autor: Deni
Sedíme proti sobě každý na jednom konci postele, a dívám se mlčky jeden na druhého. Atmosféra v autě byla napjatá, nepříjemná, a právě proto jsem pozval Toma dál. Tylerova naprosto nečekaná přepadovka zamíchala věcmi takovým způsobem, až se toho děsím. Plánoval jsem Tomovi jednou říct o svojí orientaci, ale rozhodně naprosto jinak, než se to stalo dneska. Dovedu si představit, jak se musí cítit, proč byl tak naštvanej a chtěl přede mnou utéct.
„Jak dlouho?“
Párkrát zamrkám, abych v šeru pokoje, které nás obklopuje, pořádně rozeznal výraz v Tomově tváři, když mi pokládá tuhle otázku. Je naprosto neutrální, nečitelný. Mám pocit, že právě nadešel čas, abychom k sobě my dva byli maximálně upřímní, otevření.
„Poprvé mi bylo sedmnáct a bylo to s bráchou Mika, nejlepšího kámoše. Ale tak nějak jsem o sobě pochyboval od doby, kdy mě v patnácti políbil Andreas,“ odpovím mu naprosto pravdivě. Už nemám proč zapírat, proč si vymýšlet. Je to Tom, kdo sedí přede mnou. Jediný člověk, který se ke mně nikdy neotočil zády, ať už jsem udělal cokoliv. Myslím si, že jestli někomu doopravdy můžu věřit, je to právě moje dvojče.
Poté, co se mě udiveně zeptá na polibek od Andrease, s povzdechem ze sebe vyklopím úplně všechno o své minulosti. Začnu maličkostmi, které ještě nezná, a ve chvíli, kdy se dostanu k polibku dole u jezera, všechno jde ven téměř na jeden nádech. O tom, jak už jsem po tom polibku nebyl schopný vnímat Andrease stejným způsobem stejně tak, jako ostatní kluky u nás ve škole. O tom, jak jsem se za to styděl a snažil se to zahnat alkoholem a holkama. O tom, jak se mi líbilo, když si Andreas v nestřežených okamžicích kradl moje polibky, až do doby, než odjel. A pak mi vpadli do života Joa a Mike, se kterými přišel i Mikův o rok starší bratr, Samuel. Nikdo ještě nezamíchal mým životem tolik jako on. Snažil se mě sbalit, nevynechal jedinou příležitost, ukázat mi svou náklonnost, a i když jsem se mu dlouho bránil, nakonec jsem mu jeden den podlehl a on mi ukázal tu správnou cestu. Ukázal mi, kdo doopravdy jsem. Od té doby jsem toho vyzkoušel možná až moc až s příliš velkým počtem lidí. Ale to všechno přestalo v jednu chvíli. O nikoho jsem nebyl schopný se zajímat od momentu, kdy mě Tom políbil.
Mezi námi najednou opět zavládne ticho přerušované jen našim dýcháním. Tom sleduje svoje prsty, mezi kterými svírá lem trička, a mlčí, zatímco já upřeně pro změnu sleduju jeho. Vím, že jsem mu podal hodně informací, které není snadné vstřebat. A já sám mám jeden polibek, o kterém musím přemýšlet.
I když bych to nahlas nepřiznal, žádný polibek mi v hlavě neuvíznul tak, jako právě ten Tomův. A rozhodně to není proto, že to byl polibek od dvojčete, od někoho, kdo by mě líbat neměl. Nevím proč, ale celou dobu mě pronásleduje chuť rtů mého vlastního bratra. Ten pocit, když v agresivním, a přesto naprosto nevinném polibku drtil mé rty. Nikdo mě ještě nikdy nepolíbil tak jako Tom. A že už jsem polibků dostal nespočet. Dostal jsem hodně zuřivých, bezohledných polibků, ale nikdo z těch, kdo mi je věnoval, nebyl jako Tom. Nikdo z nich mě při tom jemně nedržel za tváře a lehkým dotekem prstů se neujišťoval, že jsem v pořádku.
Žádný polibek předtím nebyl jako ten od Toma, mého bratra.
„Zlobíš se?“ odvážím se nakonec protrhnout ticho v místnosti. Musím vědět, o čem přemýšlí, co se mu honí hlavou.
Tom
„Já nevím,“ odpovím Billovi upřímně, a nepatrně se na něj pousměju. Vážně nevím, jak se teď cítím. V první řadě jsem zaskočený vším tím, co mi na sebe právě prozradil. Tušil jsem, že Bill za sebou má pestrou minulost, ale tohle by mě nikdy nenapadlo. Ne u něj. Dál mě pak sžírá kompletní žárlivost. Žárlím na všechny, kterým kdy Bill patřil a kteří patřili jemu. Oni dostali to, o čem bych si já ani neměl dovolit snít. Ale trochu mě uklidňuje fakt, že se ještě ani do jednoho z nich nezamiloval. Pokud byl upřímný, všechny je měl jen pro zábavu, ze zvědavosti, ale ani jednomu z nich nedal své srdce. To mě zvláštně uklidňuje. Co budu dělat, až se jednou najde někdo, kdo bude podle Billových měřítek hoden jeho srdce, to nemám tušení. Teď ještě pořád můžu mít svou zvrácenou, falešnou naději, že snad jednou, možná,… ale pak? Pak už nebude nic.
A v neposlední řadě cítím šílený strach. I přes dohodu, kterou jsme v autě uzavřeli, Bill opět zmínil můj polibek. Bojím se, že na mě bude tlačit, dožadovat se vysvětlení, které mu prostě dát nemůžu. Všechno je součástí mého bolestivého tajemství, které se nesmí dostat na povrch. Pokud bude stát štěstěna na mé straně a Bill už dál nebude pátrat po odpovědi, budu se muset ještě hodně ovládat, abych v jeho přítomnosti opět neuklouznul. Bude to sice těžší s každým dalším okamžikem stráveným po jeho boku, ale jeho ztráta by pro mě byla horší, než ta spalující, bolestivá touha uvnitř mě. Tu dokážu snést, jsem na ni zvyklý, ale Billovu ztrátu bych nepřežil.
„Ty mi to neřekneš, že ne?“
Jako odpověď jen zavrtím hlavou. Tohle je něco, co opravdu řešit nechci. Nemám pro něj odpověď, která by se mu líbila, která by důvěryhodně nahradila pravdu.
„Dobře,“ pousměje se bráška, čímž mi kompletně vyrazí dech. Čekal bych, že se bude vztekat, dožadovat se vysvětlení tak, jak je jeho zvykem. Dnešek je opravdu dnem, kdy se mi Bill ukazuje z naprosto jiné stránky, kdy mě neustále něčím překvapuje. Už, už se nadechuje, aby řekl ještě něco dalšího, ale je přerušen hlasitým bouchnutím vchodových dveří. Tázavě se na něj podívám. „To je Joe,“ vysvětlí mi, a v tu chvíli se dveře od jeho pokoje rozrazí a mezi nimi se objeví celkem sympaticky vypadající kluk.
„Kde si, sakra, zase byl??“
„Joe, tohle je Tom,“ odpoví brácha úplně jinak, než si ten kluk asi představoval, a pohledy jich obou se stočí ke mně. „Tomi, tohle je Joe, můj spolubydlící.“
Díváme se na sebe a na pozdrav oba nakonec jen přikývneme. Něco mě na pohledu, kterým mě tenhle Joe sleduje, znervózňuje. Jako by se mě pokoušel jediným pohledem do hloubky analyzovat. Odvrátím od něj zrak a odkašlu si.
Nakonec se pozve k nám a zabere si místo mezi mnou a Billem, za což bych ho nejradši kopnul. V první řadě se mi nelíbí, jak blízko bráchovi je, a za druhé mi bere Billovu pozornost. Většinu času tak jen sedím a poslouchám jejich rozhovory o lidech, které neznám. Snažím se krátit si čas prohlížením Billova mini pokoje. Díky velikosti místnosti tady má jen postel, noční stolek a skříň, ale i tak na mě pořád odevšad dýchá jeho osobnost. Co mě však upřímně zaujme a donutí mě se zvednout z postele, je fotka, kterou má Bill přilepenou na dveřích skříně.
Věřil jsem tomu, že mě Bill celou pubertu upřímně nenáviděl, že si nepřál nic jiného, než být jedináček. A přesto tady má vylepenou fotku z oslavy našich čtrnáctých narozenin. Rodiče nás tenkrát bez ptaní strčili vedle sebe, a zatímco my dva na sebe jen zmateně zírali, některý z nich stisknul spoušť. Je to jen momentka, oba jsme tam z profilu a vypadáme opravdu hloupě, ale je to naše poslední společná fotka a já ji měl opravdu rád. Je to jediná kopie, o které jsem si myslel, že jsem ji někde ztratil během stěhování k tátovi do Berlína. A ona byla přitom celou dobu s Billem…
„Ukradl jsem ti jí z tašky noc před tím, než si pro tebe přijel táta.“
Otočím se přes rameno a zatají se mi dech, když si uvědomím, že za dobu, po kterou jsem zíral na fotku, se Bill přesunul těsně za mě. Nedokážu se soustředit na slova, která říká. Fakt, že měl po celou tu dobu schovanou naší společnou fotku, a jeho těsná přítomnost, ve mně vyvolávají všelijaké pocity. Něco uvnitř mé hrudi se roztahuje do všech směrů a já se obávám, že mě to každou chvíli rozerve. Ten pocit je tak silný. Mám chuť ho pevně obejmout, a až bych ho pustil, opět políbit jeho rty.
Zhluboka, roztřeseně se nadechnu, ale nevypadne ze mě ani hláska. Vděčně zavřu víčka, když kolem sebe ucítím Billovy paže. Sám ho pevně stisknu v objetí, zabořím nos do jeho ramene a užívám si jeho blízkost, dokud to tenhle okamžik trvá. Kdybych mohl, zůstal bych takhle, v jeho objetí, už napořád.
———–
„Co je?“
„Nic.“
„Joe,“ pronesu jeho jméno varovným tónem a dovřu dveře svého pokoje, kde Tom před chvílí usnul. Řekl bych, že dneska toho na něj bylo prostě moc a všechny emoce ho jednoduše unavily. Na rozdíl od Toma, který spokojeně pochrupuje v mojí posteli, my s Joem jsme se usadili v obýváku. J. mi celé odpoledne věnoval jeden zvláštní pohled za druhým, nemluvě o tom, jak sledoval Toma, a když jsme teď osaměli, intenzita jeho pohledů se ještě zvýšila. Je mi to nepříjemný.
„Jen přemýšlím nad tvým bráchou, to je celý.“
„Co je s Tomem? Máš proti němu snad něco?“ zeptám se možná až trochu útočně a zabodnu do něj svůj pohled. Zjistil jsem, že nemám rád, když má teď někdo nějaký problém s mým dvojčetem. Celé roky mi to bylo ukradený, ale teď mi stačí jedno křivé slovo na mého sourozence, a neznám se.
„Ale nic,“ zavrtí hlavou poté, co mě nějakou dobu jen mlčky, zamyšleně pozoruje. Vůbec se mi to nelíbí. Znám ho, o něco mu jde. „Jen mám asi bujnou fantazii,“ dodá rádoby nadneseně, ale pořád se tváří tak děsně vážně.
„Vyklop to, co tě žere?“ zeptám se s rezignovaným povzdechem.
„Nezdá se ti brácha nějakej divnej?“ zeptá se a já mu věnuju takový pohled, že kdyby pohledy zabíjely, je po něm. Vyzvu ho, aby pokračoval a rozvedl svojí myšlenku, neřekl by to jen tak, kdyby pro to neměl důvod, na to ho znám až moc dobře.
Nakonec se předkloní, zapře se lokty o kolena, a spustí.
———-
Pozoruju Tomovu klidnou, spící tvář. Je už dávno po půlnoci, Joe vypadl ven s ostatníma a mou zábavou je sledování vlastního bratra a přemýšlení.
Joe mi nasadil pořádného brouka do hlavy tím, co mi řekl. Nejprve jsem se jeho teoriím jen vysmál a poslal ho s tím do háje, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím logičtější se jeho teorie zdála. Když si zpětně vybavuju určité situace z minulosti, všechno to najednou začíná dávat smysl.
Proč se na mě Tom jako jedinej nikdy nevybodl.
Proč mi nikdy nevrátil nic z toho, co jsem mu provedl.
Proč se na mě nikdy nezlobil a všechno mi odpustil.
Proč mě políbil…
Všechno to najednou do sebe zapadá. Dává to smysl, je to logické, a přesto tomu vůbec nerozumím. Jak by to mohla být pravda? Jak by vůbec něco takovýho mohlo být skutečný?
Tom se zavrtí, něco zamumlá a zívne si, ale spí dál.
Pousměju se. Právě teď bych měl být v šoku, vyšilovat, možná i zuřit, a já tu zatím sedím na zemi proti posteli, pozoruju svého spícího bratra a usmívám se.
Když mi poprvý došlo, že by něco na tom, co řekl Joe, mohla být pravda, vyděsil jsem se. A to pořádně. Začal jsem analyzovat každičkou situaci z minulosti, kdy by se Tom mohl chovat nějak divně, podezřele, a hledal jsem něco, co by mi to vyvrátilo. Ale teď je mi to vlastně docela jedno, a jestli něco, tak mi to jen lichotí. Sobecky fakt, že se do mě dokázalo zamilovat i vlastní dvojče, hrozně pomáhá mýmu sebevědomí. Jestli je to pravda, tak je mi to upřímně naprosto jedno, i když by být nemělo. A možná právě teď Tom v mých očích ještě stoupl. Doteď jsem si myslel, že je to jen úžasnej cvok, který bude mít svého sourozence rád stůj co stůj, ale teď… pokud by v tom hrála láska roli jinou, než tu sourozeneckou, jedině by mi to ukázalo, jak úžasný člověk můj bratr vlastně je.
Kdo by jinak dokázal milovat takovýho šmejda, jako jsem já?
„Bille?“
Z přemýšlení mě vytrhne rozespalý hlas mého dvojčete. V šeru pokoje najdu jeho unavené oči a usměju se na něj. Najednou mám neuvěřitelnou chuť ho obejmout a vynahradit mu všechno to, co jsem mu kdy udělal. Ten pocit uvnitř mě bolí.
„Jo?“ zachraptím a odkašlu si.
„Proč nespíš?“ zeptá se a vzápětí si hlasitě zívne. Rozesměju se a do očí mi najednou vyhrknou slzy. Nevím, co se to se mnou děje, ale to něco uvnitř mě hrozně bolí, dusí mě to. Potichu vzlyknu, ale Tomovi to neunikne.
Během mrknutí oka sedí na zemi vedle a tiskne si mě k sobě v silném objetí, které mu zoufale oplácím. Teď, právě teď konečně rozumím naléhavosti, s jakou mě objímal on dnes odpoledne. Doteď jsem byl zmatený, zaskočený jeho výpadem, ale teď se cítím naprosto stejně.
„Pššt, bude to dobrý, bude to dobrý, uvidíš,“ šeptá mi tiše do ucha. Prsty mě hladí ve vlasech a jedna jeho paže si mě za pas tiskne víc k sobě. Ve chvíli, kdy zašeptá, že se na mě nezlobí a že je všechno zapomenuto, rozbrečím se jak malá holka. Nejenže mi právě ukázal, jak moc mi rozumí i beze slov, ale jeho slova útěchy mě přesvědčují o tom, že to všechno nebyly jen Joovy domněnky, že to byla pravda. Ukazuje mi, jak moc pro něj znamenám. A hlavně, že si ho vůbec nezasloužím.
Jen se k němu mlčky tisknu a užívám si toho, že tu pro mě někdo jako Tom je.
Tom
„Řekneš mi, co se stalo?“
Bill jen zavrtí hlavou a sevře mě v objetí ještě o něco silněji. Když jsem se zhruba před hodinou vzbudil, byl jsem lehce dezorientovaný, kde jsem, ale jakmile jsem našel pohledem Billa, uklidnil jsem se. Můj klid však netrval moc dlouho.
Když jsem slyšel Billa vzlykat, vyděsil jsem se. Cítil jsem, že je něco špatně, a když se mi pak zhroutil do náruče, intuitivně jsem věděl, že to má co do činění se mnou. Nechal jsem ho, aby se v klidu vybrečel, a i teď, kdy už oba sedíme pod peřinou na posteli a Bill je klidný, stále si mě tiskne k sobě. Rozhodně si nechci stěžovat, naopak jsem za tuhle jeho náhlou blízkost rád, ale děsím se toho, co se asi tak mohlo stát, že je Bill v tomhle stavu.
„Mám tě rád, Tomi.“
Pousměju se a automaticky, bez přemýšlení, mu vtisknu polibek do vlasů. „A já tebe. Vždycky budeš můj Billa.“
Chvíli je naprosté ticho, ale najednou se bráška hlasitě rozesměje a já vím, že je všechno zase tak, jak být má. Okamžik se jen směje, dělá si ze mě srandu, ale nakonec si stále s úsměvem na rtech lehne zpátky a hlavu položí na mou hruď. Ve chvíli, kdy mě rukou obejme kolem pasu, se ve mně všechno sevře.
„Cokoliv,“ vypadne ze mě bez přemýšlení nad následky. Ale je to pravda, pro něj bych udělal naprosto cokoliv.
„Pojď se mnou na battle.“
autor: Deni
betaread: Janule
Uuuhuhu! Tak ten konec jsem vůbec nečekala!
Ale je to skvělé. Jako vždy. <3
Krásný dílek…:) Moc se mi líbí, jak popisuješ, co všechno dělají a jak dělají…:) Vím, budu se opakovat, ale opravdu jsem se do té povídky zamilovala…:)**♥ Je tak nádherná… Jsem zvedavá, jak se to bude vyvíjet dál…;))
Mmmm♥♥ dokonalost♥♥♥
krásný!!jsem ráda, že už spolu takhle dobře vycházej:)
těšim se na další dílky:D
ježiš to byla nádhera…chvlkama mi i tekly slzy dojetí :)…přála bych si aby tahle povídka nezkončila 🙂 je prostě nádherá ,úžasná a nevím co ještě…těším se na další dílek 🙂
Další moc krásný dílek! Děkuju…
ooo,no to snad né.to je skvělý skvělý skvělý! xDD doufám že už se nic nepokazí a těším se na další díl
Luxusní kapitolka…Takže Billovi došlo to, co měl už před očima dávno…Doufám, že mu taky co nejdřív dojde, že i on miluje svého bratra…
Ten konec … Wííí, těším se na další díl! 🙂
Jsem moc ráda, že Bill cítí k Tomovi takovou důvěru a už nemá chuť nic ze své minulosti zapírat. Billovy myšlenky jsou krásně popsané, živě si umím představit, jak strašně zmatený musí být a pevně doufám, že brzo se to všechno vyřeší.:)
Soucítím s Tomem, s tím, jak žárlí na ty všechny, co měli jeho Billa, a s tím, jak má strach, až jednou Bill najde někoho, komu bude moct dát své srdce. Tak moc si přeju, aby se něco zvrtlo a on Billa znovu políbil! Pak už by nebylo cesty zpět a musel by to všechno bráškovi vysvětlit. Možná by dlouho trvalo, než by se Bill vzpamatoval, ale risk je někdy zisk a já pevně doufám, že v tomhle případě to tak bude.♥
Překvapilo mě, že Bill přes veškerou svou nenávist přece jenom ukradl Tomovi jejich společnou fotku a po celou dobu ji měl při sobě. Úplně mě odrovnalo, když se Tom otočil a Bill stál těsně za ním. A pak to obejmutí!♥♥♥ Z toho jak krásně to popisuješ, až cítím ty pomyslné jiskry, které odlétávají z jejich blízkosti.
Tak nakonec se mé doufání vyplnilo. I když se nestalo nic z toho, co jsem si přála, ale i tak Bill začal přemýšlet o tom, že by do něj mohl být Tom zamilovaný. Jsem ráda, že mu to nijak nevadí, čekala jsem, že začne přímo šílet, ale tohle…♥ Když se Bill rozplakal, málem jsem se neudržela a přidala se k němu. Je neuvěřitelné jak se od prvního dílu mění, jak je čím dál citlivější. Ale nedivím se, tato situace s oběma zamávala. To pouto mezi nimi, jak se ho Tom snaží ochránit už jen medvědím obejmutím, nabízí mu svou náruč plnou útěchy. Tyhle momenty jsou tak kouzelné, že to ani slovy nejde popsat. Ty to popisuješ tak překrásně, že si tu situaci můžu dokonale představit. Hrozně moc děkuju za tyhle překrásné okamžiky a neskutečně se těším na další dílek!♥♥♥♥
Fúha tak toto je super :)… Strašne sa mi páčilo ako si Tom všimol že Bill má ich fotku nalepenú na skrini, pozeral na ňu a zrazu stál Bill za ním a už sa objímali 🙂 ách to bolo fakt úžasné… Celkom ma zarazil ten Joe. Ako ho mohla napadnúť ohľadom Toma taká teória? 😀 Ten je fakt dobrý. A strašne sa mi páčilo ako to zobral Bill, úplne v pohode a ešte k tomu si myslí že Tom je úžasný človek :)… oh oni sú fakt perfektný 🙂 som zvedavá na battle 😀 žerem to! 😀