně nezměrným úžasem koukám, jak ho Ollie krmí a jak se u toho oba usmívají. Vejdu dovnitř a našlapuju přitom na špičky, nechci je vyrušit, aby se pak Bill třeba nevědomky nešprajcnul a nevrátilo se to zpátky do depresí. Ale pozdě, Bill mě periferním viděním zahlédnul, a hned se mu na tváři rozzářil úsměv.
„Tomi, já to zvládnu!!! Já to dokážu!!! Překonám tu operaci a zase budu mluvit a zpívat jako předtím!“ napíše zběsile na tabulku, divže o ni přitom nezlomí liháč, jak jede jako blesk.
Zeširoka se usměju, sednu k němu na postel a Ollie neOllie ho pevně obejmu.
„Vidíš, bráško, že jsi to pochopil… já ti to říkám pořád, že to zmákneš,“ usměju se na něj a pravou rukou mu laškovně pocuchám vlasy. Jenom se na mě zářivě podívá a pak, aniž by vyklouznul z objetí, naopak si ze mě udělá opěrku, se nechá od Ollie dokrmit. Ne jenom polévkou, bez keců zvládne i druhý jídlo.
„Šikulka,“ pochválíme ho s Ollie unisono, když dojí a všechno poslušně zapije čajem, který mu tady naservírovali.
„Teď už byste měl odpočívat, Bille,“ navrhne mu Ollie. „Budete potřebovat sílu, zítra vás to čeká.“
Čekám, že se ozve zuřivé psaní s plno námitkami, ale Bill místo toho jenom kývne, krotce jako beránek a poslušně si lehne a nechá se přikrýt.
„Neboj, budu tady s tebou,“ ujistím ho tiše a lehnu si na vedlejší postel. Natáhne po mně ruku a já ho za ni konejšivě chytnu. Ollie odejde a mně se povede ho uspat. Stále mi ale vrtá hlavou, jak ho jenom ukecala k tomu, aby změnil náladu a začal jíst. Asi to bude nějaká hypnotizérka, jinak to nevidím.
O den později
Nervózně přecházím po chodbě tam a zpátky. Mamka tu je s Gordonem taky, ti ale sedí na sedačce a spíš se nervujou v klidu. Já bych na to neměl nervy. Stačil mi k tomu pohled plný odhodlání, ale zároveň i strachu, který ke mně Bill vyslal poté, co mu píchli uspávací injekci. Vnímal jsem naprosto přesně, kdy mi naposledy slabě stisknul ruku, než to na něj začalo působit. Doktoři ho přemístili na invalidní vozík, kde mu postupně klesla hlava na ramena. Nespal sice ještě, ale jeho pohled už nic nevnímal, byl tupý, totálně prázdný a víčka postupně klesala. Ollie se chopila vozíku a odvezla ho směrem k sálům a mně nezbylo, než začít čekat. Bože, to byl tak depresivní pohled, jak se na mě podíval, než ho oblbováky začaly přemáhat! Jak mě jenom stisknul!
Zoufale zavrtím hlavou a už po milionté se podívám na nástěnné hodiny. Táhnou se jak buldočí kemr. Ze všeho nejradši bych se teď vrhnul na sál a byl tam s ním, i když je pod narkózou, tak se určitě bojí, chudáček můj!
Chodím po chodbě doslova jako tygr zavřený v kleci a už mi moc nechybí ani do toho vrčení. Docela se divím, že na dlažbě se už nerýsuje vychozený ovál. Ne, dlouho už tohle čekání nevydržím, to mi dřív hrábne, než operace skončí! A pak mě zavřou do léčebny, odkud mě dostane až krásně mluvící Bill…
Poblíž bouchnou dveře a mamka tiše vypískne. Podívám se směrem, odkud hluk přicházel a vidím, jak Ollie veze Billa zpátky na pokoj. Pořád hluboce spí, ale jinak vypadá naprosto nedotčeně a bez následků. Pocítím částečnou úlevu, a když ho Ollie pomůžu zvednout na postel a uchopím ho pak za ruku, která je stejně teplá, jako když mě stiskával naposledy, uleví se mi definitivně. Tázavě se ještě na Ollie podívám.
„Probíhalo to jako po másle,“ odpoví mou nevyřčenou otázku. „Nenastala sebemenší komplikace, jenom teď nesmí tři týdny promluvit, aby se mu to dobře zahojilo,“ odpoví mi, zatímco mu na prst navleče něco, co vypadá jako docela komický náprstek, až na to, že od toho vede kabel, zapojený do počítače a monitorující bráškovy životní funkce. Podle Ollie všechno v naprostých normách.
„Miláčku,“ šeptnu, když rudovláska odejde a já s ním tak zůstanu o samotě. Mamce jsem předtím slíbil, že ji vezmu do pokoje, až bude Bill při vědomí, a tak se nemusím bát pohladit mu dlaň a vtisknout na rty jemný polibek.
„Zvládnul jsi to…“
Po chvíli se z jeho úst vydere slabý vzdech. Zbystřím pozornost a sleduju, jak se mu začínají jemně chvět řasy, jak mu po tváři přeletí pár tiků a jak pomaloučku otevírá ta svoje kukadla. Zadívá se do stropu a trochu nakrčí obočí. Zdá se, že to tady vůbec nepoznává. Po chviličce stočí oči ke mně. Má absolutně nechápavý, ztracený pohled. Už už se nadechne, když mu přes rty položím dlaň.
„Ššššššššt, miláčku… nemůžeš teď mluvit, aby se ti to dobře zahojilo… tiše, broučku,“ šeptnu a znovu ho lehoučce políbím. Přivře oči, a když je znovu otevře, vypadá, že už chápe, co se stalo a proč se cítí tak malátně, a proč je tam, kde je. Chvilku mu dávám najevo drobné něžnosti, než ho pustím a pozvu dovnitř mamku s Gordonem. Vypadá to, že je opravdu všechno bez komplikací. Zatím.
O tři týdny později
Čas Billovy rekonvalescence uplynul jako voda. Bylo vidět, že to je pro něj hodně velké psycho, ale tím, že už doma jsem ho týden před operací nutil, aby vůbec nemluvil a všechno řešil přes tabulku, to nakonec nebylo tak zlé. Ollie s námi trávila snad všechen svůj čas, a když na Billa občas padl nějaký ten splín, okamžitě ho z něj dokázala vyvést, tak jako mě, když to na mě někdy přišlo. Opravdu byla v tomhle směru neuvěřitelně nadaná, jak nám oběma dokázala dodávat tolik potřebnou energii a vůli k tomu, abychom se s nepřízní osudu poprali oba dva co nejlíp. Začínám mít tak nějak pocit, že bez ní bychom to tady asi jen tak nezvládli, ani jeden, ani druhý.
Bill
Konečně nastal ten velký den. Den, kdy se u mojí postele sešli snad všichni. Doktor, Ollie, která se za dobu mého pobytu tady stala mojí a Tomovou dobrou vílou, Tom, maminka, Gordon, Andreas, Georg, Gustav i David. Všichni se tu u mě v průběhu těch tří týdnů tak nějak střídali, když nebudu počítat Toma a Ollie, kteří nade mnou bděli snad nonstop. Ale teď tady byli všichni a napjatě koukali střídavě na mě a střídavě na doktora, který si dělal do zápisníku ještě nějaké poznámky.
„Tak pane Kaulitzi,“ mrknul na mě povzbudivě. „Všechno vypadá báječně, zahojilo se vám to myslím víc než perfektně… můžete to zkusit.“
Projel mnou silný záchvěv a srdce se mi rozbušilo, jako snad nikdy v životě. Prosebně jsem natáhnul ruku k Tomovi, který mě za ni okamžitě chytil, a zhluboka jsem se nadechl. Pokusil jsem se promluvit…
… a nic. Jenom se mi naprázdno rozevřely a znovu zavřely rty. Ucítil jsem, jak mi je do pláče, ale zachytil jsem Oliin pohled, ve kterém mě přímo vyzývala, abych to nevzdával. Polknu, znovu se nadechnu. Prosím, aspoň nějaký zvuk! začnu se v duchu modlit. Aspoň nějaké kňournutí, které by znamenalo, že to celé nebylo zbytečné… Naprázdno vydechnu a znovu se nadechnu.
„Aaaaach,“ vypadne ze mně při výdechu. Úplně přitom nadskočím, jak se toho sám leknu. Nečekal jsem to! Hlas mi teda přijde, jako by patřil někomu úplně jinému, jak je chraplavý, drsný… prostě nepoužívaný. Ale ten povzdech tam byl! Nebylo to nosem ani pusou, ale hlasem!!!
Ve chvíli, kdy si to naplno uvědomím, se úplně celý rozzářím a šťastně, přitom však pořád nevěřícně, se podívám na Toma, na Olii a doktora a i na ostatní. Mamka vzlykne dojetím, ve tvářích všech září stejná radost, jakou pociťuju já sám uvnitř sebe.
„Ještě, pane Kaulitzi! Zkuste ještě něco!“ vyzve mě nadšeně doktor a já zapřemýšlím.
Co bych tak mohl zkusit říct? Když měsíc nepoužíváte hlas, nějak vám dojde slovní inspirace…
Podívám se na Toma a vzpomenu si na naše zkoušení písniček. Aniž bych věděl proč, úplně si vzpomenu, jak vždycky špičkou pravé nohy odpočítávám rytmus melodie…
„Raz… dva… t – tři…“ vydechnu sípavě a chytím se prudce za krk. To „ř“ mě brutálně zabolelo.
Ostatní se sice roztleskají a radostně zavýskají, já mám ale na krajíčku. Cítím se najednou po těch pouhých třech slovech tak vyčerpaně, jako snad ještě nikdy! Bože, co mě na tom tak unavilo? Nechápavě se rozhlédnu po všech a žalostně se zadívám na Toma, hledám u něj vysvětlení, co mi je. Proč mě těch pár písmenek tak moc zlikvidovalo. Proč mě po tom ř začalo tak řezavě bolet v krku.
Už už cítím, jak podvědomě začnu natahovat moldánky, když se ke mně rychle skloní Ollie a podá mi hrníček s nějakým čajem. Donutí mě se napít a já po chvilce, kterou strávím utopený v jejích kouzelných očích, pocítím úlevu, a jak náběh na pláč mizí.
„Tohle byl báječný výkon, Bille!“ usmívá se na mě a doktor souhlasně přikyvuje.
„Povedlo se vám to, pane Kaulitzi,“ pochválí mě i on. „A nebojte, neřekl jste toho pro začátek málo… na to, že jste promluvil vůbec poprvé, toho bylo docela dost! Takže pro dnešek bych vám doporučil už vůbec nemluvit, jenom odpočívat. Hlas si musíte rozcvičovat postupně a připravte se na to, že dýl, než o jedné větě budete mluvit tak za týden nejdřív. Zařídím, aby vám sem docházel foniatrický terapeut, abyste byl co nejdřív v takové hlasové formě, jako před vaším nástupem sem… ale pro dnešek by to stačilo.“
Všichni se postupně rozejdou, až se mnou zůstanou v pokoji jenom Tom a Ollie. Ollie celá září, na Tomových tváří se dokonce třpytí slzy štěstí, které vytekly při mém počítání a znovu se obnovily teď, když mě šťastně obejmul.
„Já věděl, že to dokážeš, bráško,“ šeptnul a jeho hlas se přitom chvěl potlačovaným dojetím.
Jenom se zmůžu na šťastný pohled. Doktor měl pravdu, opravdu jsem z toho vyčerpaný víc než ze základky z hodin tělocviku, a že ty mě teda leckdy potrápily. Ollie se zvedne a taky odejde, s tím, že až se probudím, bude večeře…
… a já mám tisíc chutí si lehnout a usnout. Ale ještě nemůžu. Ještě něco Tomovi dlužím. Otočím se na něj a zjistím, že mě s úsměvem sleduje.
„Ty nejdeš spinkat, broučku? Měl bys, dneska jsi dokázal velké věci a zasloužíš si odpočinek.“
Jemně mě začne hladit po tváři a já rychle hmátnu pro tabulku.
„Musím ti něco říct,“ napíšu.
Zatváří se odmítavě.
„Billy, víš, co říkal doktor… nesmíš si hlasivky přepnout, jinak bude muset být operace znovu – „
„Já vím,“ napíšu rychle a prosebně se na něj podívám. Kývne tedy, ale je vidět, že hodně nerad.
„Tak co bys potřeboval?“
Nadechnu se a pokusím se promluvit. Marně. Zamračím se, ale nevzdávám to. Znovu se nadechnu a znovu nic. Zatnu pěsti a protočím oči v sloup. Potřetí se na to, co chci říct, soustředím ze všech sil tělem i duší, a to cítím, že zabírá.
„M… ju ť…“
Tom se zatváří trochu zmateně, ale tak, že to stačí. Jenže mně to nestačí! Začínám být silně alergický na ten cizí chraptivý hlas, který vynechává polovinu písmen! Zase jsem pocítil silný záblesk únavy, ale já se nedám, tohle prostě řeknu, i kdybych měl vypustit duši!!!
„M…ju tě…“
Zavrtím hlavou a nesouhlasným pohledem umlčím už se nadechujícího Toma. Chápu, že mu jde o moje zdraví, ale tohle je prostě přednější!
„Mi…lju… ť…“
Ne, to nebylo ono. Už se to lepší, ale pořád to nebylo ono! Síly mě kvapem opouštějí, ale tohle říct prostě musím. Soustředěním zavřu oči a snažím se, jako snad nikdy v životě. Opravdu, ani při zpěvu, ani při sexu s ním, při ničem jsem se tak pekelně jako teď nesoustředil.
„Mi… lu… ju…“ zalapám po dechu. „…tě…“
Hlava mi klesne vyčerpáním, přesto ale ještě zvládnu otevřít oči a šťastně se na Toma podívat. Vidím, že mu tečou z lehce vykulených očí slzy, když mě pevně obejme a přivine k sobě.
„Zlatíčko moje, já tebe taky… kvůli tomu ses neměl tak namáhat… vždyť já to vím,“ šeptne, ale hlas se mu přitom celý klepe dojetím.
Já vím… ale tohle jsem ti říct prostě musel, bleskne mi hlavou při pohledu do jeho očí. Ty si to totiž zasloužíš.
To jsou moje poslední myšlenky, než se mě zmocní spánek, který mi určitě dá sílu s tím vším bojovat. Určitě bude zase líp. Slunce bude svítit jako nikdy předtím a zase bude na světě krásně… hej, to je docela hezká věta, minimálně ta první část. Musím si ji zapamatovat, určitě by se mohla báječně hodit, až budeme nahrávat nové album…
Zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz.
autor: Áďa
betaread: Janule
Především chci poděkovat za věnování, děkuju moc 🙂 vždycky mě to hrozně potěší.
A jinak k povídce… psala jsem ti to v maulu, ale ten konec byl sladký xD
Ádinko, princezno moje zlatá♥! Tvá povídka je naprostý HIGHLIGHT! Už teď ji miluju.
Samozřejmě ti velice děkuji za překrásná slova, která mě dojala. To já děkuji tobě za tvou podporu, za to, že tu pro mě jsi pokaždé!♥ :-* Jsi člověk, na kterého se můžu vždy spolehnout! Děkuji! (Netušíš ani v nejmenším, jak se mi při tom kliknutí klepala ruka :-DDDDD). To já jsem poctěna věnováním tak nádherného příběhu od nejlepší autorky!♥♥♥ :-***** Hrnou se mi do očí slzy. DĚKUJIIIIIIIIII♥♥♥
Žádný zdravotní problém není hovadina, proto s Billem velmi cítím. Od první chvíle. Hlavně, že usnul v Tommyho náručí. Tom je ale také úžasný… tou větou … "kdyby měl špatné sny." mě úplně odzbrojil, to, jak moc Billa miluje, stará se o něj, chrání ho. Je to cítit z každého gesta. Bylo skutečně srdcervoucí, když se Billy připlazil k Tommyho nohám. Bylo mi obou moc líto. Ale stejně, jakpak sestřička ale pana doktora přesvědčila? (Ádi, nejmenuje se pan doktor třebáááááá Morgan???? :-DDDDDD)
Scéna s polévkou i dalším jídlem byla také velmi krásná, jsem ráda, že si Bill dal říct.
Opět jsem jen zadržovala slzy při připomenutí posledního stisku Tommyho ruky před operací Billa a o slabém vzdechu poté, po jemném Tommyho polibku, to ani nemluvě. To jsou svaté chvíle. Stejně, jako napětí všech, zda Bill vydá hlásku, nádhera!♥
Nejkrásnější ze všeho bylo prolínající se "MILUJI TĚ" Billa Tomovi. Je to protkáno celým příběhem, taková ta hlavní myšlenka, TO něco nejdůležitějšího. Takže Billovo "M…ju ť… " a po chvíli "Mi…lu…ju…tě…" No to je naprostá nádhera a nejkrásnější chvíle.
Překrásný, pro mě velmi důležitý a speciální příběh.:-******
Velmi se ti povedl, ze všech nejvíc.
Moc ti za něj děkuji!♥♥♥
Sladká povídka =) I když ze začátku jsem trochu zuřila a bála jsem se že Tom si něco začne s Ollii..pořád mám totiž v hlavě ten hororový konec z Prosím ne =)
A je to celkem změna..místo Billa bez hlasu který spáchá sebevraždu ale předtím ho i Toma zmučí šílený maniak s motorovkou..krásná a příjemná změna, strašně moc se mi to líbilo, celkově to na mě působilo sladce, nevinně a prostě..uuuuh =* Tom byl Billovi tak moc oddaný až mi to vhánělo slzy do očí..a část kde Bill vyslovoval Miluji tě…roztávám tu jak nanuk na sluníčku =)
Děkuju moc moc za věnování, zvlášť od tebe Áďi mě to moc potěšilo =)
[3]: taky se mi ta změna psala docela dobře 🙂 asi holt s věkem měknu, no 🙂 a za věnování nemáš zač, kdo by mohl zapomenout to naše klábosení i spolutvorbu? 🙂
[2]: no já se z tebe asi začnu červenat 🙂 taková slohovka a zase ta tvoje slova… za chvíli si na mojích tvářích budeš moct osmahnout vajíčka 😀
[1]: jj, četla jsem 🙂
To bylo nádherný!!! Dojemný, smutný a vtipný zároveň! Opravdu moc, moc, moc povedené!!! A ten konec…. :***
Toto bolo trochu smutné, ale páčilo sa mi ako Tom stal pri Bilovy, a všetko som rada že to dobre dopadlo.
zaleskla se mi v oku slza dojetí, tohle se ti povedlo! 🙂
Nádhera byla jsem děsně napjatá a docela jsem se bála aby to dobře dopadlo a mluvil.A ten konec byl krásný jak mu to řekl :))
Nádherné 🙂 Ukápla mi i slzička 🙂
Tak já jdu napsat ten hraniční desátej komentář :D….je to báječná povídka..ten konec nejvíc
Á, no jistě, když Áďa něco propásne, bezpodmíněčně to musí jednou nahradit! 😀 Jsem moc ráda, přesně tohle mi tady na blogu chybělo. Jak bývá zvykem u tvých povídek, půlku děje jsem prosmála (kam chodíš na ty výrazy?) a druhou půlku se rozplývala nad dvojčaty; nad tím, jací jsou to ňuňani. 😀