Alles wird gut 11.

autor: Sandra Trümper

Rozhovor, který Toma nepotěšil

Tom to nesnášel. Všechny ty tiskové konference a podobné veřejné akce. Bylo to na něj moc plánované, moc upjaté. Možná proto je oni zas až tak moc často nedělali. Nebyl to jejich styl. Oni jednají impulzivně. Když něco chtějí, prostě to udělají. Neplánují si to dopředu, a už vůbec ne krok za krokem.

Možná proto se na židli div že nevrtěl, když David četl nahlas jejich prohlášení. Chtěli svou tiskovku zahájit tím, že novinářům dají alespoň nějaké info, aby se neptali na úplně všechno. Ale když včera večer s Anisem to prohlášení sepisovali, nakonec to sepsali tak, že prakticky nic neřekli.

Neustále měl chuť se ošívat a nevěděl, co dělat s rukama. Takže je měl chvíli na stole, chvíli pod ním, chvíli v kapse a chvíli zase na kolenou. Musel něco se svýma rukama dělat, protože si myslel, že jinak se zblázní. Měl pocit, že všechny ty oči přítomných novinářů ho propalují, odsuzují a že sotvaže se k nim otočí zády, zaútočí na něj.

Teprve teplá, velká dlaň, která konejšivě stiskla tu jeho, ho uklidnila. Položil si nyní klidné ruce na kolena a otočil svou hlavu doprava, kde seděl Anis. Ten se na něj usmál a pak se vrátil pohledem k davu před nimi. Tom natočil hlavu doleva, kde seděl pro změnu Bill. Ten jeho pohled vycítil, jedním okem na něj mrknul a pousmál se. Teď už se Tom mohl dívat na dav novinářů bez toho, aby se bál. Právě včas, protože David zrovna ukončil svou řeč.

„Máte nějaké dotazy?“ bylo zcela jasné, že je to naprosto zbytečná otázka. Novináři se začali okamžitě hlásit a pokřikovat jeden přes druhého. V Tomovi hrklo. Opět se dostavil pocit paniky. Zcela automaticky sevřel pevněji Anisovu ruku v té své. Uklidnilo ho, když ho Anis opět začal něžně hladit po hřbetu ruky. Bylo to milující gesto a on se na něm stával závislým. „Postupně, prosím!“ David se tázavě podíval na sedící trojici. Tom si nevěděl rady. Vážně, všichni novináři byli opravdu hlasití a odhodlaní upoutat jejich pozornost. Naštěstí pro něj jeho dvojče kývlo na mladě vypadající dívku úplně vepředu. Vlastně musela být v přibližně stejném věku jako on sám.

„Vaše fanynky, Tome, se už delší dobu ptají, co s vámi je a kde je ten hříšný svůdník. Je tohle vaše odpověď?“

„Je… i není,“ odpověděl po krátkém zamyšlení Tom. „Anis není důvod, proč nejsem hříšný svůdník, jak vy říkáte. Anis je řešení problému, který mě donutil se stáhnout, přestat předstírat toho, kým nejsem, a najít toho, kým jsem,“ dát dohromady tuhle větu bylo obtížné, ale nebylo to nepřekonatelné, jak se to zdálo ještě před pár týdny. Teď už byl se svou osobností obeznámen a smířen. Není ten, kdo dobývá a následně pečuje. On je ten, kdo se nechává dobývat a opečovávat. Trvalo mu dlouho, než na tuto pravdu přišel a přistoupil, ale teď se cítil šťastný.

„A co vaši fanoušci, Bushido? Nebudou se cítit… Já nevím, podvedeni? Jejich oblíbený rapper to táhne se členem skupiny, která není u mnoha lidí, kteří vám fandí, zrovna oblíbená.“

„Nejde o styl hudby,“ namítl razantně Anis. „Nejde o to, že Tom je kytarista Toki Hotel a že já jsem Bushido, německej rapper. Jde o to, že on je prostě Tom a já jsem Anis. Nic víc, nic míň. Nemyslím si, že to někdo, kdo nezažil, co sláva skrývá, dokáže pochopit. Ale pokud moji fanoušci nebudou respektovat toho, koho miluju, obávám se, že na ně nedokážu brát ohledy. Bez muziky, bez své slávy a bez fanoušků žít dokážu,“ víc neříkal. Tom si jen kousal ret a pevně svíral Anisovu ruku. Nikdy si nemyslel, že by mu Anis dokázal takto veřejně vyznat lásku. Pravda, nevyznal mu ji doslovně. Ale jako by se stalo.

„A vy, Bille? Jak jste se dozvěděl, co se mezi nimi stalo? A jak jste na to reagoval?“

„Věděl jsem to možná dřív než Tom,“ reagoval pohotově Bill. Strhl na sebe veškerou pozornost, čímž nechal alespoň část prostoru pro Toma s Anisem. Tom se na něj podíval a usmál se. Anis mu úsměv poněkud nejistě oplatil. Nikdy neříkal takto veřejně to, co si doopravdy myslí. Většinou to byl jen tah v jeho kariéře, nikdy nic, co by se ho opravdu osobně dotýkalo, co by mu před tolika novináři rozbušilo srdce. A teď se to stalo.

„Děkuju,“ naznačil němě rty Tom.

„Nemáš za co,“ vrátil mu to stejným způsobem Anis. „Miluji tě,“ dával si záležet, aby Tom jeho němým slovům rozuměl. Záleželo mu na tom. Možná víc, než si uvědomoval.

„A já tebe.“

Jejich přesunutí z tiskové konference do domu bylo rychlé. Nemluvili, nebylo o čem. Plán byl jasný a jednoduchý. Dostat se domů, omrknout zásoby, jít nakoupit, poklidit dům, uvařit a na to všechno jim zbývalo pět hodin. O to byli nadšenější ze zprávy, že Andy už nakoupit zašel.

Tak nějak samozřejmě si rozdělili práce, rozmístili se po domě a začali dělat. Anis se naprosto samozřejmě zmocnil kuchyně, Andy mu ochotně pomáhal a dvojčata lítala po domě a všechno se snažila douklidit. Neměli v domě nepořádek, jen to ještě chtělo doladit pár detailů.

„Takže… Nějaká příprava, strategie?“ nadhodil Andy.

„Strategie?“ tázavě se na něj podíval, avšak dál krájel cibuli.

„No, nechci tě strašit, ale Simone je šelma ve všem, co se přímo i nepřímo dotýká dvojčat. Jo, a tebe nesnáší,“ oznámil mu lehkým tónem.

„Jo, díky. To je před setkáním s ní dobrý vědět,“ prohodil stejně lehce a usmál se.

„Ty si z toho neděláš hlavu?!“ vykřikl téměř až obviňujícím hlasem Andy.

„A čemu by pomohlo, kdybych si tu hlavu dělal? Tom je už tak dost nervózní, nemusím být i já. Nebýt toho, měla by mě přijmout takového, jaký jsem. Ne někoho, kdo je celý nervní a ze strachu, že řekne něco, co by neměl, raději lže,“ namítl Anis celkem logicky. Andy si povzdychl.

„Asi máš pravdu,“ přikývl a podal mu další cibuli. „To jen… Víš, dvojčata si zaslouží někoho, kdo jim bude opravdu blízký. Od školky neměli téměř nikoho, jen Simone a pár dobrých přátel. A jak se stali slavnými, i některé z těch přátel ztratili. Ale… To ti asi nemusím říkat,“ povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Takže… Co mám dělat, vrchní kuchaři?“

„Oškrábej brambory, kuchtíku,“ zasmál se Anis. Ale v hlavě mu stále zněla Andyho slova. Jak mohla dvojčata prožít stejně osamělé dětství, jaké vedl on sám, a přitom zůstat tak optimističtí, tak plní energie, tak… Ne zrovna nezkažení, ale rozhodně zkažení míň než ti, které znal?

A najednou tu byla šestá hodina podvečerní a kdosi zvonil na dveře. Tom sebou polekaně trhl a málem shodil vázu ze stolu, který připravoval na jejich večeři. Anis to zahlédl, tak jenom kývl na Billa, ať dojde ke dveřím sám. On nechal připravené talíře talířema a přešel na terasu. Mlčky si Toma přitáhl do náruče a objal ho. Rasta se nejdřív celý napjal, ale jakmile si uvědomil vůni, která ho znenadání obklopovala, opět se uvolnil.

„Proč si tak nervózní?“ zeptal se tiše, vyrovnaně. „Je to jenom tvoje máma. Bude tě mít ráda, ať se stane cokoliv.“

„Ale já nechci, aby měla ráda mě,“ namítl stejně tiše Tom. „Chci, aby měla ráda nás. Aby nás uznala,“ otočil se v jeho náruči tak, že se mu mohl zadívat do očí. „Ty to nechceš?“ teplý dech se srazil s jemnou pokožkou Tomovy tváře.

„Není to tak, že bych nechtěl, aby nás uznala. Kdyby to udělala, byl bych ten nejšťastnější člověk na světě. To jenom… Jsem zvyklý dělat věci, které lidi neuznávají. Jsem zvyklý jednat napříč tomu, že někdo jiný s tím nesouhlasí. Budu se snažit, aby mě pochopila, Tome. Budu se snažit, aby nás uznala. Ale nebudu se kvůli tomu měnit.“

„Vždyť to po tobě ani nechci,“ povzdychl si Tom, natáhl se k Anisovi a lehce spojil jejich rty.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se kousek od nich odkašlání. Tom od Anise rychle odskočil, avšak Arab mu nejdřív stiskl dlaň, než ho docela pustil. Chtěl Toma uklidnit a bylo mu jedno, že je právě vyrušila Tomova matka.

„Och, ehm… Ahoj, mami,“ lehce nejistě se na ni usmál Tom. Simone se ale ani zdaleka neusmívala.

„Ahoj, Tome. Jsem ráda, že tě vidím,“ nutila se do milého tónu, ale na jejím hlase to bylo až moc znát. Nechtěla být protivná. Ale ten pohled na jejího syna líbajícího se s o tolik starším mužem ji, mírně řečeno, rozhodil.

„Rád vás poznávám, Simone,“ nabídl jí ruku Anis. Ona na ni jen několik okamžiků mlčky koukala, nakonec ji však přece jen stiskla. Nešlo přehlédnout to napětí panující mezi nimi. Tom z toho byl nervózní. Anis cítil touhu ho uklidnit, a to jakkoliv, ale věděl, že to musí počkat. Protože kdyby si ho k sobě přitáhl právě teď, přímo před Simone, nedopadlo by to dobře a on by na svůj skutek ještě doplatil.

„Tak sedat, přináší se večeře,“ zavelel Bill, který právě přišel s jedním plným talířem v každé ruce. Hned za ním šel Andy a ten zvládl pobrat dokonce všechny tři zbývající talíře. „Takže… Kam si kdo sedne?“ zeptal se s veselým úsměvem na rtech. Ve skutečnosti ale ani zdaleka tak veselý nebyl.

Všichni si svorně sedli, popřáli si dobrou chuť a pustili se do večeře. Přestože se Bill snažil úsměvy rozdávat na všechny strany, aby přece jen nějak povzbudil všechny přítomné, i na něj dopadala tíživá atmosféra, která u stolu panovala. Tom měl hlavu pokorně skloněnou a v jídle se jen tak rýpal, přestože si Bill byl jistý, že jindy by ho jedl s velkou chutí. Andy se snažil nějak zapadnout do své židle a Anis svůj starostlivý pohled téměř nespustil z Toma. A Simone zarytě zírala na kytku ve váze, kterou Tom dříve málem shodil. Bill si jen tiše povzdechl a nechal úsměv ze své tváře zmizet.

„Takže,“ odsunula svůj talíř Simone. To bylo zřejmě v okamžiku, kdy si srovnala myšlenky, protože svého dílu jídla se téměř nedotkla. „Jak dlouho tento váš… vztah trvá?“ bylo vidět, že slovo vztah jí nejde přes pusu. Anis pod stolem zaťal ruku v pěst. Ano, viděl v Simonině chování snahu. Ale také cítil bolest z pouhého pohledu na Toma.

„Měsíc a půl, asi tak,“ odpověděl jednoduše. Už pár nepříjemných rozhovorů za svůj život absolvoval. A pokud nic jiného, tak alespoň zkušenost a poučení si z nich odnesl. Nejlépe je odpovídat přímo a krátce, žádné zbytečné řeči kolem. To akorát rozmrzí obě strany.

„Měsíc?!“ s touto možností Simone očividně nepočítala. „Měsíc?! A tys nám nic neřekl?“ tentokrát svá slova obrátila přímo na svého staršího syna. Opravdu mu nechtěla nic vyčítat, chtěla si s ním o všem jen v klidu promluvit. Ale tato výčitka z ní vyletěla dřív, než si to stihla uvědomit.

„Tys nám o Gordonovi také řekla až po delší době,“ odrazil její útok Bill. A Tom si opět připadal méněcenný. Musel za něj bojovat někdo jiný, nedokázal si obhájit vlastní vztah, vlastní city. Jak o něj může vůbec Anis stát?

„Ale to bylo něco jiného! Byli jste malé děti a já musela zaručit, že se k vám nedostane nikdo, kdo by vám mohl ublížit! Musela jsem nějaký čas počkat, abych poznala, jestli to se mnou myslí vážně, a jestli se mě nevzdá jen kvůli tomu, že jsem matka.“

„A není to totéž?! I Tom se musel ujistit, že to s ním Anis myslí vážně. Museli si nechat čas, aby lépe poznali sami sebe a nechali alespoň trochu rozvinout jejich vztah. Teprve potom ho mohl nechat přijít tak blízko, aby mohl poznat vás. Protože dřív by vám to mohlo ublížit. A nejen vám.“

„Jistě, nemusel nám ho představit, nemuseli jsme se vůbec vidět. Ale měli jsme o tom vědět.“

„Tebe neštve, že jsem ti to neřekl,“ namítl Tom, odhodlaný si stát za svým. Ve všech hádkách se Simone doteď prohrál, protože ji měl až moc rád na to, aby mohl hrát dostatečně tvrdě. Tohle ale byla jiná situace, protože teď šlo o schopnost umět žít po svém. „Kdybych si našel holku, vzal si ji, ona mi porodila dvě děti a my ti to řekli až když by to mladší nastupovalo na střední, nešílela bys. Nebo možná trochu jo, ale to jen chvilku a rozhodně ne tak zarputile. Tobě vadí Anis,“ nebyla to otázka, ale naprosto prosté oznámení.

„Ano, máš pravdu,“ a Simone se to nesnažila jakkoliv popřít. „Dokonce i například tady Andyho bych pochopila,“ kývla k blonďákovi hlavou. „Ale někoho tak… tak…“

„No řekni, co si o něm myslíš!“ vyprskl Tom a i on odstrčil svůj talíř. „Řekni, co si myslíš o příteli svého syna!“

„No co si o něm asi myslím! Že je to násilník, který tě beztak nechá, jakmile se s ním vyspíš!“

Hlasitý, praskavý zvuk židle sunoucí se po kamenné podlaze se rozlehl po celé terase, po celé zahradě, a všechny oči se zadívaly na Anise, který měl zaťaté ruce v pěst a sklopenou hlavu.

„Omluvte mě, prosím, na chvíli,“ zamumlal tiše. Měl pocit, že kdyby měl jenom trošičku zvýšit hlas, musel by se rozeřvat. „Ne, Tome, ty tu zůstaň. Nechci dělat další rozpory mezi tebou a tvou rodinou,“ dodal rychle, otočil se a odešel. Tom se za ním jen starostlivě díval.

„Měsíc a půl, mami. Myslíš, že by takovou dobu vydržel, kdyby mu šlo jenom o sex?“ svůj tvrdý pohled zabodl to toho matčina. Miloval ji, ale tohle ho ranilo. Doufal, že alespoň před Anisem to neřekne.

„Co ty víš, co dělá, když nejsi s nim!“ pokrčila rameny. „Nebýt toho, je to dospělý muž. Měl by to unést.“

„Neznáš ho a soudíš!“ to už vstal i Tom. Nedokázal udržet vztek uvnitř sebe. Vždycky Simone vnímal jako tu nejtolerantnější osobu, co kdy viděl. Ale tímhle ho srazila k zemi, s tímto nepočítal. Ano, věděl, že jejich přijetí nebude procházka růžovou zahradou, věděl, že i rodina se bude zdráhat je uznat, ale rozhodně nečekal takhle tvrdé odmítnutí od nejbližších. Myslel si, že mu jeho máma věří a podporuje ho. Chtěl, opravdu moc chtěl chápat, že o něj má prostě jenom strach a dává to najevo ne zrovna nejlepším způsobem. Ale všechno má své meze.

„A ty se mi divíš? Jeden z mých drahých synů se zaplete s čímsi, co má pochybnou minulost a…“

„Vůbec, absolutně vůbec nevíš, co se dělo v jeho minulosti, tak o tom laskavě mlč!“ Tom si na rozdíl od svého přítele nebral servítky a na Simone vážně téměř ječel.

„Má pravdu, mami,“ Bill vstal a chlácholivě položil ruku na Tomovo rameno. „Nikdo z nás nemá právo soudit člověka, kterého nezná. Sama to říkáš.“

„Ale já ho znám!“ teď už se zdála i Simone vytočená. „Během dneška a včerejška jsem projela snad celej internet, abych si o něm něco zjistila. Chtěla jsem se uklidnit, ale spíš mě to ještě znepokojilo!“

„Ty bereš ty kraviny, co píšou na netu, za hotovou věc?“ Tom tím vypadal upřímně šokovaný. „Víš, co všechno tam píšou o mně, o nás? To je naprostá blbost tomu věřit! Když chceš o člověku něco zjistit, musíš ho poznat osobně. Ale tys nedala Anisovi ani šanci!“

„Takový člověk si ani žádnou šanci nezaslouží!“

Tom bouchl pěstí tvrdě do stolu, až Andy na své židli nadskočil a Bill stáhl ruku z jeho ramene a raději od něj o krok ustoupil. Tomovi z očí lítaly jiskry zloby.

„Promiň, mami, asi jsem se vážně mýlil,“ nakonec pronesl až podezřele klidným hlasem. „Jen si sbalím věci a pojedeme s Anisem k němu domů. Nechci být pod střechou s někým, kdo dělá to, čím já sám osobně opovrhuji, tedy odsoudí lidi na základě závistivých pomluv.“

„Tak to se nemusíš obtěžovat,“ vyprskla popuzeně a vystartovala ze svého místa. „Pokud je to tak, já pojedu sama. Ale až ti ublíží a nechá tě bejt, nechoď brečet ke mně a vzpomeň si, že jsem ti to říkala!“

Tři zbývající lidi na terase poslouchali, jak se za Simone zavíraly postupně všechny dveře. Když se zaklaply i ty poslední, vchodové, Tom se opět posadil na svou židli. Chvilku tam jen tak seděl, nakonec si však vložil hlavu do dlaní a s tichým povzdechem zavřel oči.

„Co se stalo? Kde je Simone?“ překvapeně vzhlédl, když se ve dveřích objevil Anis. Jen se na něj usmál, vstal a rychle ho objal. Nic jiného neřekl, neudělal, jen ho prostě objal a přitiskl se k němu. Anis se poněkud rozpačitě pousmál na zbývající dva chlapce a omotal kolem Toma své ruce. „No tak, maličký, to bude v pořádku,“ zamumlal mu do vlasů tak, aby to Andy s Billem nepochytili. Ti zdvořile odklonili pohled a pokračovali ve večeři. Tom se od Anise odtrhl teprve ve chvíli, kdy cítil, že je připravený zase normálně fungovat. Poněkud omluvně se na Anise podíval, ten ho však jen pohladil po tváři. „Takže… O co jsem přišel?“ zeptal se a sedl si ke svému talíři. I on pokračoval v jídle.

„Máma řekla, že jsi násilník. A když jsem chtěl odejít s tím, že nehodlám být pod jednou střechou s člověkem, který jiné odsoudil, aniž je vlastně znal, sama odešla,“ věcný tón, kterým Tom o své matce mluvil, Anise zrovna netěšil. Věděl, že dvojčata mají s rodiči dobrý vztah. Nechtěl se jim do něj stavět, nechtěl být problémem. Vypadalo to ale, že mu nic jiného nezbývá. A rozhodně nehodlá Toma přesvědčovat o tom, že by se měl za svou matkou rozjet a snažit se jí všechno vysvětlit. Možná by jako dokonalý přítel měl, ale on dokonalý nebyl. A byl tak trochu sobecky šťastný, že Tom dal přednost jemu před rodinou. Nebylo to fér, ale s tím on nic dělat nemohl.

„To mě mrzí,“ přiznal Anis. Tom si povzdychl a odložil příbor.

„Mě taky, ale nemůžu s tím nic dělat,“ možná byl až moc rozumný na to, kolik mu bylo, i že toto byl jeho první vztah. Nebo možná byl jen moc ješitný a neochotný připustit svou vlastní chybu. Celým srdcem věřil, že dělá dobrou věc, když Anisovi důvěřuje. Možná trošku naivně, možná by měl Simone v něčem věřit… Byl zmatený a přecitlivělý. Měl pocit, že potřebuje pár dní prostě jen relaxovat a nechat všechny starosti daleko za sebou. Ale tak nějak tušil, že to v nejbližší době nebude možné.

Bill s povzdechem vešel k sobě do pokoje. Pousmál se, když si všiml Andyho u okna. Stál tam jen ve svých spacích teplácích a díval se na noční Berlín. Bill byl rád, že je tady s ním. Potřeboval obejmout. Nevěděl proč, ale prostě se cítil nanejvýš vyčerpaný a věděl, že jen objetí ho může uklidnit. Za normálních okolností by zašel za Tomem, protože ten by se ho na nic neptal a prostě ho jen objal.

„Nemyslel jsem si, že Simone je ohledně vás tak moc úzkoprsá,“ nadhodil Andy a otočil se čelem k Billovi.

„Tys to taky zažil. Jen si to neuvědomuješ,“ Bill se usmál a stoupnul si vedle něj. „Prošel sis tím, když jsme se seznámili. Ale jelikož jsme byli děti, nevnímal si to. A máma tě tenkrát přijala stejně, jako určitě časem přijme i Anise. Bude jí to nějakou dobu trvat, ale nakonec ho vezme na milost. Stejně jako vzala tebe.“

„To doufám. Kluci si to zaslouží.“

„Jo. A budou potřebovat podporu,“ povzdechl si černovlasý a opřel své čelo o studené sklo. „Tom si svůj osobní život tak nějak srovnal. Teď by měli urovnat i Anisův soukromý život. I když… Nevím, co a jestli vůbec budou něco dělat. Nevím, co dělal Anis doteď, a myslím, že to neví ani Tom. Každopádně se budou muset postavit společnosti. Georg s Gustavem, David, Kay One, Fler… Ti všichni budou muset jejich vztah přijmout,“ zavřel oči a nechal ticho viset mezi nimi.

„A co na tu celou situaci říkáš ty?“

„Já? Jak to myslíš?“

„Všichni se zajímají o Toma a Anise. Ale už nikdo se nezeptá, jak se kolem toho cítíš ty.“

„To není pravda. Ty se ptáš,“ otevřel oči a narovnal se. Zadíval se Andymu do očí. Andreas mlčel. Bill věděl, co po něm chce. „Přeju mu to,“ odpověděl nakonec. „Opravdu, z celého srdce mu to přeju. V posledních možná dvou letech to nebyl Tom. Nebyl šťastný, nebyl veselý, nebylo to moje dvojče. A teď je zpátky a já mu to přeju. Možná trochu žárlím na Anise. Tráví s ním veškerý svůj volný čas. Ale chápu, že prostě chce být s ním, že je pro něj momentálně důležitější než já. Nemůže se věšet na svého malého bratra. Ne, nic neříkej! Já vím, že mě pořád má rád, že mě miluje a cení si našeho pouta. Vím, že jsem z jeho života nezmizel. Ale je nezvyk, muset se o něj dělit.“

„Bille,“ povzdychl si Andy. A pak se Bill, aniž by věděl jak, ocitl v jeho náruči. „Proč prostě neřekneš, že potřebuješ obejmout?“ zamumlal mu Andy do ucha. Stejně jako to dělával Tom. Stáli ve stejně intimním gestu. Billovi z toho bušilo srdce. Ale Andy s nimi byl dlouhou dobu. Jejich přátelství přestálo všechny nástrahy slávy. A proč by ho právě tyto překonané nástrahy nemohly posílit? Objal ho nazpátek a zavřel oči. Andy voněl jinak než Tom. Byla to lehčí vůně, možná o něco málo sladší. Ale to bylo možná tím, že necítil žádnou hořkost, jejíž nádech nesla Tomova pokožka. Tahle vůně byla opravdu jenom nasládlá jako rozkvetlá louka uprostřed léta.

„Díky, Andy.“

Anis se cítil nepohodlně, když seděl sám na Tomově posteli. Ten dům pro něj byl cizí, necítil se v něm tak bezpečně jako u sebe. Jediný důvod, proč tu přespával, byl Tom. Kdyby se nebál o to, jak by to celé sám nesl, nezůstal by tu. Nebylo mu tu vyloženě nepříjemně. Ale existovala místa, kde mu bylo lépe.

Dveře se otevřely a on okamžitě přestal myslet na vlastní nepohodlí, protože na Tomově tváři už od večeře sídlil zachmuřený výraz. A to se mu nelíbilo. Němě natáhl ruce a požádal ho pohledem. Tom neslyšně vklouzl do jeho náruče a schoval si tvář do jeho ramene. Nemluvili, protože slova byla pro tu chvíli přebytečná.

„Volal jsem Gordonovi,“ zamumlal po několika minutách Tom. „Ozve se, jakmile mamka dorazí domů. A pozdravuje tě,“ dodal, lehce se odtáhl a usmál se na něj. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že prakticky sedí u Anise na klíně s nohama omotanýma okolo jeho boků. Ale překvapivě mu to nevadilo. Necítil se rozpačitě, jen pohodlně. Stejně jako teď už i Anis.

„Ty říkáš svému otci jménem?“ Anise to opravdu zajímalo. Tom se rozesmál. Tak dlouho se ho nikdo nezeptal na tak normální, logickou věc. Každý věděl, jak to s jejich rodinnými vztahy je. Tedy každý, kdo měl čas se o to zajímat.

„Ne. S naším tátou nejsme v kontaktu. Pokud vím, tak ani mamka o něm nic neví. Gordon si vzal mamku nedávno, ale jsou spolu od našich šesti, možná sedmi let,“ vysvětlil to jednoduše. „Ani mamka ani Gordon si ale nemysleli, že bychom mu měli říkat tati, protože svého tátu jsme poznali. Byl to prima chlap, jenom ke konci vztahu s mamkou už moc pil, a když byla mamka v práci, nebyl schopný se o nás postarat. Ale jinak byl opravdu v pohodě a já i Bill jsme ho měli rádi. Proto nám Gordon rovnou na začátku nabídl, abychom mu říkali jménem,“ pokrčil rameny a opřel se čelem o Anisovo. Rukama hladil Anisova ramena, stejně jako Anis hladil Tomova záda. Neptal se na jeho rodinu, protože stále ještě nevěděl, jak moc citlivé je to téma.

„Je mi líto, že mezi tebe a Simone přináším rozpory,“ Anis se tváří otřel o tu Tomovu, svou hlavu přesunul tak, aby mohl Toma pohodlně líbat. Zabořil své rty do těch Tomových. Vypadalo to, že právě na tenhle polibek celou tu dobu čekali, protože když se ho teď konečně dočkali, byl tak naléhavý a cituplný, až se jim z toho motala hlava. Cítili, že by potřebovali víc kyslíku, ale odmítali se od sebe odtrhnout. Natiskli se víc na sebe. Celý vesmír se pro ně smrsknul, alespoň pro tuhle chvíli existovali jen oni dva a nikdo jiný.

„Už jsem dospělý,“ zamumlal zadýchaně Tom, když polibek konečně přerušili. „Mamka musí pochopit, že na jejím názoru mi sice záleží, ale nenechám si od ní kecat úplně do všeho. Navíc… Nebylo pěkné, co o tobě řekla. Kdyby zvážila svá slova, kdyby zvolila mírnější výrazy, mohlo být všechno jinak,“ tentokrát to byl on, kdo jejich rty spojil. Ale jen na chvilku. Potřeboval se ujistit, že Anis je tady, že ho vnímá, že ho zajímá, jak přemýšlí, na co myslí právě v tu chvíli. Bylo pro něj strašně důležité, cítit, že je milován. „Nechtěl jsem po ní a ani nechci, aby tě zbožňovala. Chci jen, aby uznala, že si umím vybrat a že věří mému úsudku.“

„Chceš ujištění, že nejsi dítě,“ Anis ho přerušil a znova spojil jejich rty. „Ne, ty chceš její uznání, že už nejsi dítě. Sám víš moc dobře, že dítě nejsi už dlouho. Teď už jenom potřebuješ, aby to uznala i ona. Protože všichni ostatní to už udělali,“ mezitím jejich polibky nabraly novou intenzitu. Když se od Toma Anis znovu odtrhl, převlíkl mu triko přes hlavu, překulil se přes něj a zabořil ho svým tělem do měkkých matrací. Tom si ho hladově přitáhl k sobě, tiše zasténal, když ucítil, jak se jejich nahé hrudi o sebe třou. Anis se znovu zmocnil jeho rtů. Bylo to tu zase, to neuvěřitelné nutkání chlapce pod sebou neustále líbat.

„A-Anisi,“ odtrhl se od něj ztěžka Tom. „Já… Dneska ne, prosím,“ jeho tváře se zalily červení a on sklopil pohled. „Já jen… Dneska chci jen…“

„Ššš,“ usmál se Anis a vložil mu na rty lehký polibek. „Nemohl bych od tebe dneska nic chtít. Jen si tě chci rozmazlit. Dovol mi to,“ pohladil ho po boku a znovu spojil jejich rty. Pomalu, vláčně se na něm pohnul a jazykem zlehka zabloudil do jeho úst. Tom se propnul a tiše zasténal. Líbilo se mu, jak se o něj Anis stará, jak pečuje o celé jeho tělo. Pod těma rukama roztával a měnil se. Stával se z něho mazlivý člověk, který miluje cizí péči. On si ale nedokázal představit, že by o něj pečoval kdokoliv jiný.

Nechal Anise, ať mu věnuje něžnou péči, ať ho hýčká a rozmazluje. A sám se snažil Anisovi vše vracet. Nepotřebovali samotný akt, jim stačilo jen mazlení se, jen polibky a pohlazení.

Usnuli si v náručí po několika desítkách minut, které pouze prolíbali. Usnuli naprosto spokojení a šťastní, připravení bok po boku postavit se světu.