Dva králové 6.

autor: Tina

Bill nevěděl, co dělat. Jen zíral na dívku před sebou. Ani křičet nedokázal. Hrdlo se mu stáhlo strachem. Jediná jeho činnost byla, že se třásl. Dívka k němu postupně přicházela blíž a blíž. Její vlasy byly uhlově černé a dlouhé až po lopatky. Tvář byla sněhově bílá. Oči měla oproti normálnímu člověku o něco větší. Co bylo zvláštní, že byly bez duhovek. Místo panenky byla jen malá černá tečka. Co ovšem Billovy oči přitáhlo nejvíce, byly její rty. Měla je sešité k sobě. Bylo mu jasné, že takhle dívka nikdy nepromluví. Najednou mu hlavou probleskla myšlenka. Tuhle dívku už jednou viděl v tom zrcadle, co si myslel, že má halucinace.

Konečně se Bill vzpamatoval, skrčil se do rohu a přitáhl si k sobě deku.

„Co po mně chceš? Neubližuj mi, prosím,“ pípl tiše a třásl se strachy. Dívka se zastavila a mírně naklonila hlavu doprava, jako kdyby se něčemu divila. Koukala na Billa těma svýma velkýma očima. Z její strany se neozvalo ani hlásku, ale Bill přesto pochopil, co mu „říká“. Vyčetl to z jejích očí. Její pohled byl tak pronikavý, že by to dokázal i naprostý idiot.

„Když mi neublížíš, co tedy po mně chceš?“

Je to všechno složité, a teď bys to asi nepochopil. Běž spát. Ráno ti to povím. Proběhlo Billovou myslí. Jako kdyby mu mluvila v hlavě a slyšel to jen on.

„Ale… to… jak mám teď usnout, mám strach.“ Koukal na ni a stále se krčil v rohu a pevně svíral peřinu.

Neměj strach. Nechci ti nic udělat. Nemyslíš, že už bych to dávno udělala?

„Chceš mi říct, že jsi tady už déle? Tak proto jsem slyšel to zvláštní praskání,“ uvědomil si.

Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsila. Čekala jsem na tu správnou chvíli. Asi jsem tě dost děsila, viď? Nahodila mírný úsměv lítosti.

„Upřímně ano. Děsila. Strachy jsem usínal. Hledal jsem spásu ve slunci a v dnech. To jsem neměl takový strach. No, i když…“ povzdechl jsem si a trochu sklopil hlavu. Vybavil si Toma to, jak mu pořád ubližuje a ponižuje ho.

Bill na ni chvíli nevěřícně zíral, ale už si pomalu zvykl na to, jaká je a jak vypadá. Nemohl si pomoct, ale trochu mu připomínala Samaru. Ale opravdu jen částečně. Po chvíli se rozhodl, že jí zkusí věřit. Za stálého dívání se na ni si pomalu lehl a přikryl se.

Můžu jít k tobě blíž?

Bill chvíli zaváhal. Hlavou mu blesklo, že už se třeba zítra nemusí ani probudit, ale rychle tuhle myšlenku z hlavy vypustil a jen jemně přikývl. Dívka přišla až k jeho posteli a posadila se na zem. Jemně se na něj usmála.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Bill.

Samir. Billovi se potvrdila domněnka o tom, že vypadá jako Samara a taky, že se její jméno podobá její. Vím, podobá se to té vaší Samaře. Už jsem o tom slyšela. Ale já nejsem jako ona. Nechci zabíjet. Samara je jen výplod něčí velmi bujné fantazie, ale já jsem skutečná.

„Chápu, promiň, jen mě to napadlo, bylo to hloupé,“ podíval se na ni, bylo mi jí trošku líto.

Je to v pořádku. Nic se nestalo. Už spi. Musíš načerpat sílu. Budeš ji potřebovat.

„K čemu?“ vyzvídal.

To až zítra. Spi. Vykouzlila na tváři malý usměv. Díky těm sešitým rtům to moc nešlo.

„Dobrá, tak dobrou,“ zavřel oči a vydechl. Už se ani tolik nebál, ale stále netušil, co od ní může čekat.

Ráno Billa probudil budík. Ručka, která jej vypnula, však nebyla Billova, ale Samir. Bill otevřel svá ospalá očka a rozhlédl se po pokoji. Dívka nebyla u jeho postele. Stála u okna a dívala se ven.

Dobré ráno. Popřála mu.

„Dobré. Spala jsi dobře?“ Ani netušil, proč se na tohle zeptal, prostě to z něj najednou vypadlo.

Billi, já nespím. Nepotřebuji spánek.

„A to nejsi unavená?“ podivil se. Odpovědí mu bylo jen zavrtění hlavou.

Víš, já nejsem člověk. Ale nejsem ani zvíře. Říkáte nám monstra nebo zrůdy, zombie a tak dál.

Bill pouze přikývl. Nevěděl, co by měl na tohle říct. Vstal a šel se obléct. Poté se šel namalovat a upravit vlasy. Samir za ním přišla do koupelny.

„Co budeš dělat ty?“ zeptal se jí.

Myslím, že zůstanu tady a počkám na tebe, až se vrátíš.

„Vrátím se asi ve dvě. Dnes nemám dlouho školu.“

Dobrá já počkám. Uběhne to rychle. Pousmála se a dívala se, jak se Bill šlechtí. Byla menší než on. Bylo jí asi deset nebo jedenáct let. Billovi přišlo kruté, že už tak malá holka je to, co je.

Když byl se vším hotový, zaslechl hlas své matky.

„S kým si to tam povídáš?“ Slyšel, jak jde nahoru po schodech. Trochu zpanikařil. Co řekne máma, až Samir uvidí? Jistě začne ječet a bude se jí bát.

Jen klid Bille. Chovej se přirozeně a nic jí neříkej, stejně by ti nevěřila. Bill se na ni podíval a jen přikývl.

„Tak co? S kým si to tu povídáš?“ Přišla ke koupelně a usmála se.

„Já? S nikým. Jen jsem si tak pro sebe něco brblal,“ zalhal a usmál se na ni. Ona mu úsměv oplatila a vydala se zase dolů. Bill si oddechl, když odešla.

„Jak to, že tě neviděla?“ zeptal se tiše.

Vidíš mě jen ty. Nikdo jiný mě vidět nesmí. To tobě je to souzeno.

„Chceš říct, že mně je souzeno být za blázna?“ nechápavě na ni hleděl.

Ale ne. Nejsi blázen. Já jsem skutečná, tvoje mamka by se mě mohla klidně dotknout, ale nevidí mě, chápeš? Až přijdeš ze školy, tak ti to vysvětlím.

„Dobrá. Mám v hlavě hrozný zmatek,“ povzdechl si a vydal se dolů na snídani.

Když tak učinil a byl hotov, chtěl si ještě zajít pro tašku, ale uviděl ji u schodů položenou. Samir mu ji přinesla. Stála na schodech a dívala se na něj. Bill jí zamával a ona jemu taky. Pak se vydal do školy.

Cítil se skvěle. Jeho nálada už nebyla na bodu mrazu a už se těšil domů, až zase Samir uvidí. Docela si ji oblíbil, a to ji znal teprve krátce.

Školu mu sice znepříjemňovaly hloupé narážky na jeho osobu, ale nevšímal si jich, měl dobrou náladu a rozhodně si ji nehodlal zkazit.

Ale přece tu byl někdo, kdo mu ji úplně přetočil. Ano, byl to Tom.

Sotva zazvonilo, objevil se ve dveřích třídy Trümper. Tentokrát ale nešel k Billovi. Otravoval tam jednu holku. Ta z toho nebyla moc nadšená a snažila se ho od sebe odehnat, jenže on se nedal. Billovi tohle přišlo hodně, a i když věděl, že za tohle zaplatí, šel k lavici, kde se hádka odehrávala, a dívky se zastal.

„Tome, nech ji na pokoji!“ řekl odhodlaně. Dívka na něj překvapeně zírala stejně jako Tom. Tohle se mu ještě nestalo, aby se mu někdo až takhle postavil.

„Co se do toho pleteš Kaulitz? Ty jsi zřejmě málo dostal za vyučenou, co?“ obořil se na něj.

„Ne, ale přijde mi naprosto ubohé si takhle dovolovat na holku, jsi jako malý. Jenže jako malý jsi takový nebyl, jaký jsi teď,“ propálil jej pohledem. Ale to už zřejmě bylo příliš. Tom jej zdrapnul a přimáčkl na stěnu.

„Na mě si dovolovat nebudeš. To jaký jsem, ti může být úplně jedno! A přestaň se hrabat v minulosti, jsi ubohý. Však já ti to vymlátím z hlavy. Jen počkej, až se k tobě dnes stavím. Budeš rád, že ještě dýcháš. Ale zaručuju ti, že si jen tak nesedneš!“ sykl mu do obličeje a poté odkráčel ze třídy. Billovi se stáhl žaludek. Věděl, že Tom si srandu nedělá a klidně to udělá, a v jeho vlastním domě. To Billa deptalo ještě víc.