autor: Tina
Čokoládové oči černovlasého chlapce se pomalu otevíraly. Včera opět strachy raději usnul. Připadalo mu, že se jeho život v poslední době skládá jen ze strachu. Nevěděl, co se to děje, ale od té doby, co spálil ten dopis, se dějí divné věci. Proč zrovna jemu? Co provedl tak strašného, že si to zasloužil? Že jeho život je takový, jaký je? Vždyť nedělá nic špatného, nikomu neubližuje.
Pomalu se vyhrabal z postele a zamířil k oknu. Vůbec nevěděl, co to dělá. Vzpamatoval se, až když u toho okna stál.
„Sakra, co tady dělám?“ zeptal se sám sebe a nechápavě nad sebou zakroutil hlavou. Byl, z toho tak zblblý, že už ani nevěděl, co dělá. Otočil se na patě a šel do koupelny. Vyčistil si zuby, namaloval se a šel se obléct. Otevřel svou skříň a vytáhl si čisté oblečení. Když se náhodou zadíval do zrcadla, uviděl za sebou stát dívku s dlouhými černými vlasy až po lopatky a na sobě měla bílou košilku až ke kotníkům. Strašně se vylekal a prudce se otočil. Ale nikdo tam nebyl.
„Sakra, už mi hrabe,“ řekl a ještě se rozhlížel po pokoji. Po dívce ovšem nebylo ani stopy. Bill jen zavrtěl hlavou a raději šel dolů se nasnídat.
„Bille, je ti dobře?“ zeptala se jej ustaraně Simone. Byl hrozně vybledlý. Normálně měl sice porcelánově bílou tvář, ale teď to vypadalo, jako kdyby spadl do vápna.
„Jo, proč?“ otázal se naprosto nechápavě.
„Miláčku jsi úplně vybledlý,“ ustaraně k němu přišla a položila mu ruku na čelo, jestli nemá horečku. Neměl ji.
„Mami, jsem v pořádku opravdu, jen jsem trochu špatně spal,“ šel se posadit ke stolu.
„Nechceš raději jet k doktorovi? Nelíbí se mi to,“ stále na něj ustaraně koukala.
„Ne, mami. Opravdu mi nic není, je to v pořádku, neboj se,“ usmál se na ni a začal snídat. Stále na sobě cítil ustaraný pohled jeho matky. Cítil to správně. Stále na něj koukala. Byl její jediné dítě, takže bylo pochopitelné, že se bude bát.
Když Bill dosnídal, dal své mamce pusu a šel na autobus. Simon chodí do práce vždy až na devátou, takže odchází z domu až poslední.
Bill chvátal na zastávku, protože měl zpoždění. Stihl tak tak autobus. Musel by jít jinak pěšky, a to se mu vážně nechtělo. Nastoupil a jel ke škole. Zamířil na svou oblíbenou lavičku a vytáhl knížku. Opět se ponořil do světa fantazie a nechal se jím unášet. Jeho snahu zapomenout na realitu přerušilo ale zvonění, které ohlašovalo, že je čas jít do školy. Bill si povzdechl, schoval knihu a šel do toho „vězení“, jak té budově s oblibou říkalo plno studentů.
Bill rychle zaplul do své třídy. Kupodivu dnes nepotkal Toma, což pro něj bylo velké plus. Bylo by skvělé, kdyby jej za celý den nepotkal. Billovi by bylo skvěle a bral by tento den za svátek. Započala úmorná hodina chemie. Bill tento předmět k smrti nenáviděl, jelikož chemikář přinutil všechny, aby dávali pozor, a kdo jen na chvíli uhnul pohledem pryč, vyslechl si předlouhou přednášku o tom, jak je chemie důležitá. A toho se chtěli všichni ušetřit. Pro Billa naprostá ztráta času tímto učivem, ale musel to přetrpět.
Když konečně zazvonilo, všichni si razantně oddechli. Bill byl samozřejmě mezi nimi. Ale moc mu to nevydrželo. Do třídy už napochodoval Trümper a jeho dva „poskoci“. Přišli až k Billově lavici. Ostatní dva stáli kousek dál, jen Tom byl přímo u Billa.
„Nazdar, kopretinko,“ ušklíbl se na Billa. Bill k němu jen zvedl pohled a propálil ho jím.
„Bylo od tvojí máti hezké, že mě k vám pozvala. Vidím, že jsi zřejmě pořád nic neřekl, což je od tebe hezký,“ poplácal ho po tváři a Bill ucukl stranou.
„Takže mě tam zítra navečer určitě čekej,“ řekl škodolibě a odkráčel jako král. Billovo srdce vynechalo jeden úder. To přece nemůže být možné, nemůže přijít. Nechce ho mít u sebe doma, ale zase ho potom nemůže jen tak vyhodit. Jeho máma by se vyptávala a on by jí musel říct pravdu, a pak by měl ve škole snad ještě větší peklo než teď.
Zbytek dne byl Bill dost vystresovaný. Stále uvažoval nad tím, co se stane, až Tom přijde. Bylo to hrozné. Myslím, že by nikdo nechtěl být v jeho kůži. Bylo jasné, že jestli mu někdo nepomůže, tak se zhroutí. Tohle jeho tělíčko dlouho nesnese.
Cesta domů byla podobná. Jeho hlava byla přeplněná a on měl pocit, že brzy exploduje.
Ve svém pokoji odhodil aktovku do kouta a propukl v hysterický pláč. Nedokázal své vzlyky kontrolovat a často lapal po dechu. Pořád mu v hlavě zněla otázka Proč já? Neznal na ni odpověď. Nevěděl, kde ji získat, kdo mu ji prozradí. Bylo toho moc. Nátlak, stres a strach dělaly svoje. Pomalu se z něj stávala troska. Nesl sám obrovské břímě. Nakonec vyčerpáním usnul. Probudila jej až jeho matka.
„Billi, miláčku, pojď se najíst,“ hladila jej po tváři. Bill otevřel svá očka a podíval se na ni. Takhle jej budila jen ona. Mile a s láskou.
„Jasně, už jdu,“ řekl ospale a posadil se. Promnul si čelo a šel pomalu dolů. Pozdravil Gordona a posadil se ke stolu. Zaznamenal na sobě čísi pohled. Byl to Gordonův.
„Co?“ řekl ospale a koukal na něj.
„Nic, jen že se mi to moc nelíbí. Jestli je toho na tebe moc, tak řekni, napíšeme ti omluvenku, že ti není dobře a můžeš zůstat doma,“ navrhl Gordon. I Simone přikývla. Připadalo jí to jako dobré řešení. Bill ale zavrtěl hlavou na nesouhlas. Co by dělal doma? Zcvokl by se tady, kdyby tu měl být sám. Stačily mu ty noci, co se děly divné věci.
„To je v pořádku. Jen jsme toho dnes měli dost, tak jsem si šel lehnout, jinak je to v pohodě,“ pokusil se o úsměv. Simone mu donesla večeři a on se do ní pustil. Byl hladový, takže to všechno snědl.
Pak odnesl talíř a šel se koukat na televizi. Dávali tam zrovna Mr. Beana. Aspoň přišel na jiné myšlenky a trochu se zasmál. Fascinoval jej ten chlápek. Jak někdo může být až tak přehnaně dětinský a tupý? Když to skončilo, rozhodl se zajít se vykoupat. Představa horké vany s plno bublinkami byla neodolatelná.
Vešel do koupelny, shodil ze sebe oblečení a naložil se do vany. Spokojeně vydechl. Voda byla příjemně horká. Bill na chvíli zavřel oči a kompletně se uvolnil. Pustil všechny myšlenky z hlavy a nechával se unášet tím blahem. Nabral tím spoustu ztracené energie a cítil se mnohem lépe. Teď by mohl řešit problémy s čistou hlavou a naprosto v klidu.
Po nějaké době vylezl z vany a osušil se. Hodil na sebe boxerky, odlíčil se a vyčistil si zuby. Pak šel do svého pokoje a rovnou hupsl do postele. Cítil se uvolněný a skvěle. Jako kdyby stres z něj prostě odešel pryč. Usínalo se mu dobře a brzy propadl v hluboký spánek.
Mohly být asi tři hodiny ráno. Bill se probudil. Chtělo se mu strašně na záchod. Odběhl si a zase se vrátil do postele. Když však ulehl a zavřel oči, připadalo mu, jako by ucítil takový slaboučký větřík, ale opravdu velmi slaboulinký, skoro nepostřehnutelný. Otevřel oči a před sebou uviděl tmavou postavu. Vyděšeně na ni koukal. Ale nepřišel. Nevydal ze sebe ani hlásku. Úplně ztuhnul. Postava se k němu pomalu blížila. Až v měsíčním světle spatřil její tvář. Byla to dívka, ale ne obyčejná.
autor: Tina
betaread: Janule
Ty volr,Ty vole,Ty vole!!!!Kto to jeeeee????????Sakra já se v noci nikdy nechci probudiiittt!!!!!!!!Skvělá povídka!!
To som zvedavá kto to je. Je mi Billa ľuto a aj sa on ho bojím.
bojím bojíííííííím xD no teda to som fakt zvedavá kto to bude.. dúfam že po tomto zaspím, ak nie máš ma na svedomí keď ma zajtra bude bolieť krk z dospávania na lavici xDD
Ježiši jako kdo to je????normálně bojím jako:-O
SAMARA!!! 😀 ty jo…děláš tu povídku napínavou jak strejdovy trenky…! XD Ale to se mi na ní tak moc líbí..:-)