A mess it grows 16.

Odpuštění a setkání s maminkou

Tom se probudil s tepající bolestí hlavy, suchem a škrábáním v krku a těžkým žaludkem. Ještě stále byl opilý. Přetočil se a uviděl černé vlasy osoby, spící vedle něj, rozprostřené po polštáři.

Vytáhl se nahoru, chytl se za hlavu, když do něj udeřila závrať tvrdě a rychle. Co to sakra minulou noc prováděl a kde teď je? Podíval se kolem a byl vděčný, že všechny odstíny byly ztlumeny a v místnosti byla ještě pořád tma.

Nahnul se a zíral na osobu ležící vedle něj. Vydechl úlevou, když uviděl, že je to Bill. Na moment by přísahal, že se totálně zlil, vyspal s někým a probudil se uprostřed ničeho. Ale tenhle pokoj. Tenhle pokoj on znal. Billův pokoj. Jak se sem dostal?

Ošukal Billa?

Byl opravdu až tak opilý?

Byl by pořádně vytočený, kdyby konečně šukal Billa a nepamatoval si to!

Počkat, nebyl na Billa naštvaný? Nebyl Bill naštvaný na něj?

Bill se ze spánku zavrtěl, zamumlal něco neinteligentního. Tom ho lehce šťouchnul do boku.

Bill znovu něco zamručel. Tom si lehl zpátky, přitáhl si Billa do náruče a vdechoval to Billovo nádherné aroma, zatímco pomalu usínal a byl odhodlán spát až do konce jeho kocovinového dne.

***

Billovy oči se zatřepetaly a otevřely, zamrkal ve snaze zaostřit. Koukl se na hodiny. Už byly tři odpoledne. Promeškal celou svou neděli. S reptání se převalil přímo do Toma.

Pořád spal. Bill sledoval linie Tomových rysů v obličeji. Byl tak hloupý, jako hezký.

„Probuď se…“ zazpíval jemně a přejel mu prstem po spodním rtu.

Tom se zavrtěl.

„Probuď se…“ řekl Bill znovu a polechtal ho pod bradou.

„Co?“ zamumlal Tom.

„Probuď se!“ řekl hlasitě Bill.

Tomovy oči se rozevřely dokořán, zmateně mrkal a zaostřoval.

„Bré ráno, sluníčko.“ Řekl usmívající se Bill.

„Ty už na mě nejsi naštvaný?“ zeptal se Tom hlubokým nakřáplým hlasem od toho všeho spaní.

Bill hluboce vydechl. „Ne, jen mě to frustruje. Jsi můj přítel. Nechci, abys přede mnou něco skrýval.“

Tom se posadil, zaskučel a na chvíli si přidržel hlavu, než začal mluvit. „Rozumím tomu. Není to tak, že bych nechtěl, abys to věděl. Jen je mi to strašně trapné a… děsivé.“ Přiznal Tom.

„Co je pro tebe takové?“ tlačil na něj Bill.

„Hodně věcí. Nerad o tom mluvím. Nemluvím o tom období.“

Bill zaznamenal záblesk bolesti, který přeběhl přes Tomův obličej. Natáhl ruku a něžně pohladil hřbet Tomovy dlaně. „Omlouvám se. Nejspíš jsem tě stresoval ještě víc, když jsem se tak naštval.“

„Taky se omlouvám. Jednou ti to řeknu, jen mě to nech vstřebat.“ Slíbil Tom a přikývl hlavou, ujišťoval sám sebe.

„Dobře.“ Bill se usmál a Tom se najednou cítil milionkrát lépe.

„Můžeš mi teď říct, co se stalo a kde jsem byl?“ zeptal se Tom, zatímco se škrábal na hlavě.

Bill si povzdechl. „Zavolals mi a chtěl jsi odvézt. Našel jsem tě ležet uprostřed silnice. Bůh ví, jak dlouho jsi tam byl!“ zasmál se.

„Ne, děláš si ze mě prdel, že?“ zeptal se nevěřícně Tom. Už udělal několik pěkně divných věcí, ale tohle muselo být the best off.

„Ne-e. Pobili jsme se v autě, snažil ses vyskočit z jedoucího vozidla, vytáhl jsem tě sem, pozvracel ses. Hodně.“ Bill udělala obličej a nakrčil nos. „Dostal jsem tě do postele, pýža a to je všechno! Konec.“ Řekl Bill.

„Do pýža?“ Tom se podíval dolů. „Tys mě svlíknul?“

„Smrděl si po chlastu a spaní v džínech je nepohodlné.“ Zamumlal Bill na obranu.

Tom se samolibě usmál a povytáhl obočí. „Vsadím se, že se ti to líbilo. Svlíkat mě. Nevyužil jsi výhody, co?“

Bill se zasmál. „Takovou radost bych ti neudělal. Ne, nevyužil!“

„Radost bys mi udělal. Můžu já teď využít mojí výhody?“ zažertoval Tom.

„Bože, i s opicí jsi prase!“ plácl Bill Toma. „Až si oba vyčistíme zuby. Mám pocit, jako bych spolknul ponožku!“

„Tvým rodičům nevadí, že jsem tady?“ zeptal se Tom a spustil nohy přes okraj postele.

„Ne, nestarají se. V tomhle jsou v pohodě!“ Bill mávl rukou a posadil se.

„Poslední v koupelně je srab!“ vykřikl Tom, vystřelil ke dveřím a nechal zmateného Billa sedět na posteli.

„To není fér! Je to moje koupelna!“ zaječel Bill, utíkal za ním a narazil do zamčených dveří.

***

„Chceš se setkat s mou matkou?“ zeptal se nahodile Tom jednoho dne při obědě.

Bill se zarazil v přežvykování. „Opravdu?“ zeptal se skrz plnou pusu.

„Jo, tuhle sobotu.“ Řekl a lehce se ošil.

„Samozřejmě, že chci!“ řekl Bill. „Můžeme jít přímo ode mě?“ navrhl Bill.

„To zní perfektně.“

***

Tom byl nervózní. Nervózní tím způsobem, že nejedl, protože kdyby to udělal, tak by hned všechno vyzvracel. V každé ruce měl jeden pugét, když zazvonil u Billa.

Bill svižně vyšel ven s úsměvem. Vypadal slavnostně oblečený. Potřeboval udělat dobrý dojem na Tomovu matku, koneckonců. Strávil hodiny posedlý svým make-upem, účesem, co si na sebe vezme nebo nevezme.

„Květiny pro tebe.“ Řekl Tom s úšklebkem a podal Billovi růže.

„Děkuji.“ Začervenal se Bill a lehce jej políbil. „Pro tvou matku?“ zeptal se a ukázal na druhou kytici.

„Jo!“

„Jsi dobrý syn.“ Potvrdil mu Bill.

„Snažím se.“ Napůl pokrčil rameny a zrůžověl. „Tak pojď!“

Jeli společně v tichosti. Oba byli nervózní. Tom se bál Billovy reakce a Bill, protože konečně potká někoho z jeho záhadné rodiny. Oba si i přes mlčení propletli ruce, snažili se druhého uklidnit.

Byli na cestě teprve kolem deseti minut, když Tom odbočil ke hřbitovu oplocenému černým litinovým plotem.

„Půjdem tudy zkratkou?“ zeptal se Bill a podíval se z okýnka. Vyložil si to tak, že to vezmou zkratkou.

„Něco takového.“ Odpověděl tiše Tom a zpomalil.

„Tome?“

Tom beze slova zastavil auto a zhasl motor. „Pojď, Bille. Projdeme se.“

Bill, zmaten víc než kdy dřív, si odepnul pásy a vyšel z auta, následoval mlčenlivě Toma. Přitáhl si límeček blíž ke krku, když ho ovál chladný vzduch shazující mrtvé listy ze stromů.

Všechno kolem bylo mrtvé.

Tom se zastavil před jedním z mramorových náhrobních kamenů s přepychovým nápisem vyvedeným velkými písmeny. Otočil se na Billa, růže svíral v jedné ruce. „Bille, tohle je moje matka.“ Řekl jemně a ukázal na kamennou desku.

Bill měl na moment v očích otazníky. Přečetl si nápis vyrytý do kamene.

Melissa Trümper
Milovaná matka
Snad tančíš s anděly

Bill oněměl. Jeho oči přeskakovaly z náhrobního kamene na Toma a zpátky. Pak mu to došlo. Jeho matka je mrtvá?

„Oh, Tome.“ Vydechl Bill, vzal jeho dlaň do svých a propletl jejich prsty. „Proč si nic neřekl? To mě tak mrzí!“

Tom potřásl hlavou, nechal svůj pohled spadnout k zemi, stejně jako svůj pečlivě hlídaný odstup. Vypadal tak bezbranný, tak malý.

„Kolik ti bylo?“ zeptal se Bill nesměle.

„14.“ Tom hluboce vydechl, jeho ramena poklesla. Vzhlédl k Billovi se smutkem v očích. „A ještě pořád to není lehké. Já jen… o tom nemluvím. Je to tak lepší.“ Jeho oči sklouzly zpátky na bílý čistý náhrobní kámen.

Bill pevně stiskl jeho dlaň. „Tome…“ došla mu slova, nebylo tu nic, co by mohlo zmírnit jeho bolest nebo zlehčit situaci.

Tom poklekl a položil žlutou růži na zem, prsty přejel po jemných lístcích. Zasmušile se usmál, oči mu spočinuly na jménu jeho matky.

„Ahoj, mami.“ Zašeptal. „Chci tě seznámit s někým mimořádným. Tohle je Bill.“ Usmál se na Billa.

Bill lehce zamával, cítil se uboze; vždyť ho nemohla vidět, jak mává. „Zdravím.“ Řekl klidným hlasem. „Rád vás poznávám.“ Nejistě se usmál na Toma a pokrčil rameny.

Tom se postavil a z vděčnosti ho něžně políbil na tvář. „Někteří říkají, že nás nemůžou slyšet, ale já tomu nevěřím. Děkuju, že mi rozumíš.“

„Děkuju, že mi věříš.“ Odpověděl Bill a znovu spojil jejich ruce.

„Půjdeme si sednout pod strom. Dáme mámě čas vstřebat všechny novinky.“ Lehce zažertoval, ale Bill mohl stále vidět tu tíhu, která na něm spočívala. Muselo to být těžké se sem vrátit. Tak moc vzpomínek.

Bill se lehce usmál, nechal se Tomem vést.

„Je ti zima, viď?“ zeptal se Tom, když se posadili pod strom zády opření o kmen.

„Ne, dneska je celkem pěkně a já mám silnou bundu,“ řekl Bill a přitáhl si bundu blíž k tělu.

„Dobře.“ Vydechl Tom, opřel si hlavu o strom a zavřel oči.

Všechno ztichlo. Bill nevěděl, co říct. Měl politovat jeho matku? Nebo malý pokec? Nebo nechat Toma sedět a přemýšlet? Bill už o tom nemusel uvažovat, protože Tom promluvil první.

„Bille,“ odmlčel se, přemýšlel, jak by řekl to, co říct chtěl. „Kvůli tomuhle jsem to, co jsem.“ Lehce ukázal ke hrobům všude kolem. „Vím, co jsem, a jaký jsem, a přestože to nesnáším, nedělám s tím nic, jen v tom pokračuju.“

„Nerozumím.“ Řekl pomalu Bill, zmateně zamrkal.

„Neměl jsem špatný život, můj je akorát jiný. Myslím, že všichni máme hrboly a díry na své cestě,“ zamumlal. Najednou se podíval na Billa. „Jediný důvod, proč nikdy nemůžeš přijít k nám, je to, že můj otec je šmejd. Nechci ho ve tvé blízkosti.“

Přeskakoval z jednoho tématu na druhé, ale tohle Billa překvapilo.

Billovi spadla čelist až k zemi. Rychle ji zaklapnul. „Neubližuje ti, že ne?“ zalapal po dechu, srdce mu divoce tlouklo.

„Ne, už tak moc ne, ale když jsem byl menší, dával mi celkem nakládačky. Teď jsem starší – už si na mě nedovolí. Ale pořád je to čurák. A já jsem po něm.“ Zastavil se, mrknul na Billa, jako by se vracel z nějakého vzdáleného místa. „Nedávám moc smysl, co?“

Bill vypustil krátký, nepobavený smích. „To je v pořádku, zatím se v tom vyznám. Trochu.“

„Můj otec měl vždycky… problémy s nevěrou a zhoršovalo se to, když pil, což bylo pořád. Podváděl mou mámu a nejspíš si to nikdy ani neuvědomil, protože byl pořád pod parou. Zůstávala s ním kvůli mně. Nemyslím si, teď když se dívám zpátky, že ho milovala, ale zůstávala, abych mohl mít ve svém životě otce. Mám pár milých vzpomínek na něj a respektuji svou matku, že s ním zůstala, ale přeji si, aby to bývala nedělala. Ušetřilo by jí to hodně bolesti.“ Jeho prsty se propletly trsem mrtvé trávy, když pokračoval. „Dostala rakovinu a už bylo příliš pozdě, než aby s tím něco dělali. Zemřela rok po tom, co ji diagnostikovali.“

Billa to vyděsilo. Nevěděl o tom. Neměl ani ponětí.

„Jorg, můj otec, když teď byl znovu svobodný, si normálně vodil domů každou noc jinou ženskou. I tu noc po pohřbu. Flaška vodky v jedné ruce, holka v druhé. Vždycky mi říkal, že láska neexistuje. Je to ztráta času a všechno, co potřebuješ, je jen dobrý drink a dobrý šuk. Už to jsou čtyři roky a on měl někoho na ošukání a něco k pití každou noc od té doby, co máma zemřela.“

Vzhlédl se skelnýma očima, nechtěl brečet před Billem. Nebrečel. Nikdy. Nikdy ode dne, kdy pohřbil svou matku.

„Jsem jako on, Bille.“ Řekl jemně, vzpomněl si na všechny ty lidi, se kterými se vyspal, na Billa, kterého se teprve chystal ojet.

„Ne, ne, to nejsi,“ tvrdil Bill. „A tvůj otec se plete. Láska existuje.“

Tom se pousmál. Bill neměl ani ponětí. Znovu jím projela vlna viny, odshora až dolů, jeho žaludek se obrátil.

„Nechci, abys viděl, kde žiju, zkurvené kámoše mého otce, všechen ten chlast. A abys viděl, že jsem stejný jako můj otec, abys zjistil, že za to nestojím. Obzvlášť po tom, co jsem viděl, odkud jsi ty. Opravdu žiju v ghettu.“ Lehce se zasmál. „Georg, můj nejlepší kámoš, je jediný, kdo byl u mě doma a zná mého otce. Vyrostli jsme spolu, takže všechno prožíval se mnou, a byl se mnou v těch nejhorších chvílích.“ Těžce vydechl.

Bill si položil hlavu na Tomovo rameno, obtočil si ruku kolem Tomovy, dokud se jejich ruce úplně nespojily. „To je mi líto. Nevěděl jsem to.“

„Jak bys mohl?“ zeptal se Tom, zastrčil pramínek Billových tmavých vlasů za jeho ucho.

Bill si rozpačitě odkašlal. „Nemyslím si, že jsi jako tvůj otec, Tome. Máš srdce po matce.“

„Občas mám pocit, že ve mně zničil i tohle. To on mě vždycky učil, že dobrý šuk je všechno, co potřebuju. Někde mezi tím vším jsem mu začal věřit a spadl do toho samého světa, kde jen piju a chrápu každou noc s někým jiným. Ale nikdy mě to neuspokojovalo. Nevyléčilo mě to z bolesti. Brzo otcova filozofie přerostla přes tu matčinu – tu, co se do mě tak těžce snažila vštípit. A teď se ta špína hromadí…“ řekl Tom jemně, spíš sobě než Billovi, přiznával své nejhlubší myšlenky a lži, kterými každý den krmil sám sebe.

Bill něžně položil svou ruku na jeho rameno, než si opřel hlavu tam, kde byla před chvílí jeho ruka, podíval se na něj velkýma, zádumčivýma očima, nechtěl nic jiného, než vzít Toma do náruče a říct mu, že všechno bude v pořádku. „Aspoň si pamatuješ, co tě matka učila. Díky tomu to v tobě stále žije. Někde hluboko, ale žije. Pověz mi víc o tvé mamce. Co je tvá nejkrásnější vzpomínka s ní?“

Tom se zašklebil, podíval se přes úseky trávy a hroby. „Když mi máma pomáhala s mými dredy.“

Billova hlava vyletěla nahoru. „Tys měl dredy?“ zeptal se, než si hlavu položil zpátky dolů.

Tom přikývl. „Máma neměla vosk na vlasy, tak jsme mysleli, že můžeme použít nějaký starý vosk na parkety jako náhradu. Skončil jsem s kusy bílého vosku ve vlasech, a drželo to tam jak děvka! Dopadlo to hrozně a já jsem smrděl jako příliv a surfovaní prkno!“

Bill se zachechtal, představa mladšího Toma s rozcuchanými vlasy a kusy vosku mu proběhla hlavou.

„Mamka mě další den vzala a šli jsme koupit normální vosk na vlasy.“ Tom se zlehka usmíval a zíral někam do prázdna. „Ale já pořád vidím mámu v kuchyni, svoje vlasy rozdělené do culíků, jak se snažila vytrhat cucky toho příšerného vosku z mých vlasů.“

Oba chlapci si najednou povzdechli, usmívali se nad tou myšlenkou.

„Bille, já si tě nezasloužím.“ Řekl Tom a něžně ho pohladil po tváři.

„Zasloužíš si každou část mě samého.“ Konejšil ho Bill a políbil koutek jeho úst.

Tomovy oči se hravě zúžily, snažil se zlehčit situaci. To je přesně to, co Tom dělal, když věci začínaly být moc vážné. Už byli vážní příliš dlouho.

„Ne takhle, ty úchyle!“ smál se Bill, lehce ho praštil, taky v hravé náladě. „Hej, Tomi,“ zeptal se, díval se na svého přítele rozzářenýma očima. „Je ti zima?“

„Ani ne.“

„Tvé rty jsou úplně modré!“ řekl Bill, snažil se nevyprsknout smíchy, cukal dokonale propíchnutým obočím na svého přítele.

„Opravdu!?“ zalapal Tom po dechu, vypadal vyděšeně. „Možná bychom je mohli společně zahřát!“

„S radostí!“ zamumlal Bill a natiskl jejich rty k sobě. Jeho jazyk zatlačil na Tomův, vyžadoval si přístup do jeho úst. Tom ochotně vyhověl a nechal jejich jazyky tančit kolem sebe a bojovat o dominanci. Přitlačil Billa na chladnou zem, vylezl nad něho.

Bill se odtáhl, odtlačil Toma zpátky a vzepřel se na loktech. „Počkej. Ne před tvou matkou.“

Tom se podíval na náhrobek své matky. „Nevadí jí to. Má tě ráda. Troufám si říct.“ Samolibě se usmál.

„Tome.“ Pokáral ho Bill nesouhlasně.

„Jo, máš pravdu. Půjdeme mámě říct ahoj a pak domů.“ Řekl a klekl si. Vytáhl Billa na nohy a společně, ruku v ruce, kráčeli říct sbohem. Už mezi sebou neměli žádná tajemství.

No, skoro žádná…