Alles wird gut 12.

autor: Sandra Trümper

Žena, kterou Anis miluje

Bill si nebyl jistý tím, že jedná správně. Každopádně si myslel, že je lepší něco dělat, než sedět se založenýma rukama a čekat, jaký osud jim spadne do klína.

Andreas byl stejně neklidný jako Bill, možná ještě o chloupek rozčílenější. Na jednu stranu měl pocit, že se ho Tomův život prakticky netýká. Bojoval s touhou utéct před problémy, které prakticky nebyly ani jeho. Ale pak tu byla touha zůstat a pomoct. Chtěl Billa podepřít, aby jeho kamarád věděl, že mu důvěřuje a že se mu bude snažit pomoci, jak jen to půjde. Protože dvojčata pro něj byla velmi důležitá. Už od dětství mu ti dva byli blíž, než kdy jeho vlastní rodina. Ale jak léta plynula, všimnul si, že dvojčata si všechny, kteří je zaujali nebo jakkoliv oslovili, přitahovali až nebezpečně blízko. Nevěděl, jestli si to ti dva uvědomují, ale nenechají k nim přijít jen tak někoho. Ovšem, když už se to jednou někomu povede, už nikdy se nemůže dostat do bezpečné vzdálenosti. Andy však ani nechtěl.

„Tak cos chtěl, Bille?“ Lehce sebou trhl, když k němu dorazil tvrdý Georgův hlas. Zase se přehnaně zamýšlel nad vztahem ke svým přátelům. Ale to musí počkat, alespoň prozatím. Teď obrátil svou pozornost k dalším ze svých kamarádů, kteří právě vcházeli do obýváku. Jakmile ho Georg uviděl, odfrkl si. „No jistě! Mělo mi být hned jasný, že ty o tomhle… tom taky víš!“

„V tom s tebou musím nesouhlasit,“ namítl v klidu. Počítal s tím, že Georg se k celé té věci postaví negativně. Proto ho nijak nezarazil jeho jízlivý tón. „Když jsem viděl ty fotky, byl jsem stejně šokovaný jako ty.“

„Vážně?“ odfrkl si Georg. Neměl žádné argumenty, přesto ale Andymu nevěřil. A ten to věděl.

„Uklidni se, Georgu. Andy opravdu nic nevěděl. Z těch, koho znáš, jsem já jediný, koho do toho tajemství zahrnuli,“ i Bill vypadal, že nedůvěru svého kamaráda bere s klidem a nadhledem. Ale nebylo to tak. Na to ho Andy znal už moc dlouho a moc dobře.

Georg si znovu odfrkl a zvysoka dosedl do křesla. Gustav, který šel za ním, se jenom mlčky posadil a těkal pohledem z Billa na Andyho.

„Ani ty nám nevěříš, Gustave?“ podráždění v Billově hlase bylo patrné. Černovlasý nikdy nebyl dobrý ve schovávání svých pocitů.

„Věřím vám,“ Gustav na rozdíl od Georga opravdu zněl klidně a vyrovnaně. „Jenom se snažím odhadnout, který z vás je mi momentálně schopný líp říct, jak jsme se vlastně dostali do této situace.“

„My jsme se nikam nedostali!“ namítl živě Georg. „To Tom nás tam dostal.“

„Ať se ti to momentálně líbí nebo ne, jsme kapela. To znamená, že na veřejnosti musíme vystupovat jednotně. Tudíž jsme se dostali do této situace a je jen na nás, jak ji vyřešíme,“ propálil ho pevným pohledem. Andy se cítil překvapený. Zapomněl, jak působivý umí Gustav být. Není zrovna ten typ, co by se musel před cizími lidmi předvádět, neuměl to. Ale když se jednalo o přátele, byl více než schopný projevit se a, tak říkajíc, vzít otěže do svých rukou. „Což ale také znamená, že bychom měli být všichni pravdivě informováni o tom, co se vlastně stalo a proč nás sem Bill pozval. Bille, Andy?“ v jeho očích se odrážela vyrovnanost a svým způsobem také zvědavost. Andy viděl, jak se Bill pousmál. Pořád ještě byla tato grimasa poněkud křečovitá, přesto už upřímná.

„Myslím, že to všechno začalo, když jsme byli u Anise doma,“ začal Bill rozvážně. Mluvit o té věci s Andym byla jedna věc, ale vyprávět osobní život svého dvojčete jejich spoluhráčům v kapele bylo něco docela jiného. Jistě, i Gustav s Georgem patřili do okruhu jejich nejbližších přátel. Přesto to bylo jiné. Andy znal dvojčata téměř stejně dokonale, jako se znali navzájem. Kluci zatím nedokázali tak docela dvojčata pochopit, nedokázali dokonale odhadnout jejich nálady ani pochopit jejich vztah. Víc jak deset let jim na to nestačilo. Na druhou stranu, Andy s nimi trávil útlé dětství. Možná že tam by našli odpověď na otázku jak to, že o dvojčatech ví všechno.

Minuty líně plynuly a Billova řeč byla každou chvíli přerušovaná. Většinou to bylo Georgovo odfrknutí nebo nějaká kousavá poznámka, na kterou se neobtěžoval nikdo odpovídat. Všichni věděli, že to jejich přítel nemyslí nijak zle. Jen vyjadřuje nesouhlas svým vlastním, poněkud neohrabaným způsobem. Občas Billa doplnil Andy něčím, co sám vypozoroval, a jednou nebo dvakrát mu Gustav položil doplňující otázku.

Bill klukům řekl prakticky to, co předchozí den novinám. Jen pár osobních informací, o kterých usoudil, že by je jejich kamarádi měli znát, přidal. Celou tu dobu pochodoval po pokoji, protože měl pocit, že v klidu prostě nevydrží. Navíc nebyl schopen opětovat ani Georgův zamračený, ani Gustavův zvídavý pohled. Když skončil, usadil se vedle Andyho, ale své napjaté tělo uvolnit nedokázal.

„Takže ty říkáš, že se Tom kvůli Anisovi vzdal Simoniny přízně?“ Gustav moc dobře věděl, jak si dvojčata své mámy váží a že se snaží nevyvolávat s ní spory. Simone byla jediná, komu kdy dvojčata ustoupila. Tedy alespoň co on věděl.

„To ho ten chlap teda pěkně ovládá,“ odfrkl si Georg. Bill zúžil oči a chtěl se na dlouhovlasého basáka otočit, ale zabránila mu v tom Andyho ruka na jeho předloktí.

„Anis byl zklamaný tím, jak na něj Simone reagovala, ale snažil se zachovat chladnou hlavu. Dokonce odešel od večeře, aby neudělal něco, čeho by mohl litovat. Nechtěl po Tomovi, aby se rozhodoval mezi ním a svou matkou. A nejspíš to nechtěla ani Simone. Ale přesto si Tom vybral. Jednal tak, jak on sám uznal za vhodné. A pokud ho znáte dostatečně na to, abyste mu mohli věřit, měli byste věřit i tomuto jeho úsudku,“ Andy mluvil v množném čísle, pohledem však propaloval pouze Georga. Ten mu pohled tvrdě opětoval.

„Já mu věřím,“ řekl tiše, přesto však dostatečně důrazně Gustav. Bill a Andy se na něj otočili se štěstím v očích, Georg vypadal překvapeně. „Tom se vždycky, přes veškeré jeho nedostatky, dokázal rozhodnout tak, jak to bylo pro něj nejlepší. A pokud našel někoho, díky komu bude nabitý energií a bude zářit, je to jeho věc a my mu do toho nemáme co mluvit. Můžeme Anise nenávidět, můžeme se k němu chovat zle. Vlastně si myslím, že je to celkem dobrý nápad. Ale každopádně musíme Tomovi věřit.“

„Myslíš si, že je to dobrý nápad?“ nakrčil nos Bill.

„Není těžké s někým vydržet, pokud vás jeho nejbližší zbožňují. Je těžké s někým vydržet, když odněkud cítíte nenávist. Tím si i ověříme, že Anis Toma opravdu miluje, že to s ním myslí vážně.“

„Až je uvidíš, nebudeš potřebovat zkoušky.“

„Hm, takže se můžu ptát na cokoliv?“ protáhl Tom s přivřenýma očima. Uvědomoval si, jak svádivě při tom vypadá. Bavilo ho sledovat Anise, jak zarputile kouká na silnici před sebou a snaží se nesklouznout pohledem na svého mladšího přítele.

„Jak jsem řekl,“ přikývl Anis, zatímco přeřadil a plynule předjel další auto. „A na oplátku musíš odpovědět ty na jakoukoliv moji otázku.“

„Dobrá,“ Tom si vyzul boty a jednu svou nohu hodil na palubní desku. Sjel po sedačce ještě níž a zase se zadíval na Anise. Zamyšleně si skousl spodní ret. Přemýšlel nad první otázkou. „Takže… Jaký tetování sis nechal udělat jako první?“ nakonec zvolil zcela nevinnou. Času bude dost, jak ho Anis předem strašil. Arab si jen mlčky přejel prstem po pravé straně krku. „Co to znamená?“ Tom na malou chvilku zaváhal, potom ale natáhl ruku a dotkl se stejného místa, po kterém ještě před chvilkou přejížděly Anisovy prsty. Koutkem oka zahlédl, jak Anis křečovitě sevřel volant. Pousmál se a zase ruku stáhl.

„Neříkal jsem, že můžeme pokládat pokaždé jednu otázku?“ v arabově hlase bublal smích. Tom protočil oči.

„No jo, tak potom můžeš dát dvě otázky ty, no,“ i v jeho hlase zazníval smích. Chtěl zapomenout, aspoň na tento jediný den zapomenout na všechno.

„Je to B,“ odpověděl prostě Anis.

„B?“

„B,“ Anis se zasmál. „B jako Bushido, cesta válečníka, která je těžká, náročná, ale rozhodně stojí za to. A moje cesta je stejná,“ na moment se odmlčel. „Vždycky jsem si chtěl důležité věci nechat zapsat pod kůži. A připadalo mi, že tohle je nejpříhodnější,“ pokrčil rameny. „Takže… Teď jsem na řadě já, že?“ pousmál se. Tentokrát to byl Tom, kdo upřel svůj pohled na silnici před sebou. Bojoval s červení ve tvářích. Dokázal si představit tolik věcí, na které se ho může Anis zeptat… „Jakou barvu máš nejraději?“ Tom se rozkašlal. Čekal mnoho věcí, ale takovouhle otázku rozhodně ne.

„Eh?“ bylo jediné, co ze sebe dokázal vypravit. Jak byl překvapený, trhl hlavou, až to téměř zabolelo.

„Nikdy nebyla příležitost tohle zjistit,“ pokrčil Anis rameny. Ve skutečnosti to byla jedna z prvních věcí, kterou chtěl vědět. Jako tisícovku dalších zdánlivě drobností.

„No… Modrá,“ Tom se usmíval. Prostě hodil za hlavu, proč se ho Anis ptá na něco takového. Vlastně, když nad tím tak přemýšlel, to je celkem normální otázka. Lidi si takové otázky pokládají, když se chtějí poznat, ne? To jenom u nich něco takového neexistovalo. U nich stačilo pár kliknutí a všichni se o nich takovéto základní informace mohli snadno dozvědět.

„A tvoje?“

„Neřekl jsi, takhle náhodou, že teď mám dvě otázky zase já?“ z Toma vyšel jakýsi zvuk, který by jeden mohl označovat za odfrknutí s příměsí povzdechnutí. Anis se zasmál. „Černá,“ odpověděl prostě. „Co si rád dáš k večeři? Pokaždé, když vařím, tak tak trošku odhaduju, co by ti mohlo chutnat.“

„Vlastně sním všechno,“ pokrčil rameny. „Teda, všechno, co se jíst dá. Jednou, když byl Bill nemocnej, jsem mu chtěl udělat krupicovou kaši. Ani psi ji jíst nechtěli, takže… tak,“ zasmál se Tom a vrátil své nohy na palubní desku. „Obecně miluju pizzu, takže při ní sázíš na jistotu. Pak taky miluju italskou a japonskou kuchyni, takže tou také nikdy nepohrdnu. Teď se ptám já, že jo?“

„Čistě teoreticky jsi svoji možnost otázky právě vyčerpal,“ Anis pohledem rychle střelil po Tomovi, než se zase začal věnovat řízení. „Ale ptej se.“

„Takže… Kdy jsi měl svého prvního kluka?“ Tom se rozhodl, že se prostě zeptá. Nevypadalo to, že Anis chce opustit území nevinných otázek. A on měl chuť na hazard. Chtěl zjistit něco, o čem nikdo neví, co by ale jako přítel vědět měl.

„No… když se to tak vezme, tak ty jsi můj první kluk,“ odpověděl po dlouhém přemýšlení Anis. „Totiž, bylo už pár známostí na jednu noc, pár experimentů. Ale nikdy nešlo o něco víc,“ znovu se na chvíli odmlčel. „A ty?“

„Já? Kluka?“ odfrkl si Tom. „Kdybych dřív přivedl nějakýho kluka, David by dostal infarkt.“

„V tom případě by mi ten kluk prokázal službu. Nemusel bych se teď o jeho smrt pokoušet já.“

„Jo, jenomže kdyby se on postaral o jeho smrt, nikdy by ses ty o jeho druhý infarkt pokoušet nemusel. Nebýt Davida, nebyli bychom spolu. Což je celkem ironie vzhledem k tomu, jak proti našemu vztahu očividně zbrojí.“

„Život většinou bývá ironickej,“ zasmál se Anis. „Co myslíš, jak by reagoval, kdybych mu poslal děkovnou kytici a k tomu připojil vzkaz, že nám umožnil rozvinout náš vztah?“

„Asi by tě přišel tou kyticí umlátit,“ zasmál se Tom. „No dobrá, takže… V kolika letech jsi spal s prvním klukem?“

„No… Kolik mi tak mohlo být? Odhaduju… Tak dvacet?“ praštil Anis jednou rukou do volantu. „To bylo celkem zajímavé období.“

„Zajímavé?“

„Divoké, vášnivé, nespoutané, nelegální… Jak chceš,“ pokrčil rameny. „V jistém ohledu měla tvá máma pravdu.“

„Neměla,“ oponoval Tom. „Možná by měla, kdyby to řekla před deseti, dvanácti lety. Ale takhle má právě ony roky zpoždění. Takže nemá pravdu,“ najednou pocítil touhu ho políbit. Prostě jen bez důvodu spojit jejich rty. Ale i on si uvědomoval, že to je v tu chvíli nemožné. Vystavilo by je to až moc velkému nebezpečí. Už jenom proto, že Anis jel tak rychle, jak to bylo možné. Arab ale přece jen zariskoval a natočil svou hlavu tak, že mohl Tomovi věnovat dlouhý pohled. Tom nevěděl, co znamená. Nicméně Anis nic neřekl a vrátil se zpátky k silnici před sebou.

„Tobě, jakožto hoperovi, nevadilo hrát ve skupině, která je orientována hlavně na poprock?“

„Písničku si poslechnu, když je hezká, nezáleží na stylu. Navíc, naše hudba mě opravdu baví. Baví mě ji vytvářet, baví mě ji hrát. Kdyby to tak nebylo, nikdy bych to nedělal,“ pokrčil rameny. „A jak ses vůbec ty dostal k rapu?“

„Možná to bude znít divně, ale přes umění. Měl jsem si vybrat, buď jít do lochu, nebo umělecká škola, přesněji kreslení. No co by sis vybral?“

„Kreslení,“ zašklebil se Tom. Neptal se, co Anis udělal, že mu hrozilo vězení. Nebylo to důležité. Alespoň ne teď.

„Jo,“ opřel se do sedačky. Prakticky nijak nemanipuloval s volantem, takže to na okamžik vypadalo, že se nevěnuje řízení.

„Jak je to s tvojí rodinou?“ zeptal se tiše Tom. Možná až moc tiše. Ale on stále nevěděl nic. Nechal mezi nimi viset ticho. Všiml si, jak se Anis napnul, jak křečovitěji sevřel volant. Počítal s tím, že ho Anis nějak odbude. A zároveň doufal, že to neudělá. Že mu dovolí nahlédnout do naprostého nitra jeho osobního života.

„Moje máma… je Engel. Nora Engel,“ znova se na chvíli odmlčel. Vypadalo to, že si v hlavě dává dohromady jednotlivé věty, že se své pocity snaží převést na slova. „Moje rodina z její strany je přísně katolická. Když zjistili, že se seznámila s mým otcem, arabem, v azylovém domě, do kterého často chodívala, zanevřeli na ni. A když potom v devatenácti konvertovala k islámu, bylo to definitivní. Jediný, kdo na nás nezanevřel, byl děda. A ten si naši ojedinělou návštěvu vždy užíval. Bohužel, zemřel strašně brzy. Táta… přijel z Tunisu. Přijel za prací, ale rozhodně si nemohl stěžovat. Byl zaměstnancem tuniského velvyslanectví. Moje rodina je v Tunisku hodně vlivná. Jeden z mých strýců je policejní prezident,“ zase se na moment odmlčel. A Tom jen tiše poslouchal. Pohledem se vpíjel do Anisovy tváře. Vypadala jako kamenná maska, která má zabránit emocím vybujet na povrch. A on přesto viděl v jeho očích bolest a vztek.

„Přes tohle všechno, přes dokonalý život, propadl alkoholismu. A pokaždé, když se vrátil domů opilý, krvavě mámu zmlátil. Ty to asi nepamatuješ, ale v sedmdesátých letech byly takové ty velké telefony s ciferníky. A právě ten vždycky popadl, vytrhl ho ze zásuvky a zbil jím mámu. Pokaždé jsem se krčil v koutě a děsil se okamžiku, kdy ho přestane bavit máma a pustí se do mě,“ Tomovi to nebylo příjemné. Nepříjemně se ošíval na sedadle, a když Anis řekl poslední větu, rychle se na něj podíval. „Naštěstí se to nikdy nestalo.“

„To je… strašné,“ zamumlal tiše. Nevěděl, co víc říct. Nemyslel si, že Anis potřebuje projevy soustrasti. Těch si za ty roky určitě užil hodně.

„Nebylo to zase tak příšerné,“ Anis se snažil to zlehčit, ale nepovedlo se. „Když ho máma vyhodila, mohli jsme žít celkem normální život. To jen… Nikdy jsem neodpustil tátovi, že se naše rodina rozpadla. Přestože se šel léčit, je po infarktu, žije v nuzných podmínkách, musí o něj pečovat asistentka-„

„Nezaslouží si odpuštění,“ přerušil ho Tom. „Ať se mu stalo cokoliv, ať se po opuštění vaší rodiny dostal do sebevětších potíží, tvé odpuštění si nezaslouží,“ nevěděl, co víc říct. Ale Anis se uvolnil. Možná prostě potřeboval slyšet jen tohle. Jen ujištění, že jeho zášť a zloba jsou oprávněné.

„Co kdybychom si dali pauzu? Jedeme už dvě hodiny a já začínám mít hlad.“

„Kdybys s tím bláznivým nápadem nepřišel tak náhle, mohli jsme se na dlouhou cestu připravit.“

„Jo. Jenomže nejlepší nápady jsou právě ty náhlé a bláznivé.“

Zastavili na první pumpě, na kterou narazili. Ovšem Tom nedovolil Anisovi hned vystoupit. Nahnul se k němu a políbil ho. Dlouze, láskyplně. Potřeboval to a věděl, že to potřebuje také Anis. A ten mu to potvrdil. Přitáhl si svého mladého přítele blíž k sobě a líně zapletl jejich jazyky.

„Když… Já nevim,“ Tom nevěděl, proč je najednou tak nervózní. Ale jak zahýbali do ulice plné příjemně vypadajících domů, čím dál víc se mu svíral žaludek. Co když ho Nora nepřijme, stejně jako Simone nepřijala Anise? Zase na něj dopadla celá tíha jejich situace. A to před ní z Berlína utekl na venkov daleko na východě, téměř až u hranic s Polskem.

„Tome, buď v klidu,“ Anis ho pohladil po tváři, ale rychle ji zase stáhl.

„Ale když…,“ Tom si povzdychl.

„Tome, mamka se na tebe strašně těší. Volal jsem jí dneska ráno a byla naprosto nadšená. A ujišťuji tě, že na jejího lososa nemá žádná úžasná restaurace, ve který jsi kdy byl.“

„Ale vždyť o tohle vůbec nejde!“ propálil ho rozhořčeným pohledem. „Co když mě nepřijme? Co když… Já nevim, co když na ní budu moc… moc…“

„Moc dokonalý, sladký a perfektní?“ nabídl mu Anis.

„Sakra, nedělej si z toho srandu!“ okřikl ho Tom s tvářemi rudými. „Nejsem sladký,“ dodal vzpurně.

„Teď momentálně, s těma rudýma tvářema, jsi sladší než marshmallow.“

„Och bože, drž hubu!“ praštil ho do ramene, ale usmíval se. „Můžeme se vrátit k problému, totiž jak mě tvoje máma přijme?“

„Vidíš problémy všude. I tam, kde nejsou,“ odpověděl jednoduše a zabočil k jedné z příjezdových cest. Tom hlasitě polkl.

„Myslím, že zůstanu tady,“ prohlásil znenadání.

„Právě teď se chováš jako malé dítě.“

„Třeba jsem malé dítě.“

„Ale já nejsem pedofil.“

„Třeba se v tobě najednou rozhořela dávno potlačovaná úchylka.“

„S tebou se prostě nedá bavit vážně,“ rozesmál se Anis a vypnul motor.

„Já mluvím naprosto vážně.“

„A to je na tom to nejvtipnější,“ poznamenal Anis, za což mu přistála na rameni další herda. „Ale no tak, Tome. Jsi normální mladý muž, tak se podle toho taky chovej.“

„Tobě se to řekne,“ zamumlal Tom a svezl se v sedačce ještě o něco níž. „Ale já se doteď nikdy nemusel chovat dospěle.“

„No jo, ještě pořád si nevyrostl z puberty. Když to po tobě nikdo nechce, nebo spíš když to není potřeba, chováš se až překvapivě dospěle. Ale když se po tobě chce dospělé chování, chováš se jako malý děcko.“

„Moje přesná definice,“ přikývl Tom. „Vezmeš mě do náruče a představíš své mámě jako svého dávno ztraceného syna?“

„Jsi jenom o jedenáct let mladší. A v jedenácti nemůže mít syna ani Chuck Norris.“

„Ten přišel o panictví dřív než jeho otec, takže nevim, proč by nemohl.“

„Protože by se o tom už dávno vědělo. A mohli bychom ukončit tento nanejvýš zajímavý, avšak naprosto nepotřebný rozhovor?“

„Proč? Vždyť je nám tady hezky, nic nám neschází…“

„Jo, jenomže mamka už určitě nervózně vykukuje z okna a ptá se sama sebe, proč jsme ještě nevystoupili.“

„No, tak můžem zase nastartovat a odjet.“

„Někdy jsi vážně k nesnesení, víš to?“

„Říká to hodně lidí,“ pokrčil rameny Tom. „Asi mi nezbývá nic jiného, než vystoupit a setkat se s tvou mámou, že?“

„Konečně rozumná řeč,“ přikývl Anis. Tom si povzdechl a sáhl po otevírání. Ale Anis mu jednou rukou otočil obličej k sobě a políbil ho. Tom se na něj pousmál, neohroženě otevřel dveře a vystoupil. Anis ho rychle napodobil. Podal mu ruku a zavedl ho ke vstupním dveřím. Ještě jednou zkontroloval pohledem svého přítele. Tom byl očividně napjatý a jeho ruku tiskl poněkud křečovitě, nicméně se zdálo, že je odhodlaný se s Norou setkat. Anis energicky zaklepal.

Jakmile tupý zvuk nárazu na dřevo dozněl, tmavé dveře se otevřely a před nimi stála starší žena s tmavými, krátkými vlasy a stále štíhlou, celkem vysokou postavou. Ačkoliv se nevyrovnala výšce ani jednoho z nich.

„Och, Anisi! Konečně jste tady. A ty budeš asi Tom, viď? Pojďte sem!“ ještě o krok k nim přistoupila a oba nadšeně objala. Toma tímto gestem zaskočila nepřipraveného. Takže jen stál na místě jako solný sloup a díval se Noře přes rameno.

„Taky tě rádi vidíme, mami,“ Anis ji svou volnou rukou objal. „Promiň, že jsem tady tak dlouho nebyl.“

„No to se teda máš za co omlouvat!“ lehce se od nich odvrátila a přísným pohledem se zaměřila na svého syna. „Neříkám ti takhle náhodou už měsíc a půl, ať mi ten svůj objev přijedeš ukázat? Ale ty ne, ty si na svou ubohou, starou matku vzpomeneš až ve chvíli, kdy sám potřebuješ utéct z reality.“

„No… Z reality jsem vlastně potřeboval utéct já,“ přiznal poněkud neochotně Tom.

„Ale to je logické, drahoušku, že to tam teď máš těžké. Takový hezký, mladý muž a ti příšerní lidé se na něj sesypou jak vosy na lep!“ spráskla rukama. Tom jen překvapeně zamrkal a Anis se jen usmíval. Věděl, že si jeho dobrosrdečná mamka bude s jeho maličkým rozumět.

„Pojďte dál, kluci. Dáme si nejdřív kafe, nebo mám rovnou servírovat večeři?“

„Večeře by přišla vhod,“ usmál se Tom. Vypadalo to, že nervozita z něj díky vlídnému přijetí vyprchala.

„No to vidim. Ty jsi takovej hubenej… To ti nedávaj najíst? Anisi?!“

„Já mu vařim!“ bránil se okamžitě arab. Toma to rozesmálo. Anis mohl být sebetvrdší chlap, ale s Norou se choval stejně jako on. Jako téměř ještě dítě.

„To je pravda, paní Ferchichi. Anis nemůže za to, že mám tak rychlé spalování.“

„Paní Ferchichi!“ rozhodila rukama. „Jsem sice víc než půl století stará, ale ty mi přece nebudeš říkat takhle hrozně! Jsem Nora,“ usmála se na něj a podala mu ruku.

„Tom,“ s rukou jí potřásl. Nora se naklonila a věnovala mu polibek na každou tvář.

„U nás je to zvyk,“ usmála se na něj. „Měls pravdu, Anisi. Vážně je rozkošný,“ mrkla na svého syna, když Tomovy tváře zalila červeň. „Hoďte si věci do tvého pokoje, Anisi. Pak vás čekám v jídelně.“

„Já ti to říkal,“ prohodil Anis, když jeho máma zmizela za jedněmi z dveří.

„A já ti říkal, abys byl zticha,“ šťouchl do něj Tom, ale v tomto gestu už chyběla síla. „A cos jí o mně ještě nakecal?“

„Nic jsem jí nenakecal, řekl jsem jí jenom čistou pravdu. Zajdu do auta pro naše věci a hodim je k sobě do pokoje. Těmahle dveřma se dostaneš do obýváku a skrz něj do jídelny s kuchyní. Za moment přijdu,“ nahnul se, letmo ho políbil na rty, usmál se a zase zmizel venku. Tomovi se vrátila část z jeho nervozity. Když neměl po boku Anise, cítil se nejistý. Pomalu, tiše se vydal, kam mu Anis ukázal.

„Och Tome, mohl bys mi prosím pomoct prostřít?“ přivítala ho Nora v kuchyni. „Příbory jsou v prvním šuplíku.“

Tom byl rád, že se mohl prostě jen tak zapojit do jejího života. Nekonal se žádný výslech, který připomínala večeře se Simone. Trochu ho mrzelo, že Nora na rozdíl od jeho vlastní mámy celý ten jejich vztah vzala s naprostým klidem.

Večeře probíhala v rodinném duchu. Povídali si o všem, co jim zrovna přinesla slina. A Tom měl konečně jednou pocit, že jeho život je aspoň trochu normální.

„Ráda bych poznala to tvé dvojče, Tome. Vzpomínám, že kdysi Anis mluvil hodně právě o něm.“

„Vážně? A co říkal?“ tohle Toma zajímalo. Odložil příbory a se zájmem otočil svůj pohled na Noru.

„Že je půvabný, roztomilý a že by ho chtěl vidět na kolenou,“ Nora se zašklebila. „Vlastně říkal prakticky to samé, co nedávno o tobě. Ale bylo v tom něco jiného. Před lety o Billovi mluvil jako o trofeji. Jako o někom, koho by rád získal, ale nic se nestane, když ho nezíská. Ale o tobě mluvil jinak.“

„Výborně, můžeme teď mluvit o něčem jiném?“ teď se pro změnu nepohodlně zavrtěl Anis. Tom se na něj pobaveně otočil.

„Ne, počkej. Tohle mě zajímá,“ usmál se na něj a pak obrátil svou pozornost zpátky k Noře. „Jak o mně mluvil a co říkal?“

„Já bych nemluvila v minulém čase,“ mrkla na něj Nora. „Nikdy nezapomenu na to, jak mi volal úplně zoufalej, že už tě pět dní neviděl a ještě asi dlouho neuvidí.“

„Dobrá, dobrá. Veďte si tu tady ty řeči, já jdu do obýváku,“ Anis vstal a udělal, jak říkal. Tom ho chytil za ruku a na chvilku ji stiskl. Pak ji však pustil a nechal ho jít. Anis se ještě ve dveřích naposledy otočil na svou mámu a propálil ji pohledem.

„Co tenkrát říkal?“

„Byl zoufalý. Nikdy si nikoho nepustil moc k tělu, nikdy nikomu nedovolil dostat se mu do srdce. Bál se, že by mohl dopadnout stejně jako já. Opuštěná, zlomená ženská s dítětem na krku. Kdo by to chtěl?“ na chvilku se jí v obličeji objevilo mnoho vrásek, které dokládaly, co všechno má za sebou. Ale ty hned zmizely. „A pak jsi přišel ty a něčím si ho zaujal. Když jsem se ho ptala, čím jsi tak výjimečný, nedokázal odpovědět. Pak jsem se zeptala na Billa a on se jen zmateně zeptal, koho myslim. Měl tě plnou hlavu a to ho mátlo. Nikdy nic takového nezažil. Vždycky jen sobecká touha po uspokojení, žádný cit. To je pro něj nové. Ale z posledních telefonátů, které jsme spolu vedli, si myslím, že mu prospívá být s tebou. Je tak otevřený a tak milý, jak snad nikdy nebyl. Za masku tvrdého muže se vždycky snažil skrýt své největší zranění.“

„Zranění, které se nehojí,“ zamumlal Tom. Nevěděl, co na to říct. A Nora to chápala. Natáhla ruku a stiskla tu jeho, položenou na stole. Usmála se na něj.

„Jsi prima kluk, Tome. Opravdu se Anisovi nedivím, že si vybral zrovna tebe.“

„Děkuju… Noro,“ Tom se cítil šťastný. Někde ve vzdáleném koutku mysli si uvědomoval, že až se zítra vrátí domů, budou ho čekat stres a nepříjemnosti. Ale pro tu chvíli to ignoroval.

Byla už téměř půlnoc, když se ti tři rozhodli jít si lehnout. Anis s Tomem se rozloučili s Norou a vydali se do pokoje, kde přebýval Anis, když tu občas pobýval. Byla tam sice jen jedna postel, ale byla dostatečně široká na to, aby se v ní vyspali oba.

„Tvoje máma je opravdu milá,“ prohodil Tom, když odhazoval své triko. Normálně ve svých tričkách spal, ale teď na to bylo až moc velké vedro, takže spal jen ve spodním prádle.

„Všiml jsem si, že si rozumíte.“

„Omlouvám se, pokud jsem se ptal na něco, co ti bylo nepříjemné,“ Tom mimoděk nasadil štěněčí oči. Anis se jen usmál.

„Neomlouvej se, maličký. Jsem rád, že spolu máte o čem mluvit a že nejste od sebe vzdálení,“ přešel k němu a objal ho. „To jenom… Nejsem zvyklý mluvit tak často o tom, co cítím. Nejsem zvyklý se tak často vystavovat riziku, jak by to nazvala mamka.“

„Nikomu to není příjemné,“ Tom zavřel oči. „Ale když se o tom mluví a když je na ránu dán odpovídající obvaz, rána se uzdraví. Nikdy nezmizí, vždycky po ní zůstane jizva. Ale ty už ji necítíš. Prostě jen o ní víš a zabolí, když se do ní špatně rejpne. Ale jinak je to v klidu.“

„Studuješ psychologii?“

„A kde bych na to asi tak vzal čas?“ odfrkl si, ale Anise objal ještě pevněji. Nedokázal si představit, že by se někdy té teplé náruče vzdal. „To jenom… Když nás táta opustil, snášeli jsme to všichni špatně. Ale byli jsme na to tři, později čtyři. Všechno jsme zvládli, a kdyby se nám teď táta ozval, rádi bychom se sešli.“

„A proč se neozvete vy jemu?“ Anis si nemohl pomoct. Mluvení o bolesti jiných mu pomáhalo vypořádat se s jeho vlastní. Tom malou chvíli mlčel.

„Jizvy zůstanou,“ zopakoval nakonec. Anis v tom dál nerýpal. Jen ho políbil na spánek a pomalu se s ním rozešel k posteli.

Jestliže chtějí být dalšího dne doma aspoň v brzkém odpoledni, musí brzy vstávat. Potřebují si odpočinout, než nastane nový týden a s ním i nové starosti.