Eclipse of the Heart 4.

Bill normálně mohl vyspávat, jak se mu zachtělo, ale dneska byl hrubě probuzen ještě před rozedněním. Odlepil od sebe víčka a zahleděl se na plně probraného Sylviana nad sebou. Energicky do něj strkal, až Bill vstal. Jakmile tak udělal, tmavý jednorožec ho jemně kousl do slabin a donutil ho k rychlejšímu pohybu.

Bill absolutně netušil, co se děje. Běžel dál do hustější a hustější části lesa. A najednou nátlak ze Sylvianovy strany přestal. Bill zpomalil do klusu a vydýchával se. Nakonec přešel i do kroku a zastavil se úplně. Zdálo se, že jsou na místě, ale Bill pořád nechápal. Teprve, když uviděl malý dřevěný domek, mu to došlo.

Oddělili se od stáda. Proto ho vzbudil skoro uprostřed noci a hnal ho pryč. Aby ostatní nevěděli, kam jdou.

Došel až ke stavení, a zkoumavě si ho prohlížel. Vzpomínal si, že když byl ještě hříbě, bydlel tu starý hajný. Ale pak zemřel, a od té doby se tu už nikdo neukázal. Nový hajný si postavil daleko větší ubytování na kraji lesa a tahle chatička tu zůstala stát bez povšimnutí. Ani se neobtěžovali ji zbourat. Nikomu nepřekážela. Nikomu nechyběla.

A právě to byl důvod, proč Sylvian vybral zrovna tohle místo. Bylo dost daleko od území jednorožců, nikdo sem moc nechodil. Dokonalá samota.

Proměnil se a pyšně si prohlížel to vybrané dílo.

„Tak, co tomu říkáš?“ Podíval se na Billa, který ještě trochu strnule stál opodál. Po chvíli ale také změnil podobu.

„Proč jsme tady? …chci říct, líbí se mi to, ale… nějak to nechápu nejspíš.“

Sylvian nasadil jeden ze svých umělých úsměvů a konejšivě vzal Billa za tváře.

„Jsme tady, protože si to zasloužíš, zlatíčko. To stádo už nás omezovalo, nemyslíš? O samotě nám bude líp. Jen my dva, nikdo jiný. Budeme mít na sebe víc času i prostoru.“

Bill se nervózně pousmál. Ve stádě byl už dlouho, a ani se nerozloučit bylo… svým způsobem dost zvláštní, i když se to opravdu nedělalo. A byla pravda, že poslední dobou byli jeho členové docela zaujatí proti němu a Sylvianovi, takže vlastně na tom, že odešli, nebylo vůbec nic špatného.

„Bude to určitě dobrý.“ Ujistil Bill spíš sám sebe než Sylviana, a pak už byl dotlačen k tomu, jít dovnitř, do toho nového světa, kde bude teď jeho útočiště. Jedno stálé místo, kam se bude vracet. Už jen to samo o sobě bylo nezvyklé. Byli jednorožci, každou noc spali na jiném místě, přecházeli po celém území a denně ušli kvanta kilometrů.

Bál se tolika změn, které vlastně neudělal on, ale Sylvian. Ale zároveň to, že byl s ním, mu dodávalo jistotu a oporu. Věřil mu, a tak se ani moc nezaobíral tím, že mu svěřil do péče svůj život.

Sylvian byl se svým činem spokojený. Bill ani nevypadal moc jankovitě, nebo že by chtěl podnikat nějaké protesty. Na to byl moc dobře vychovaný.

Během dne si nanosili nějakou tu vodu, došli se vykoupat k jezeru, atmosféra se uvolnila. Bill si pořád namlouval, jak to bude skvělé a úžasné, být jen ve dvou, všechno dělat spolu a nebýt nikým rušeni.

Ale ani netušil, za jak dlouho se všechno změní znovu.