autor: LadyKay
„A pak byl prostě pryč.“ Chystám se ukončit líčení události, jež následovala po mém návratu domů, pak si však ještě vzpomenu na něco, co považuji za nutné sdělit: „A od té doby o něm nic nevím.“ Vzhlédnu a zadívám se na člověka naproti, který mlčí, poklepává prsty do desky stolu a prohlíží si mě. Nakonec si však odkašle, aby se mě na několik věcí zeptal.
„Žádné slzy?“
„Ne.“
„Žádné citové vydírání?“
„Ne.“
„Žádné výhružky?“
„Žádné výhružky?“
„Ne.“
„Tak to není jen tak.“ Uzavře to Pete, a zatímco já na sebe div nechlejstnu kafe, on se s klidem napije minerálky a pomalu polkne. Proč tu naproti sobě nyní sedíme, je vlastně naprosto jednoduché. Potřeboval jsem vyrazit ven. Procházky s Absinthem jsou sice fajn, ale nějak mi přestaly stačit. Předevčírem jsem s hrůzou zjistil, že ho co hodinu tahám ven, což se mu moc nezamlouvalo. Nějak zlenivěl. To mě ostatně ani moc nepřekvapuje, když uvážím, v čí péči byl.
Důvod, proč jsem si vybral Peta, je rovněž prostý. Jako jediný zná celou pravdu o mně a Billovi, takže s ním můžu mluvit, dá se říct, bez obalu a nemusím se před každou větou obávat, že sebou sekne. Krom toho mi tvrdil, že se můžu kdykoli ozvat. Možná si myslel, že tuto nabídku nevyužiji a řekl to prostě jen tak, jak to lidé občas dělají. Jenže to se chlapec spletl. Jak tak nad tím přemýšlím, řekl bych, že mu to ani moc nevadilo. Můj návrh, že bychom se mohli sejít, přijal takřka okamžitě se slovy, že může prakticky kdykoli. Mám-li být zcela upřímný, tak se musím přiznat, že malou roli, proč jsem ho vytáhl ven, sehrál i fakt, že jsem zatoužil pochlubit se, jak lehce se mi podařilo dosáhnout svého. Zprvu jsem byl sice v šoku, že to šlo jak po másle, ale o pár hodin později jsem si gratuloval, a to poté, co jsem přestal civět do zdi, chodit z místa na místo a litovat se. Mám, co jsem chtěl. Stačilo si pořádně dupnout a bylo to. Akorát Pete mi teď ten, hodilo by se to nazvat, hořkosladký pocit vítězství nějak kazí.
„Odešel, protože jsem mu to řekl.“ Odvětím a zamračím se na něj. Pokud jsem se zpočátku domníval, že začíná podkopávat mou teorii o tom, že Bill dostal rozum a uvědomil si své chyby i to, že celá tato situace nemá jiné východisko než rozchod, tak jsem si teď stoprocentně jist, že ji hodlá pohřbít naprosto.
„Omyl. Odešel, protože se k tomu rozhodl on.“
„A rozhodl se, protože mu došlo…“ Větu nedokončím a odmlčím se. Celý uplynulý týden jsem strávil tím, že jsem uvažoval o nás dvou. Nejprve jsem sám sebe ujišťoval, že to tak hrozné nebylo, že jsme prožili i hezké chvíle, jenže pak mi docvaklo, jak to skutečně bylo. Ze začátku převažovalo dobré, pak se to srovnalo, a nakonec to zlé zastínilo vše krásné. Nikdy jsme nebyli rovnocennými partnery. Nikdy. Tolerance, důvěra, kompromisy u nás vůbec nepřicházely v úvahu, byly nám jaksi cizí. Tolerance byla jednostranná, důvěra krátkodobá a kompromisy byly v podstatě ústupky mé osoby. Od začátku jsem se měl více prosazovat, otevřeně říct svůj názor, bojovat za to, co chci. Kdybych to dělal, možná bychom byli naprosto někde jinde. Jenže říkejte tohle člověku, co je naprosto zaslepený láskou, a pro to, aby milovaného člověka viděl šťastného, udělá cokoli.
„Tome.“ Osloví mě a až soucitně se na mě usměje. Netuším, zda ten soucit je reakcí na to, co jsem chtěl říct, či na můj zahloubaný výraz. Těžko říct. Pomalu znovu nabývám dojmu, že z nás dvou je on tím, kdo bráchu zná lépe. Jak by ho ale za tu chvilku, co spolu byli, mohl poznat lépe než já za celý život? To je přece kravina na kvadrát! Vyrostl jsem s ním, prožil s ním x věcí a… Jenže, kdo mi zaručí, že tohle stačí, aby člověk toho druhého skutečně znal? Nejednou se přece stalo, že i o po několikaletém vztahu dva lidé zjistili, že se vlastně neznají. Tak co se pořád divím!
„Proč teda?“ Chystám se zeptat, proč tedy dle něj Bill opustil můj byt, aniž by ze mě udělal bezcitnou kreaturu. U něj je to jev opravdu vzácný a jaktěživ jsem nic podobného nezažil. Bez pořádné show se nic nikdy neobešlo. Bill by byl nejraději, kdyby na jeho počest přinejmenším stříleli z děl nebo aspoň hrály fanfáry. Proto mi spadla čelist a div nevylezly oči z důlku, když jsem v obýváku našel jen Absintha, zatímco po bráchovi a taškách nebylo nikde ani stopy. Potom, co jsem prolezl čtyřikrát byt skrz naskrz, jsem vylezl až před dům, abych se přesvědčil, že tam nestojí a nečeká, že za ním přilezu a odprosím. Bylo by mu to dost podobné, vždy si liboval v dramatech. Jenže… Nebyl tam. Jako by se po něm země slehla.
„Volal jsi mu?“ Zeptá se, aniž by zodpověděl předchozí dotaz, a podezřívavě si mě změří pohledem. Naoko uraženě si odfrknu, čímž chci vyjádřit pohoršení nad tím, za co mě považuje. Pravdou však je, že včera večer jsem měl slabou chvilku, kdy jsem zvažoval, že bych mu aspoň napsal, abych věděl, co s ním je. K tomu se však přiznávat nebudu, nejsem padlej na hlavu. „To je dobře.“ Kývne a natáhne se znovu po sklence.
„Jak jsi myslel to, že to není jen tak?“ Vzdám nakonec pokus analyzovat, co danou větou přesně mínil. Lepší bude, když mi to objasní sám. Bude to rychlé a zaručeně správné vysvětlení.
„Už jsi někdy zažil, že by udělal něco jen tak, aniž by si předem ujasnil, z čeho bude mít prospěch a z čeho ne?“ Odvětí a podívá se na mě stylem, jako bych byl naprosto tupej, že mi nedošlo, co měl na mysli. Chystám se mu oponovat tím, že nechápu, co by z tohoto mohl Bill vytěžit, ale sklapnu. Plácl bych totiž blbost, o tom mě mají i přesvědčit další slova mého společníka: „Občas sice může působit, že vůbec nepřemýšlí, ale opak je pravda. On je chytrý, zatraceně chytrý a ví, co se mu vyplatí. Nepochybuj o tom, že si dobře rozmyslel, co dělá.“
„Já nevím,“ na okamžik přeruším oční kontakt a rozhlédnu se po restauraci, která takřka zeje prázdnotou. Moc mi to nevyšlo. Chtěl jsem mezi lidi, ale to jsme asi měli jít jinam. Kromě nás dvou tu totiž sedí ještě jeden muž, co si pročítá noviny, a dvě ženy, které popíjejí kávu a pojídají dort.
Nutno podotknout, že by měl Bill radost, že má o něm jeho ex takové mínění. Mám na mysli fakt, že o něm soudí, že je velice chytrý. Takový egoista, jakým je mé dvojče, by byl velice potěšen a bylo by naprosto jedno, že o něm takto smýšlí současný nepřítel číslo jedna, jímž Pete jistojistě je. Tedy pokud se nějakému nešťastníkovi nepovedlo katapultovat se tam před něj. U Billa člověk nikdy neví, kdo se mu znelíbí. Co mi tu však Pete tvrdí, mi přijde přitažené za vlasy. Celá ta teorie o ďábelském plánu, co se údajně měl zrodit v hlavě dvojčete, je pochybná. Moje verze je jiná, prostá a řekl bych, že i pravděpodobnější, a taky se o ni s Petem podělím: „Podle mě se spíš urazil a čeká, až za ním přijdu s prosíkem.“
„Nebyl jsi s ním pořád.“ Připomene mi, že během pobytu v léčebně jsem byl od Billa na čas odloučen. Samo sebou si to uvědomuji a zrovna tak i fakt, že se změnil.
„Já vím, že nebyl.“ Ujmu se slova dřív, než stačí říct, co má na jazyku. Bill je jiný. Stala se z něj ambicióznější, bohatší a rozmazlenější diva, než kterou byl předtím. To je však celé. Je sice mrcha, pořádná mrcha, nejednou mi to předvedl, ale nemyslím si, že by spřádal nějakou pomstu či plán proti mojí osobě. Tak daleko by snad nezašel! Zranil mě, to ano. Zde je však na vině především jeho egocentrismus. Nevěřím však, že by mě hodlal potopit nebo dokonce naprosto zničit. To prostě ne.
Během posledních dnů jsem nabyl dojmu, že mám uvnitř sebe dva Tomy, kteří se spolu co chvilku hádají. Ten první druhého neustále přesvědčuje, že je dobře, že Bill odešel. Argumentuje tím, že má rád jen sám sebe a ostatní lidé jsou pro něj nedůležití, možná až bezvýznamní. Na to ten druhý Tom okamžitě reaguje, že Bill takový není a ohání se tím, že je tu něco, co je příčinou všeho špatného, co se dělo a děje. Tohle moje já by bylo ochotno uvěřit čemukoli, dokonce i tomu, že Billa někdo uhranul. A to jen proto, aby tak získalo nějakou omluvu pro jeho chování. A nejsmutnější na tom celém je, že jej nechce ani tak ospravedlňovat před druhými jako spíše přede mnou samým.
BILL
„Kurva!“ Zakleju, když se chci narovnat a praštím se do hlavy o stůl. Někdo s ním musel pohnout. Tolikrát jsem se pod něj shýbnul a ani jednou jsem se neuhodil. Dám krk na to, že to udělala ta čůza přede dveřmi. Poslední dny se tváří, jako bych dělal já pro ni a ne ona pro mě, a dělá mi samé naschvály. Ke všemu má připomínky, stále mi připomíná, co mám udělat, a počínaje včerejškem mi snad dokonce začala zapisovat docházku. Když přicházím, dívá se na hodinky. Když někam jdu, div nekroutí hlavou, co je to za pracovní morálku. Však já jí ukážu, kdo je tu šéf. Během mé nepřítomnosti si tu každý dělal, co chtěl, zavládla tu anarchie, a po návratu jsem nenašel nic jiného než zmatek, zmatek a zase zmatek!
„To nechci,“ odhodím papír stranou a chystám se zaplout pod stůl znovu. Tentokrát však nejprve vstanu ze židle, odsunu ji stranou, sehnu se a po čtyřech pod něj vlezu. Přehrabu se mezi papíry, co se pod ním povalují, a hlasitě zajásám, když sevřu v ruce ten, který jsem hledal. Zajímalo by mě, kdo mi tu udělal takový bordel! Nic není na svém místě, něco nemůžu vůbec najít. Hrůza! Velice pomalu a opatrně vycouvám a než se zvednu, podívám se nad sebe, zda tam náhodou není hrana. Nestojím o to přivodit si otřes mozku, i když některé jedince by to jistě potěšilo.
„Kaulitz,“ představím se do telefonu a zůstanu sedět na zemi. Krátce oddálím mobil od ucha, protože se na druhé straně nejprve ozývají jen zvuky, co mi silně lezou na nervy, teprve po chvilce uslyším hlas volajícího. Co mi sdělí, mi způsobí neuvěřitelný šok. Tohle mi ještě scházelo! „Teď?! Domluvili jsme se přece… Ne, samozřejmě, že dorazím. Do půl hodiny tam budu. Zatím nashledanou.“
„Marion!“ Zařvu, když se usadím na židli. Odpočítám jednotlivé sekundy, které uběhnou do chvíle, než se uráčí zvednout zadek a dojít sem. Je pomalejší a zdržuje víc než dříve. „Sakra, Marion!“
„Přejete si?“ Afektovaně se na mě usměje, když otevře dveře a vstoupí do kanceláře. Mít něco po ruce, tak to po ní bez sebemenšího zaváhání mrsknu. Marně se snažím rozpomenout, proč jsem ji vlastně přijal. Jevila se jako schopná a tohle se z ní vyklubalo.
„To je dost,“ neodpustím si. „Musím na chvilku odjet. Vy,“ ukážu na ni prstem, „mezitím obvoláte vedoucí jednotlivých oddělení a řeknete jim, že ve čtyři se sejdeme v zasedací místnosti. Nepřítomnost omlouvá jen smrt. Je vám to jasné, nebo to chcete písemně?“ Vstanu a složku, do níž narychlo naházím potřebné dokumenty, nacpu do tašky, kterou položím na stůl, abych na sebe hodil sako.
„Nějaký problém?“ Osopím se na ni.
„Včera jste říkal, že ta schůze bude až v pátek.“ Poznamená a zavrtí hlavou, že to působí, jako by nechápala, jak si můžu dovolit změnit plány, aniž bych se s ní předem neporadil.
„No, vidíte, a teď říkám, že bude dnes ve čtyři.“ Odseknu a upravím si rukávy.
„Obávám se, že nestihnou dát dohromady všechny podklady a dokumentace, co jste si vyžádal a…“
„Když máte takovou starost o kolegy, tak mi vysvětlete, proč tu stojíte, místo toho, abyste jim sdělila, co jsem právě řekl. Připravujete je tak o čas, který mohou využít mnohem účelněji než tlacháním o blbostech! Zkrátka dnes ve čtyři v zasedačce.“ Popadnu tašku, obejdu stůl a zamířím ke dveřím. Neunikne mi výraz v její tváři, když kolem ní procházím. Vypadá, řekl bych, až pohoršena tím, co jsem jí nejen řekl, ale nyní i dělám.
„Marion, vidíte tuhle cedulku?“ Zastavím se naproti ní, jelikož mi ty její ksichty začínají lézt na nervy. Vyčkám, až se otočí, aby se podívala, kam směřuje můj prst. „Mohla byste přečíst, co je tam napsáno?“
„Bill Kaulitz.“
„To pod tím.“
„Majitel a prezident společnosti.“
„A co z toho plyne? Že tady tomu pořád ještě velím já a ještě nějaký pátek budu. Čistě pro vaši informaci.“ Jsem nucen se usmát, jelikož mi delší dobu neudělalo nic větší radost než její výraz. Hezky jsem jí to natřel, aspoň tedy protentokrát.
S pocitem vítěze dnešní bitvy vykročím chodbou směrem k výtahu, který stisknutím tlačítka přivolám, a nastoupím. Až si za ni najdu schopnou náhradu, poletí, než napočítá do tří. Na to se může spolehnout. Už jí mám až po krk! Kdyby jen jí, všech mám po krk! Nejvíc mě však v posledních dnech štve Tom, kvůli kterému jsem rozbil už několik věcí. Skleničkou počínaje a mobilem konče. Ten vyhazov minulý týden podělal! Chtěl jsem si s ním promluvit a on? Zachová se jako hysterka a místo rozhovoru mi sbalí kufry. Však ono mu dojde, jak moc mu chybím! Chce to jen čas.
TOM
„Co ty na to?“ Otočím se za sebe, abych zjistil, co na novou podobu našeho obydlí říká můj spolubydlící. Absinth dá hlavu na stranu a dvakrát po sobě hlasitě zaštěká. „Hele, nech toho, vypadá to dobře.“ Bráním se a sednu si na zem, na níž jsou rozložené nejen staré noviny, ale i igelitová fólie. Všichni pořád říkají, že na smutek je nejlepší lék práce. Plně se koncentrovat na nějakou činnost a nedovolit chmurným myšlenkám příliš zaměstnávat hlavu. Tak jsem to zkusil a výsledkem je vymalovaný obývací pokoj.
„Zítra udělám i ložnici,“ podělím se s Absim o své plány na následující den, zatímco ho drbu na hlavě, kterou mi položil do klína. „A taky si pak musím najít nějakou práci.“ Bill asi uznal, že by nebylo moc originální použít dvakrát stejný způsob, takže k účtu přístup stále mám. Přesto si však svůj podíl převedu na vlastní, čistě pro klid duše. O peníze tedy nouzi nemám, ale pracovat potřebuji. Nechce se mi vysedávat celé dny doma. Akorát tedy nevím, co bych mohl dělat. Jak já, tak Bill máme gympl, což znamená všeobecné vzdělání bez jakéhokoli odborného zaměření. Ve studiu jsme nepokračovali kvůli kapele, a abych byl upřímný, do školy se mi po tolika letech fakt nechce. Chce to něco kreativního, k čemu nepotřebuji kvanta informací nebo hůř červený diplom. Budu to muset pořádně promyslet.
„Tak se zvedej, kámo,“ odstrčím Absinthovu hlavu poté, co se podívám na hodiny, které ukazují něco málo před čtvrtou odpolední, a postavím se. Než se trošku zkulturním a uklidím ten svinčík kolem, bude večer. „Musíme sebou hodit, Absi, abychom stihli ještě nakoupit, jinak budeme jeden jako druhý bez večeře.“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Cože? Bill mi vážně udělal snad poprvé v této povídce radost! Vypadl i s věcmi… já jsem tááááák šťastná!
Tak Tommy, koukej to dát dohromady s tím krásným Petem a na Billa hezky zapomeň. Ne, že teď budeš řešit takové nesmysly typu, jestli se Billymu něco nestalo. Si piš, že ten se o sebe umí postarat! Udělal by hysterickou scénu i z komářího štípnutí, takže klid, kdyby se stalo něco Billu Kaulitzovi, věděla by o tom celá planeta. Tím bych si hlavu nelámala, nechala bych ho vydusit, což je asi jeho taktika…
Oba se mi zdají jakoby trochu nejistí, ale to je možná jen takový první pocit.
Jsem zvědavá, jakou práci Tommy nakonec bude dělat, tak šikovný je, určitě zvládne mnohé. Hlavně, ať se odpoutá od Billa, hlavně citově. Stále si vše vyčítá, a v to Bill doufá, ale sám Bill je podle mě hodně nejistý.
Uvidíme.
Čekala jsem vášnivé svádění z Billyho strany, ale tohle… jsem ráda, že je Bill pryč, přála bych si, aby úplně zmizel z Tommyho života, Tommy se už pro Billa natrápil dost. Je na čase, aby byl Tom šťastný a Pete – hrozně jim držím palce.
BTW: 2 Tomové – Me, myself?? Že by? Já jsem totiž nikdy nevěděla, ze kterého úhlu pohledu mám povídku sledovat… kdo je vlastně "ME"… Ale ta noční můra, tu měl Tom. Jakoby to začínalo zapadat. Musím se znovu začíst.
Moc pěkný díl.
[1]: Ondi, víš, co mě baví ze všeho nejvíc? Jak jedna skupinka lidí chce, aby se Tom a Pete dali dohromady, dalším je to tak nějak jedno a poslední skupina (asi ta největší) je zásadně proti 😀 Takže zavděčit se všem je nemožné. No, brzy se uvidí, která skupinka bude potěšena a která bude nadávat 🙂 Nevím, jak Bill, ale já jsem ráda, že jsi ráda a že ti udělal radost 😀 Jaká je taktika Mr. Kaulitze ti neprozradím, nech se překvapit.
A samozřejmě ti děkuju za komentář, jsem ráda, že jsi na nás nezanevřela.
Jo, mimochodem, pokud toužíš po nějakém tom svádění z Billovy strany, tak se dočkáš 🙂 Však ještě nekončíme. V tomhle ti milerádi vyhovíme – jak já, tak Bill :))
[2]: Ladynko, rozhodně nebudu v komentu nadávat, jakmile dojde k tomu, jak se vše kolem Billa s Tommym vyřeší a samozřejmě jsem tím komentem nechtěla, aby ses zavděčila zrovna mně!! To ne! Jestli tak vyzněl, tak se spíš omlouvám. Já se ráda nechám překvapit, jak se bude vše vyvíjet a budu se snažit jednoduše ustát jakýkoliv závěr. Ať už dáš kohokoliv dohromady nebo možná to bude i jinak… přecijen ten Romeo v názvu mě trochu straší, aby z toho nebyla na konci tragédie. I na to se připravuji…
Stejně po tomto dílu spíše bude slavit ta nejpočetnější skupina, protože sice jen malinkatými náznaky, ale je vidět, jakoby měl i Bill trochu svědomí a Tom ho miluje, to je jasné. Takže ti to řeknu upřímně – ačkoliv miluju pár Tom + Pete, teda oni párem nejsou, ale ta představa je nádherná, tak budu slavit v ten moment, když bude Tom šťastný. To je nejdůležitější. Pokud ho necháš šťastného s Petem, paráda, když mu splníš jeho sen a Billova ústa řeknou větu: "Miluji tě, Tome…", budu také šťastná, i když bude mít Tommy po boku Billa. V takový okamžik bych Billovi odpustit dokázala. Hlavně, ať se pro něj Tom netrápí. Ať bude s kýmkoliv, ať dáš dohromady jakoukoliv variantu – hlavně, ať je Tom šťastný. Pak budu šťastná i já! Pokud tedy nepůjde o tu tragédii nakonec.
Jednu tvou větu ale stále čtu dokola a teď vůbec netuším, jak ji chápat… jde o zanevření z mé strany?? Proboha! Romea jsem sice začala číst později, když jsem nově přišla na blog na konci listopadu, dočítala jsem díly… ale od té doby jsem hltala děj v každé kapitole a koment napsala. Romea bych už opustit nedokázala. Naopak. Víš, jak jsem se v jednom komentu pod Lutte ptala, co s Romeem je? Miluju tuhle povídku… A jsem nadšená, když se objeví další díl na TWB!
Teď mi možná něco dochází… nejde o Lutte? Já vím, ten můj poslední koment byl takový zoufalý, mně prostě v ten moment puklo srdce. Ale šlo o Lutte, ten konec jsem nedokázala přijmout. Romeo je ale něco jiného, rozhodně bych na tebe nezanevřela. A pokud to po Lutte tak vyznělo, moc se omlouvám…
[3]: Ježiš, tak teď jsme se nepochopily 😀 Já to myslela tak, že tu Romeo opět delší dobu nebyl, protože jsem neměla čas, k tomu nějaké starosti a… Prostě na kočku. Myslela jsem si, že se mi podaří nějak skloubit všechno dohromady, ale nepovedlo se. Proto jsem psala, že jsem ráda, že jsi na něj nezanevřela a pokračuješ ve čtení, přestože jste museli čekat na další díl dost dlouho. To, že ho miluješ, jak píšeš, mě hrozně moc těší! Opravdu z toho mám šílenou radost 🙂
Co se párování týče, tak to se nech překvapit, jak jsem si to tam vymyslela 🙂 Ta narážka na skupiny byla míněna spíše tak, že je zajímavé sledovat, jak se postoje lidí liší, víš? Jedni "Pete ano a Bill z kola ven", další "jedině Bill & Tom", jiní nefandí ani jednomu a jen čekají, jak to dopadne.
A ještě něco… U sebe na blogu jsem to už psala, ale to jsi asi nečetla. La trêve de l'amour (pokračování Lutte) je už v přípravách 🙂 Nejhorší bude první díl (mám ho konceptově a pořád se mi nelíbí), pak už to půjde lépe. To jen pro tvou informaci 🙂
♥♥♥