autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
„Proč jdeme… sem?“ zeptám se tiše Toma a vystrašeně poodstoupím. Já se snad víc bojím toho, co se stane mezi námi, co si řekneme, než toho, že mě vojede nějakej Rusák.
„Neboj se. Nechci ti ublížit,“ povzdechne a přistoupí ke mně blíž. Skloním hlavu a čekám.
„Tak… o co jde?“
„Víš co je nejhorší? Že když ti někdo něco udělá na podiu, budu poblíž já. Ale on s tebou bude v pokoji a tam se nedostanu. A pokud by sis chtěl stěžovat šéfovi, dopadne to ještě hůř,“ zašeptá frustrovaně a opatrně mi přiloží ruku na krk. Znepokojeně se přitisknu opět ke zdi.
„Tome, ale tohle tě vůbec trápit nemusí. Kdyby ses měl takhle stresovat s každým, asi by ses zbláznil. Vypusť to prostě z hlavy.“ Neříká se mi to zrovna lehce. Vyloží si mou reakci jako špatné znamení. Proto ruku sundá.
„Promiň…“ zašeptá.
Vydechnu. „Nemyslím to zle, Tomi. Zní to… hezky, i když je to smutný. Ale já nechci, aby ses strachoval. O mě ne…“
„Ani nevím, proč to dělám,“ zakroutí nad sebou hlavou.
„To bys ale vědět měl. Proč jsme šli sem?“ sklopím oči.
„Protože jsem chtěl udělat něco, co by si ten blbec Harry mohl nějak blbě vyložit.“
„A… a to?“ řeknu naprosto vážně. Přistoupí ke mně a beze slova mě obejme. Zavřu oči. Po chvíli svoje ruce obmotám kolem něj a vydechnu. Tohle je zase starý Tom. Tom, kterého mám tolik rád. A zase cítím to jeho teplo a cítím se tak zatraceně bezpečně.
„Chovám se divně, vím to. Nemusíš nic říkat,“ povzdechne, ale nepovolí ani o píď.
„Teď se chováš jako…ty. A takhle jsi to ty, nejsi divný.“
„Ani nevím, proč tě právě chci objímat,“ řekne zmateně.
„Měl by sis trošku pročistit hlavu. I když jsem za to moc rád. Nedělej něco, čím si nejsi jistý,“ poodtáhnu se, abych se na něj podíval.
„Jen o tebe mám prostě strach. Nemám rád, když se na tebe ostatní koukají, jak tančíš u tyče. A už vůbec, když vím, že tě bude ohrabávat tak nechutný prase jako Sergej,“ zaúpí.
„A přitom by ti to mělo být jedno. Naprosto fuk. Vykašli se na mě, Tomi. Jen mi pořád v hlavě zní otázka, proč? Proč to nemáš rád a vadí ti to…?“
„To bych taky rád věděl,“ povzdechne a začne se pomalu odtahovat.
„Něco… ti chci říct,“ řeknu a sám se odtáhnu. Chci na něj mít dobrý výhled. „Mně se taky nelíbí pár věcí. Že piješ a jíš ty zasraný prášky. A na otázku ‚proč‘ bych ti odpověděl – záleží mi na tobě, a víc, než si možná myslíš,“ pošeptám. Že já idiot jsem tak upřímný. Kdybych mlčel, udělal bych možná líp.
„Jak víš o těch práškách?“ přimhouří oči.
„Nejsem slepej, ani hluchej,“ řeknu nespokojeně. „Neber to, prosím tě, neber to.“ Nevím, co za sračku to přesně je, ale nelíbí se mi to. Zvlášť, když mi Harry řekl, jak moc pije a do toho jí tohle svinstvo. Najednou se na mě tak zvláštně zadívá a odstoupí.
„Myslím, že už… bych měl jít,“ ukáže rukou k východu a trochu zakolísá. Je mi jedno, co teď řekl, ale podepřu ho.
„Tome, co se to děje? Měl bys jít domů, pořádně se vyspat a na všechno se teď vysrat.“ Jsme u sebe zase tak blízko.
„Pusť mě. Dobrý,“ snaží se ode mě dostat. Ale o to víc si ho k sobě přitisknu a podívám se mu do očí. Pronikavě a dlouze. Tak rád bych zjistil, jestli se mi to zdá nebo ne. Zamrká a odvrátí pohled jinam.
„Nic mi není.“ Pak ho tedy pustím.
„Budu muset do šatny. Za chvíli otvíráme,“ řeknu smutně.
„Dávej na sebe pozor,“ zašeptá a přiblíží se ke mně, jako by mě chtěl políbit. Pak si to rozmyslí. Odtáhne se a couvne. Ani mi nějak nedochází, že mě za chvíli čeká sex s nějakým nadrženým prasetem.
„A ty na sebe,“ řeknu potichu. Mrzí mě, že se zase odtáhnul. Poplácá mě po rameně jako nějakého svého kámoše a odejde. No skvěle. Ještě by mi mohl říct: „To zvládneš, kámo,“ a bylo by to vážně hotovo.
Jen jsem se díval, jak odchází, jak se mi ztrácí a já jsem s každým jeho krokem kupředu víc a víc sám. Svezl jsem se bezmocně po zdi a rozbrečel se. Po dlouhé době jsem se rozbrečel. Slzy mi přímo vytryskly ven. Nedokázal jsem to udržet. Tolik to bolelo.
Zatím všechno probíhalo celkem klidně. Tancoval jsem, zatím nikdo nepřišel s tím, že bych měl jít s někým na pokoj. Ale nikde jsem neviděl Toma. Prostě tu nebyl. Asi vážně odešel domů.
Z mé úvahy o Tomově odchodu a celkového přemýšlení, a hlavně úlevy, že pro mě nikdo nejde, mě vyrušil hrubý hlas. Hned jsem zaregistroval, že někdo pod podiem volá moje jméno a podíval jsem se do davu. Ten jeho pohled mi stačil a bylo mi jasno. Šéf. Naznačil mi, abych okamžitě slezl. Jak naznačil, tak jsem udělal.
„Tak, Bille,“ usměje se na mě hned. „Přichází tvoje chvíle. Měl bys být poctěn tím, kdo si tě žádá do pokoje.“
Ani se nestačím divit, ale hned mě čapne za ruku a táhne mě do chodby, kde je jen pár pokojů.
„Ale pane, nikdo si nepřišel. O ničem nevím,“ řeknu na oko překvapeně.
„Není potřeba, abys o něčem věděl, Bille. Teď už vše víš. Co je tvým úkolem víš. Můj dlouholetý přítel Sergej si zaslouží, abys mu splnil jakékoli jeho přání, a jsem si jistý tím, že ty to uděláš. Měl bys,“ naznačí varovně a ironicky se usměje. Na sucho polknu. Do prdele, Tom měl vážně pravdu. Sergej.
„Dobře,“ pípnu tiše. Vím, že když se budu vzpírat, nebude mi to k ničemu. Pokusím se ho trošku obehrát, ale nejsem si jistý tím, že by to vyšlo. Ani nevím jak, šéf mě prostě šoupne do pokoje a zavře za mnou dveře.
„Tak ti vedu můj nový objev, no není nádherný?“ zasměje se šéf. Když vidím to monstrum, se kterým tady budu zavřený kdoví jak dlouho, zvedne se mi i žaludek.
„Myslím, že je to slabé slovo,“ řekne a vstane z postele. Dojde ke mně a olízne si slizce rty. Je opravdu nechutný. Vydržím hodně, ale tohle je moc i na mě. Je celý zarostlý, celkem tlustý, mohutný. Jeho ruce, kterými mě už teď drží za boky, nejsou jako ty Tomovy. Jsou drsné, nepříjemné na dotek. Přivřu znechuceně oči.
„Už vás nechám. Hezký večer,“ popřeje spíš jemu šéf a odejde. Jak se za ním zavřou dveře, začne mě osahávat a sápat se po mně. Sem tam sebou cuknu. Je mi to nepříjemné.
„To, co zažiješ, jsi ještě nezažil,“ řekne a práskne se mnou do postele a vrhne se po mně. Zavřu oči a zatnu ruce v pěst. Kéž bys tu tak byl, Tome. Kéž bych mohl být teď u něj a krčit se mu v náručí. Zase bych se cítil dobře. Ale on sám řekl, že sem nemůže. Tady mi nikdo a nic nepomůže.
„Nee,“ vydechnu bezmocně, když mi strhne boxerky a sebe začne svlékat. Nebere na mě žádný ohled.
Po chvíli už se dávím jeho penisem, ale to ho nezajímá. Naopak na mě ještě křičí a nadává, abych ho kouřil pořádně, a tahá mě za vlasy. Všechno jeho osahávání je mi nepříjemné. Přijde mi, že to trvá hodiny, že to nenabírá konce. Ale to nejhorší teprve přijde. To, že jsem mu ho musel kouřit, bych ještě přežil. Zřejmě si budu vyplachovat pusu ještě týden a klidně savem. Ale to, že mi začal už sahat na zadek, se mi nelíbí ani za mák. Beze slova mě povalí na břicho a roztáhne mi do široka nohy.
„Ne, ne, já… já na to nejsem připravený,“ snažím se ho nějak obměkčit.
„Zvykneš si,“ řekne tím svým hnusným přízvukem. Rukama mi začne jezdit po zadku.
„Já… já vás znovu uspokojím jinak. Tohle ne!“ začnu se zdráhat.
„Od čeho tu kurva seš? Abych tě vošukal. Tak nemel,“ vezme mě za zadek a přitáhne si mě k sobě blíž. Zavřu křečovitě oči a jen čekám. Drží mě tak pevně, že se mu vyvléknout nemůžu. Když do mě zajede, nevyčká ani chvilku a začne přirážet. Vytrysknou mi slzy. I na to, že je starý, není zrovna malých rozměrů. Navíc je tak necitlivý.
„Hmmm jooo,“ zasténá a začne být prudší. Trvá to snad věky. Připadá mi, jako bych měl každou chvilkou omdlít. Pohazuje se mnou a pořád jede…
„Dost!“ křiknu bezmocně. Znovu mu plesknou varlata o můj zadek a přestane.
„Cože?“
Rychle dýchám. Vážně to bolí. Že by se snad slitoval? „Dost, to se nedá vydržet.“
„Ale mě to nezajímá. Co si myslíš, že jsi zač?“ řekne hrubě, ale i přesto mě pustí.
„Já nechci,“ ihned se od něj vyškrábu.
„To by mě zajímalo, kde Robert vzal takovouhle zasranou děvku, jako seš ty! Vždyť nic neumíš! A k tomu seš hnusnej a hubenej! Fuj!“ zvedne se a začne se oblékat. Vystrašeně se skrčím v rohu postele a přitáhnu si kolena k sobě. Mám prdel nadranc. Otřu si oči. Radši nic ani neřeknu. Bože, ještě že tak. Mám pocit, že bych to už nevydržel ani minutu. Nakonec se sebere a s prásknutím dveří zmizí. Trošku se mi uleví. Ale asi až teď mi dochází, že z tohohle v pořádku nevyjdu.
Zůstanu sedět na posteli a tiše brečím. Nejen bolestí, ale hlavně proto, jak nechutný a nespravedlivý tenhle život je. Tom měl pravdu. Bylo to horší, než jsem očekával. Ani mě neštve a nebolí tolik to, že mě tady ošukal nějaký zvrhlý Rusák, jako to, že nevím, kde teď Tom je. Co se to s ním pořád děje? Kéž by tu tak byl u mě. Kéž bych ho mohl obejmout a těšit se z toho, že ho mám u sebe. Tome…
TOM
Nervózně sedím na baru a každou chvilku koukám na hodinky. Netrpělivě podupávám nohou, klepu prsty do pultu a čekám. Už bude 7 hodin a Bill nikde. Od sedmi má přece směny, a pokud správně tuším, dnes volno mít nemá. Vždycky je tu ještě o dost napřed. Začínám si dělat starosti. Ačkoliv je to překvapující, ani jsem v noci nemohl pořádně spát. Stále si dělám starosti s tím, jak dopadl včera se Sergejem. Co když mu opravdu nějak ublížil. Sakra!
Vytáhnu z krabičky další cigaretu, zapálím si a objednám si u Harryho další sklenku Fernetu. Tak kde sakra je? Už je tu dost lidí. Konečně se otevřou dveře od klubu, a když se otočím, uvidím v nich Billa. Je celý. Díkybohu. Tváří se poněkud obezřetně a pohledem pátrá po klubu. Pomalu vejde a hned zaběhne do šaten. Co se stalo?
Beze slova se zvednu a dojdu k šatně. Raději předem zaklepu.
„Bille?“ zeptám se přes dveře. Až po nějaké chvíli se dveře otevřou. Stojí tam, zatím nepřevlečený.
„Ahoj,“ řekne celkem překvapeně.
„Ahoj. Můžu?“ naznačím, jestli smím dovnitř. Hned kývne hlavou a odstoupí ode dveří. Když vejdu, pomalu za sebou zavřu a se zájmem se porozhlédnu po šatně. Nikdo jiný už tu není. Holky už jsou dávno připravené. Zajímalo by mě, kde se tak zdržel a jak dopadl včerejší večer. Chtěl bych vědět tolika věcí. Mám pro něj tolik otázek, sakra. Nakonec jenom povzdechnu.
„Jsi v pořádku?“ položím tu nejdůležitější otázku ze všech. Opět jenom slabě kývne a odstoupí dál. Posadí se na malou židličku a kouká do země. Pomalu k němu dojdu a přikleknu si k němu.
„Měl jsem o tebe včera strach,“ řeknu mu jemným tónem hlasu.
„Tos neměl, Tome,“ pošeptá a koukne se mi do očí. Ty jeho jsou jiné než kdy jindy. Celé opuchlé, červené a uplakané. Ach né…
„Co se stalo? Co ti udělal?“ zašeptám a opatrně ho pohladím po ruce.
Pokrčí rameny. „Nic. Jen to, co měl… proč přišel.“
„Mlátil tě?“ šeptnu.
„Byl hrubý,“ odpoví stroze.
„Ublížil ti moc?“ dívám se mu starostlivě do očí. Kdyby ne, tak by určitě tak neplakal.
„Nebavme se o tom, prosím,“ odvrátí zrak jinam. Chci něco namítnout, že jsem přišel hlavně kvůli tomuhle, ale nakonec ztichnu. Hlavní je, že tu přede mnou sedí a žije. Není mu nic kromě toho, že má pochroumanou psychiku, což není až tak závratné. To se časem zlepší. Najednou mě popadne zvláštní ochranitelský pud a potřeba ho utěšit.
„Pojď sem,“ zašeptám a stáhnu si ho k sobě níž. Obejmu ho a téměř schovám ve svém náručí. Napřed se cuká a snaží se mi vyrvat, ale nakonec se ke mně sám přitulí a hlasitě oddechne, jako by se rozbrečel. Povzdechnu, stáhnu si ho do klína a začnu ho v útěšném gestu hladit po jemných havraních vlasech.
„Klidně se z toho vybreč. Jsem tu s tebou,“ šeptám tiše, i když si stejně nejsem jistý tím, že by mu to mohlo nějak pomoct. Zjistil jsem další důležitou věc. Nesnáším, když brečí! Snaží se to držet, ale ucítím pár slz na svém krku.
„To… to je dobré,“ pustí se potom a otře si oči. „Měl jsi pravdu. Oba jsme měli pravdu, Tome.“
„V čem přesně?“ znejistím. Rozhlédnu se, a když zahlédnu na stolku papírové kapesníčky, jeden mu podám.
„Díky,“ řekne a hned si otře tváře a trošku se vysmrká. „Ty jsi měl pravdu v tom, co je to zač, jak se chová. A já mám pravdu v tom, že jsem nechutná děvka,“ pomalu ze mě vstane. „Já vím, že tohle nebude mít dobrý konec. Očekávám příchod šéfa. Po včerejšku je mi jasné, co asi nastane,“ špitne.
„Oh, Bille, no tak,“ zvednu se. „Nejsi žádná nechutná děvka a kdo to řekl, je idiot. Nevěřím tomu, že by ti Robert nebo Sergej něco udělali. Takový machři to zase nejsou.“ Dobře, uznávám, že s tím problém nemají a já mu tu takhle okatě lžu, ale jak jinak se ho mám pokusit utišit? Pokud mu vážně bude chtít Robert něco udělat, zastanu se ho a budu ho bránit. Jsem si téměř jistý, že mě by se Robert jen tak nezbavil.
„Když to dopadne co nejlépe, vyhodí mě. Když to dopadne hůř, nevím, co se stane a vědět to nechci. Prostě to přijde,“ opře se o stěnu.
„Proč by se mělo něco dít? Kousnul jsi ho nebo co?“ Mám co dělat, abych udržel vážný výraz.
„Já to zastavil. Nemohl jsem to vydržet, ten pocit a bolest,“ povzdechne. „Naštval jsem ho a začal nadávat.“ Ani nevím proč, ale… potěší mě to!
„Opravdu?“ udivím se. A já myslel, že s ním vážně spal! Ufff!
„Ale stihl nadělat víc paseky, než někdo za celý rok,“ řekne a sklopí oči. Je mu trapně. Au. Až mě z toho rozbolel zadek.
„Bille, to se zahojí. Hlavní je, že ti neudělal nic vážného. Mohlo to dopadnout mnohem hůř,“ konejšivě ho pohladím po rameně.
„Ne, o tohle nejde,“ podívá se mi do očí. „Mám strach.“
„Z čeho?“ zadívám se mu do očí a začnu ho palcem něžně hladit po tváři.
„Že už tě neuvidím,“ přizná. Tomu se podivím. Proč by mě neměl už vidět?
„Proč se bojíš zrovna tohohle?“ pozvednu překvapeně obočí.
„Protože nevím, co se stane. A nic mě netíží víc, než že už nedostanu šanci tě vidět, něco ti říct…“
„Ty se bojíš, že tě zabijou?“ hlesnu. Tohle mi vážně nejde přes jazyk!
„Ne… Mám strach z tohohle, ať se stane cokoli.“ Ale no tak. Přece si tu teď nepadneme kolem krku a nebudeme brečet.
„Vždyť jsem tady. A to jen proto, že o tebe mám strach. Nemohl jsem v noci ani spát,“ zasměji se chabě. „Neboj se. Tohohle se opravdu neboj, hm?“
Bill jen kývne a děkovně mě pohladí po zdravé paži. „Musím se… připravit.“
„I když to tak nechci, tak… ano,“ povzdechnu. „Budu pod podiem, dobře?“
„Ne, nemusíš. Vážně ne.“ Ehe?
„…nechceš, abych tam byl?“ posmutním.
„Samozřejmě, že mi to nevadí. Ale není to tvá povinnost.“
„Jsem tam rád. Rád na tebe koukám. Alespoň se ujistím, že si k tobě nikdo nic nedovoluje,“ zakřením se.
Zakroutí hlavou a sladce se usměje. „Blázen, jsi blázen.“
„Budu to brát jako kompliment,“ zasměji se a otevřu dveře od šatny, „počkám tam na tebe. A pěkně všem ukaž, kdo jsi, Bille,“ povzbudím ho vesele. Ale on se moc vesele nezatváří. Pokusí se o úsměv, ale pak radši zajde a jde se převlékat. Mám chuť ho ještě zastavit, ale už by možná mohl být svlečený a já mu tam nechci vlézt. Třeba by se mohl cítit nepříjemně. I když… on jako striptér je na to vlastně asi zvyklý. Ale i přesto mi připadá, že věci spojené se mnou vnímá jinak. Proto raději odejdu. Zvenku za sebou zavřu a pomalu jdu k baru.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
To je tak smutný, proč to Bill musí dělat? Já nemám ráda, když mu někdo ubližuje. 🙁 Je mi jasný, že Tom se neudrží od Billa moc daleko…snad se jim nic nestane. Úplně mě to dostává. 🙂
Jen dvě slova:HONEM DÁLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLL!!!!!!!!!!!
[2]: ANOOOOOOOOOOOOO
Chudáček Bill. Ten musí mít dupku roztaženou jak podzemní tunely… xDD
Sergej je fakt hnusák rusák a to si ho jenom podle popisu představuju… :/ Robert je fakt idiot, že mu ho takhle předhodil jak myš hadovi! x)
Doufám, že mu nic neudělaj. Ale Tom se zachoval moc hezky! Úplně ťuťu! ♥ xDD
Tak dál! 🙂
Oh bože chudák Bill tohle si nezaslouží :(( Aspoň že je Tom při něm 🙂
hmmm, paráda, k nedělní ranní kávičce Who am I…. slast 🙂 Tomovi se asi rozsvítilo v makovičce a snad to spolu zvládnou 🙂 ae bojím se šéfa…
Ukáplo mi pár slz… Je mi Billa hrozně líto :(( Tohle byl vážně smutný díl, i když mám tak trochu pocit, že se v Tomovi něco změnilo… Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, tak honem dál :)))
Jsem zvědavá co na to šéf řekne..snad to dopadne pro ně oba-Billa i Toma- co nejlíp!A jsem ráda že Tom konečně "zapl" mozek…trvalo mu to 😀
Vím proč se nechci učit rusky :DD Krásný díl :))
Jazyk za to nemůže i češi jsou prasata Nikki.Billa mi je hrozně líto.