autor: Deni
Tom
Se zaúpěním se pokusím posadit, ale něco mi v tom brání. Na hruď mi tlačí neznámá váha a mám pocit, že se mi každou chvíli rozskočí hlava. Připadá mi, že mám místo mozku v hlavě ostrý střep.
Zhluboka se nadechnu a zamžourám očima do ostrého světla, které ozařuje celou místnost. Zase jsem nezatáhl v noci závěsy!
Noc!
Prudce otevřu oči, ignorujíce ostré světlo, a pohledem přejedu celou místnost. Všude je rozházené oblečení, a matně tuším, že ta váha na mé hrudi, je mé dvojče. S hlasitým mlasknutím si připlácnu dlaň na čelo a zaúpím o to víc, když mě hlava rozbolí nanovo.
Včerejší noc…
———-
„Chci tě líbat,“ zašeptá mi Bill do ucha a ve chvíli, kdy se mi o něj otře rty, rozběhne se mi celým tělem příjemný, mrazivý třas. Jak dlouho jsem si přál slyšet ho říkat tahle slova, a teď, když je řekl, rozklepu se jako malá holka. Nasucho polknu a v dalším okamžiku ucítím Billovy rty na krku. Špatně se mi dýchá a mám pocit, že se mi každou chvílí podlomí kolena. Přitáhnu si ho těsně k sobě.
„Tak mě líbej,“ vydechnu. Nedokážu to v sobě dál držet. Možná toho budu ráno litovat, ale proč myslet na budoucnost, když jsem teď v naprosto dokonalé přítomnosti? V přítomnosti, kdy se Billovy rty chtivě vpíjejí do těch mých? Když mi jeho jazyk proplouvá ústy a proplétá se s tím mým? Budoucnost můžu řešit, až nastane. Ale teď se nechávám unášet silou okamžiku.
Než si to stihnu uvědomit, přitiskne mě Bill zády ke zdi v tmavějším rohu klubu, a svým tělem se tiskne těsně na to mé. Líbí se mi, jak je náruživý, jak přebírá vedení. Naprosto oddaně s ním spolupracuji, nechávám ho skousávat mé rty a sám drtivě líbám ty jeho. Dlaněmi bloudím po jeho zádech, po horké kůži pod jeho tričkem. Prsty zkoumám každičký záhyb jeho těla, na který dosáhnu. Tiše mu vzdychám do úst, když se o mě otírá stehnem.
O tomhle jsem si nedovolil nikdy snít. V hlavě jsem měl jisté představy už od doby, co jsem byl puberťák, ale tenkrát jsem se jimi napoprvé tak vyděsil, že jsem si je odpíral. Zakazoval jsem si takhle o svém Billovi snít. Ale teď nesním, teď je to skutečnost a jeho dlaň se opravdu tiskne proti mému rozkroku, zatímco jeho rty drtivě líbají ty mé.
„Billa…“
„Pššt,“ vydechne pár milimetrů od mých rtů, a usměje se na mě. „Na nic nemysli, vůbec na nic,“ šeptá dál, zatímco se jeho ruka pomalu ztrácí pod pasem mých kalhot. Trhaně se nadechnu, když se jeho horké prsty dotknou mého kompletně tvrdého penisu přes látku boxerek. Nepřiznal bych to nahlas, nemůžu, ale chci ho. Tak moc chci, aby se mě dotýkal, abych se já mohl dotýkat jeho.
Dalším polibkem umlčí hlasitý sten, který se mi vydral ze rtů ve chvíli, kdy dlaní proklouznul až pod boxerky, a uchopil mě do ruky. Je mi jedno, že jsme v klubu, na veřejném místě. Je mi jedno, že by nás někdo mohl vidět, nebo vědět, že jsme dvojčata. Teď dokážu myslet jen na něj. Jen na Billu a jeho polibky. Na jeho prsty, kterými mě tak dokonale zpracovává. Nic kolem nás neexistuje, jsme tu jen my dva v tomhle žhavém okamžiku.
Netrvá mi to příliš dlouho. S hlasitým vzdechem, jehož konec Bill opět utlumí svými rty, dosáhnu vrcholu. Není to výkon, za který bych na sebe měl být hrdý, ale po letech nenaplněné lásky k osobě tisknoucí se k mému tělu, a odříkání si skoro všech sexuálních činností, je těžké v tak nažhaveném momentě vydržet dlouho.
„Dokonalej,“ vydechne Bill a proti mým rtům cítím, že se pousmál. Neváhám a opět spojím naše rty v dalším ze série polibků, které následují ten první.
———-
Dál si vzpomínám jen na to, že jsme zůstali v klubu až do zavíračky, přitisknutí jeden na druhého, zatímco jsme stále doplňovali alkoholovou zásobu.
Ať se snažím sebevíc, nevybavím si, co se dělo poté, co jsme dorazili ke mně do bytu, nebo to, jak jsme se vůbec dostali až sem. Zážitek s Billem byl tak silný, že zastínil úplně všechno ostatní.
I když se snažím úsměv potlačit, i tak se mi tvrdohlavě usadí na rtech. To, co se stalo mezi námi v klubu, se stát nemělo, a přesto si to nemůžu vyčítat. Bál jsem se, že si budu všechno ráno vyčítat, že něčeho budu litovat, ale nelituji ničeho. Bill to sám chtěl, nedělal nic, do čeho bych ho nutil, sám vedl svou ruku. A ačkoliv to byl pro mě naprosto odzbrojující okamžik, který inicioval Bill sám, možná si ve skrytu duše přeju, aby si to nepamatoval. Aby na všechno zapomněl v alkoholickém opojení. Bojím se toho, co by se stalo, kdyby si pamatoval události poslední noci.
„Ugh…moje hlava,“ ozve se nade mnou chraptivě, a vzápětí na to se mi Billovy delší nehty zaryjou do hrudi. Usyknu bolestí, ale ani se nehnu. Bojím se, abych ho na sebe zbytečně neupozornil. „Blbý, hnusný světlo!“ zachraptí znovu Bill, a schová obličej mezi můj krk a rameno. Skoro ani nedýchám, čekám na okamžik, kdy mu dojde, ke komu se tiskne. Na okamžik, kdy tahle pohádka skončí.
Bill
Snažím se schovat před tím hnusným, protivným světlem. Nepříjemně řeže do očí. Zhluboka nasaju vůni osoby, která naprosto strnule leží pode mnou, a musím se pousmát. Můžou mě oči pálit sebevíc, může mi hlava třeštit, jak se jí zachce, ale tuhle vůni si z předešlé noci pamatuji naprosto dokonale.
———-
„Krásně voníš,“ zasměju se a pevněji obejmu Toma kolem krku. Opile, sotva se držíce na nohou, klopýtáme k jeho bytu, a každých pár kroků se zastavíme, abychom si mohli vyměnit pár polibků. Pomalu už začíná svítat, oba jsme slušně opilí a jsem si skoro až jistý, že Toma vede právě alkohol, ale je mi to jedno. Dokud mě líbá, dokud mě drží u sebe, je mi jedno, čím je to způsobeno. Naopak jsem možná až moc rád za to, že toho tolik vypil. Jinak by se mě ani nedotkl, úzkostně by se držel zpátky a bál se na mě byť jen podívat.
Ale já chci, aby se na mě díval, aby se mě dotýkal, aby mě líbal. Měl jsem měsíc na to, abych se smířil s tím, co ke mně pravděpodobně mé dvojče cítí, a zatímco jsem sledoval jeho chování vůči mé osobě, sám jsem si k němu asi vytvářel nové, naprosto odlišné city, než jaké by sourozenec vůči svému sourozenci měl mít.
Nikdo se ke mně nikdy nechoval tak jako Tom. Nikomu z mých bývalých nezáleželo na mém blahu jako Tomovi. Nikdo z nich na mě nedohlížel, nenadával mi, když jsem udělal nějakou blbost a neobjal mě v následujícím okamžiku, jen aby mi mohl říct, že mě má rád, i když jsem takovej idiot. Nikdo z mých bývalých nebyl mé dvojče. A i když to může znít absurdně a nelogicky, tím, jak silné city ke mně Tom chová, mě naučil cítit to samé k němu. Nebo alespoň natolik stejné, jak jen to jde.
„Ne tak krásně jako ty,“ odvětí mi Tom po hodné chvíli ticha, během které dál nemotorně klopýtáme dolů ulicí, a usměje se na mě. Vtiskne mi polibek do vlasů a silněji si mě přivine k sobě. Je mi úžasně krásně. Možná je to alkoholem, možná je to předešlým vítězstvím, ale možná je to jen tím, že jsem prostě s Tomem. S osobou, kterou jsem se během tak krátké chvíle naučil milovat tak, jako jsem nikdy v životě nikoho nemiloval. Vždycky jsem miloval jen sám sebe, pár jedinců jsem měl doopravdy rád, ale nikoho tak, jak by si zasloužili. A hlavně Toma jsem tak neměl rád nikdy. Možná právě proto teď cítím tak silný cit právě vůči němu. Možná jsem od někoho tam nahoře dostal šanci mu vynahradit to, jakej idiot jsem celej život byl.
„Mám tě hrozně moc, moc, moc, moc rád,“ zasměju se, když ze sebe konečně vymáčknu, o co jsem se snažil od začátku věty. Pevně ho objemu kolem krku a vynutím si další polibek, a to i bez ohledu na to, že pohoršujeme postarší paní, která takhle z rána asi pospíchá do práce. Je mi to jedno. Všichni a všechno kolem nás je mi ukradené na tak dlouho, dokud mě budou laskat tyhle dokonalé, plné a sladké rty.
„Billa,…“ vydechne Tom, když oba zapadneme za dveře jeho bytu. Ve chvíli, kdy jsme schovaní v soukromí jeho domova, přitisknu se tělem na to Tomovo a celou svou vahou na něj tlačím do chvíle, než nakonec klopýtavě docestujeme až k pohovce. Jakmile dopadne Tomovo pozadí na měkké polstrování, sám se usadím v jeho klíně a opět zajmu jeho rty v polibku.
Vím, že bychom tohle dělat neměli, plně si to uvědomuju, ale nemůžu přestat, nechci. Prakticky celé dospívání jsme strávili jako dva cizinci, tak co je na tom vlastně tak špatného? Přitahuju Toma. Tom přitahuje mě. Na stejné krvi teď přece vůbec nezáleží.
„Billa,“ zavzdychá Tom znovu, když mu jazykem sjedu od rtů přes bradu až na krk, kam mu pokládám řadu vlhkých polibků. To oslovení mě tak vzrušuje, rozechvívá ve mně každičkou buňku. Zlehka mezi rty stisknu jemnou kůži na jeho krku, odtáhnu se a zadívám se mu do očí zastřených chtíčem a vášní.
„Tohle přece nesmíme,“ zašeptá bráška s pohledem upřeným do mých očí. Než však stihnu cokoliv namítnout, přitáhne si mě za týl k sobě a s rozporem vůči jeho slovům mě opět políbí. Spokojeně do polibku zamručím a prohnu se, když prsty jedné ruky silně stiskne mé pozadí.
———-
„Vím, že nespíš,“ usměju se proti Tomovu krku a párkrát zamrkám tak, abych řasami pošimral citlivou kůži pod jeho levým uchem. V noci jsem si mohl nejednou ověřit, až jak citlivé ono místo je.
„Uhm… jo,“ zahučí pode mnou Tom a v tu ránu mi zmizí úsměv ze rtů. Něco v jeho zamručení ve mně zmrazilo veškeré příjemné, hřejivé pocity, které jsem doteď z jeho přítomnosti měl.
Odtáhnu se od něj a bez ohledu na ostrou bolest mé hlavy se prudce posadím. Mžourá na mě unavenýma očima a jediné, co v jeho pohledu rozeznám, je příšerný strach.
Na sucho polknu.
„Pamatuješ si to?“
Tom si jen skousne ret a nepatrně přikývne.
Neřeším fakt, že jsem nahý, sednu si na kraj jeho postele a jen tupě zírám do prostoru před sebou. Něco z Tomovy nejistoty, nervozity a strachu se pomalu ale jistě ve vlnách přenáší i na mě. Je mi najednou nějak úzko, bojím se událostí minulé noci.
Cítím na sobě Tomův pohled. Vím, že i on si sedl a nervózně si mě prohlíží, ale nemůžu se otočit. Co když to, co se mezi námi stalo, byla jen jedna obrovská chyba?
Slyším se Toma zvednout. Slyším šustění látky, jak na sebe bere oblečení, ale ani teď se neotočím. Jestli teď odejde, ukáže mi, že naší společné noci lituje. Ukáže mi, že všechny dedukce, domněnky a závěry o jeho lásce vůči mé osobě, byly mylné.
Slyším kroky. Klapnutí dveří.
Odešel.
Tom
Zavřu se v kuchyni, zapnu kávovar a zády se svezu podél zdi k zemi.
Je to pravda. Všechno to, co se mezi námi v noci stalo, to, o čem jsem si na chvíli myslel, že by mohly být jen výplody mé bujné, opilé fantazie, bylo skutečné. Opravdu se to stalo.
Když se mě Bill s pohledem upřeným hluboko do očí zeptal, jestli si na to pamatuju, přísahal bych, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Pamatuju si, co se stalo v klubu, i naší divokou cestu domů. Dokonce si pamatuju i nás dva, jak si vyměňujeme žhavé polibky na pohovce. Ale jak jsme skončili oba nazí v mé posteli, o tom nemám tušení. A právě toho se děsím nejvíc.
Co všechno jsme dělali?
Nad hlavou mi kávovar s cvaknutím oznámí, že kafe je hotové. Zvednu se a automaticky sáhnu pro dva hrnky, mezi nimi Billův oblíbený, s plyšovým medvídkem. Do jeho hrnku připravím čistě černou kávu, přesně tak, jak to má Bill rád. Pro sebe pak přihodím lžičku cukru a přiliju trochu mlíka, a mám hotovo. Je na čase si promluvit. I když se tohohle rozhovoru upřímně děsím.
„Bille?“ rozhlédnu se po pokoji, ale nikde bráchu nevidím. „Bille?“ zopakuju, a když se chystám odložit hrnky na noční stolek, abych po něm mohl jít pátrat, všimnu si mého dvojčete, jak sedí na parapetu u okna a dívá se dolů, do dvora.
S nepatrným úsměvem dojdu k němu a posadím se naproti. Natáhnu k němu ruku s hrnkem, který po krátkém zaváhání nakonec přijme, a zamumlá tiché: „Díky.“
Pár minut ho mlčky v naprostém tichu pokoje pozoruju a sem tam usrkávám z vlastního nápoje. Ticho mezi námi je nepříjemně napjaté, špatně se mi dýchá, ale já nezvládnu být ten, kdo jej první poruší. Nemám na to odvahu. Nevěděl bych, co říkat.
Naštěstí to za mě ale vyřeší Bill.
„Lituješ toho?“
Chvíli ho upřeně pozoruju, nakonec však stočím pohled z okna stejně jako on. Lituju toho? Mohl bych doopravdy litovat něčeho, po čem jsem tak dlouho ve skrytu duše toužil?
„A ty?“
Billovy rty se roztáhnou do mírného úsměvu a bráška zavrtí hlavou. „Já se ptal první.“
„Řekni mi jedno, Bille,“ počkám, dokud na mě nespočinou jeho oči, teprve pak pokračuju, „Spali, spali jsme spolu? Chci říct, měli jsme sex?“ vymáčknu ze sebe otázku, na kterou mi bylo trapné se ptát a u které jsem se bál odpovědi. Ale vědět to musím.
Jeho čokoládové oči mě pár okamžiků bez mrknutí pozorují. „Nepamatuješ si to.“ Není to otázka. Je to oznámení, které mu potvrdím nepatrným přikývnutím. Bill jen přikývne a další krátkou chvíli mě pozoruje. Těsně před tím, než stihnu začít vyšilovat a panikařit, znovu však promluví. „Kdyby jo, litoval bys toho?“
„Jsi přece můj brácha,“ odpovím první, co mi přijde na jazyk, i když to není odpověď, kterou by chtěl slyšet.
Zavrtí hlavou. „Na to jsem se ale neptal.“
Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Náš rozhovor se rozvíjí úplně jinak, než bych si představoval. Myslel jsem si, že si všechno otevřeně v krátkosti řekneme a bude to za námi, ale to by nesměl být Bill, kdo sedí přede mnou.
Podle všeho Bill fakt, že by měl pohlavní styk se svým bratrem, nijak neřeší. Je mu to opravdu jedno, nebo se mnou jen hraje nějakou svou hru?
Nakonec se rozhodnu odpovědět upřímně a dát všechno všanc. „Mrzelo by mě, že si z toho nic nepamatuju.“
„Ale nelitoval bys toho?“
Jen zavrtím hlavou. Mohl bych si vyčítat, že jsem neuhlídal vlastní činy, ale nikdy bych nelitoval ničeho, co by se mezi námi stalo. Alespoň ne, pokud by to nebylo proti Billově vůli. To bych si pak odpustit nedokázal nikdy.
Billovy oči mě několik dlouhých okamžiků jen bez mrknutí propalují. Jsem z jeho pohledu nervózní, ale nedokážu se od něj odtrhnout. Když z jeho rtů vyjdou slova, kterými mi potvrdí, že se mezi námi nic nestalo, protože jsem usnul, uleví se mi a rozesměju se vlastní neschopnosti. Ale ten pocit uvolnění netrvá moc dlouho.
Další Billova slova jsou pro mě doslova ledovou sprchou.
„Nemyslíš, že je na čase, abys mi něco řekl?“
autor: Deni
betaread: Janule
nádherný!miluju tuhle povídku!:) úžasnej díl:)a těšim se na pokračování:):)
Jako vždy je to dokonalé…;) Líbí se mi jak sev tom vyžívá, jak to všechno popíšeš až do detailu..:) Vždycky když ten díl skončí, tak bych se hned vrhla na další..:) Nedovedu si představit, že někdy tahle povídka skončí… Krásnější povídku jsem nikdy nečetla a myslím, že už nikdy ani číst nebudu… Je to úplně dokonalé..♥♥ Jsem zvědavá, jak to bude postupovat dál..:))***
Další skvělý dílek 🙂 Jen doufám, že si to vyříkají pěkně po dobrém a dojdou ke správnému závěru. A ne, že se jeden naštve a práskne dveřma…
Jejda, zpovídání… :))
♥
Tak a ja zase nemám slov :D… toto bola fakt dobrá časť (samozrejme ako každá 🙂 chudáci, musia byť zmätený, teda aspoň myslím že Tom je určite… Mala som toľko toho čo som chcela povedať, ale zase, keď som prišla na koniec som všetko zabudla (toto sa mi stáva v poslednej dobe fakt často a už ma to začíne pekne štvať :D)… v každom prípade som naozaj zvedavá čo z Toma vypadne. Chudák, viem si predstaviť ako sa asi musí cítiť.