autor: LadyKay
„Dobré ráno!“ Ozval se za Simoninými zády veselý hlas. Jakmile se otočila, nestačila žasnout. Už dlouho se nestalo, aby se její syn usmíval bezprostředně po probuzení. Ráno co ráno se doploužil do kuchyně a zamžoural po místnosti, aby zjistil, zda se vše nachází na stejném místě. Když se ubezpečil, že se nic nezměnilo a nemůže jej tak nic zaskočit, loudavě došel ke stolu, k němuž usedl, a bezmyšlenkovitě se pustil do jídla. Občas nabývala dojmu, že ani neví, co snídá. Přesto přehnaně pečlivě kousal každé sousto, zatímco hleděl kamsi před sebe. Věděla, že není dobré na něj mluvit, dokud nepromluví on, což se stávalo zřídka. Většinou kuchyni opustil, aniž by řekl půl slova. Opravdu s ní začínal mluvit, až když opouštěl dům a vyrážel do školy. Dnes to ale bylo jinak. Bill se vřítil do kuchyně, sršel energií a rozhazoval úsměvy na všechny strany.
„Co je?“ Mladík strnul uprostřed pohybu a zadíval se na matku, která stála u stolu. Když si ji lépe prohlédl, zaradoval se, že nemá vyčesané vlasy do drdolu, který občas nosívala a který se mu nelíbil. Měl rád, když je nosila rozpuštěné a nechala je splývat na ramena. Připomínala mu tím chvíle, kdy si jako dítě hrával s konečky jejích vlasů, namotával si je na prsty nebo za ně jen tak lehounce tahal.
„Zrovna jsem se chtěla zeptat na to samé.“ Poznamenala pobaveným hlasem a postavila hrnky, které doteď držela v rukou, na stůl. Jako vždy si syna se zájmem prohlížela, působila při tom tak, jako by jej delší dobu neviděla a snažila se tak zjistit, jak moc se změnil. Kroutil nad tím hlavou, protože nechápal, co by se na něm mohlo během noci změnit. Krom toho, po ránu vypadal šíleně a ani to dnešní jistě nebylo výjimkou. Do zrcadla se sice nepodíval, jen si prsty prohrábl vlasy, neposedné prameny nacpal za uši a seběhl dolů. Byl by však zázrak, kdyby vypadal dobře. Ačkoli dnes jistě vypadal o něco lépe než předchozí dny.
„Na co?“ Bill nechápavě zavrtěl hlavou a zaklapl lednici. Přistoupil k matce, která se místo odpovědi jen usmála, a očekával, zda mu prozradí, nač se chtěla zeptat. Učinila přesně to, co předpokládal. Změnila téma.
„Co budete dneska dělat?“ Zajímala se, jaký plán mají její ratolesti na dnešní den. Přála si, aby si poslední dny, které tráví spolu, užili, přesto však nechtěla, aby Bill nějak zahálel a povolil v učení. „Co kdyby sis udělal chvilku a podíval se na ten dějepis?“
„Mami,“ zaúpěl a útrpně se na ni podíval. To přece nemohla myslet vážně! Má tolik starostí a ona přijde s tím, že by se měl učit.
„Žádné mami, víš sám, jak na tom jsi. Kdyby táta věděl, že ti hrozí čtyřka, tak tě přerazí.“ Chlapec uhnul pohledem. Ne však proto, že by se styděl, ale protože nedovedl čelit matčinu pohledu. Nehrozila mu čtyřka, hrozilo mu dokonce propadnutí.
O tom Simone samozřejmě nevěděla. Kdyby ano, rozhodně by mu nedovolila zůstat doma a nahnala by ho do školy. Žila v domnění, že starší syn má dějepis mezi trojkou a čtyřkou. Trojku byla ochotna přijmout, protože věděla, že Billa historie ani trochu nebaví a učit se letopočty je pro něj hrozná otrava. Jörg byl toho názoru, že kdyby jejich syn chtěl, mohl by mít i dvojku, jenže to by nesměl být lenoch. Se stupněm ‚dobrý‘ se však dosud vždy spokojil, ale ‚dostatečný‘ by chlapci neprošlo. Bill si víc než dobře uvědomoval, jaká by byla reakce rodičů, kdyby si nestačil známku opravit a propadl by. Kdyby jim slavnostně oznámil, že propadl z dějepisu, probíhalo by to asi následovně. Jak Jörg, tak Simone by nejprve zalapali po dechu, pár chvil by bylo ticho, které by pohřbila křičící matka. Tu by nakonec přerušil otec, který by Billovi udělal přednášku na téma zodpovědný přístup nejen ke škole, ale k životu celkově. S tím by si však nevystačil, po krátké dohodě by rodiče svorně prohlásili, že toto jednání jejich potomka si zaslouží trest a Bill by měl celé prázdniny zkažené. Tím trestem by byly totiž dva měsíce strávené nad učebnicí dějepisu pod přísným dohledem Simone. Žádná Amerika, s tou by se mohl rozloučit. Jen z představy se mu sevřel žaludek.
Přesto však nebyl s to zabývat se něčím jiným než Tomem a sám sebe ujišťoval, že až mu rodiče kývnou na jeho žádost, aby bratr zůstal, začne se učit a udělá všechno pro to, aby měl z dějepisu nejhůře za tři. I kdyby se kvůli tomu měl nechávat každou hodinu zkoušet.
„Slib mi, že si to opravíš.“ Simone jej pohladila po paži, čímž jej přiměla, aby se na ni podíval. S pohledem upřeným do jejích očí nakonec kývl a stejně rychle jako přišel, místnost i opustil. Když vstal a po schodech seběhl dolů, měl výbornou náladu. Avšak nyní, když stoupal po těch samých schodech nahoru, byla jeho tvář zachmuřená. A stačila k tomu jedna hloupá zmínka o škole.
Než vešel do pokoje, kde na něj čekal jistě už probuzený Tom, zůstal okamžik stát na schodišti opíraje se při tom o zábradlí. V duchu se vracel ke včerejšímu nočnímu překvapení. Žasl nad tím, že jej Tom sám od sebe objal. Obzvláště pak poté, co si vzpomněl na jeho reakci, když ho pohladil. Co ho však překvapilo více, bylo probuzení. Když otevřel oči, spatřil spícího Toma. Jejich obličeje byly tak blízko, že by mohl spočítat jeho mírně se chvějící řasy. Ještě příjemnější však bylo, že bratrova paže stále objímala jeho štíhlé tělo. Stisk nebyl pevný, ruku měl přes něj přehozenou jen zlehka. Bill se v první chvíli neodvažoval pohnout ani o milimetr, aby ho neprobudil. Dokonce se přistihnul, že se snaží vydechovat co možná nejpomaleji a nejtišeji, jak jen dovedl. Netušil, zda šlo pouze o minuty, nebo jich byly desítky, které strávil mlčky ležící v objetí člověka, jemuž před pár dny nemohl přijít na jméno, a zároveň toho, bez nějž by ho byla jen polovina. Ano, den ode dne si více uvědomoval důležitost bratra i to, jak nutná je jeho blízkost pro jeho život a existenci vůbec. O to zoufalejší byl, když si představil, že by otec odmítnul a Toma odvezl. I na tuto možnost bylo třeba se připravit, přesto to nedělal. Sám sebe stále dokola ujišťoval, že má přece dostatek pádných argumentů, které musí i Jörga přesvědčit. Matka se přizpůsobí, hlavní slovo bude mít otec. Jeho je potřeba zlomit.
Chlapec se otočil po šramotu, který se ozýval z pokoje. Nepletl se, Tom byl skutečně už vzhůru. Nevstával později, denně se probouzel v tu samou hodinu. Bill se zpočátku pozastavoval nad tím, jak přesný bratr je. Jako by to uvnitř sebe měl naprogramované, aby v danou denní dobu udělal tohle. Nyní byl spíše toho názoru, že je to o zvyku. Během let si Tom navyknul na určitý denní řád, který musel být striktně dodržován. Něco mohlo být prakticky bez nějakých větších komplikací vypuštěno a nahrazeno něčím obdobným. Byly však věci, které vypustit nešly a na nichž aspík lpěl. Bill dbal na to, aby nijak moc nenarušoval zaběhnutý režim, přesto však stále rozmýšlel nad tím, co z něj by se dalo ještě nahradit jinou alternativou, a hlavně pak dumal o způsobu, jakým to udělat. Už dříve vypozoroval, že je-li Tom úzkostný, trvá úporněji na rituálech. Občas působil, že je doslova pohlcen tím, co dělá. Dalo by se říci, že míra pohlcení zálibou byla přímo úměrná stupni úzkosti. Čím úzkostnější, tím pohlcenější.
Snad vůbec nejtěžší byl pro Toma sociální kontakt. Jakmile se začal ztrácet v komunikaci, nevěděl, jak hovor udržet nebo ukončit, jak zahájit či se zapojit do společné činnosti, začínal být nesvůj, naprosto jej to vyvedlo z míry. Tento spouštěč se Billovi podařilo identifikovat jako první. Tom měl totiž chvilky, kdy za ním sám od sebe přišel a začal s ním mluvit. Obvykle začínal otázkou, jak se má. V těchto momentech míval Bill obrovskou radost a uvnitř sebe cítil něco, co nedovedl slovy popsat. Konverzaci však udrželi jen pár minut. Jakmile totiž narazili na téma, kde neměl Tom pevnou půdu pod nohama, přešel k naprosto jinému, kde si byl stoprocentně jistý. Takže se mohlo stát, že se od hudby dostali k periodizaci pravěku. Byla témata, kdy se Bill mohl po kratší odmlce znovu zapojit a navázat v rozhovoru. Aby však mohl komunikovat stále, musel by být chodící encyklopedií. Přesto byl přesvědčený, že dovedli nyní konverzovat déle a kvalitněji než na počátku. A budou-li se oba snažit, zlepší se jejich vzájemná komunikace ještě několikanásobně.
„Dobré ráno,“ pozdravil s úsměvem na prahu pokoje, jen co stiskl kliku a otevřel dveře. Tom odpověděl naprosto stejně a přetáhl si přes hlavu tričko.
„Pomůžu ti. Můžu?“ Aniž by počkal na svolení, přistoupil k němu a vytáhl mu uvíznuté dredy zpod trička. Billovy oči sklouzly k barevnému potisku na hrudi sourozence, okamžik zkoumal písmenka a snažil se rozluštit nápis. Nakonec se mu to přece jen zadařilo, proto vzhlédl a podruhé se usmál na bratra.
„Vyspal ses dobře?“ Zeptal se, krátce mu promnul paži, což mělo nahradit pohlazení, a otevřel skříň.
„Dobře. A Bill?“ Oplatil mu Tom otázku, vzal deku, pod níž spalo dvojče, odsunul ji stranou a usedl na postel.
„Bill? No, Bill se vyspal dorůžova.“ Černovlásek se krátce otočil na sourozence, mrkl na něj a dál se věnoval výběru oblečení. Pak si ale uvědomil, že Tom pravděpodobně nemohl rozumět tomu, co myslel tím, že se vyspal dorůžova. Že jej nepochopil, mu potvrdil i pohled, kterým si jej prohlížel. Dredaté dvojče mělo v hlavě zmatek. Bratr mu právě sdělil, že se vyspal dorůžova a přitom po růžové nikde nebylo ani stopy. Zlobil se na Billa, když říkal takové věci, a zlobil se na sebe, protože jim nerozuměl.
„To, že jsem se vyspal dorůžova, znamená, že jsem se vyspal báječně.“ Vysvětlil stručně Bill s tím, že mu to časem ještě jednou a pořádně vysvětlí. Aby věděl, co člověk myslí tím, když zmíněnou větu použije.
„Tom se vyspal dorůžova.“ Zopakoval aspík a Billa přiměl k úsměvu. Věděl, že to udělal hlavně proto, aby mu ukázal, že porozuměl a ví, jaký význam má tato věta.
„To jsem rád.“ Odpověděl a zavřel skříň. Tričko a kalhoty hodil na židli a začal se pomalu převlékat. Když si svlékl kalhoty a zůstal stát před Tomem pouze ve spodním prádle, zachytil jeho pohled. Ocitl se před ním takto už několikrát, ale nikdy si moc nevšímal a neřešil, co dvojče dělá. Ač si řekl, že jsou bratři a nemusí se před sebou stydět, otočil se k němu zády a o něco rychleji než obvykle se obléknul.
„Tak co, líbím se ti?“ Zažertoval Bill, dvakrát se otočil kolem dokola a usadil se vedle Toma. Nápad ustlat postel odložil na později, máma stejně za chvilku odejde do práce, takže tu nebude nikdo, kdo by mu to neustále připomínal.
„Líbíš. Bill je hezký.“ Opáčil Tom. Přestože mu tuhle poklonu složil několikrát, nikdy se Bill neubránil mírným rozpakům a vždy ho potěšila stejně, jako když byla vyslovena vůbec poprvé. Mnohokrát slyšel, že je krásný, nikdy však slovům a lichotkám ostatních nepřikládal takový význam jako těm Tomovým. U něj měl totiž jistotu, že to myslí upřímně a vážně, lhát neuměl a říkat něco jen proto, že by z toho mohl mít prospěch, mu bylo rovněž cizí. Pro bratra platilo staré známé ‚co na srdci, to na jazyku‘. Pokud tedy řekl, že je Bill hezký, tak v jeho očích skutečně hezký byl.
~*~
„Se na to můžu vybodnout!“ Tak rychle, jak učebnici otevřel, ji zase hezky zavřel. Nastala doba, kdy začínal Tomův televizní maratón, a Bill, protože se nechtěl dívat na nezáživné pořady, uskutečnil slib, který dal matce. Než odešla, připomněla mu, že by bylo dobré, kdyby se mu podařilo najít si chvilku na učení. Aby měl pokoj, slíbil, že se na dějepis podívá, až se půjde Tom odpoledne koukat na televizi. Byl sice lajdák, ale sliby se snažil plnit. Proto odpoledne usedl ke stolu a nenáviděnou učebnici vzal do rukou. Nepřečetl však ani stránku a mrsknul ji zpět do tašky. Celý slavný Caesar mu byl srdečně ukradený. Stejně byl známý jen proto, že se proti němu spikli a zabili ho. ‚I ty Brute.‘ a ‚Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.‘ bylo jediné, co si Bill pamatoval. Zbytek šel jaksi mimo něj.
Proklínal rodiče, že jej donutili chodit na víceleté gymnázium, protože usoudili, že jejich dítě je nadané. Houby byl, to bylo spíš jen jejich zbožné přání! Kdyby byl na běžné škole, nemusel se učit všechny tyhle blbosti, co se mu profesorka snažila nacpat do hlavy. Každou historickou událost probírali do detailů, zatímco na normálních školách se o ní učitelé zmínili jen okrajově a někdy dokonce vůbec. Ovšem s Jörgem a Simone nebyla kloudná řeč. Gymnázium bylo dle nich nejlepší průpravou pro další studium na vysoké škole. Fakt, že se Bill ani jednou nezmínil, že by chtěl na vysokou, si nikterak nepřipouštěli.
Jak jen záviděl Tomovi individuální studijní plán! Rovněž musel chodit do školy. Dle slov otce proto, aby nedošlo k naprosté sociální izolaci, ale ve škole trávil jen dopoledne. Nemusel v zatuchlé budově trčet do čtyř jako Bill a jeho spolužáci každý sudý pátek a lichou středu v měsíci. Dopoledne tedy seděl ve škole, zbytek učiva si doplňoval doma s pomocí otce a „dokonalé“ Meg. Kdykoli si na ni chlapec vzpomněl, vzrostla averze vůči ní. Doufal, že se s ní nikdy nesetká tváří v tvář, nebylo by to přátelské setkání.
Krom toho Tom několik dnů nemusel do školy vůbec. Jörg byl totiž domluven s třídní učitelkou, že syna na nějaký čas uvolní ze školy, aby si důkladně odpočinul a lépe tak zvládnul zbytek školního roku. Dříve to Bill vnímal jako nadržování bratrovi, dnes věděl, že je to opravdu nutné. Nedokázal sice naprosto přesně popsat, jak si Tom připadá v kolektivu spolužáků, jak na něj všechno kolem působí, ale po pár dnech prožitých s ním se do něj dovedl přece jen lépe vžít a pochopit jej, což dříve ne že neuměl, ale spíš odmítal.
Bill sám sebe v duchu okřiknul. Závist je odporná vlastnost a závidět Tomovi bylo ještě hnusnější! Spíš by měl děkovat za štěstí, že je zdravý, a ne se snižovat k něčemu takovému. Zlehka se plácl po tváři a vstal od stolu. Nejprve bezcílně přecházel po pokoji, pak krátce usednul na již pečlivě ustlanou postel, aby se záhy opět postavil na nohy a opustil pokoj.
„Už to skončilo?“ Vyslovil dotaz, když vešel do obývacího pokoje akorát ve chvíli, kdy Tom vypínal televizi. Dredatý hoch kývnul a otočil se do míst, odkud zazněl Billův hlas. Okamžik si jej prohlížel. Všimnul si, že si stáhl vlasy do culíku, což se mu moc nezamlouvalo. I tak byl krásný, ale s rozčepýřenými vlasy mu to slušelo víc. Krom toho, nikdo určitě neměl bratra, co připomínal lva. Takového měl jen Tom.
„Skončilo.“ Zněla strohá odpověď. Bill chvilku postával na prahu, pak se však pohnul z místa a posadil se vedle dvojčete. Zahleděl se na něj a byl nucen se usmát, když si všimnul, že se snaží opět posadit tak, jako usedl on.
„Tome, víš, kdy zabili Caesara?“
„15. března roku 44 př. n. l.,“ zodpověděl otázku Tom bez zaváhání a pokračoval: „Jména spiklenců jsou: Marcus Iunius Brutus, Gaius Cassius Longinus, Decimus Iunius Brutus Albinus…“
„Ty jsi prostě geniální,“ přerušil jej, opřel si hlavu a hlasitě si povzdechl. Mít Tomův mozek, naučil by se všechna fakta nazpaměť, a pak by té bábě vytřel zrak. Ta by nestačila zírat! Bill nemohl vědět, že pro Toma nebyl sice problém naučit se slovo od slova fakta, ale těžké pro něj bylo pochopit jejich význam. Ani ho to v ten moment nenapadlo. „To jen já jsem blbej jak tágo.“ Chlapec skryl obličej do dlaní. Nadechnul se, že si postěžuje na to, jak šíleně nemožný je, ale umlčel ho Tom, který jej chytil kolem ramen. Už tím jej překvapil, když však začal vyvíjet tlak a stahovat si jej tak do klína, vyrazil mu dech naprosto…
autor: LadyKay
betaread: Janule
Zrovna včera jsem přemýšlela o tom, kam se tahle povídka ztratila a jestli se jí třeba taky netýká to mazání, protože by mě to hodně mrzelo… Ale dneska jsem vážně potěšená a nadšená dalším dílem =D
Strašně se mi líbí. Bill i Tom. Oba jsou naprosto dokonalí. Jak mi Bill ze začátku přišel nesympatický, tak v tomto díle jsem z něj nadšená =o) Je strašně krásné, jak myslí na brášku, jak opravdu dělá pokroky v komunikaci s ním. Například se mi strašně líbilo, jak mu ochotně vysvětlil pojem "vyspat se do růžova", jak si sám uvědomil, že tomu asi Tom nerozumí… =o)
Tom mi dělá strašnou radost. Jak si přitáhl Billa na klín… já tady nějak zapomněla dýchat! To je tak naprosto nádherný!
Bille, neboj, ty ten dějepis zvládneš. A myslím, že když do svého učení nějak nenáročně zapojíš Toma, bude ti za to vděčný a navíc se toho naučíš mnohem víc, než kdyby ses s tím mordoval sám =o)
Tleskám a klaním se. Tahle povídka je skvost, na který já se vždycky strašně těšim a který čtu s nadšením. Ani tento nanejvýš krásný díl nebyl výjimkou =o)
Taky už jsem si říkala, že tu dlouho nebyl nový díl týhle dokonalý povídky 🙂
Nejvíc se mi samozřejmě líbí to, jak kluci spolu umí čím dál tím líp komunikovat – což je zásluha asi hlavně Billa, toho, jak moc se snaží Toma pochopit – jak se cítí, o čem přemýšlí, jak co pochopí… Bill udělal ve svém chování opravdu úžásný pokrok! 🙂 A odměnou je mu sblížení se s Tomem, ta samovolná Tomova objetí jsou prostě kouzelná! Prostě dělají pokroky oba dva! 🙂
Jsem opravdu zvědavá na další dílky, jak moc si Tom Billa k sobě pustí, jak to bude celé pokračovat 🙂
Včera jsem konečně dočetla díly, které mi chyběly. Když jsem tady na blogu uviděla ten poslední, už nešlo odolat…
No zkusím napsat pár slov, ke každému dílu, kde jsem ten koment, bohužel, nezanechala. Sevřelo se mi srdce, jen si představím bezbranného Tommyho a Billa, jak ho chrání, brání. Když Tom šel za Billem, poté, protože s ním chtěl být – to byl moc krásný okamžik. Vše začalo držením ruky, pokračovalo pohlazením po hlavě.
Připomněla jsi jednu velmi krutou pravdu – a sice, že dnešní svět trestá lidi, kteří se odlišují. Chvíle, když Simone dostala od syna polibek na tvář, byla krásná.
Oh, ten tanec… tahle scéna je mi skoro svatá, je tolik krásná. A Tommy umí hrát na klavír? No panečku!♥
Další z momentů, který musí čtenáře oslovit – když se Bill odličoval a v zrcadle viděl Toma – dostalo mě TO NĚCO, co měl jen Tommy: jeho OČI♥. Ale ta poznámka se slepým střevem, to je vlastně hrozně důležité, znát Toma a pozorovat ho.
Bylo mi hrozně líto Billa, když volal s otcem, jak byl plný naděje a čekalo ho zklamání a slzy. Toužil Tommymu pomoci a nakonec se rozplakal, jakoby selhal. Ale mě si získal svou starostlivostí a láskou ke svému druhému já…♥♥♥
Doufala jsem, že přijme Billův dotek, protože sám se ho toužil dotknout, ale bylo asi ještě v tu chvíli brzy…
Jsem ráda, že to Bill odmítl vzdát. A maminka, jak Billovi řekla, že je skvělý bratr a políbila ho do vlasů… krásný okamžik, tolik křehký.
Ano, Tommy v jistých chvílích působí jako věděc, malý profesor 🙂 A jeho čaj, další z nezapomenutelných momentů. Nakonec, když Billyho v noci jednou paží objal – tak tady už čtenář musí dojetím slzet. To byl pro mě zatím nejkrásnější okamžik.
A dnešní díl? Ranní probuzení, spící Tom, který Billa stále objímal♥♥♥ Tom se dokonce snažil pochopit to, co mu Bill řekl o tom vyspání se a tento okamžik musel být pro Toma těžký a nepochopitelný. A ta zmínka o nadržování Tommymu – jsem ráda, že to Bill už teď chápe.
Ale ten konec… nádhera, už se hrozně těším, jak bude tato svatá chvíle, tento zázrak pokračovat.
Krásná povídka, miluju v ní tu Tommyho čistou duši a Billyho charakter.
♥♥
Ááá… To je dokonalý!! Už chci další díl 😛 :DD''