autor: Rachel
Ahoj čtenáři,
nebudu chodit kolem horké kaše, ale bohužel, musím jít rovnou k věci. To, že se Chlapec už několikrát objevil v nejčtenějších článcích a statistika mi ukazuje na jeden díl cca 55 čtenářů, je věc první. Skutečnost, že tady nalézám poslední díly něco kolem dvou komentářů, ještě k tomu od holek, s kterými se znám, je věc druhá. Nemám zrovna v posledních měsících časově volné období, a když si na Chlapce najdu jednou týdně čas, pak se snažím, aby díl vypadal co nejlíp. To, co většina z vás má přečteno za 10 minut, nad tím já trávím i několik hodin, aby to, co vám bude předloženo, bylo precizní. A potom, přijdu sem na blog a vidím, že díl, u kterého jsem strávila 5 hodin psaní a oprav, přečetlo 55 lidí, ale najdu u něj jenom tři komentáře. To pak zavřu sešit a říkám si, jestli ta snaha a úsilí za ty mlčenlivé odezvy vůbec stojí. Nechci si vynucovat komentáře a ani nechci na úkor nekomentujících ublížit postavám a ději, to mi za to nestojí. Jen chci podotknout, že pokud zleniví čtenáři a pojedou si dál ve svém stylu ‚přečtu a zmizím, však on to někdo okomentuje‘, může se lehce stát, že zlenivím i já. Nebudou komentáře, potom bohužel. A jestli někomu vadí, že je tu povídka jen jednou týdně, potom nevadí, nemusí tu být vůbec. To je vše, co jsem měla na srdci, tento díl bych chtěla věnovat jako poděkování Emilii a Lei. Užijte si ho i vy ostatní a berte výše uvedená slova na vědomí.
In mirrors
Vstoupil do malého, skromného pokoje, zavřel za sebou dveře a otočil klíčem v zámku, ujistil se, že po chvíli, již chtěl strávit o samotě, nebude nikým rušen. Svléknul bílý ručník, zahalující jeho nahé tělo, dovolil posledním kapkám tvořit vlhké cestičky na jeho horké kůži. Jeho oblečení již na něj čekalo, připraveno v úhledné hromádce na posteli. Popošel blíž a váhavě vzal do rukou první svršek, pomalu se začal připravovat na dnešní večer.
Stálo to před ním jako mohutná, nezdolatelná zeď. Až příliš silná na to, aby ji mohl překonat. Až příliš velká na to, aby se přes ni mohl přenést. A on… byl až příliš malý a slabý.
Ano, samozřejmě, že své tělo již znal. Několik snových dívek se vkradlo do jeho představ, jež se promítaly v jeho mysli pokaždé, když se sám sebe dotýkal. Avšak jeho stud mu nikdy nedovolil jít dál. Dívky z jeho snů mizely stejně rychle, jako se v nich objevovaly.
Ale tohle bylo jiné. Netušil, jak bude jeho tělo reagovat na blízkost muže. Jeho doteky jej měly vzrušit, probudit v něm touhu. Avšak skutečnost, že patří muži, se nedala přebít ničím. Jeho stud jej mohl zradit, kdykoli couvnout a říct ne.
Dlaněmi poupravil poslední svršek, vzhlédnul k malému zrcadlu. V jeho odrazu mohl spatřit vysokého kluka, jenž nebyl ničím. Jeho tvář nebyla hezká, ani zdaleka ne tak jako tváře mladíků, jenž potkával na ulicích města. Nikdy se nemohl pyšnit krásným tělem ani penězi. Žil jen s matkou, jediným člověkem, kterého měl, v malém domku na samém kraji města, pracoval od rána do večera, aby je oba mohl uživit. Ani zdaleka se nepodobal žádnému ze svých vrstevníků, kteří byli bohatí, úspěšní a u dívek žádaní. Nebylo na něm nic, co by jej mohlo dělat krásným. Zvláštním v očích těch ostatních. A přesto tu byl někdo, kdo si vybral právě jeho.
Byl mladý, jeho dokonalá ledová krása dokázala vyrazit dech komukoli, kdo ji mohl jen na okamžik spatřit. Celá firma, jeho bohatství, velká vila a drahé auto, všechno patřilo jen jemu. Muži jej bezmezně obdivovali, toužili po něm, předbíhali se, aby mu mohli splnit každé jeho rozmarné přání. Leželi mu u nohou, nechali se jím ponižovat, jako by nebyli nic, jen špína bez hrdosti a ctnosti. Každý z nich by dal život za jediný jeho chladný, odměřený pohled plný pýchy a pohrdání. Nedbal jejich pošetilého chování, pro něj nebyli ničím. Nebyl tu důvod, považovat je za rovnocenné. Nepotřeboval je, každý den mohl být jeho milencem někdo jiný. Stačilo si jen vybrat, ukázat prstem a každý muž mu padl k nohám. Patřil jen jemu, stejně jako ti před ním.
A on? Nebyl ani hoden jediného jeho pohledu. Nesahal mu ani po kotníky, nemohl se mu rovnat ani vzhledem, ani bohatstvím, ani společenským postavením. V porovnání s ním byl ničím, pouhou nickou, nejmenší v celé jeho firmě. A přesto měl být tento večer jedním z mnoha.
Zavřel za sebou, sešel po úzkých schodech dolů. Jeho matka právě pracovala, vzhlédla k němu od čisté, mokré podlahy, jakmile zaslechla blížící se kroky.
„Oh, moc ti to sluší. Chystáš se někam?“ vstala a položila hadr na zem, prohlížela si jeho tvář.
„Ano, jen… s kamarádem na chvíli ven. Půjdeme se jen projít po městě,“ nedopověděl, zbaběle sklopil pohled před tím, jenž se na něj upíral. Nedokázal to, dívat se do jejích očí a lhát. Bylo to vůbec poprvé, co jí lhal. Nikdy předtím se to nestalo.
Pomalu k němu popošla, utřela si mokré dlaně dřív, než pohladila jeho tvář.
„Nemusíš si nic vyčítat. Běž ven, odpočiň si a užij si to. Neohlížej se na mě,“ jako by přesně věděla, na co myslí. Znala jeho pochybnosti, tu skromnost a poslušnost, která mu dokázala zabránit v tom, co chtěl udělat. Pro něj byla na prvním místě ona, on a jeho nesmělá přání zůstávala až na posledním místě.
„Vrátím se brzy, slibuji.“
Políbil matku na tvář, nechal se naposled pohladit její drsnou dlaní dřív, než se s ní rozloučil a zanechal ji na několik hodin samotnou.
*****
Poslední paprsky slunce již klesaly k obzoru, opíraly se do mohutných zdí honosného domu, před nímž se jeho kroky nadobro zastavily.
Vzhlédl k drahé stavbě, jen nejistě přešlápl, než udělal první krok vpřed. Bohaté dveře se před jeho blížícími se kroky samy jako by zázrakem otevřely, vábivě jej vybízely k tomu, aby vstoupil. Tma za nimi jej lákala, přitahovala tím zvláštním, magickým kouzlem stejně, jako tenkrát poprvé. Prošel otevřenými dveřmi dovnitř, odezvou mu bylo jen hlasité zabouchnutí za jeho zády.
Otočil se. Houstnoucí, neproniknutelná černota panující všude kolem něj, byla až příliš magická a tajemná, a hlas, vycházející z jejího nitra až příliš známý a povědomý na to, aby jej nepoznal.
„Běž po schodech nahoru, chodbou k těm nejvzdálenějším dveřím na jejím konci. Vstup dovnitř a udělej si pohodlí. Již brzy za tebou přijdu.“
Rozhlédl se, naslouchal hlasu, jenž k němu promlouval ze stěn. Váhavě vstoupil na první schod, jenž se před ním ve tmě rozsvítil. Před jeho kroky se rozzařovaly další a další, vedly jej svým bílým světlem tam nahoru, kde na něj čekalo neznámo. Byly jako vytesané z křišťálu, drahé a na pohled křehké, jako by byly stvořeny jen pro jeho obdiv.
Pomalu opustil poslední z nich, jen na okamžik se otočil zpět. Odpovědí mu však byla jen neproniknutelná tma. Křišťálová nádhera z jeho očí zmizela stejně rychle, jako se před nimi objevila, zabránila mu tak odejít. Nahradila ji malá světla v zemi, jež jej vybízela k pokračování v jeho cestě.
Kráčel dál, ztichlou, temnou chodbou. Po jeho levici i pravici se nacházelo několik dveří, nezastavoval se u nich však. Jeho kroky stanuly až u těch posledních, největších na konci. Tady jeho cesta končila, již nic jej nevedlo dál. Stačilo se do nich jen opřít a nechat se jimi vtáhnout dovnitř.
Vstoupil, jeho oči se rozlétly kolem. Nacházel se ve velké místnosti, uprostřed něčeho, co by na tomto místě nikdy neočekával.
Zrcadla. Desítky a stovky zrcadel. Byla všude kolem něj. Na stěnách, na stropě, všude, kam se jen podíval. Odpovídala mu jeho vlastním odrazem, mlčky jej vítala mezi sebou. Podlaha byla čistě, sněžně bílá, bál se na ni jen vkročit. Na samém konci místnosti stála velká, kruhová postel, potažená již na pohled hebkým saténem. Jeho hříšně rudá barva jej vábila, přitahovala k sobě jeho pohled, plaše těkající kolem.
Popošel blíž k posteli, teprve teď si povšimnul malých polštářků, ležících na ní, a její prostornosti. Satén byl již na pohled jemný a velmi drahý, jeho oči na něm nenalezly jediného záhybu. Jako by tu nikdy nikdo nebyl, jako by se v této místnosti před jeho příchodem nikdy nic nestalo. Nebo se snad mýlil?
Opět očima zabloudil k posteli, zpozorněl, když jeho myslí prolétlo několik myšlenek. Kolik mužů tady bylo před ním? Kolik se jich již ocitlo na té posteli, u níž právě stál? Kolik z těch, jež znal a denně potkával v práci? Couvnul, rychle a instinktivně udělal krok vzad.
Otočil se a přistoupil k nejbližší stěně, zadíval se do jednoho z tisíce zrcadel. Ukazovalo mu jeho vlastní odraz, stejně jako ostatní jeho druhové. Jeho tvář byla jen jednou z těch, které si zrcadla měla pamatovat. Mohla by mu vyprávět o těch před ním. Byla však jen němými svědky, tiše přihlížela tomu, co se tu odehrávalo. Kouzlila tisíce jeho odrazů všude, kam se jen podíval. Vše, co od nich bylo žádáno.
Odvrátil se od jednoho ze zrcadel, až teď si vzpomenul na dveře, jimiž sem vstoupil. Nebyly tu však. Mohl chodit všude, prohledat celou místnost, dotýkat se zrcadlových stěn. Východ pro něj již neexistoval. Zrcadla se na něj ošklivě šklebila, vysmívala se jeho hlouposti a pošetilosti. Najednou se sjednotila, tvořila jednu velkou, neproniknutelnou zeď, odmítala jej pustit ze svých spárů. Mohl jen chodit od stěny ke stěně, prohlížet si svůj odraz v každém z nich. I to jej však brzy začalo přivádět k šílenství.
Odstoupil od stěn, vůbec poprvé si všiml židle, stojící uprostřed místnosti, jen kousek před postelí. Jako by byla připravená právě pro něj, opatrně se posadil a téměř okamžitě zaznamenal pohodlí, jež mu nabídla. Nezbývalo mu již nic jiného. Jen čekat.
*****
Štíhlá ruka s dlouhými, černými nehty se opřela o velké dveře, již tak přirozeně a automaticky. Vstoupil dovnitř cestou ze zrcadel, jež mu ochotně uvolnila cestu. Jeho pohled se okamžitě střetnul s tím čokoládovým, jenž k němu vzhlédnul.
Pousmál se. Jak moc tohle miloval. Ty plaché oči, plné poslušnosti a pokory, jež k němu vzhlížely. Ty dlouhé, štíhlé ruce s několika vystouplými žílami. To jistě mužné tělo, jež se jeho očím až doteď skrývalo pod látkou. Čekalo jen na něj, až do této chvíle. Dnešní noc mělo patřit jen jemu, stejně jako nevinnost, jež jej stále zahalovala.
A on? Byl bezchybný, připravený pro dnešní večer. Připravený pro něj.
Udělal prvních pár kroků vpřed, vědomě tak zamířil k sedícímu chlapci. Pousmál se, neuniklo mu Tomovo polknutí, když jeho oči opustily jeho tvář a sjely níž. Saténový župánek byl až hříšně krátký, jen cudně zakrýval jeho nejintimnější partie. Obrysy a záhyby jeho nahého těla byly až příliš zřetelné a rýsovaly se na saténové látce, cíleně tak přitahovaly chlapcovu pozornost.
„Těší mě, že jsi přišel,“ úsměv na jeho tváři stále zůstával, když se u něj zastavil. Bylo to jen malé přivítání, jeho spokojenost nahrazovala to, co jindy považoval za zbytečné.
„Přišel jsem, protože sis to přál. Tvé přání bylo mým rozkazem.“
„Hodný, moc hodný,“ pousmál se, shlédl na mladíka, stále sedícího na židli. Tohle byla odpověď, již očekával a vyžadoval.
Jeho kroky se zastavily za jeho zády, nadobro tak utichlo to poslední, co místnost vzdalovalo od ticha. Jeho paže se omotala kolem mladíkova krku a on se s lehkým úsměvem, pohrávajícím na rtech, sehnul k jeho uchu.
„A jestlipak víš, co tě čeká?“ zašvitořil do něj, dlouhým nehtem jen lehce přejel po jeho štíhlém krku.
Samozřejmě, že znal odpověď na jeho otázku. Neřekl ji však. Mohl jen očekávat, co si jeho pán vymyslí, jen plnit jeho přání. Zavrtěl hlavou.
„Chci se bavit. Pohrát si s mým novým milencem,“ zašeptal, s úsměvem vzhlédl k jednomu ze zrcadel, k němuž se nyní upíraly mladíkovy oči.
Jejich pohledy se střetly v jediném odrazu, jen okamžik se vpíjely do toho druhého. Byly tím posledním.
Naposled se podíval na ledové, žádostivé oči, vědomě spustil svůj zrak ze zrcadla. Pokorně sklopil hlavu, přivřel víčka, když se horké rty poprvé dotkly jeho nahé kůže.
autor: Rachel
betaread: Janule
tak to bude zajímavé je mi Toma líto. Jak chtěl odejít z pokoje zrcadel a nemohl.
já som sa pustila do čítania tejto poviedky,no a už len z manipu to vyzeralo sľubne a moje očakávania to teda naplnilo…
wow O.o úžas 😉
mohol by Billovi trošku ten hrebienok padnúť,nie? ;P 😀 chudák Tom,ale…možno sa mu to zapáči ;P
Wow z těch zrcadel mi mrazí nádherný díl 🙂 Těším se na další 🙂
hmm,.. zaujímavá poviedka, netradičná,.. ale páči sa mi, aký je Bill dominantný, i keď v posteli to asi bude naopak, že? 😀 ale snáď časom troška povolí, ukáže troška city,.. zatiaľ sa mi to páči, a nedočkavo čakám na pokračovanie 🙂 a čo sa týka tvojho mierneho sklamania z čitateľov, máš pravdu, rozumiem ti, kľudne nám sem-tam vynadaj, a troška dokopaj ku krátkemu komentáru 🙂
Panebože!! Tohle slovo jsem řekla za celý tenhle dílek snad milionkrát. Nejdřív bych ti však chtěla poděkovat za věnování, vůbec jsem to nečekala:) a je tedy pravda, že tvoje povídka stojí za o hodně víc, než jenom dva komentáře. Dokazuje to už jenom to, že ani nemůžu pořádně psát, jak se mi z tohohle dílu klepou ruce a to opravdu. Celou dobu jsem tu zatajovala dech, v některých pasážích jsem fakt vůbec dýchat nemohla. Prostě masakr. Chudák Tomí, jak vstupoval do toho baráku, já jsem se cítila, jak kdybych tam byla s ním a prostě to na mě působilo, jak nějaká scéna z hororu. Že prostě jednou projde a už není cesty zpět. To mě prostě ohromilo, jak si to popisovala, i ty schody a celkovou atmosféru domu. Akorát, jak na něj mluvil, ať jde do toho pokoje, tak mě napadlo: on má v baráku reproduktory?? Protože, jestli ho Tom neviděl, tak z kama jinama by to šlo slyšet, jedině, že by byl Billouš někde schovanej za rohem×D no samozřejmě zase jsem se pozastavila nad úplnou prkotinou, tak abych postoupila dál. Jak vešel do té místnosti a všude byly zrcadla, tak jsem myslela že padnu×D ale tak co se dalo od Billa čekat. No mazec. A pak jak ještě vešel jenom v tom župánku, tak jsem si říkala, chudák Tom je beztak celej rozhozenej. No ten musí mít hlavu v pejru fakt. Já jsem jenom zvědavá, co bude dál. Nechápu, jak si nám to mohla udělat, takhle to useknout *trucovně podupává nohou* ale nadruhou stranu, udělala si to u každého dílu, tak proč ne teď že. Akorát tahle scéna je úplně nejnapínavější ze všech a úplně mě frustruje, že budu čekat až do další soboty, ve kterou si to navíc nebudu moct přečíst, protože jsem celý den pryč. Áááá mě fakt klepne. Jo a jak Tom říkal mamince, že bude doma brzy, tak mi hlavou prolítlo: s tím nepočítej×DD jako pochybuju, že by ho Bill ze svých spárů pustil za hodinku nebo dvě×DD navíc, když je to první noc, než se do toho dostanou…těším se na další díl, bylo to prostě úžasné, fakt ještě teď se mi z toho klepou ruce, asi si to jdu přečíst ještě jednou:)
♥
[5]: Bill ako voyer?no,v tejto poviedke by sa to aj hodilo 😀 predstaviť si,ako Bill niekde za rohom slintá nad Tomom 😀
[7]: Beztak už nastavil kamery na pracovišti, až se bude Tom převlíkat×D
Super =)
Dokonalost :)♥♥
Zrcadla jsou vždycky zvláštní, řekla bych až zvrhlý když se objevej 😀 mám tuhle povídku ráda, už ejnm kvůli tomu, že je jiná a není to jako ve většině povídek co jsou posledni dobou
Než začnu s komentářem, děkuji moc moc moc za věnování, to jsem vůbec nečekala =))
Já se na ten díl tak moc těšila =) A samozřejmě nezklamal =) Ta chladná, děsivá a tajemná atmosféra z toho přímo čišela..ale zároveň to bylo nabité něčím hrozně sexy xD Když se Tom doma chystal a popisoval jak si o sobě myslí že není krásný a tak, bylo mi z toho celkem smutno, chudák, má malé sebevědomí a myslím že Bill mu ho moc nezvedne..a stejně jako Emilii i mě napadlo jestli tam Bill má reproduktory xD Ale nedivila bych se, takový velký dům a repráky nesmí chybět =) A pak mě ohromila ta místnost se zrcadli..to je Billovi podobné ale já bych to nesnesla kdyby se na mě dívalo desítky tváří =D Ale popis toho jak se Tom cítil, to bylo skvělé =) A takhle to useknout? To se nedělá xD Před tou nejlepší částí..už zase začínám odpočítávat dny do příští soboty =)
Nemůžu se dočkat na akci 😀 Skvělé x33
ouje.. správně sis tady zjednala pořádek.. ale já tě chápu, taky mi tohle vadilo, když jsem sem posílala povídky a komentáře stáli za prd… ale tys to řekla hezky, jen doufám, že to pochopilo dost lidí, protože tahle povídka je super a já bych nerada, aby skončila 🙂 🙂
a co se týče tohoto dílu, čekala jsem, že už přijde na věc, ale to, jak si s ním Bill hraje, to je prostě dokonale napsaný.. teším se na další díl..:) tohle prostě bude mazec!! 🙂
Tak mám skluz 3 dílů a to z jediného důvodu. Kapitoly končí vždy tak napínavě, že pak čekat týden… to je velmi těžké. Proto jsem si nechala pár kapitol za sebou, abych se mohla plynule začíst dál a netrápit se čekáním. Osobně bych ale už povídku opustit nedokázala. To jen třeba mé vysvětlení.
Moc se mi líbí Billova dominance, protože jej mám osobně za vůdčího z twins. Jen, pokud jsem to dobře pochopila, Tom má být v té intimní chvíli tím… v tomto dominantním. Já už tolik doufala, že bude křehčím i v této chvíli. Je jen minimum povídek, kde bych tuhle variantu našla a tady jsem doufala, že se "vyměny rolí" dočkám. Ale ještě stále vše může skončit jinak. Ne asi tento večer, ale třeba někdy jindy.
Tajemné a krásné, jako vždy… Škoda, že pak bude zas těch 7 dní čekání…
najviac sa tesim na lasku, ktora pevne dufam medzi nimi raz prepukne, resp. nejaky naznak cit. ktory prejavi Billovo chladne srdce..
je to velmi precizna a dokladna poviedka, zanechava vo mne vela myslienok..musim sa priznat, ze som si nikdy nemyslela, ze autorom az tak naramne zalezi na komentaroch, bola som viac menej presvedcena o tom, ze maju malo casu uz len na pisanie a ze na citanie komentarov im tym padom cas nemoze zostat tak som sa osobne nimi neobtazovala. z druheho hladiska si myslim, ze o perfektne komentare nemoze byt v pripade tejto poviedky nudza, pretoze, ked je uz len okolo 50 ludi, ktori ju pravidelne citaju, nemoze byt sanca, ze sa ludom nepaci. citala som vela poviedok, kde sa citatelky neuracili ani len na to, aby klikli a stali sa tak pravidelnym citatelom, co samozrejme potvrdilo, ze poviedku pravidelne necitaju..
je tu vela poviedok, ale tato je prave jenda z tych, na ktore sa pravidelne tesim a bolo by mi velmi luto jej zaniku, clovek sa nemoze nechat odradit, ked vidi ze ludia nekomentuju, i ked pravidelnych citatelov je viac nez u ktorekolvek inej poviedky..drzim palce a prajem vela sil k pokracovaniu, je to napinave, ale ma to perfektny dej, ktory ma bohatu liniu, ktora samozrejme berie vela casu..nuz, ked chce byt autor jeden z najlepsich, mat preciznu a kvalitnu pracu musi nieco obetovat.
Rachel táto poviedka je jedinečná,napínavá a aj keď sa dá predpokladať akým smerom sa bude uberať tak vo mne máš pravidelnú čitateľku a určite budem komentovať,pretože tento skvost nesmie skončiť,milujem to!
je to výborné nejdříve jsm si yslela že to bude nějáká slátanina ale musím ti říct holka wow!!!!!
hele ahoj toto je moje nejoblíbenější povídka tak se nenech naštvat a piš-překládej dál prosím
Stydlivy, nezkuseny Tom je opravdu tresnickou na dortu teto povidky. Jak si neveri,podcenuje se a mysli si, ze na nem neni nic k obdivu, bylo smutne. Stejne tak jako to, jak musel pred svou maminkou, se kterou ma tak krasny vztah, poprve lhat.
A ty obavy z toho, jak bude na Billa intimne reagovat, kdyz doposud snil jen o divkach, byly taky pekne popsany.
Tak uprimne receno, ja byt Tomem, tak do baraku, kde se samy otviraji a zaviraji dvere, kde je uvnitr tma jak v pytli a schodiste se rozsvecuje po jednotlivych schodech, nevlezu dobrovolne ani za milion. To je jako z hororu:-)A zrcadlova mistnost s kruhovou posteli je taky pekne psycho:-)
Specham k dalsimu dilu….
No, tak jestli bude Tom po tom "zrcadlovém" nerváku něčeho schopen 🙂
Tie zrkadlá sú desivejšie ako sám Bill. Ten chlapec by si zaslúžil poriadnu facku. Som tak naštvaná 🙂 A trochu aj na Toma, ale je mi ho hlavne ľúto.